ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Michaela Pažitného,
Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla v právní věci žalobců:
a) D. P. S., b) E. N. K., c) M. A. E. K., d) M. P. K., všichni zastoupeni
Vratislavem Pěchotou Jr., Esq., advokátem, se sídlem 14 Penn Plaza, 225 West
34th Street, Suite 1800, New York, Spojené státy americké (se sídlem v České
republice Praha 2, Mánesova 1645/87), e) J. H., zastoupený JUDr. Milanem
Kyjovským, advokátem se sídlem v Brně, Jaselská 202/19, za účasti: statutární
město Brno, se sídlem v Brně, Dominikánské náměstí 196/1, identifikační číslo
osoby: 44992785, o nahrazení rozhodnutí správního orgánu, vedené u Městského
soudu v Brně pod sp. zn. 34 C 161/2017, 52 C 39/2018, o dovolání žalobců a
statutárního města Brna proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 14.
prosince 2023, č. j. 18 Co 194/2018-218, takto:
I. Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 14. prosince 2023, č. j. 18 Co
194/2018-218, se vyjma části výroku II., v níž byl ve výroku IV. potvrzen
rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 5. června 2018, č. j. 34 C 161/2017-83,
52 C 39/2018-101, a části výroku III., týkající se nákladů odvolacího řízení ve
vztahu mezi žalobcem e) a statutárním městem Brno, ruší; současně se ruší
rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 5. června 2018, č. j. 34 C 161/2017-83,
52 C 39/2018-101, ve výrocích I. a II. a ve vztahu mezi žalobci a) až d) a
statutárním městem Brno též ve výroku III. a věc se v uvedeném rozsahu vrací
Městskému soudu v Brně k dalšímu řízení.
II. Dovolání žalobců se odmítají.
III. Ve vztahu mezi žalobcem e) a statutárním městem Brno nemá žádný z
účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
1. Městský soud v Brně (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 5.
6. 2018, č. j. 34 C 161/2017-83, 52 C 39/2018-101, určil, že původní žalobkyně
a) B. S., původní žalobce b) T. K. a žalobci c) a d) jsou v konkretizovaných
podílech spoluvlastníky v rozsudku označených pozemků v katastrálním území XY –
dále „předmětné pozemky“ (výrok I.), čímž nahradil rozhodnutí Státního
pozemkového úřadu, Krajského pozemkového úřadu pro Jihomoravský kraj, ze dne
26. 5. 2017, č. j. SPU 248873/2017, 1815/96/12-RBD (výrok II.). Rozhodl, že
žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.). Žalobu
žalobce e) ze dne 12. 3. 2018, doručenou soudu dne 16. 3. 2018, odmítl (výrok
IV.).
2. Krajský soud v Brně (dále „odvolací soud“) k odvolání žalobců a
statutárního města Brna (výslovně toliko proti výrokům I. a II.) rozsudkem ze
dne 14. 12. 2023, č. j. 18 Co 194/2018-218, rozsudek soudu prvního stupně ve
výroku I. potvrdil v jím specifikovaném znění s tím, že spoluvlastníky
předmětných pozemků jsou v soudem prvního stupně stanovených podílech žalobci
a), b), c) a d) (výrok I.). Dále rozsudek soudu prvního stupně potvrdil ve
výrocích II., III. a IV. (výrok II.) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo
na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok III.).
3. Soudy nižších stupňů vyšly ze zjištění, že rozhodnutím Státního
pozemkového úřadu, Krajského pozemkového úřadu pro Jihomoravský kraj, ze dne
26. 5. 2017, č. j. SPU 248873/2017, 1815/96/12-RBD, bylo podle zákona č.
229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku
(dále „zákon o půdě“), rozhodnuto, že žalobci a), b), c) a d), respektive
jejich právní předchůdci, jsou v konkretizovaných podílech spoluvlastníky
předmětných pozemků. Vlastnické právo k předmětným pozemkům původně svědčilo
dle zápisu v pozemkové knize komanditní společnosti Leo Czech a spol., jehož
komplementáři byli M. K. s vkladem 300.000,- Kč, P. K., s vkladem 100.000,- Kč
a M. H. s vkladem 400.000,- Kč, přičemž žalobci a), b), c) a d) jsou právními
nástupci M. K., respektive P. K. Komanditisty zmíněné společnosti pak byli
členové rodiny XY s finančním vkladem 400.000,- Kč. Soudy nižších instancí
poukázaly na odlišné postavení komplementářů coby podnikatelů a komanditistů
jakožto investorů, jimž práva (kromě práva na podíl na zisku) a povinnosti z
podnikání komanditní společnosti nevznikaly, a dovodily tak, že podíl odvozený
od komplementářů M. K. a P. K. činí jednu polovinu z celkového podílu na
uvedené společnosti, odvíjejícího se od výše vkladů všech jejích komplementářů.
Konstatovaly rovněž, že žalobci a), b), c) a d) nedisponují nárokem na vydání
veškerého majetku vloženého do komanditní společnosti Leo Czech a spol., tedy i
v rozsahu podílu příslušejícího M. H., jenž restituční nárok neuplatnil, neboť
předmětné pozemky náležely do podílového spoluvlastnictví komplementářů,
přičemž M. H. není právním předchůdcem žalobců. Ve vztahu k žalobci e) pak
soudy nižších stupňů uzavřely, že není účastníkem řízení vedeného v nyní
projednávané věci, jelikož jeho právní předchůdkyně neuplatnila k předmětným
pozemkům restituční nárok.
II.
Dovolání, vyjádření k dovolání
4. Proti rozsudku odvolacího soudu (výslovně toliko proti výroku I.)
podali žalobci a), b), c) a d) dovolání, jež považují za přípustné ve smyslu
ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění
pozdějších předpisů (dále „o. s. ř.“) pro existenci otázky dovolacím soudem
dosud neřešené, a to, zda byl majetek komanditní společnosti bez akcií v
podílovém, či nepodílovém spoluvlastnictví komplementářů. Za otázku řešenou v
rozhodovací praxi dovolacího soudu rozdílně, a tedy taktéž zakládající
přípustnost dovolání dle ustanovení § 237 o. s. ř., pak pokládají otázku, zda
„přirůstá vlastnictví nerozděleného majetku k restitučnímu nároku tam, kde
další společník nárok nepodal“. Domnívají se, že majetek společnosti Leo Czech
a spol. vlastnili společně komplementáři této společnosti a jednalo se tudíž o
tzv. nerozdělené jmění. Mají za to, že v situaci, kdy právní nástupci M. H.
restituční nárok neuplatnili, připadá nárok na veškerý společný (nerozdělený)
majetek těm oprávněným osobám, jež svůj nárok vznesly, tj. žalobcům a), b), c)
a d). Dle názoru žalobců a) až d) neuplatnění restitučního nároku oprávněnou
osobou lze vnímat jako dispozici, aby osobám, které nárok uplatnily, byla
vydána nárokovaná věc celá, což koresponduje s úmyslem zákonodárce nevytvářet
spoluvlastnictví osob oprávněných a povinných. Dále vyjadřují přesvědčení, že
odvolací soud aplikoval ustanovení § 21 zákona o půdě nepřijatelně zužujícím
způsobem, jestliže ve zmíněném ustanovení uvedený výraz „věc celá“
interpretoval jako podíl na věci. Navrhli, aby dovolací soud v napadeném
rozsahu rozsudek odvolacího soudu, jakož i rozsudek soudu prvního stupně,
zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení.
5. Rozsudek odvolacího soudu napadl ve výrocích I. a II. dovoláním
rovněž žalobce e). Splnění předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu
ustanovení § 237 o. s. ř. spatřuje v odchýlení odvolacího soudu od ustálené
rozhodovací praxe dovolacího soudu a v existenci otázky dovolacím soudem dosud
neřešené. Nesouhlasí s postupem odvolacího soudu, jímž byla žaloba podaná
žalobcem e) odmítnuta pro nepřípustnost, neboť žalobce e) neměl k dispozici
žádné opravné prostředky proti rozhodnutí správního orgánu. Zdůrazňuje, že je
účastníkem řízení o žalobě podané podle části V. o. s. ř., jelikož byl –
jakožto osoba oprávněná podle zákona o půdě – dotčen na svých právech
rozhodnutím správního orgánu, přičemž soud není v řízení o znovuprojednání věci
rozhodnuté správním orgánem vázán úvahou tohoto orgánu o okruhu účastníků
řízení. Domnívá se, že právní předchůdkyně žalobce e) uplatnila restituční
nárok na veškerý majetek znárodněný nebo zkonfiskovaný P. K., což znamená i na
nemovitosti, které P. K. spoluvlastnil jako komplementář komanditní společnosti
Leo Czech a spol. Podotýká také, že dle ustanovení § 21 zákona o půdě přirůstá
k podílu žalobců na předmětných pozemcích i podíl M. H., jenž restituční nárok
ve vztahu k předmětným pozemkům nevznesl. Navrhl, aby dovolací soud rozsudek
odvolacího soudu změnil ve výroku I. co do velikosti spoluvlastnických podílů
jednotlivých žalobců na předmětných pozemcích a ve výroku II. tak, že se žaloba
podaná žalobcem e) neodmítá.
6. Proti rozsudku odvolacího soudu (explicitně pouze proti výroku I. a
části výroku II., jíž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II.)
brojí dovoláním, následně doplněným o podání ze dne 10. 10. 2024, též
statutární město Brno. Má za to, že otázka právního postavení komplementářů a
komanditistů v prvorepublikové komanditní společnosti a s tím související
otázka velikosti podílů společníků na jmění komanditní společnosti „byla
dovolacím soudem rozhodnuta rozdílně“, popřípadě se jedná o otázku v
rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud neřešenou. Podotýká, že komanditisty
nelze vyloučit z podílnictví na jmění komanditní společnosti, a tedy žalobci a)
až d) společně mají nárok na třetinový spoluvlastnický podíl na předmětných
pozemcích. Upozorňuje též na nedostatečné a nepřesvědčivé odůvodnění rozhodnutí
soudů nižších instancí. Závěrem účastník řízení, statutární město Brno, navrhl,
aby dovolací soud výrok I. rozsudku odvolacího soudu změnil tak, že se žaloba
zamítá. Současně navrhl, aby dovolací soud odložil právní moc dovoláním
dotčeného rozsudku odvolacího soudu.
7. Žalobci a), b), c) a d) ve svém podrobném vyjádření označili dovolání
žalobce e) za nepřípustné a navrhli, aby Nejvyšší soud dovolání žalobce e)
odmítl.
8. Nesouhlasně se žalobci a), b), c) a d) vyjádřili též k dovolání
statutárního města Brna a navrhli, aby Nejvyšší soud dovolání statutárního
města Brna zamítl.
9. Žalobce e) se k dovolání žalobců a), b), c) a d) a k dovolání
statutárního města Brna nevyjádřil. Rovněž statutární město Brno nepodalo k
dovolání žalobců a), b), c) a d) ani k dovolání žalobce e) vyjádření.
III.
Přípustnost dovolání
10. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) o dovoláních
rozhodl podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 30. 9. 2017, neboť
dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 14. 12. 2023 v
řízení, jež bylo u soudu prvního stupně zahájeno dne 29. 7. 2017, respektive
16. 3. 2018 (srovnej bod 2., části první článku II. zákona č. 296/2017 Sb.,
kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění
pozdějších předpisů, a některé další zákony); po zjištění, že dovolání byla
podána proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, u něhož to zákon
připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.), že byla podána v zákonné lhůtě oprávněnými
osobami – účastníky řízení (§ 240 odst. 1, věta první, o. s. ř.), u nichž je
splněna podmínka povinného zastoupení dovolatelů advokátem (§ 241 odst. 1 o. s.
ř.), respektive v případě statutárního města Brna, že za něj jedná pověřený
zaměstnanec, který má právnické vzdělání [§ 241 odst. 2 písm. b) o. s. ř.],
zabýval se tím, zda jsou dovolání žalobců a), b), c) a d), žalobce e) a
statutárního města Brna přípustná (§ 237 o. s. ř.).
11. Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání
přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení
končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo
procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené
rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu
dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li
být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
12. V případě dovolání statutárního města Brna, Nejvyšší soud předesílá,
že k podání ze dne 10. 10. 2024 označenému jako „Doplnění dovolání“ nemohl
přihlédnout. Pokud jím byla argumentace v něm uvedená dovolatelem míněna jako
uplatnění dalšího důvodu dovolání dle ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř., pak
Nejvyšší soud nepřehlédl, že označené vyjádření bylo učiněno po lhůtě pro
podání dovolání, ve které je možno doplnit dovolání o údaj, v čem spatřuje
dovolatel splnění předpokladů přípustnosti dovolání, nebo o vymezení důvodu
dovolání (§ 241b odst. 3 o. s. ř. a § 243b o. s. ř.). Zcela shodný závěr
Nejvyššího soudu se pak vztahuje i podání žalobců a) až d) ze dne 27. 11. 2024
označenému jako „Shrnutí dovolání žalobců a) až d) proti rozsudku Krajského
soudu v Brně č. j. 18 Co 194/2018-218 a proti rozsudku Městského soudu v Brně
č. j. 34 C 161/2017-83“.
13. Dovolání žalobců a) až d) není pro žádnou z jimi vymezených právních
otázek přípustné.
14. Dovolací soud ve své rozhodovací praxi ve vztahu k výkladu a
aplikaci ustanovení restitučních předpisů o přirůstání podílů oprávněných osob
již opakovaně vyložil, že zákonná ustanovení, dle nichž „je-li oprávněných osob
více a nárok na vydání věci uplatní jen některé z nich, vydá se jim věc
celá“ [viz § 5 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve
znění pozdějších předpisů (dále „zákon č. 87/1991 Sb.“), či § 21 zákona o
půdě], nezakládají titul k tomu, aby byly původním podílovým spoluvlastníkům
vydávány další spoluvlastnické podíly (i ty, které jim nebyly odňaty), nýbrž
toliko umožňují, aby osobám odvozujícím své oprávnění od původního vlastníka
[např. osoby uvedené v ustanovení § 4 odst. 2 písm. e) zákona o půdě], patřícím
do téže skupiny, byla vydána celá věc (při podílovém spoluvlastnictví celý
podíl) původního vlastníka, i když některé z osob této skupiny nárok na vydání
ve lhůtě neuplatnily. Vydávání podílů náležejících původně (v době odnětí)
spoluvlastníku oprávněné osoby by již nebylo zmírněním majetkové křivdy, nýbrž
aktem bezdůvodného obohacení nad rámec křivdy, způsobené oprávněné osobě.
Uvedené závěry se přitom prosadily nejen při výkladu zákona č. 87/1991 Sb.
[srovnej např. nález Ústavního soudu ze dne 21. 3. 2000, sp. zn. I. ÚS 360/99,
usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 7. 2001, sp. zn. IV. ÚS 198/01 (tato
rozhodnutí, stejně jako dále uvedená rozhodnutí Ústavního soudu, jsou přístupná
na internetových stránkách Ústavního soudu https://nalus.usoud.cz), nebo
stanovisko občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 15. 7. 1993, sp.
zn. Cpjn 50/93, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč.
1993, pod č. 34, v bodě III. 8], ale i při výkladu zákona o půdě (srovnej např.
nález Ústavního soudu ze dne 13. 5. 2014, sp. zn. I. ÚS 1550/13, stanovisko
občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 15. 7. 1993, sp. zn. Cpjn
50/93, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1993, pod č.
34, v bodě IV. 1, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 8. 2001, sp. zn. 28
Cdo 128/2000;130/2000, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 3. 2015, sp.
zn. 28 Cdo 130/2015, ze dne 18. 7. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2394/2016, a ze dne 28.
8. 2019, sp. zn. 28 Cdo 938/2019 – zmíněná rozhodnutí, stejně jako dále
citovaná rozhodnutí dovolacího soudu, jsou přístupná na internetových stránkách
Nejvyššího soudu https://www.nsoud.cz).
15. Uzavřel-li tedy odvolací soud, že žalobci a) až d) – jakožto právní
nástupci komplementářů M. a P. K. – ve vztahu k majetkovému (spoluvlastnickému)
podílu na majetku komanditní společnosti Leo Czech a spol., který v době jeho
přechodu na stát náležel komplementáři M. H., jenž nárok na restituci svého
spoluvlastnického podílu samostatně neuplatnil, nejsou ve smyslu ustanovení
zákona o půdě oprávněnými osobami, nijak se od výše citované judikatury
Nejvyššího a Ústavního soudu neodchýlil, přičemž nastíněnou právní otázku
zjevně není důvodu oproti stávající judikatuře posuzovat jinak. Okolnost, že
fyzické osoby (jejich právní nástupci), které provozovaly pod společnou firmou
činnost v rámci veřejné obchodní společnosti, potažmo komanditní společnosti
(zřízené dle zákona č. 1/1863 ř. z., všeobecného zákoníku obchodního – dále
„zákon č. 1/1863 ř. z.“), jejíž majetek přešel v rozhodném období na stát, mají
restituční nárok odpovídající jejich příslušným podílům na jmění společnosti, a
nikoliv restituční nárok k celému majetku této společnosti, přitom z ustálené
judikatury dovolacího soudu taktéž vyplývá (srovnej stanovisko občanskoprávního
kolegia Nejvyššího soudu ze dne 15. 7. 1993, sp. zn. Cpjn 50/93, uveřejněné pod
č. 34/1993 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a rozsudky Nejvyššího soudu
ze dne 2. 11. 2011, sp. zn. 28 Cdo 3362/2011, či ze dne 2. 10. 2012, sp. zn. 28
Cdo 3211/2011).
16. Dovolání žalobce e) Nejvyšší soud přípustným rovněž neshledal.
17. Judikatura dovolacího soudu je dále ustálena v závěru, že účastníkem
řízení podle části páté občanského soudního řádu je nejen ten, kdo jím byl v
řízení před správním orgánem, ale i ten, kdo jím sice nebyl, ale podle zákona měl být v případě, je-li jeho účastenství v řízení před správním orgánem
vymezeno právním předpisem, jenž upravuje netoliko postup správního orgánu při
projednání a rozhodnutí právní věci, ale právě i účastenství, jež je odvozeno
od hledisek hmotného práva (například osoba oprávněná a osoba povinná). Okruh
účastníků řízení před pozemkovým úřadem o vydání věci podle zákona o půdě je
taxativně vymezen jeho ustanovením § 9 odst. 8; definice účastenství ve smyslu
ustanovení § 27 odst. 2 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, ve znění
pozdějších předpisů, je zde vyloučena (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne
26. 10. 2016, sp. zn. 28 Cdo 2044/2015, uveřejněné pod číslem 33/2018 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek). Tímto způsobem je potom nezbytné přistupovat
k posouzení účastenství v řízení podle části páté občanského soudního řádu (a
věcné legitimaci účastníků řízení) ve sporech o vydání věci podle ustanovení §
9 zákona o půdě, v nichž hmotně-právní aspekt účastenství v řízení určuje, že
těmito osobami mohou být jen osoba oprávněná (osoba uplatňující restituční
nárok) a osoba povinná, naplňující znaky uvedené v ustanovení § 5 zákona o půdě
(srovnej dále např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2022, sp. zn. 28
Cdo 232/2021, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 6. 2019, sp. zn. 28 Cdo
126/2019).
18. K doložení svého oprávnění k podání žaloby ve smyslu ustanovení §
244 a násl. o. s. ř. musí žalobce tvrdit, že rozhodnutím správního orgánu,
který rozhodoval ve věci soukromého práva, byl dotčen na svých právech (že byl
v těchto právech nějakým, byť málo významným, způsobem zkrácen) a že tuto újmu
lze odstranit tím, že o věci bude znovu rozhodnuto soudem (§ 246 o. s. ř.).
Posouzení otázky, zda žalobce je vskutku osobou dotčenou na svých právech
rozhodnutím správního orgánu, kterým byla jeho práva nebo povinnosti založena,
změněna, zrušena, určena nebo zamítnuta, je přitom závěrem o věcné legitimaci,
nikoliv závěrem o účastenství v řízení. Účastníkem řízení o žalobě podle § 246
odst. 1 o. s. ř. je zároveň vždy osoba, která podala žalobu (žalobce), bez
zřetele k tomu, zda je k podání žaloby legitimována (zda jí podle § 246 odst. 1
náleží právo návrhové). Tvrdí-li pak žalobce, že byl dotčen na svých právech,
byť je to z povahy věci vyloučeno, soud žalobu odmítne podle § 250g odst. 1
písm. b) o. s. ř. (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 7. 2018, sp. zn.
28 Cdo 5678/2017, či ze dne 22. 4. 2020, sp. zn. 28 Cdo 327/2020).
19. Se shora uvedenými závěry je dovoláním napadené rozhodnutí
odvolacího soudu zcela konformní. Odvozuje-li žalobce e) v individuálních
poměrech projednávané věci postavení oprávněné osoby dle ustanovení § 9 odst. 8
zákona o půdě od své právní předchůdkyně B. S., která podle skutkových zjištění
odvolacího soudu neuplatnila restituční nárok k pozemkům vlastněným původně
komanditní společností Leo Czech a spol. (k významu dostatečné identifikace
majetku, jehož vydání je v restitučním řízení uplatňováno, srovnej usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 6. 1. 2016, sp. zn. 28 Cdo 3351/2015), nelze než
uzavřít, že žalobce e) nedisponuje v přítomné kauze aktivní věcnou legitimací,
pročež bylo namístě jím podanou žalobu odmítnout [§ 250g odst. 1 písm. b) o. s.
ř.]. V této souvislosti jeví se vhodným též podotknout, že žalobou napadeným
rozhodnutím pozemkového úřadu, jímž bylo deklarováno, že žalobce e) není
účastníkem správního řízení týkajícího se restituce specifikovaných pozemků
vlastněných původně komanditní společností Leo Czech a spol., nebyla nikterak
založena, změněna, zrušena, určena nebo zamítnuta jeho práva či povinnosti; k
podání správní žaloby tudíž není legitimován (§ 246 o. s. ř.).
20. Jelikož dovolání žalobců nejsou přípustná, Nejvyšší soud dovolání
podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
IV.
Důvodnost dovolání
21. Po přezkoumání napadeného rozsudku odvolacího soudu ve smyslu
ustanovení § 242 odst. 1 o. s. ř., jež takto provedl bez jednání (§ 243a odst.
1 věty první o. s. ř.), dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání dalšího
účastníka řízení, statutárního města Brna, je ve smyslu ustanovení § 237 o. s.
ř. přípustné pro řešení dovolatelem předkládané otázky, zda při posuzování
restitučního nároku právních nástupců odvozujících svá práva od podílů
komplementářů na majetku komanditní společnosti (zřízené dle čl. 150 zákona č.
1/1863 ř. z.) lze odhlédnout od majetkových podílů komanditistů této
společnosti. Odvolací soud se v poměrech projednávané věci při řešení nastolené
právní otázky odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Sluší se
uvést, že jiný názor dovolacího soudu na identifikaci zákonného předpokladu
přípustnosti dovolání obsaženého v ustanovení § 237 o. s. ř. nečiní dovolání
vadným, a tudíž neprojednatelným (k tomu srovnej přiměřeně stanovisko pléna
Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, bod 36, jež bylo
uveřejněno pod číslem 460/2017 Sb.). V rozsahu, v němž bylo dovolání dalšího
účastníka řízení shledáno přípustným, nelze mu rovněž upřít opodstatněnost.
22. O nesprávné právní posouzení věci (naplňující dovolací důvod podle
ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř.) jde tehdy, posoudil-li odvolací soud věc
podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu,
sice správně vybranou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav
nesprávně aplikoval.
23. Rozhodovací praxe dovolacího soudu dovodila, že při aplikaci
ustanovení restitučního zákona o původních vlastnících je třeba vyjít z toho,
že veřejné obchodní společnosti a prosté komanditní společnosti nebyly podle
práva platného u nás před 1. lednem 1951 považovány za právnické osoby, takže
jejich jmění zůstávalo ve vlastnictví jejích společníků, byť se jednalo o jmění
do značné míry autonomní a účelově vyčleněné a vázané (srovnej rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 1999, sp. zn. 2 Cdon 173/96). Z dobové
judikatury přitom vyplývalo, že veřejnou obchodní společnost nebylo lze
pokládat za osobu právnickou a její jmění, pokud šlo o poměr společníků mezi
sebou, bylo v jejich spoluvlastnictví (srovnej nález Nejvyššího správního soudu
ze dne 15. 11. 1923, č. 15.544, Boh. F 1561). Komanditní společnost se pak od
veřejné společnosti lišila tím, že při ní ručili jednotliví společníci pouze
svým vkladem (čl. 150 zákona č. 1/1863 ř. z.), kdežto při veřejné společnosti
ručili všichni společníci neomezeně (čl. 85 zákona č. 1/1863 ř. z.). Jinak byla
ustanovení obchodního zákona o komanditní společnosti, pokud šlo o vztah
společníků k společenskému jmění, v podstatě stejná jako ustanovení o veřejné
společnosti (články 157 a 161 zákona č. 1/1863 ř. z.). Nutno bylo proto mít za
to, že i pro komanditní společnost platilo ustanovení § 1183 zákona č. 946/1811
Sb. z. s., obecného zákoníku občanského (dále „o. z. o.“), dle něhož její jmění
bylo ve spoluvlastnictví společníků. Každý ze společníků byl pak
spoluvlastníkem společenských věcí takovým podílem, který odpovídal jeho účasti
na společnosti, tedy jeho vkladu (čl. 161, resp. články 106 a 107 zákona č.
1/1863 ř. z., § 1183 o. z. o.); srovnej rozhodnutí Nejvyššího správního soudu
ze dne 29. 5. 1933, sp. zn. 13909/30, publikované pod č. 5231/1925 v
Bohuslavově sbírce. Na uvedených východiscích je pak založeno i stanovisko
občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 15. 7. 1993, sp. zn. Cpjn
50/93, uveřejněné pod č. 34/1993 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek,
dovozující, že fyzické osoby (jejich právní nástupci), které provozovaly pod
společnou firmou činnost v rámci veřejné obchodní společnosti, potažmo
komanditní společnosti (zřízené dle zákona č. 1/1863 ř. z.), jejichž majetek
přešel v rozhodném období na stát, mají restituční nárok na vydání majetku
veřejné obchodní společnosti či komanditní společnosti odpovídajícího jejich
prokazatelným majetkovým vkladům do nich, popřípadě právo na příslušné podíly
na jmění těchto společností. Ke stejnému závěru dospěl Nejvyšší soud i v
rozsudcích ze dne 2. 11. 2011, sp. zn. 28 Cdo 3362/2011, a ze dne 2. 10. 2012,
sp. zn. 28 Cdo 3211/2011.
24. V přítomné věci lze úvahu odvolacího soudu stran určení podílu
žalobců a) až d), respektive jejich právních předchůdců na majetku komanditní
společnosti Leo Czech a spol., označit za neúplnou, a tudíž nesprávnou. V
řízení před soudy nižších stupňů vyšlo najevo, že majetková účast právních
předchůdců žalobců a) až d) coby komplementářů uvedené společnosti činila –
stejně jako v případě dalšího komplementáře M. H. – 400.000,- Kč, přičemž i
komanditisté (členové rodiny Löw-Beer) do zmíněné společnosti vložili 400.000,-
Kč. Odvolací soud se tak odchýlil od shora uvedené právní úpravy a judikatury,
jestliže nikterak nezohlednil majetkový vklad komanditistů (členů rodiny XY) do
komanditní společnosti Leo Czech a spol. a ani nevysvětlil, z jakého důvodu k
majetkovému vkladu komanditistů (jejich podílu na jmění společnosti)
nepřihlédl. Odvolací soud nereflektoval výše citované judikatorní konkluze, dle
nichž veřejné obchodní společnosti a prosté komanditní společnosti dle práva
platného před 1. 1. 1951 nebyly považovány za právnické osoby a jejich jmění
zůstávalo ve spoluvlastnictví jejich společníků s tím, že každý z nich byl
spoluvlastníkem společenských věcí takovým podílem, který odpovídal jeho účasti
na společnosti (majetkovém vkladu).
25. Protože rozsudek odvolacího soudu je ve shora uvedeném rozsahu
založen na nesprávném právním posouzení věci, a je tím naplněn dovolací důvod
uvedený v ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř., a jelikož dovolací soud současně
neshledal, že by byly splněny podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro
odmítnutí nebo zamítnutí dovolání nebo pro změnu rozsudku odvolacího soudu,
nemohl postupovat jinak než rozsudek odvolacího soudu ve výrocích I. a II.
[vyjma části výroku II., jíž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve
výroku IV. o odmítnutí žaloby J. H. a jíž bylo rozhodnuto o nákladech řízení ve
vztahu k žalobci e)], jakož i v akcesorické části výroku III. zrušit (§ 243e
odst. 1 o. s. ř.). Jelikož důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího
soudu, platí i pro rozsudek soudu prvního stupně, Nejvyšší soud zrušil ve
výrocích I., II. a III. [toliko v části týkající se náhrady nákladů řízení ve
vztahu mezi žalobci a) až d) a dalším účastníkem řízení] i prvostupňový
rozsudek a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§
243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.).
26. V situaci, kdy Nejvyšší soud v přiměřené lhůtě přikročil přímo k
rozhodnutí o dovolání, nebylo již samostatně rozhodováno o dalším účastníkem
řízení současně podaném návrhu na odklad právní moci napadeného rozhodnutí [§
243 písm. b) o. s. ř.], jenž tak sdílí osud (nepřípustného) dovolání (k ústavní
konformitě takového postupu srovnej zejména nález Ústavního soudu ze dne 23. 8.
2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16).
27. V dalším řízení je soud prvního stupně vázán vysloveným právním
názorem dovolacího soudu (§ 243g odst. 1, věta první, o. s. ř.).
28. O náhradě nákladů řízení, včetně nákladů dovolacího řízení, ve
vztahu mezi žalobci a) až d) a dalším účastníkem řízení rozhodne soud prvního
stupně v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 in fine o. s. ř.).
29. V souladu s ustanovením § 243f odst. 3 větou druhou o. s. ř.
rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení ve vztahu mezi žalobcem e),
jehož dovolání bylo odmítnuto, a dalším účastníkem řízení nemusí být odůvodněno.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 17. 12. 2024
JUDr. Michael Pažitný, Ph.D.
předseda senátu