Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Ivany Janů a Františka Duchoně ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky OK-Fin, s.r.o., se sídlem U splavu 1448, Slavkov u Brna, právně zastoupené JUDr. Ilonou Třískovou, advokátkou se sídlem Tišnovská 167, Brno, proti usnesení Okresního soudu ve Vyškově ze dne 30. 8. 2004, č.j. 4 C 437/2003-69, usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 24. 2. 2006, č.j. 27 Co 262/2005-94 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2006, č.j. 29 Odo 1086/2006-116, za účasti Okresního soudu ve Vyškově, Krajského soudu v Brně a Nejvyššího soudu jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Znění dotčeného článku Listiny základních práv s svobod je následující. Čl. 36 Listiny základních práv a svobod zní:
(1) Každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu.
(2) Kdo tvrdí, že byl na svých právech zkrácen rozhodnutím orgánu veřejné správy, může se obrátit na soud, aby přezkoumal zákonnost takového rozhodnutí, nestanoví-li zákon jinak. Z pravomoci soudu však nesmí být vyloučeno přezkoumávání rozhodnutí týkajících se základních práv a svobod podle Listiny. (3) Každý má právo na náhradu škody způsobené mu nezákonným rozhodnutím soudu, jiného státního orgánu či orgánu veřejné správy nebo nesprávným úředním postupem. (4) Podmínky a podrobnosti upravuje zákon.
K odvolání stěžovatelky bylo usnesením krajského soudu usnesení soudu prvního stupně potvrzeno. Jelikož žalobkyně informovala soud, že po zahájení řízení postoupila žalovanou pohledávku na společnost J & T Banka a.s., která následně tuto skutečnost potvrdila a souhlasila se svým vstupem do řízení, soud prvního stupně postupoval správně, když návrhu žalobkyně vyhověl, když skutečnost, že pohledávka byla postoupena, byla prokázána předloženou smlouvou o postoupení pohledávky. Krajský soud v Brně dále uvedl, že námitku, že již původní žalobkyně nebyla aktivně legitimována k podání žaloby, neboť pohledávku vůči žalované neměla, může žalovaná uplatnit v řízení ve věci samé.
Ke stejnému závěru dospěl ve svém rozhodnutí i Nejvyšší soud, který rozhodoval o dovolání podaném stěžovatelkou. Nejvyšší soud dále poukázal na svou předchozí judikaturu (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2003, sp.zn. 21 Cdo 306/2003, publikované pod č. 37/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), podle které není předmětem řízení o návrhu podle § 107a o.s.ř. posouzení, zda tvrzené právo bylo podle označené skutečnosti vskutku převedeno (přešlo) na jiného, když takové posouzení se týká již posouzení věci samé. Dovolatelkou uplatněné argumenty nesměřují ke zpochybnění závěru, že postupní smlouva je právní skutečností, se kterou právní předpisy spojují převod nebo přechod práva nebo povinnosti účastníka řízení. Týkají se jen věcné legitimace žalobkyně ve sporu, k jejímuž posouzení slouží rozhodnutí ve věci samé.
Jádrem ústavní stížnosti je tvrzení stěžovatelky, že obecné soudy měly při aplikaci § 107a o.s.ř. posuzovat, zda původní žalobkyně byla skutečně majitelem sporné pohledávky.
Řízení podle § 107a o.s.ř. není určeno k rozhodnutí ve věci samé. Upravuje pouze změnu účastníků řízení v návaznosti na změnu subjektu tvrzeného hmotného práva, které je předmětem řízení. V tomto řízení proto soud nezkoumá, zda tvrzené právo skutečně existovalo a zda následně skutečně bylo převedeno (přešlo) na jiný subjekt singulární sukcesí, nýbrž jen zkoumá, zda nastala právní skutečnost, v důsledku které by toto právo bylo převedeno (přešlo), pokud by původní účastník řízení byl věcně legitimován, a zda tato právní skutečnost nastala po zahájení řízení. Obecné soudy proto v žádném případě nepochybily, pokud při aplikaci uvedeného ustanovení občanského soudního řádu nezkoumaly, zda původní žalobkyně byla skutečně věcně legitimována, tj. zda byla majitelem sporné pohledávky.
Stěžovatelka se také mýlí v povaze procesního institutu podmínek řízení. Podmínky řízení jsou podle § 103 o.s.ř. podmínky, za nichž může soud rozhodnout ve věci samé. Tyto podmínky nemusí být obecně splněny ke dni zahájení řízení. Občanský soudní řád obsahuje procesní nástroje, pomocí kterých může soud či účastníci řízení nedostatek některých procesních podmínek odstranit (např. § 104 odst. 2, § 43 o.s.ř.). Procesní podmínky musí být splněny až při rozhodnutí ve věci samé. Věcná legitimace, jejíž nedostatek stěžovatelka namítá, však vůbec není podmínkou řízení, nýbrž na její existenci závisí právě až samotné rozhodnutí soudu ve věci samé. Proto obecné soud správně stěžovatelku s touto námitkou odkázaly až na řízení ve věci samé.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavnímu soudu nezbylo, než podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků jako zjevně neopodstatněnou dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout, protože Ústavní soud neshledal zásah do stěžovatelem tvrzených základních práv a svobod.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu). V Brně dne 15. března 2007
Vojen Gűttler, předseda senátu