Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudce Tomáše Lichovníka a soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti stěžovatelky Vladimíry Šenkapoulové, zastoupené JUDr. Markem Neustupným, advokátem se sídlem v Mariánských Lázních, U Mlékárny 290, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 21 Cdo 2968/2019-272 ze dne 5. 11. 2019, rozsudku Krajského soudu v Plzni č. j. 61 Co 115/2019-214 ze dne 3. 5. 2019 a rozsudku Okresního soudu v Tachově č. j. 19 C 267/2018-158 ze dne 18. 2. 2019, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Plzni a Okresního soudu v Tachově, jako účastníků řízení, a Střední školy živnostenské a Základní školy Planá, se sídlem v Plané, Kostelní 129, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Stěžovatelka se v řízení před obecnými soudy neúspěšně domáhala proti vedlejší účastnici určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru pro nadbytečnost podle § 52 písm. c) zákoníku práce. Ústavní stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou a řádně zastoupenou advokátem v souladu s § 30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Přípustná ve smyslu § 75 odst. 1 téhož zákona je však pouze zčásti, neboť Nejvyšší soud (dále též "dovolací soud") odmítl dovolání stěžovatelky pro vady spočívající v nevymezení předpokladů jeho přípustnosti.
2. Ústavní soud se vztahem dovolání a ústavní stížnosti podrobně zabýval ve svém plenárním stanovisku sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 ze dne 28. 11. 2017 (ST 45/87 SbNU 905; 460/2017 Sb.). V něm přijal závěr, že neobsahuje-li dovolání vymezení předpokladů přípustnosti (§ 241a odst. 2 o. s. ř.), není odmítnutí dovolání pro vady porušením čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Výkladem § 75 zákona o Ústavním soudu zároveň dovodil, že je-li dovolání stěžovatele odmítnuto pro vady, jde o případ, kdy stěžovatel nevyčerpal dostupné opravné prostředky řádným způsobem.
3. Ústavní stížnost je proto přípustná pouze proti usnesení Nejvyššího soudu, u něhož Ústavní soud zkoumá, zda nevybočil z mezí daných mu zákonem a nezatížil své rozhodnutí libovůlí. V části směřující proti rozhodnutím Krajského soudu v Plzni (dále jen "odvolací soud") a Okresního soudu v Tachově (dále jen "nalézací soud") je ústavní stížnost nepřípustná. Námitky vznášené vůči postupu těchto soudů tak Ústavní soud nebere v potaz a soustředí se pouze na výtky směřované vůči postupu a rozhodnutí Nejvyššího soudu.
4. Proti usnesení Nejvyššího soudu brojí stěžovatelka tvrzením, že z obsahu jejího dovolání vyplývá vymezení důvodu přípustnosti spočívajícího v tom, že odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Právní otázkou, na níž rozhodnutí odvolacího soudu závisí, je podle stěžovatelky otázka, zda v případě, že zaměstnanec nesplňuje předpoklady pro výkon sjednané práce pouze ve vztahu k jednomu z více sjednaných druhů práce, vztahuje se výpověď daná podle § 52 písm. f) zákoníku práce pouze k tomuto sjednanému druhu práce. Stěžovatelka podle svého přesvědčení splnila i povinnost uvést judikaturu, od níž se odvolací soud odchýlil; dále zformulovala i otázky týkající se posouzení její kvalifikace pro sjednaný druh práce a možnosti zaměstnavatele volit, který zaměstnanec je nadbytečný (zjednodušeně řečeno).
5. Přístup k Nejvyššímu soudu je z vůle zákonodárce záměrně omezen a formalizován tak, aby se mohl podrobněji zabývat skutečně jen vybranými, právně složitými a soudní praxí dosud neřešenými případy (blíže viz citované stanovisko sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16). Na dovolatele jsou tak právem kladeny poměrně přísné formální požadavky (§ 241a ve vazbě na § 237 o. s. ř.).
6. Ústavní soud přezkoumal obsah dovolání; přes jeho obsáhlost souhlasí s posouzením Nejvyššího soudu ohledně absence řádného vymezení předpokladů přípustnosti. Usnesení Nejvyššího soudu je pečlivě a přesvědčivě odůvodněné a jeho závěry odpovídají obsahu dovolání. Nejvyšší soud přiléhavě vysvětlil, že na stěžovatelkou formulované právní otázce rozhodnutí odvolacího soudu nezáviselo, neboť jí byla dána výpověď podle § 52 písm. c) zákoníku práce (nadstandardně přitom doplnil, že v tomto ohledu je posouzení odvolacího soudu souladné s ustálenou rozhodovací praxí). Další stěžovatelkou formulované otázky ohledně úrovně její kvalifikace a možnosti zaměstnavatele zvolit, který zaměstnanec se stal nadbytečným, jsou v jejím podání otázkami skutkovými, nikoli právními, a nejsou tak způsobilým dovolacím důvodem. Dovolací soud se jimi proto správně nezabýval.
7. Ústavní soud dodává, že jiný názor stěžovatelky na skutkové a právní závěry odvolacího soudu nepředstavuje způsobilé vymezení přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. Totéž platí i pro řízení o ústavní stížnosti - právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny neznamená právo na příznivé rozhodnutí ve věci bez dalšího. Ústavní stížnost je v této části zjevně neopodstatněná.
8. V již citovaném stanovisku sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 byl přijat navazující závěr, podle kterého nevymezí-li dovolatel, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je ústavní stížnost proti předchozím rozhodnutím o procesních prostředcích k ochraně práva nepřípustná podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. S odkazem na tento závěr ve vztahu k napadeným rozsudkům odvolacího a nalézacího soudu odmítl Ústavní soud stížnost jako nepřípustnou, neboť stěžovatelka nesplnila podmínku řádného vyčerpání dostupných opravných prostředků ve smyslu § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.
9. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, zčásti jako návrh nepřípustný podle § 43 odst. 1 písm. e) téhož zákona.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 23. ledna 2020
Vladimír Sládeček v. r. předseda senátu