28 Cdo 3351/2015
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a
soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Miloše Póla ve věci žalobkyně:
Českomoravský cement, a. s., IČO: 262 09 578, se sídlem Mokrá-Horákov, Mokrá
359, zastoupené JUDr. Daliborem Lorencem, advokátem se sídlem v Brně, Veselá
238/39, za účasti: 1) B. S., B., 2) T. K., C., 3) M. A. E. K., L., 4) M. P. K.,
W., účastníci 1) až 4) zastoupeni Vratislavem Pěchotou, Jr., Esq., advokátem se
sídlem 225 West 34th Street, Suite 1816, New York, Spojené státy americké (se
sídlem v Praze 2, Mánesova 1645/87), a 5) Česká republika – Státní pozemkový
úřad se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, o znovuprojednání věci rozhodnuté
Ministerstvem zemědělství – Pozemkovým úřadem Brno, rozhodnutím ze dne 13. září
2005, zn. 1815/96/7-RBD+RNP, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 41 C
281/2005, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 11.
prosince 2014, č. j. 18 Co 90/2014-465, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit každému z účastníků ad 1) až 4) na náhradě
nákladů dovolacího řízení částku 2 555 Kč, tj. celkem 10 220 Kč k rukám
advokáta Vratislava Pěchoty do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
S t r u č n é o d ů v o d n ě n í (§ 243f odst. 3 o. s. ř.) :
Žalobkyně dovoláním napadla v záhlaví označený rozsudek Krajského soudu
v Brně ve výroku I, jímž byl změněn rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 4. října 2013, č. j. 41 C 281/2005-415, tak, že se zamítá žaloba na
znovuprojednání věci rozhodnuté Ministerstvem zemědělství – Pozemkovým úřadem
Brno, rozhodnutím zn. 1815/96/7 – RBD + RNP ze dne 13. 9. 2005 (v rozsahu, jímž
tento správní orgán ve vztahu k žalobkyni rozhodl o vlastnictví oprávněných
osob – účastníků ad 1/ a 2/ a F. K. coby právního předchůdce účastníků ad 3/ a
4/ – k označeným pozemkům v katastrálním území M., s odkazem na ustanovení § 9
odst. 4 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému
zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů – dále jen „zákon o půdě“). Nejvyšší soud odmítl dovolání podle ustanovení § 243c odst. 1 věty
první občanského soudního řádu (o. s. ř.), neboť není přípustné. Přípustnost dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu (jež nepatří do
okruhu rozhodnutí vyjmenovaných v ustanovení § 238a o. s. ř.) je třeba
poměřovat hledisky uvedenými v ustanovení § 237 o. s. ř. Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné
proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí,
jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na
nesprávném právním posouzení věci (srov. § 241a odst. 1 o. s. ř.). Rozhodnutí
odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání (srov. § 242
odst. 3 věta první o. s. ř.). V dovolání vymezených právních otázkách se rozhodnutí odvolacího soudu
neodchyluje od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (viz dále),
rozhodnutí nepřináší právní otázky nové (dovolacím soudem neřešené) a Nejvyšší
soud rovněž neshledává důvody, pro které by relevantní právní otázky (v jeho
rozhodovací praxi již dříve vyřešené) měly být posouzeny jinak. Ke znovunastolené otázce včasnosti (jakož i k obsahovým náležitostem) uplatnění
nároku oprávněnými osobami a k naplnění restitučního důvodu (jeho kvalifikaci)
lze odkázat již na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. června 2014, sp. zn. 28
Cdo 2069/2014, vydané ve skutkově podobné věci těchže účastníků (včetně
judikatury citované v jeho odůvodnění); dále srovnej např. rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 15. ledna 2008, sp. zn. 28 Cdo 5050/2007, rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 5. srpna 2008, sp. zn. 28 Cdo 4621/2007, rozsudek Nejvyššího soudu
ze dne 8. října 2008, sp. zn. 28 Cdo 5048/2007, rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 21. října 2008, sp. zn. 28 Cdo 4622/2007, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 21. října 2008, sp. zn. 28 Cdo 1573/2008; spolu s ostatními rozhodnutími
Nejvyššího soudu dostupná na www.nsoud.cz.
Z takto označené judikatury vyplývá,
že oprávněné osoby mohly uplatnit svůj nárok podle zákona o půdě, ve spojení s
§ 2 odst. 1 zákona č. 243/1992 Sb. (tedy ve lhůtě do 9. 8. 1996, což zde
učinily), nebo podle zákona o půdě ve spojení s § 2 odst. 2 zákona č. 243/1992
Sb. ve znění novely č. 212/2000 Sb. (tedy ve lhůtě do 30. 6. 2001), přičemž k
uplatnění nároku postačilo i obecné označení nárokovaného majetku, jehož bližší
specifikaci bylo možno uvést i v průběhu řízení. Argumentace dovolatelky
judikaturou Ústavního soudu (zejm. nálezem ze dne 8. června 1995, sp. zn. IV. ÚS 215/94, o nepřípustnosti pravé zpětné účinnosti právních norem, o kterou zde
při pozdějším rozšíření skutkových podstat restituce nejde) případná není,
stejně tak jako předestřená judikatura o důsledcích včasného neuplatnění nároku
(byl-li zde nárok uplatněn před uplynutím propadných lhůt, na rozdíl od
dovolatelkou citovaného případu, posuzovaného Ústavním soudem ve věci sp. zn. IV. ÚS 72/94, v režimu zákona č. 403/1990 Sb.). Otázku, zda jsou účastníci ad 1/ až 4/ oprávněnými osobami (se zřetelem na to,
že předmětné pozemky byly před jejich přechodem na stát evidovány jako majetek
společnosti Leo Czech a spol. jejímiž komplementáři byly předchůdci těchto
účastníků), Nejvyšší soud v této věci kladně zodpověděl již rozsudkem ze dne 2. listopadu 2011, sp. zn. 28 Cdo 3362/2011 (k jehož závěrům se pak znovu
přihlásil např. i v rozsudku ze dne 2. října 2012, sp. zn. 28 Cdo 3211/2011,
vydaném v jiné podobné věci těchže účastníků), opíraje se přitom i o závěry ze
stanoviska občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 15. července 1993,
sp. zn Cpjn 50/93, uveřejněného pod č. 34/1993 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek. Neshledává proto důvody, pro které by se měl od tohoto závěru (jenž
není závěrem ojedinělým, nýbrž jde o ustálenou judikaturu) odchýlit. Z ustálené rozhodovací praxe odvolací soud nevybočil ani v otázce vymezení
nemovitého majetku v režimu (působnosti) zákona o půdě (§ 1 odst. 1, § 30),
platí-li že ustanovení § 30 zákona o půdě rozšiřuje (nikoli zužuje) okruh
působnosti zákona, a to i na ty pozemky, které do definice uvedené v ustanovení
§ 1 odst. 1 tohoto zákona nespadají, tedy pozemky, které již nejsou součástí
zemědělského půdního fondu (nesplňují oba, ba dokonce ani jeden z uvedených
znaků); zde postačí, že v době přechodu na stát byly pozemky používány k účelům
zemědělské výroby (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. října 2009,
sp. zn. 28 Cdo 1081/2009). Přitom lze za obhospodařování považovat nejen takové
hospodaření na pozemcích, které je podnikáním v zemědělství, ale i takové,
které uchovává pozemek ve stavu způsobilém k jeho zařazení (udržení) do
kategorie zemědělských pozemků (přiměřeně srov. např. nález Ústavního soudu ze
dne 9. února 2000, sp. zn. IV. ÚS 302/99, uveřejněný ve Sbírce nálezů a
usnesení Ústavního soudu, sv. 17, č. 24). Otázka faktického způsobu užívání
(obhospodařování) pozemku je pak věcí skutkového zjištění, nikoliv
kvalifikovanou otázkou právní.
Nadto je v právě posuzované věci významné, že o
otázce podřaditelnosti předmětného majetku zákonu o půdě bylo již dříve
pravomocně rozhodnuto Ministerstvem zemědělství podle § 17 odst. 6 (nyní § 17
odst. 5) zákona o půdě (viz rozhodnutí ze dne 6. března 2013, č. j. 3796/2013-MZE-12142, k podanému rozkladu potvrzené rozhodnutím ministra
zemědělství ze dne 9. července 2013, č. j. 41327/2013-MZE-12151), z jehož
rozhodnutí se zde ve smyslu § 135 odst. 2 o. s. ř. vychází. Ovšem i k otázkám týkajícím se posouzení okolností, za nichž účastníci ad 1/ až
4/ (resp. jejich právní předchůdci) pozbyli předmětný majetek, se Nejvyšší soud
ve své rozhodovací praxi dříve vyjadřoval (srov. např. usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 25. června 2014, sp. zn. 28 Cdo 2069/2014; dále např. rozsudky
Nejvyššího soudu ze dne 8. října 2008, sp. zn. 28 Cdo 5159/2007, ze dne 21. října 2008, sp. zn. 28 Cdo 4622/2007, ze dne 21. října 2008, sp. zn. 28 Cdo
4734/2007, ze dne 2. listopadu 2011, sp. zn. 28 Cdo 3287/2011, nebo ze dne 21. října 2008, sp. zn. 28 Cdo 1573/2008), jakož i k argumentaci o neplatnosti
konfiskace vykonané v období nacistické nesvobody (kterou nelze eliminovat
účinky ustanovení § 2 odst. 2 zákona č. 243/1992 Sb., ve znění novely č. 212/2000 Sb., a zbavit jej tak jeho smyslu a účelu, a to v rozporu se samotným
zákonem, který již ve svém názvu počítá se zmírněním křivd způsobených
holocaustem, a dále v rozporu s § 1 citované novely, v němž se vymezuje věcná
působnost na majetkové křivdy utrpěné odnětím majetku „v důsledku převodů a
přechodů vlastnického práva, které byly prohlášeny za neplatné dekretem
prezidenta republiky č. 5/1945 Sb. nebo zákonem č. 128/1946 Sb.“). Proto
žalobkyni neprospívá ani námitka zakládající se na argumentaci neplatnosti
konfiskace z doby nacistické nesvobody, došlo-li k jejímu vyslovení v
poválečném období. K samotné otázce platnosti případného znárodnění majetku pak
lze znovu (podpůrně) odkázat na závěry plynoucí z nálezu Ústavního soudu ze dne
4. dubna 1996, sp. zn. IV. ÚS 259/95, uveřejněném ve Sbírce nálezů a usnesení
Ústavního soudu, sv. 5, č. 27 (jak ostatně činí již odvolací soud). V dané
souvislosti jako zjevně nepřípadný je třeba kvalifikovat i opětovný odkaz
dovolatelky na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. ledna 2010, sp. zn. 28 Cdo
5376/2007, jímž Nejvyšší soud odmítl dovolání ve věci prokázané ztráty
vlastnictví v důsledku vyvlastnění, uskutečněného ovšem v roce 1961 v souladu s
tehdy platnými předpisy a za adekvátní náhradu (čímž nebyl naplněn žádný z
restitučních titulů ani podle § 6 odst. 1 zákona o půdě). Námitkou, že „žalovaní (účastníci ad 1/ až 4/) neosvědčili řádný dědický titul,
ve kterém by mělo být uvedeno, v jaké výši dědicům náleží případný podíl na
majetku a jiných právech“, dovolatelka nevymezuje otázku hmotného práva, jež
mohla by založit přípustnost dovolání (nehledě na absenci vymezení hledisek
přípustnosti ve smyslu § 237 o. s. ř. ve vztahu k takto položené otázce). Na
řešení otázky „platnosti a účinků poslední vůle (M. K.) z 21. 8.
1939“ ostatně
napadené rozhodnutí ani nezávisí, uzavírá-li odvolací soud, že účastníci ad 1/
až 4/ jsou odvozenými oprávněnými osobami podle § 4 odst. 2 písm. c/ zákona o
půdě (vůči čemuž dovolatelka dovoláním ani nyní nebrojí). Ostatní námitky ve
vztahu k závěrům odvolacího soudu o odškodnění jedné z oprávněných osob na
základě mezinárodní dohody (které bylo – jak plyne ze zjištění soudů nižších
stupňů – toliko částečnou kompenzací a netýkalo se ostatních oprávněných osob),
stejně tak jako hypotézy o možném odškodnění jiných osob či o prodeji podílu P. K. jiné (zahraniční) osobě, nesou se pak již výslovně v rovině kritiky
skutkových zjištění odvolacího soudu (jejich správnosti a úplnosti), jíž nelze
založit přípustnost dovolání. [Není zpochybnění právního posouzení věci,
vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci
odvolací soud; srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek]. Z uvedeného plyne závěr o nepřípustnosti dovolání (není-li naplněn žádný z
předpokladů uvedených v ustanovení § 237 o. s. ř.), které proto Nejvyšší soud
bez jednání odmítl (§ 243a odst. 1 věty první, § 243c odst. 1 věty první o. s. ř.). O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243c odst. 3,
§ 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. za situace, kdy k nákladům (k náhradě
oprávněných) účastníků ad 1/ až 4/ patří odměna advokáta v částce 2 480 Kč za
každou ze zastupovaných osob [§ 7 bod 5, § 9 odst. 4 písm. d/, § 11 odst. 1
písm. k/ a § 12 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a
náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění
pozdějších předpisů], spolu s paušální náhrady hotových výdajů advokáta 300 Kč
na jeden úkon právní služby (§ 13 odst. 3 advokátního tarifu), tj. celkem 10
220 Kč. Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.