Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti Ing. Antonína Víchy, zastoupeného JUDr. Petrem Vališem, advokátem se sídlem Pplk. Sochora 1391/4, 170 00 Praha 7, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 13. 11. 2013 č. j. 4 Cmo 269/2013-101, usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 24. 6. 2013 č. j. 43 Cm 45/2012-82 a směnečnému platebnímu rozkazu Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 15. 10. 2012 č. j. 43 Cm 45/2012-38, spojené s návrhem na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí, takto:
Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění:
Projednávanou ústavní stížností se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť se domníval, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 Listiny základních práv a svobod. Stěžovatel po Ústavním soudu taktéž žádal odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a vyžádaného spisu, byl stěžovateli dne 3. 11. 2012 doručen směnečný platební rozkaz, kterým mu bylo uloženo zaplatit žalobci částku 1 000 000 Kč s příslušenstvím. Proti tomuto rozkazu podal dne 6. 11. 2012 námitky, které však omylem adresoval (elektronicky) Krajskému státnímu zastupitelství v Ostravě, pobočce v Olomouci, nikoli soudu, který směnečný platební rozkaz vydal. Dne 7. 11. 2012 podal námitky znovu, tentokráte již příslušnému soudu. Krajský soud v Ostravě napadeným usnesením tyto námitky odmítl jako opožděné. Vrchní soud v Olomouci napadeným usnesením toto rozhodnutí potvrdil. Vrchní soud k odvolání stěžovatele uvedl, že pro posouzení včasnosti podaných námitek je bezvýznamná argumentace poukazující na nález Ústavního soudu
sp. zn. Pl. ÚS 16/12
ze dne 16. 10. 2012 (jímž Ústavní soud ke dni 30. 4. 2013 zrušil třídenní lhůtu k podání námitek proti směnečnému platebnímu rozkazu), neboť stěžovatel v konkrétním případě netvrdil, že pro krátkost lhůty neměl možnost se směnečnému platebnímu rozkazu řádně bránit. Podle vrchního soudu stěžovatel nedovozuje porušení svých práv z krátkosti zákonem stanovené lhůty, jeho argumentace naopak jednoznačně směřuje na podporu jeho přesvědčení, že mu měla být prominuta lhůta, kterou zmeškal pro dle svého názoru omluvitelný důvod spočívající v odeslání námitek na chybnou adresu. K tomuto omylu přitom došlo zcela nezávisle na délce lhůty k podání námitek. Spolu s námitkami podal stěžovatel také návrh na prominutí zmeškání lhůty k podání námitek, jenž byl usnesením Krajského soudu v Ostravě zamítnut. K odvolání stěžovatele toto rozhodnutí potvrdil Vrchní soud v Olomouci. Stěžovatelovo dovolání bylo Nejvyšším soudem odmítnuto pro vady, neboť podle názoru dovolacího soudu neobsahovalo vymezení toho, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Usnesení Nejvyššího soudu zrušil Ústavní soud nálezem
sp. zn. II. ÚS 3876/13
ze dne 3. 6. 2014. V nyní projednávané ústavní stížnosti stěžovatel brojí proti směnečnému platebnímu rozkazu a proti usnesením obecných soudů o odmítnutí podaných námitek pro opožděnost.
Odůvodnění:
Ústavní stížností se stěžovatel domáhal zrušení uvedených rozhodnutí orgánů veřejné moci. Zároveň navrhl, aby Ústavní soud odložil vykonatelnost napadených rozhodnutí ve smyslu § 79 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb.
Ústavní soud shledal, že jsou výjimečně splněny podmínky pro vydání takového rozhodnutí, předvídané v ust. § 79 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále "zákon o Ústavním soudu"), totiž že odložení vykonatelnosti není v rozporu s důležitým veřejným zájmem a že výkon rozhodnutí by pro stěžovatele mohl znamenat nepoměrně větší újmu, než jaká při odložení vykonatelnosti může vzniknout jiným osobám.
Ústavní soud však zdůrazňuje, že vyhověním návrhu na odklad vykonatelnosti nijak nepředjímá výsledek řízení, neboť se jedná pouze o předběžné a zatímní rozhodnutí.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. dubna 2014
Kateřina Šimáčková, v.r.
předsedkyně senátu
Zohlednil při tom, že stěžovatel byl Vrchním soudem v Olomouci poučen o nepřípustnosti dovolání, přičemž však v době rozhodnutí tohoto soudu nebyla otázka přípustnosti žaloby pro zmatečnost proti rozhodnutí, jímž odvolací soud potvrdil usnesení, kterým soud prvního stupně odmítl námitky proti směnečnému platebnímu rozkazu jako opožděné, vyjasněná. Přípustnost této žaloby je totiž dovozována z ustanovení § 229 odst. 4 občanského soudního řádu, v němž se však výslovně hovoří pouze o přípustnosti žaloby pro zmatečnost proti usnesení odvolacího soudu, kterým bylo potvrzeno nebo změněno usnesení soudu prvního stupně o odmítnutí odvolání nebo dovolání (nikoli námitek) pro opožděnost. Přípustnost žaloby pro zmatečnost proti ústavní stížností napadenému usnesení vrchního soudu byla tudíž postavena na jisto až právě výše citovaným usnesením Nejvyššího soudu, které bylo vydáno až dva měsíce po napadeném usnesení odvolacího soudu. Za těchto okolností nebylo po stěžovateli možno požadovat, aby žalobu pro zmatečnost vyčerpal, byť její přípustnost mohl teoreticky dovodit z poučení o nepřípustnosti dovolání. Ústavní soud poté došel k závěru, že ústavní stížnost je v části napadající usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 13. 11. 2013 č. j. 4 Cmo 269/2013-101 a usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 24. 6. 2013 č. j. 43 Cm 45/2012-82 zjevně neopodstatněná. Ústavní soud ustáleně judikuje, že jeho úkolem je jen ochrana ústavnosti a nikoliv zákonnosti (čl. 83 Ústavy České republiky, dále jen "Ústava"). Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy není povolán k přezkumu aplikace podústavního práva a může tak činit jen tehdy, jestliže současně shledá porušení základního práva či svobody, protože základní práva a svobody vymezují nejen rámec normativního obsahu aplikovaných právních norem, nýbrž také rámec jejich ústavně konformní interpretace a aplikace. Interpretace zákonných a podzákonných právních norem, která nešetří základní práva v co nejvyšší míře, při současném dodržení účelu aplikovaných právních norem, anebo interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti, pak znamenají porušení základního práva či svobody. Směnečný platební rozkaz byl vydán dne 15. 10. 2012, doručen stěžovateli byl dne 3. 11. 2012, námitky proti němu byly soudu doručeny dne 7. 11. 2012. Lhůta k podání námitek proti směnečnému platebnímu rozkazu dle tehdy účinného § 175 odst. 1 občanského soudního řádu byla třídenní. Krajský soud v Ostravě se touto právní úpravou řídil a stěžovatelovy námitky jako opožděné odmítl. Nálezem Ústavního soudu
sp. zn. Pl. ÚS 16/12
ze dne 16. 10. 2012 nicméně došlo ke zrušení § 175 odst. 1 občanského soudního řádu ve slovech "do tří dnů" a ve slovech "v téže lhůtě" uplynutím dne 30. 4. 2013, neboť třídenní lhůta byla Ústavním soudem shledána protiústavní. Zároveň novelou občanského soudního řádu provedenou zákonem č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, došlo k 1. 1. 2013 k prodloužení lhůty stanovené § 175 odst. 1 o. s. ř. ze tří dnů na osm.
V projednávané věci jde tedy zejména o posouzení intertemporálních důsledků citovaného nálezu a novely. Pokud jde o předmětný nález, je pravda, že Ústavní soud třídenní lhůtu zrušil až ke dni 30. 4. 2013, a třídenní lhůta tudíž byla v době vydání směnečného platebního rozkazu i podání námitek stále účinná, na druhou stranu nelze zcela přehlížet skutečnost, že tato právní úprava byla v rozporu s ústavním pořádkem České republiky. Obecně platí, že při využití možnosti posunout okamžik vykonatelnosti nálezu do budoucna se po dobu odkladu vykonatelnosti hledí na napadenou právní úpravu jako na ústavně souladnou a v tomto směru jsou orgány veřejné moci povinny takovou úpravu aplikovat (srov. stanovisko pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 31/10 ze dne 14. 12. 2010). Tento přístup nicméně neplatí bezvýjimečně, přičemž je vždy nutno zohlednit nejen důvody zrušení určitého právního předpisu, nýbrž i důvody, které Ústavní soud vedly k posunutí okamžiku vykonatelnosti derogačních účinků nálezu. Pokud se týče důvodů zrušení předmětné třídenní lhůty, je nutno nejdříve připomenout, že dle ustálené judikatury Ústavního soudu nemůže být lhůta sama o sobě protiústavní, může se však takto jevit s ohledem na konkrétní okolnosti (srov. např. nález Ústavního soudu
sp. zn. Pl. ÚS 46/2000
ze dne 6. 6. 2001). Slovy nálezu
sp. zn. Pl. ÚS 16/12
"délka lhůty však sama o sobě nemůže být ... zásadně důvodem pro její zrušení. Závěr o její (ne)ústavnosti lze učinit leda po vyhodnocení dalších kontextuálně působících okolností". V případě lhůty pro podání námitek proti směnečnému platebnímu rozkazu bylo onou okolností, která vedla k závěru o protiústavnosti § 175 odst. 1 občanského soudního řádu, zejména skutečnost, že směnky jsou oproti své historické funkci v dnešní době využívány neprofesionály, kteří nejsou schopni docenit specifický charakter směnečných vztahů. Ústavní soud k tomu konkrétně uvedl: "[V] době vzniku občanského soudního řádu byla směnka používána ve srovnání s dneškem zcela okrajově, a to zásadně jen významnými mocenskými a ekonomickými entitami - u nich proto nebylo důvodu uvažovat v relaci tří dnů o nepřiměřenosti. To ovšem neplatí pro dnešní realitu tržního hospodářství, kdy je směnka uplatňována i mezi subjekty, jež zásadně nejsou v rovném postavení a které nemohou - aniž by bylo spravedlivé to od nich očekávat - vnímat směnečný vztah v celé jeho šíři a reflektovat tak případná rizika pro ně z něj plynoucí."
Důvodem odložení derogačních účinků nálezu pak byla potřeba ochrany právní jistoty směnečných věřitelů, neboť směneční dlužníci by do doby přijetí nové právní úpravy nebyli v podávání námitek jakkoli limitováni. Bylo tedy zohledněno, že zrušení třídenní lhůty by vedlo k závažnějším následkům, než jaké plynou z její aplikace na existující vztahy. To logicky platí o to více ve sporech mezi profesionály, u nichž zásadně nebyl důvod považovat třídenní lhůtu za nepřiměřenou. Z vyžádaného spisu Ústavní soud zjistil, že směnka, na základě které byl vydán předmětný směnečný platební rozkaz, sloužila k zajištění úvěru mezi Českou spořitelnou, a. s., a společností JMPT, a. s. Stěžovatel byl avalistou a zároveň předsedou představenstva JMPT, a. s.
Nenacházel se tedy v postavení slabší strany (či dokonce spotřebitele). Ústavní soud k tomu odkazuje např. na své usnesení
sp. zn. I. ÚS 72/13
ze dne 6. 1. 2014, jímž byla řešena obdobná situace, tedy kdy stěžovatel (fyzická osoba) jako aval podepsal směnku k zajištění pohledávek obchodní povahy. Také tehdy Ústavní soud došel k závěru, že se jednalo o vztah obchodní, nikoli spotřebitelský. Poukázat lze v tomto směru i na judikaturu Soudního dvora, který v rozsudku ze dne 14. 3. 2013 ve věci C-419/11 Česká spořitelna, a. s., proti Geraldu Feichterovi konstatoval, že fyzická osoba mající úzké profesionální nebo podnikatelské vazby na společnost nemůže být považována za spotřebitele [ve smyslu čl. 15 odst. 1 nařízení Rady (ES) č. 44/2001 ze dne 22. prosince 2000 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech], pokud poskytuje směnečné rukojemství za vlastní směnku vystavenou k zajištění závazků této společnosti ze smlouvy o úvěru. V daném případě tudíž směnka plnila svůj historický účel, byla použita jako nástroj profesionálů, kteří by měli být obeznámeni s riziky souvisejícími s užíváním směnek, stejně jako i s přísnější právní úpravou, jež se na regulaci směnečných vztahů aplikuje. Důvody, které Ústavní soud vedly k nálezu
sp. zn. Pl. ÚS 16/12
, proto na stěžovatelův případ nedopadají. Za situace, kdy obecné soudy aplikovaly právní úpravu účinnou v době vydání směnečného platebního rozkazu a podání námitek, přičemž protiústavní charakter této úpravy se v daném konkrétním případě neprojevil, nelze podle názoru Ústavního soudu dojít k závěru o porušení stěžovatelových ústavně zaručených práv. Z podobných důvodů již Ústavní soud odmítl řadu jiných ústavních stížností brojících proti aplikaci třídenní lhůty po vydání nálezu
sp. zn. Pl. ÚS 16/12
(krom výše citovaného usnesení
sp. zn. I. ÚS 72/13
srov. např. usnesení
sp. zn. I. ÚS 718/13
ze dne 2. 4. 2013,
sp. zn. I. ÚS 717/13
ze dne 7. 5. 2013 či
sp. zn. II. ÚS 3582/13
ze dne 10. 12. 2013). Zrušení napadených rozhodnutí by nejenže neodpovídalo důvodům zrušení třídenní lhůty k podání námitek proti směnečnému platebnímu rozkazu, nýbrž by i bylo v rozporu s důvody odkladu derogačních účinků nálezu
sp. zn. Pl. ÚS 16/12
. Jak už totiž bylo řečeno, při odložení derogačních účinků byl Ústavní soud veden mimo jiné potřebou ochrany právní jistoty směnečných věřitelů. Zásahem Ústavního soudu by však tato právní jistota byla narušena, neboť by směneční věřitelé, na základě jejichž směnky vydal soud směnečný platební rozkaz, proti němuž nebyly podány včasné (dle tehdy účinné právní úpravy) námitky, byly nadále v nejistotě, zda předmětný směnečný platební rozkaz bude mít skutečně účinky pravomocného rozsudku (§ 175 odst. 3 o. s. ř.), či zda zpětně nedojde k prodloužení lhůty a případně i ke zrušení směnečného platebního rozkazu. Ústavní soud nepominul, že soudy v projednávaném případě rozhodovaly až po dni 30. 4. 2013, tedy poté, co derogační účinky nálezu
sp. zn. Pl. ÚS 16/12
nabyly účinnosti. Ústavní soud je však toho názoru, že to na ústavní konformitě napadených rozhodnutí nic nemění, přičemž uvážil následující.
Opačný přístup by předně znamenal, že by se práva a povinnosti účastníků řízení odvíjely od zcela nahodilé okolnosti, kterou je okamžik, kdy se daný soud dostane k projednávání jejich věci. Takový výklad by zjevně odporoval důrazu, který Ústavní soud kladl na zachování právní jistoty v nálezu
sp. zn. Pl. ÚS 16/12
(srov. mutatis mutandis usnesení Ústavního soudu
sp. zn. I. ÚS 717/13
ze dne 7. 5. 2013). Daný výklad by navíc soudům umožňoval, aby se zcela libovolně rozhodly, jakou právní úpravu na daný případ použijí. V nyní projednávané věci by tedy např. mohl soud úmyslně vyčkat na den 1. 5. 2013, aby mohl posoudit námitky stěžovatele jako včasné (případně naopak), a to bez možnosti účastníků tuto okolnost ovlivnit, případně nechat přezkoumat. Zohlednění derogačních účinků nálezu
sp. zn. Pl. ÚS 16/12
by navíc mělo účinky pravé retroaktivity, která je obecně v právním státě nepřípustná. Ústavní soud se přitom staví rezervovaně i k retroaktivním (ve smyslu pravé retroaktivity) účinkům derogace protiústavních předpisů. V nálezu
sp. zn. IV. ÚS 1777/07
ze dne 18. 12. 2007 k tomu uvedl:
"Samotná skutečnost, že došlo ke zrušení zákona nálezem Ústavního soudu, ještě neznamená, že tento důvod lze vztáhnout i na rozhodnutí, ve kterém byl zrušený právní předpis aplikován (mutatis mutandis nález
ze dne 27. listopadu 2001, N 179/24 SbNU 335; nález
I. ÚS 738/2000
ze dne 27. listopadu 2001, N 180/24 SbNU 343; nález
ze dne 12. září 2006, nalus.usoud.cz). V případech, kdy dochází se zrušením právního předpisu i ke zrušení právních norem, jež samy o sobě nejsou v rozporu s ústavním pořádkem nebo kdy absence protiústavní právní normy by vedla k ještě většímu zásahu do ústavním pořádkem chráněných hodnot, nelze akceptovat mechanický přístup, jehož výsledkem by byl retroaktivní zásah i v těch případech, v nichž by samotné rozhodnutí obstálo v řízení o ústavních stížnostech.
Ústavní soud dospěl v nálezu
Pl. ÚS 38/06
ze dne 6. února 2007 (nalus.usoud.cz) k závěru, že v případech horizontálního působení základních práv a svobod je nutné vztáhnout na tyto případy princip ochrany důvěry v právo ve vztahu k třetím osobám, neboť neomezená aplikace postupu obecného soudu, která by vedla k posouzení v minulosti nastavších právních skutečností prostřednictvím pozdější ústavně konformní právní úpravy, by u nich založila pravou retroaktivitu, a tedy rozpor s principem právního státu podle čl. 1 odst. 1 Ústavy. Za jediný možný případ průlomu zákazu zpětné účinnosti právní normy v řízení o kontrole norem u horizontálního působení základních práv a svobod označil ochranu hodnot, jež spadají do rámce materiálního jádra Ústavy dle jejího čl. 9 odst. 2."
Byť se v daném případě jedná o aplikaci procesní lhůty, je zřejmé, že retroaktivní účinky nálezu
sp. zn. Pl. ÚS 16/12
by měly zásadní vliv na (horizontální) vztah mezi stěžovatelem a žalobcem. To za situace, kdy samotná aplikace Ústavním soudem zrušeného zákona není z pohledu ochrany základních práv účastníků řízení problematická, jak je vysvětleno výše. Dle Ústavního soudu proto za těchto okolností postupovaly obecné soudy správně.
Ústavní soud dále posuzoval možný význam novely občanského soudního řádu provedené zákonem č. 404/2012 Sb., kterou došlo k prodloužení lhůty stanovené § 175 odst. 1 o. s. ř. ze tří dnů na osm. V odstavci prvním čl. II (přechodná ustanovení) citovaného zákona je řečeno, že není-li dále stanoveno jinak, použije se občanský soudní řád ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona (1. 1. 2013) i pro řízení zahájená přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona; právní účinky úkonů, které byly v řízení učiněny přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, zůstávají zachovány. K účinnosti novely § 175 odst. 1 o. s. ř. se přechodná ustanovení již dále nevyjadřují, z čehož by mohlo vyplývat, že se odst. 1 čl. II zmiňovaného zákona týká i lhůty k podání námitek proti směnečnému platebnímu rozkazu. Podle Ústavního soudu však toto ustanovení nelze vykládat tak, že by zpětně prodlužovalo marně uplynulou lhůtu a již učiněným právním úkonům by přikládalo zcela jiné účinky. Takový výklad by ostatně byl v rozporu s obecným zákazem pravé retroaktivity, jak je o něm pojednáno výše.
K jednotlivým stěžovatelovým námitkám pak Ústavní soud pro úplnost podotýká, že na uvedených závěrech nic nemění, že opožděnost námitek plynula z překlepu (k němuž údajně přispěla stěžovatelova oční vada) při volbě e-mailové adresy. Nelze nicméně vyloučit, že tyto okolnosti budou zohledněny v rozhodnutí Nejvyššího soudu o stěžovatelově dovolání ve věci prominutí zmeškání lhůty.
Pokud stěžovatel poukazuje na indosaci směnky, ztotožňuje se Ústavní soud s vrchním soudem v tom, že pokud byly námitky opožděné, nemohly je soudy věcně projednávat. Právě to je totiž podstatou a důsledkem odmítnutí námitek (či jakéhokoli jiného opravného prostředku) pro opožděnost. Lze snad jen uvést, že indosace směnky neměla na lhůtu k podání námitek proti směnečnému platebnímu rozkazu žádný vliv.
Jestliže stěžovatel nepodal řádné námitky, nevyčerpal veškeré procesní prostředky, které měl k dispozici (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Požadavek vyčerpat procesní prostředek není splněn již tím, že řízení o něm bylo zahájeno; zahrnuje logicky i povinnost "vyčerpat" ty dispozice, které na tomto základě otevřené řízení skýtá, což v prvé řadě předpokládá, že námitky budou řádně podány. To se v daném případě nestalo. Podání opožděných námitek je tak nutno postavit naroveň situaci, kdy námitky nebyly podány vůbec. Ve vztahu ke směnečnému platebnímu rozkazu je tudíž ústavní stížnost z důvodu řádného nevyčerpání všech procesních prostředků nepřípustná.
Ze všech výše uvedených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a zčásti jako návrh nepřípustný podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Složení senátu doznalo změn v souvislosti se změnami v obsazení Ústavního soudu (rozvrh práce dostupný na www.usoud.cz).
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. května 2015
Ludvík David v. r.
předseda senátu