Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Tomášem Lichovníkem ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Bohuslava Floriana, zastoupeného JUDr. Vladislavou Hanákovou, Ph.D., advokátkou se sídlem dr. Tyrše 56, 257 65 Čechtice, proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 12. 1. 2018, č. j. 64 EXE 2147/2014-117, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
Příkazem k úhradě nákladů exekuce ze dne 15. 11. 2017, č. j. 049 EX 00318/14-807 rozhodla soudní exekutorka JUDr. Jana Fojtová o nákladech exekuce tak, že ve výroku I. uložila povinnému uhradit náklady exekuce ve výši 1.210 Kč. Výrokem II. byla povinnému stanovena povinnost uhradit náklady oprávněného ve výši 317.020 Kč. Proti tomuto příkazu podal povinný námitky, na jejichž základě Obvodní soud pro Prahu 4 ústavní stížností napadeným usnesením příkaz k úhradě nákladů exekuce zrušil. Obvodní soud ve své argumentaci uzavřel, že exekutorka ve svém příkazu nevymezila, jakým způsobem budou provedené a vyúčtované práce využity pro odstranění movitých věcí.
Vyšel přitom z toho, že prostředkem pro odstranění staveb z pozemku je žaloba na odstranění stavby a nikoliv žaloba na vyklizení pozemku, kterou lze použít jen na vyklizení věcí movitých. Oproti tomu stěžovatel v ústavní stížnosti vychází z toho, že exekuční titul zní na vyklizení, a to bez ohledu na to, zda se na pozemku nachází věci movité či nemovité.
Stěžovatel má za to, že ústavní stížností napadeným usnesením Obvodního soudu pro Prahu 4 došlo k zásahu do jeho základních práv a svobod, jež jsou mu garantovány čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
V ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu má svůj právní základ zásada subsidiarity ústavní stížnosti, z níž plyne též princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti orgánů veřejné moci, což znamená, že ústavní stížnost je krajním prostředkem k ochraně práva, nastupujícím tehdy, kdy náprava před těmito orgány již není standardním postupem možná. Ústavní soudnictví je především vybudováno na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž případná protiústavnost již není napravitelná jiným způsobem, tj. procesními prostředky, jež se podávají z právních předpisů, jež upravují příslušné (soudní) řízení.
Ústavnímu soudu nepatří obcházet pořad práva, protože není součástí soustavy obecných soudů (usnesení sp. zn. III. ÚS 3507/10 , ze dne 12. 9. 2012). Především obecným soudům a priori je totiž adresován imperativ formulovaný v čl. 4 Ústavy. Ochrana ústavnosti v právním státě tak nemůže být pouze úkolem Ústavního soudu, nýbrž musí být úkolem celé justice. Ústavní stížnost tedy představuje prostředek ultima ratio (viz např. nález sp. zn. III. ÚS 117/2000 ze dne 13. 7. 2000) a je nástrojem ochrany základních práv, nastupujícím po vyčerpání všech dostupných efektivních prostředků k ochraně práv uplatnitelných ve shodě se zákonem v systému orgánů veřejné moci (usnesení sp. zn. IV.
ÚS 2891/08 ze dne 3. 4. 2009).
V předmětném případě nastala situace, kdy stěžovatel brojí proti zrušujícímu usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4. Z jeho odůvodnění je přitom zřejmé, že náklady exekuce se bude příslušná soudní exekutorka ještě zabývat a ústavní stížnost je tak třeba s ohledem na shora řečené, považovat za předčasnou. Ústavní soud proto ústavní stížnost odmítl v souladu s ustanovením § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu pro nepřípustnost.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 19. března 2018
Tomáš Lichovník v. r. soudce zpravodaj