28 Cdo 5048/2007
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy
JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Jana
Eliáše, Ph.D., v právní věci žalobců: a) B. S., b) T. K., c) F. K.,
zastoupených advokátem, za účasti 1) B. S., zastoupené advokátem, 2) S. m. B.,
3) ČR – Z. v. s., 4) F. n. B., a 5) P. f. ČR, o znovuprojednání věci rozhodnuté
správním orgánem, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 39 C 129/2005, o
dovolání zúčastněné osoby 1) proti rozsudku Krajského soudu v Brně z 5. 4.
2007, č.j. 18 Co 7/2007-243, takto:
Dovolání se zamítá.
A. Předchozí průběh řízení
Ministerstvo zemědělství, Pozemkový úřad B., rozhodlo dne 15. 4. 2005 pod č.j.
3239/92/34-RNP,RN tak, že paní B. S. (dále jen „zúčastněná osoba č. 1“) ani
žalobci nejsou vlastníky zemědělských pozemků p.č. 2164 a 2165 v k.ú. S. L.,
ani pozemků p.č. 1820/1 a 3271/2 v k.ú. B. v B. (dále jen „předmětné pozemky“),
neboť jejich vydání brání překážka zastavění podle § 11 odst. 1 písm. c) zákona
č. 229/1991 Sb, o půdě. Dále rozhodlo, že zúčastněná osoba č. 1) prokázala svůj
restituční nárok, a proto má nárok na vydání náhradních pozemků, zatímco
žalobci nárok na vydání náhradních pozemků nemají, neboť své restituční nároky
uplatnili opožděně, a proto jim zanikly. Navíc rozhodlo, že žalobci nejsou
vlastníky dalších v rozhodnutí uvedených pozemků v k.ú. B. (dále jen „další
pozemky“) a nemají nárok na vydání náhradních pozemků.
Žalobci se následně domáhali, aby soud nahradil rozhodnutí Ministerstva
zemědělství, Pozemkového úřadu B. tak, že žalobci a zúčastněná osoba č. 1) mají
nárok na vydání náhradních pozemků za předmětné pozemky rovným dílem, tj. každý
z ¼. Dále se domáhali, aby soud nahradil rozhodnutí uvedeného orgánu o
dalších pozemcích tak, že žalobci jsou jejich vlastníky rovným dílem (tj. každý
z jedné třetiny), popřípadě, pokud by jejich vydání bránila zákonná překážka,
že mají nárok na vydání náhradních pozemků.
Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 14. 4. 2006, č. j. 34 C 129/2005-139,
žalobu zamítl. V odůvodnění uvedl, že P. K., otec žalobců a manžel zúčastněné
osoby č. 1), splnil podmínky § 2 odst. 1 zákona č. 243/1992 Sb., podle něhož je
oprávněnou osobou státní občan České a Slovenské Federativní Republiky, který
ztratil majetek podle dekretů prezidenta republiky č. 12/1945 Sb., o konfiskaci
a urychleném rozdělení zemědělského majetku Němců, Maďarů, jakož i zrádců a
nepřátel českého a slovenského národa […], neprovinil se proti československému
státu a nabyl zpět občanství […] dekretem prezidenta republiky č. 33/1945 Sb.,
o úpravě československého státního občanství osob národnosti německé a
maďarské, a jehož majetek […] přešel na stát. Dále dospěl k závěru, že vzhledem
k úmrtí P. K. v roce 1951 bez závěti jsou oprávněnými osobami ve smyslu § 2
odst. 3 písm. c) zákona č. 229/1991 Sb., o půdě, jeho děti a manžel, všichni
rovným dílem, tj. jednak zúčastněná osoba č. 1) jako manželka zemřelého a dále
žalobci a) a b) (dcera a syn zemřelého). Naproti tomu žalobce c), syn
zemřelého, oprávněnou osobou není, neboť v období rozhodném pro uplatnění
nároku nesplňoval podmínku státního občanství (§ 2 odst. 1 zákona č. 243/1992
Sb.), které nabyl teprve 20. 10. 1999. Konečně soud prvního stupně dovodil, že
z původně oprávněných osob jen zúčastněná osoba č. 1) uplatnila svůj nárok v
zákonné lhůtě podle § 11a odst. 2 věty první zákona č. 243/1992 Sb., ve znění
novely č. 30/1996 Sb.: „Oprávněná osoba, která nebyla trvale žijící na území
České republiky k 31. prosinci 1992 a tedy nebyla k tomuto dni oprávněnou
osobou, může uplatnit nároky podle tohoto zákona do 15. července 1996.“ Naproti
tomu žalobci a) a b), jakož i žalobce c), uplatnili své nároky opožděně až 9.
8. 1996, a proto jim bez dalšího zanikly.
K odvolání žalobců Krajský soud v Brně rozsudkem z 5. 4. 2007, č. j. 18 Co
7/2007-243, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobci i zúčastněná
osoba č. 1) mají nárok na náhradu za nevydané předmětné pozemky, a to každý z
jedné čtvrtiny. Část výroku týkající se dalších pozemků odvolací soud zrušil a
věc v této části vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. V odůvodnění
odvolací soud uvedl, že otci žalobců P. K. byly předmětné pozemky konfiskovány
podle dekretu č. 12/1945 Sb. jako německý majetek, přičemž následně podle
zákona č. 128/1946 Sb. získal nárok na odškodnění, jehož neuspokojením vznikl
restituční nárok podle § 2 odst. 2 zákona č. 243/1992 Sb., ve znění novely č.
212/2000 Sb.: „Oprávněnou osobou je dále státní občan České republiky, který
pozbyl majetek […] v období od 29. září 1938 do 8. května 1945 a vznikly mu
majetkové nároky podle dekretu prezidenta republiky č. 5/1945 Sb., o
neplatnosti některých majetkově-právních jednání z doby nesvobody […], nebo
podle zákona č. 128/1946 Sb., o neplatnosti některých majetkově-právních
jednání z doby nesvobody a jiných zásahů do majetku vzcházejících, avšak tento
majetek nebyl oprávněné osobě vrácen, ani nebyla podle těchto předpisů
odškodněna, ač podle nich odškodněna měla být […].“ Uvedený nárok přitom
podléhá nikoli lhůtě do 15. července 1996 (kterou žalobci nedodrželi), nýbrž
lhůtě výhodnější, plynoucí z § 11a odst. 3 zákona č. 243/1992 Sb., ve znění
novely č. 212/2000 Sb.: „Osoba oprávněná podle § 2 odst. 2 může uplatnit právo
na vydání nemovitosti podle tohoto zákona nejpozději do 30. června 2001.“ Podle
odvolacího soudu má speciální restituční titul podle zákona č. 243/1992 Sb.
přednost před restitučními tituly podle zákona o půdě. Jelikož všichni žalobci
uplatnili svůj restituční nárok před koncem lhůty podle § 11a odst. 3 zákona č.
243/1992 Sb., ve znění novely č. 212/2000 Sb., tedy před 30. 6. 2001, přičemž
uvedená lhůta je relevantní i přes uplatnění nároků ještě před účinností novely
č. 212/2000 Sb., která tuto delší lhůtu zavedla, a protože v uvedené lhůtě mohl
restituční nárok uplatnit i žalobce c), který nabyl občanství k 20. 10. 1999,
odvolací soud uzavřel, že restituční nároky žalobcům nejen vznikly, ale byly
jimi i řádně uplatněny. Část výroku rozsudku soudu prvního stupně týkající se
dalších pozemků odvolací soud zrušil, protože zjistil, že o nich bylo
rozhodnuto samostatně rozhodnutím Ministerstva zemědělství, Pozemkového úřadu
B. ze dne 25.3.2004, č.j. 3239/92/32-RZŘ, které zatím nebylo předmětem
dokazování před soudem prvního stupně.
B. Dovolání a vyjádření k němu
Proti části výroku rozsudku odvolacího soudu, kterou byl rozsudek soudu prvního
stupně změněn, podala zúčastněná osoba č. 1) dovolání z důvodu nesprávného
právního posouzení věci (§ 241 odst. 2 písm. b/ o. s. ř.), ve kterém namítala
zánik restitučního nároku žalobců podle § 2 odst. 1 zákona č. 243/1992 Sb.,
neboť žalobci jej opomenuli uplatnit včas a řádně v prekluzívní lhůtě do 15. 7.
1996 (§ 11a odst. 2 zákona č. 243/1992 Sb.), došlo-li k vyvlastnění majetku ex
lege ke dni účinnosti dekretu č. 12/1945 Sb. Podle dovolatelky je konfiskace z
období nacistické nesvobody od 29. 9. 1938 do 8. 5. 1945 ve smyslu § 1 dekretu
č. 5/1945 Sb. neplatná, a proto nelze použít § 2 odst. 2 zákona č. 243/1992
Sb., ve znění novely č. 212/2000 Sb., který předpokládá konfiskaci, a tím ani
výhodnější lhůtu do 30. 6. 2001.
Konečně dovolatelka uplatnila v dodatku z 13. 12. 2007 – tedy po uplynutí
dvouměsíční lhůty (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), která začala běžet ode dne
doručení rozsudku odvolacího soudu dovolatelce, tj. od 17. 5. 2007 – dovolací
námitky, k nimž pro jejich opožděnost dovolací soud nemůže přihlížet, a to z
úřední povinnosti (srov. např. usnesení NS ze dne 5. 2. 2003, sp. zn. 21 Cdo
1730/2002).
Žalobci ve vyjádření k dovolání uvedli, že § 11a odst. 3 zákona č. 243/1992
Sb., ve znění novely č. 212/2000 Sb., nestanovil počáteční datum lhůty pro
uplatnění nároku a že žalobci svůj nárok řádně uplatnili před jejím koncem,
tedy dnem 30. 6. 2001. Dále žalobci uvedli, že otec žalobců P. K. získal
osvědčení o české státní příslušnosti, požádal o výjimku z dekretu č. 12/1945
Sb. a rovněž se proti jeho použití soudně ohradil, avšak vzhledem k nástupu
totalitního komunistického režimu nebyly z důvodu politického, rasového a
třídního pronásledování jeho apelace vyslyšeny.
Dne 22.5.2008 podali žalobci dodatečné vyjádření k dovolání, v němž polemizují
s právními názory uvedenými v dodatku k dovolání ze dne 13.12.2007. Podle
žalobců se pozbytím majetku v době nacistické nesvobody ve smyslu § 2 odst. 2
zákona č. 243/1992 Sb., ve znění novely č. 212/2000 Sb., rozumí faktické
pozbytí majetku bez ohledu na to, zda bylo pozdějšími právními předpisy
prohlášeno za neplatné, zvláště když o vrácení majetku bylo třeba požádat.
Zúčastněná osoba č. 2), S. m. B., ve svém vyjádření ponechalo rozhodnutí o
dovolání na zvážení soudu.
C. Přípustnost dovolání
Dovolací soud nejprve zjistil, že dovolání bylo podáno včas, osobou oprávněnou
(srov. § 250a o. s. ř.), řádně zastoupenou advokátem, že splňuje formální
obsahové znaky předepsané § 241a odst. 1 o.s.ř. a opírá se o způsobilý dovolací
důvod nesprávného právního posouzení podle § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.
Dovolání je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., neboť odvolací
soud změnil rozsudek soudu prvního stupně.
D. Důvodnost dovolání
Dovolání není důvodné.
Námitka zániku restitučního nároku žalobců prekluzí již ke dni 15. 7. 1996.
S uvedenou námitkou se dovolací soud vypořádal již ve svém rozsudku z 15. 1.
2008, sp. zn. 28 Cdo 5050/2007, v němž uvedl, že žalobci mohli uplatnit svůj
nárok:
a) podle zákona o půdě ve spojení s § 2 odst. 1 zákona č. 243/1992 Sb. (tedy ve
lhůtě do 9. 8. 1996); nebo b) podle zákona o půdě ve spojení s § 2 odst. 2
zákona č. 243/1992 Sb. ve znění novely č. 212/2000 Sb. (tedy ve lhůtě do 30. 6.
2001). Jinými slovy, pokud žalobci neuplatnili svůj nárok způsobem ad a), nic
jim nebránilo jej uplatnit způsobem ad b), což i učinili podáním z 9. 8. 1996,
tj. před 30. 6. 2001 (srov. nález Ústavního soudu z 24. 3. 1998, sp. zn. II. ÚS
111/97, N 40/10, podle něhož „k řádnému uplatnění výzvy může dojít před
účinností zákona“).
Konkrétně dovolací soud v rozsudku z 15. 1. 2008, sp. zn. 28 Cdo 5050/2007,
uvedl, že zákonem č. 243/1992 Sb. „byly mj. rozšířeny skutkové podstaty,
tvořící právní důvod pro vydání zemědělského majetku oprávněným osobám, a to
postupem podle zákona o půdě. Ostatně již z názvu tohoto zákona vyplývá, že
upravuje některé otázky související se zákonem o půdě - mimo novou skutkovou
podstatu vydání zemědělského majetku osobám, které jej pozbyly podle dekretu
prezidenta republiky č. 12/1945 Sb., o konfiskaci a urychleném rozdělení
majetku Němců, Maďarů, .... , státním občanům, kteří se neprovinili proti
československému státu, jsou to např. otázky kompetence státních orgánů při
provádění zákona o půdě. Jde tedy o normu, která spolu se zákonem o půdě tvoří
jednolitý celek, a nejde tedy ve vztahu k zákonu o půdě o skutečně zvláštní
normu. Z toho vyplývá, že se ani nevylučuje využití restitučních důvodů podle
obou zákonů, pokud jsou dány. Tak např. i v dané věci by bylo možno skutkové
okolnosti podřadit pod více restitučních důvodů, pokud k přechodu na stát došlo
na základě neoprávněného použití dekretu č. 12/1945 Sb., které by mohlo být
posuzováno jako politická persekuce nebo postup porušující obecně uznávaná
lidská práva a svobody ve smyslu § 6 odst. 1 zákona o půdě, a současně jako
konfiskace, na niž se vztahuje § 2 odst. 1 zákona č. 243/1992 Sb. U majetku
židovských občanů, jimž nebyl vrácen majetek zabraný jim v době nesvobody
německými okupanty, což je právě daný případ, pak přistupuje další restituční
důvod podle § 2 odst. 2 tohoto zákona v platném znění. Dovolací soud z toho
dovozuje, že pro uplatnění nároku na vydání zemědělských pozemků postačuje,
pokud k němu došlo před uplynutím lhůty podle [§ 13 odst. 5] zákona o půdě,
kterou je v důsledku zákona č. 30/1996 Sb., kterým se mění a doplňuje zákon č.
229/1991 Sb., ... , a zákon č. 243/1992 Sb., ... , den 9. 8. 1996, nebo den 30.
6. 2001 podle § 11a odst. 3 zákona č. 243/1992 Sb., ve znění platném v době
rozhodování soudu. Protože ze spisu pozemkového úřadu vyplývá, že žalobci
uplatnili nárok na vydání předmětných pozemků 9. 8. 1996, stalo se tak před
uplynutím propadných lhůt, a jejich nárok, jinak nesporný, do doby uplatnění u
pozemkového úřadu nezanikl.“
Námitka neplatnosti konfiskace vykonané v období nacistické nesvobody, a tím i
neaplikovatelnosti § 2 odst. 2 zákona č. 243/1992 Sb., ve znění novely č.
212/2000 Sb.
Uvedenou námitkou dovolatelka ve své podstatě eliminuje účinky ustanovení § 2
odst. 2 novelizovaného zákona č. 243/1992 Sb., který upravuje nově okruh
oprávněných osob na ty osoby, které pozbyly majetek v období od 29. září 1938
do 8. května 1945
a jimž „vznikly majetkové nároky podle dekretu prezidenta republiky č. 5/1945
Sb., […] nebo podle [navazujícího] zákona č. 128/1946 Sb.“, neboť dovozuje
nemožnost naplnit nutný předpoklad citovaného ustanovení, tj. pozbytí majetku v
období od 29. září 1938 do 8. května 1945, a to s poukazem na § 1 odst. 1
dekretu č. 5/1945 Sb., který prohlašuje taková pozbytí za neplatná, došlo-li k
nim „pod tlakem okupace nebo národní, rasové nebo politické persekuce“.
Předeslaný závěr nemůže obstát i proto, že zbavuje § 2 odst. 2 zákona č.
243/1992 Sb., ve znění novely č. 212/2000 Sb., jeho smyslu a účelu, a to v
rozporu se samotným zákonem, který již ve svém názvu počítá se zmírněním křivd
způsobených holocaustem a dále v rozporu s § 1 citované novely, v němž se
vymezuje věcná působnost novely na majetkové křivdy utrpěné odnětím majetku „v
důsledku převodů a přechodů vlastnického práva, které byly prohlášeny za
neplatné dekretem prezidenta republiky č. 5/1945 Sb. nebo zákonem č. 128/1946
Sb.“ (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5.8.2008, sp. zn. 28 Cdo
4621/2007).
Z výše uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska
uplatněných dovolacích důvodů věcně správný, a proto Nejvyšší soud bez jednání
(§ 243a odst. 1 o. s. ř.) dovolání zamítl (§ 243b odst. 2 věta před středníkem
o. s. ř.).
Vzhledem k tomu, že řízení bude pokračovat před soudem prvního stupně, a to v
části, v níž byla věc soudu prvního stupně odvolacím soudem vrácena, bude o
nákladech řízení rozhodnuto v konečném rozhodnutí ve věci (srov. k tomu
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23.7.2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2001,
publikované jako R 48/2003).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského
soudního řádu.
V Brně dne 8. října 2008
JUDr. Josef Rakovský, v. r.
předseda senátu