Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudce Tomáše Lichovníka a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti R. N., zastoupeného Mgr. Lucií Brusovou, advokátkou, sídlem Masná 8, Ostrava - Moravská Ostrava, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 4 Tdo 892/2018-22 ze dne 3. 10. 2018, usnesení Vrchního soudu v Olomouci č. j. 2 To 1/2018-2792 ze dne 30. 1. 2018 a rozsudku Krajského soudu v Ostravě č. j. 77 T 5/2012-2705 ze dne 2. 11. 2017, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť se domnívá, že jimi došlo k porušení jeho práv zaručených čl. 2 odst. 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a vyžádaného spisového materiálu, stěžovatel byl rozsudkem Krajského soudu v Ostravě č. j. 77 T 5/2012-2562 ze dne 1. 3. 2017 uznán vinným ze spáchání zločinu podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) trestního zákoníku a přečinu zpronevěry podle § 206 odst. 1, odst. 3 trestního zákoníku, za což byl odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody ve výměře 6 let. Zároveň byly zrušeny výroky o upuštění od uložení souhrnného trestu z rozsudku Vrchního soudu v Praze sp. zn. 4 To 68/2016 ze dne 8. 12. 2016 a výrok o trestu z rozsudku Městského soudu v Praze sp. zn. 2 T 2/2014 ze dne 6. 3. 2015. Stěžovatel i státní zástupce se po vyhlášení tohoto rozsudku vzdali odvolání (stěžovatel tak učinil i za osoby oprávněné) a prohlásili, že netrvají na písemném vyhotovení odůvodnění rozsudku.
Usnesením Nejvyššího soudu č. j. 4 Tdo 574/2017-93 ze dne 27. 6. 2017 byl mimo jiné zrušen rozsudek Vrchního soudu v Praze sp. zn. 4 To 68/2016 ze dne 8. 12. 2016 a všechna rozhodnutí na něj obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Ústavní stížností napadeným rozsudkem Krajský soud v Ostravě při nezměněném výroku o vině z rozsudku téhož soudu ze dne 1. 3. 2017 odsoudil stěžovatele za zločin podvodu a přečin zpronevěry, pro něž byl shledán vinným rozsudkem ze dne 1. 3. 2017, k souhrnnému trestu odnětí svobody v délce 5 let a 9 měsíců. Současně zrušil výrok o trestu z rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. 3. 2015.
Krajský soud v Ostravě tedy ústavní stížností napadeným rozsudkem reagoval na situaci, kdy byl zrušen rozsudek odsuzující stěžovatele za trestný čin, který byl v původním rozsudku Krajského soudu v Ostravě promítnut do souhrnného trestu. Nově krajský soud rozhodl o souhrnném trestu toliko ve vztahu k rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. 3. 2015.
Stěžovatel podal proti předmětnému rozsudku Krajského soudu v Ostravě odvolání, v němž mimo jiné namítal, že krajský soud postupoval nesprávně, pokud rozhodoval pouze o trestu a nezabýval se znovu otázkou stěžovatelovy viny. Vrchní soud v Olomouci ústavní stížností napadeným usnesením odvolání zamítl. Stěžovatelovo dovolání bylo ústavní stížností napadeným usnesením Nejvyššího soudu odmítnuto.
V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že i výrok o vině z rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 1. 3. 2017 měl podklad v rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 8. 12. 2016. Přestože se totiž v obou rozsudcích jedná o různé skutky, jsou údajně blízce obsahově provázány, jelikož jde o stěžovatelovo jednání pro skupinu totožných osob, kterým byl stěžovatel podřízen a pod jejichž nátlakem byl nucen se trestné činnosti dopouštět. Ve všech trestních řízeních údajně stěžovatel vypovídal totožně, soudy však dosud změně jeho výpovědi, ke které došlo v roce 2014, neuvěřily. Nejvyšší soud ovšem v usnesení ze dne 27. 6. 2017 označil stěžovatelovu výpověď za pravdivou.
Dále stěžovatel zdůrazňuje, že se po dobu téměř 5 let nacházel v programu na ochranu svědků, spolupracoval s orgány činnými v trestním řízení a přispěl k objasnění trestné činnosti. To soudy údajně zcela pominuly a stěžovatele stále označovaly za nevěrohodnou osobu.
Uvedl-li pak Nejvyšší soud v nyní napadeném usnesení, že stěžovatel přijal rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 1. 3. 2017, neměl údajně povědomí, v jaké pozici se stěžovatel nacházel. Stěžovatel byl dle svých slov pod neustálým tlakem orgánů policie a v dané době žádal o podmíněné propuštění z výkonu odnětí svobody, přičemž orgány policie mu měly přislíbit, že pokud rozhodnutí přijme, bude skutečně propuštěn, což se nakonec nestalo. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem obecným soudům nadřízeným, a jak již dříve uvedl ve své judikatuře, postup v řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů.
Stěžovatelova ústavní stížnost neobsahuje nic, co by mohlo napadená rozhodnutí z ústavněprávního hlediska zpochybnit. Je patrné, že obsahově navazujícím na rozhodnutí zrušená usnesením Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2017 byl z rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 1. 3. 2017 toliko výrok o trestu, neboť jím byl uložen trest souhrnný. Výrok o vině na zrušená rozhodnutí nijak nenavazoval, na čemž nic nemění ani stěžovatelova argumentace stran důvodů, pro které údajně proti tomuto výroku nepodal odvolání. Ve zbytku postačí odkázat na odůvodnění napadených rozhodnutí.
Ze všech výše uvedených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 6. února 2019
Vladimír Sládeček v. r. předseda senátu