Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Langáška (soudce zpravodaj), soudkyně Dity Řepkové a soudce Jana Wintra o ústavní stížnosti Jana Halouzky, zastoupeného JUDr. Milanem Kyjovským, advokátem, sídlem Jaselská 202/19, Brno, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 17. prosince 2024 č. j. 28 Cdo 2744/2024-328, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 14. prosince 2023 č. j. 18 Co 194/2018-218 a rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 5. června 2018 č. j. 34 C 161/2017-83, 52 C 39/2018-101, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně a Městského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a 1) Davida Paula Stapletona, 2) Eugénie Nicole Karen, 3) Mary Anderson Eirich Kohn, 4) Michaela Paula Kohna a 5) statutárního města Brna, sídlem Dominikánské nám. 1, Brno, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Základem posuzovaného případu je spor ohledně restitučních nároků stěžovatele.
2. Z ústavní stížnosti a přiložených dokumentů vyplývá, že se stěžovatel žalobou podanou k Městskému soudu v Brně (dále jen "městský soud") domáhal v řízení podle části páté občanského soudního řádu vydání rozsudku, který by nahradil rozhodnutí Státního pozemkového úřadu, Krajského pozemkového úřadu pro Jihomoravský kraj (dále jen "pozemkový úřad"). Stěžovatel tvrdil, že ačkoliv nebyl v důsledku právního názoru pozemkového úřadu účastníkem restitučního řízení, správně jím být měl, neboť jeho právní předchůdkyně v roce 1992 uplatnila u pozemkového úřadu restituční nárok nejen na pozemky vlastněné Pavlem Kohnem coby fyzickou osobou, nýbrž i na pozemky, které vlastnil coby komplementář komanditní společnosti Leo Czech a spol.
Městský soud stěžovatelovu žalobu odmítl podle § 250g odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu s tím, že stěžovatelova právní předchůdkyně ve svých podáních k pozemkovému úřadu z roku 1992 a 1993 neuplatnila restituční nárok na tyto pozemky. Odvolací soud se v napadeném rozhodnutí ztotožnil se závěry městského soudu. Nejvyšší soud následně jedním z výroků svého rozsudku odmítl stěžovatelovo dovolání.
3. Ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí. Tvrdí, že obecné soudy porušily jeho práva podle čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod. Nejprve stěžovatel tvrdí, že odmítnutí jeho žaloby bylo chybné. Rozporuje, že by byly dány podmínky pro odmítnutí žaloby pro nepřípustnost podle § 250g odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu. Dále uvádí, že měl být účastníkem řízení podle části páté občanského soudního řádu. Jelikož je osobou oprávněnou ve smyslu zákona o půdě, byl rozhodnutím pozemkového úřadu dotčen na svých právech.
Proto měl být účastníkem řízení o žalobě podané podle části páté občanského soudního řádu, ačkoli nebyl správním orgánem jako účastník řízení výslovně označen. Konečně stěžovatel rozporuje závěr obecných soudů, podle něhož jeho právní předchůdkyně neuplatnila restituční nárok k předmětným pozemkům. Uvádí, že její žádost z 18. prosince 1992 je nutno podle obsahu vykládat tak, že se vztahuje na všechny nemovité věci vlastněné Pavlem Kohnem. Skutečnost, že v podáních z 18. prosince 1992, 25. ledna 1993 a 29.
ledna 1993 pozemky nejsou jmenovitě uvedeny, je podle stěžovatele irelevantní. Právní předchůdkyně stěžovatele totiž údajně vznesla nárok na vydání všech nemovitostí vlastněných Pavlem Kohnem, tudíž i k nemovitostem, které Pavel Kohn spoluvlastnil jako komplementář komanditní společnosti Leo Czech a spol. Podání jeho právní předchůdkyně měla podle stěžovatele být od počátku vykládána tak, že jejich cílem bylo nárokovat veškerý majetek po zesnulém Pavlu Kohnovi, nikoliv jen jeho část. Ve svých podáních se tyto pozemky snažila postupně pouze konkretizovat, což s ohledem na rozsah restituce bylo podle mínění stěžovatele náročné.
Stěžovatel dodává, že je zjevně nespravedlivé, že nárok ostatních restituentů byl ve věci uznán, ačkoliv ho uplatnili toliko jedinou větou, a sice že uplatňují nárok k veškerým nemovitostem majícím charakter zemědělské půdy po Pavlu Kohnovi.
4. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
5. Obecné soudy v projednávané věci s odkazem na detailní rozbor v rozhodnutí Státního pozemkového úřadu č. j. SPU 318469/2017 dovodily, že paní Berta Schmidtová, právní předchůdkyně stěžovatele a pozůstalá manželka po Pavlu Kohnovi, neuplatnila ve svých podáních z let 1992 a 1993 restituční nárok vůči předmětným pozemkům. Majetek komanditní společnosti Leo Czech spol. se totiž v rozsahu nemovitostí, vůči nimž Berta Schmidtová uplatnila restituční nárok, nenachází (bod 24 napadeného rozhodnutí městského soudu, bod 25 napadeného rozhodnutí krajského soudu). Městský soud (bod 24) dodal, že zmíněná podání paní Schmidtové vždy odkazovala na konkrétní pozemky či knihovní složky. Neobsahovala nárokování veškerého majetku Pavla Kohna nebo majetku evidovaného na společnost Leo Czech a spol.
6. Stěžovatel svou námitku ovšem zakládá na přesvědčení, že je nutné žádost paní Schmidtové vykládat tak, že se vztahuje na všechny nemovité věci vlastněné Pavlem Kohnem, neboť specifikace konkrétních pozemků v podáních není relevantní. Toto přesvědčení stěžovatel podporuje dvěma argumenty. Zaprvé odkazuje na restituční judikaturu Ústavního soudu, podle níž je třeba v konkrétním případě volit takovou interpretaci, která by směřovala k maximálnímu naplnění účelu restituce [nález ze dne 14. července 2004 sp. zn. IV. ÚS 176/03
(N 96/34 SbNU 35)]. Zadruhé, odkazuje na obecnější formulaci uplatněnou v restitučním nároku ostatních žalobců v této věci, respektive jejich právních předchůdců, kteří byli úspěšní, neboť uplatnili nárok k veškerým nemovitostem majícím charakter zemědělské půdy po Pavlu Kohnovi. Takový výsledek stěžovatel za formalistický v neprospěch stěžovatele a reflektující pravidlo "za dobrotu na žebrotu".
7. Ústavní soud dospěl k závěru, že z hlediska ústavnosti ani jeden argument není s to zpochybnit závěr obecných soudů. Zásada in favorem restitutionis je výkladovou zásadou, která se projevuje v rámci teleologické interpretace restitučních předpisů a uplatní se v případě pochybností (např. usnesení ze dne 16. listopadu 2021 sp. zn. IV. ÚS 2662/21 , bod 21). Obecné soudy přitom ve stěžovatelově věci shledaly, že právní předchůdkyně stěžovatele neuplatnila k předmětným pozemkům restituční nárok, přičemž žádné relevantní výkladové pochybnosti nevznikly. Ústavní soud na takovém postupu neshledává ve světle stížnostních námitek nic protiústavního. Ani zásada in favorem restitutionis totiž nezakládá právo na restituci a pouze jejím prostřednictvím nelze zpětně dosáhnout širšího vymezení restitučního nároku oproti původním podáním právní předchůdkyně stěžovatele.
8. Ústavní soud uznává, že nastalý rozdíl mezi právní pozicí stěžovatele a vedlejších účastníků 1) - 4) může stěžovatel vnímat úkorně. Jedná se však o důsledek procesní strategie zvolené konkrétními osobami v konkrétních řízeních před více než třiceti lety. Z judikatury Ústavního soudu plyne, že v restitučních věcech postačilo i obecné označení majetku, přičemž jeho specifikace byla možná v průběhu řízení (např. usnesení Ústavního soudu ze dne 13. prosince 2016 sp. zn. III. ÚS 841/16 ). Přístup zvolený tehdejším právním zástupcem předchůdkyně stěžovatele šel jiným směrem - přesnou specifikací nárokovaných nemovitostí, které byly v následných podáních doplňovány a dále konkretizovány.
Důsledkem této strategie ovšem bylo, že obecné soudy v nyní projednávané věci nepojaly pochybnosti o rozsahu žádosti paní Schmidtové a nenašly právní důvod pro včítání dalších nemovitostí do konkretizovaného seznamu nárokovaných pozemků. Ústavní soud neshledává uvedený závěr obecných soudů protiústavním (srov. v této souvislosti nedávný nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2123/19 z 8. října 2025, body 39-41).
9. Z toho vyplývá, že Ústavní soud shledal zjevně neopodstatněnými také zbylé námitky stěžovatele týkající se jeho účastenství na řízení podle části páté občanského soudního řádu. Pro úplnost Ústavní soud dodává, že městský soud neodmítl stěžovatelovu žalobu pro nepřípustnost, jak tvrdí stěžovatel, nýbrž výslovně (bod 24 in fine rozhodnutí městského soudu) podle § 250g odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu (podání někým, kdo k žalobě není oprávněn), což potvrdil i Nejvyšší soud (bod 19 napadeného rozhodnutí). Odkaz na ustanovení § 250g odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu v rozhodnutí odvolacího soudu byl patrně důsledkem chyby v psaní a nezpůsobuje protiústavnost daného rozhodnutí.
10. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud odmítl ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, neboť nezjistil porušení základních práv stěžovatele.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 27. listopadu 2025
Tomáš Langášek v. r. předseda senátu