Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
I. ÚS 81/98 ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENI
Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud rozhodl dnešního dne soudcem JUDr. Vladimírem Paulem ve věci návrhu stěžovatele J. C., zastoupeného JUDr. A. B., advokátkou, t a k t o
Návrh ústavní stížnosti se o d m í t á O d ů v o d n ě n í
Stěžovatel podal návrh na zahájení řízení před Ústavním soudem podáním ze dne 18. 2. 1998. Stěžovatel v něm napadá rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 11. 1997, čj. 2 Co 110/97 - 47, kterým byl potvrzen rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 4. 6. 1997, čj. 32 C 114/96 - 31, ve věci žaloby na ochranu osobnosti. Stěžovatel se domnívá, že uvedenými rozsudky soudy neposkytly ochranu jeho osobnostním právům a porušily ustanovení čl. 10 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Navrhuje, aby Ústavní soud rozsudek Vrchního soudu zrušil.
Především je třeba konstatovat, že Ústavní soud není běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví a neposuzuje celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí, ani nenahrazuje hodnocení důkazů svým vlastním hodnocením. Nezabývá se eventuálním porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob chráněných obyčejnými zákony, pokud takové porušení současně neznamená 1
I. ÚS 81/98 porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem či mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR. Pokud jde o zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikaci při řešení konkrétních případů, jakož i vyslovování právních názorů, jde o samostatnou nezávislou činnost obecných soudů, do které Ústavní soud obvykle nezasahuje.
Listina základních práv a svobod v čl. 10 odst. 1 stanoví, že každý má právo, aby byla zachována jeho lidská důstojnost, osobní čest, dobrá pověst a chráněno jeho jméno. Základní práva a svobody jsou pak pod ochranou soudní moci (čl. 4 Ústavy ČR). Obdobné garance stanoví také čl. 17 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech i čl. 8 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Je si však třeba v daném případě uvědomit, že čl. 10 odst. 1 Listiny základních práv a svobod garantuje ochranu toliko před akty neoprávněnými a reálnými, především takovými, které se zakládají na pravdě. Za rozhodující se pak vždy považuje faktická, eventuálně i právní situace existující v okamžiku tvrzeného dehonestujícího aktu.
Lze mít za nesporné, že stěžovatel byl v roce 1991 soudem pravomocně odsouzen za -trestný čin krádeže. Teprve posléze, v roce 1994, byl rozsudek na základě stížnosti pro porušení zákona, kterou podalo právě ministerstvo spravedlnosti, zrušen z důvodu závažného procesního pochybení, neboť namísto senátu rozhodoval samosoudce. V inkriminované době proběhlo soudní řízení, existoval pravomocný odsuzující rozsudek, stěžovatel uložený trest výkonu odnětí svobody vykonal, a tudíž není možné považovat za porušení čl. 10 odst. 1 Listiny základních práv a svobod kupř. postup vězeňské správy, která oprávněně zaslala zprávu o propuštění stěžovatele z výkonu trestu odnětí svobody do místa bydliště a pracoviště. Tato zpráva se ostatně nejen z tehdejšího pohledu zakládala na pravdě. Jestliže by mělo být takovéto jednání chápáno jako porušení ústavně zaručeného práva podle čl. 2
I. ÚS 81/98
10 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, dovedeno ad absurdum by stejně tak bylo možné zřejmě napadat orgány vězeňské služby za porušení čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, protože "zajišťovali" výkon trestu odnětí svobody, což bylo v té době jejich právo i povinnost.
Nezbývá než v zásadě přisvědčit argumentaci Vrchního soudu v Praze, že předpokladem odpovědnosti podle § 13 občanského zákona je existence neoprávněného zásahu, objektivně způsobilého narušit, popřípadě ohrozit osobnostní práva. V daném případě je skutečně možné uplatňovat toliko nároky na základě zákona č. 58/1969 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou rozhodnutím orgánu státu nebo jeho nesprávným úředním postupem, což stěžovatel již úspěšně učinil. Zanedbatelnou není ani skutečnost, že nové trestní řízení bylo zastaveno proto, že čin v době svého provedení i soudního projednání považovaný za trestný, již v době tohoto nového řízení - v souladu s čl.
40 odst. 6 Listiny základních práv a svobod - za trestný čin považován nebyl. Ústavní soud v daném případě neshledal namítané porušení ústavně zaručených práv, a proto nezbylo než ústavní stížnost považovat za návrh zjevně neopodstatněný. Soudce zpravodaj proto mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení svým usnesením podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. c) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, návrh odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné. V Brně dne 5. května 1998 JUDr.Vladimír Paul soudce Ústavního soudu 3