Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
I. ÚS 80/98
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENI
Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud rozhodl v právní věci stěžovatele Ing. K. P., zastoupeného JUDr. A. O., advokátem, o ústavní stížnosti proti jinému zásahu orgánu veřejné moci do práva chráněného článkem 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a proti porušení práva na spravedlivý proces ve smyslu ustanovení článku 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Ve své stížnosti napadá stěžovatel okolnost, že bylo porušeno jeho konkrétní právo na spravedlivý proces. Je toho názoru, že ústavní soud by měl jeho ústavní stížnost projednat i přesto, že nepodal řádný opravný prostředek, a to odvolání do usnesení Okresního soudu v Jičíně ze dne 1. 12. 1997, č. j. 7 C 14/96-84, o zastavení řízení o určení trvání pracovního poměru, o uložení povinnosti provést opravu hodnocení nástupní praxe, o náhradě mzdy a o náhradě škody.
Podle názoru stěžovatele podaná ústavní stížnost ve smyslu ust. § 75 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, podstatně přesahuje vlastní 1
I. ÚS 80/98 zájmy stěžovatele. Podstatně převyšující vlastní zájem odůvodňuje stěžovatel tím, že podle jeho názoru je postup soudu v rozporu s obecně pojímanou morálkou a může se dotýkat většího počtu absolventů vysokých škol, kterým jsou porušována jejich práva dle zákoníku práce svévolným postupem vedoucích zaměstnanců zaměstnavatelů.
Stěžovatel v této souvislosti spatřuje porušení práva na spravedlivý proces, chráněného dle článku 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, především tím, že okresní soud jednak zavinil neodůvodněné průtahy v řízení a tím způsobil stěžovateli morální i finanční škody a zároveň nepoučil žalobce o tom, koho má konkrétně žalovat jako žalovaného, když tyto informace dle názoru stěžovatele soud k dispozici měl nebo mohl mít.
Stěžovatel má z těchto důvodů za to, že by ústavní soud neměl odmítnout přijmout ústavní stížnost, i když není splněna podmínka, obsažená v ust. § 75 odst. 1 cit. zákona, podle které je ústavní stížnost považována za nepřípustnou, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje.
Z listinných důkazů vyplývá, že Okresní soud v Jičíně svým usnesením ze dne 1. 12. 1997, které nabylo právní moci dne 24. 12. 1997, řízení o shora uplatněných nárocích stěžovatele zastavil, neboť považoval nesprávnost v označení žalovaného za procesní překážku, která nebyla odstraněna přesto, že Okresní soud v Jičíně již svým usnesením z 8. 3. 1996 vyzval navrhovatele k řádnému vyznačení účastníků řízení - a to právnické osoby uvedením jejího názvu či obchodního jména a sídla právnické osoby.
V odůvodnění cit. usnesení je uvedeno, že žalovaná strana ve svém písemném podání z 18. 6. 1997 namítala, že Výzkumný a šlechtitelský ústav v H., jakožto právní subjekt, neexistuje a vzhledem k tomu, že postrádá právní subjektivitu, nemůže být ani účastníkem řízení. Z odůvodnění cit. usnesení I. ÚS 80/98 je dále zřejmé, že se soud řádně zabýval námitkou strany žalované a dle výpisů z obchodního rejstříku a dalšího dokazování zjistil, že stěžovatel v době podání žaloby u okresního soudu označil neexistující subjekt, tj. subjekt, jenž postrádá právní subjektivitu. Stejné označení stěžovatel ponechal i v doplněné žalobě, předložené soudu 31. 7. 1997, a pro nedostatek způsobilosti být účastníkem řízení v den jeho zahájení soud ve smyslu § 104 občanského soudního řádu řízení zastavil.
Z výše uvedeného jednoznačně vyplývá, že stěžovatel nevyužil všech procesních prostředků, jež mu platná právní úprava k ochraně jeho práva umožňuje, zejména nevyužil svého práva ve smyslu ust. § 44 a 92 o. s. ř. a dle § 201 a násl. o. s. ř. nepodal proti usnesení Okresního soudu v Jičíně řádný opravný prostředek.
Ústavní soud se zabýval otázkou, zda byla ze strany okresního soudu splněna poučovací povinnost ve smyslu ust. § 5 o. s. ř. a nejednal-li soud v rozporu se shora cit. články Listiny základních práv a svobod. Dospěl k názoru, že uplatnění požadavku na poučení stěžovatele, resp. žalobce, o tom, koho by měl v hmotném právu žalovat, by přesahovalo poučovací povinnost soudu a jednalo by se v daném případě o rozpor se zásadou rovnosti účastníků řízení, a proto neshledal v tomto směru nijakých procesních vad v postupu okresního soudu.
Ústavní soud při posuzování přípustnosti podané ústavní stížnosti vycházel ze skutečnosti, že zákon o Ústavním soudu sice umožňuje, aby stěžovatel pominul další procesní prostředky poskytnuté zákonem k ochraně jeho práva, avšak snáší tím riziko neúspěchu ve věci, pokud Ústavní soud dojde při obligatorním posouzení, zda stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele, k pro něj nepříznivému závěru. Ústavní soud přitom vychází ze zásady, že jde o výjimku z obecného pravidla, což znamená, že takové ustanovení nelze vykládat rozšiřujícím způsobem. I. ÚS 80/98
Přezkoumáním skutkového stavu, předložených listinných důkazů a posouzením právního stavu proto dospěl Ústavní, soud k závěru, že ústavní stížnost je nepřípustná, neboť stěžovatel nevyčerpal všechny zákonné procesní prostředky, přičemž stížnost svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele.
Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem má Ústavní soud za to, že jsou splněny podmínky ustanovení § 43 odst. 1 písm. f) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, a proto mimo ústní jednání usnesením návrh odmítl.
Poučení. Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně 18. března 1998 prof. JUDr. Vladimír Klokočka, DrSc. soudce Ústavního soudu