Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dity Řepkové, soudkyně zpravodajky Kateřiny Ronovské a soudce Jana Wintra o ústavní stížnosti stěžovatelky Haus Real s.r.o., sídlem Fričova 908/17, Praha 2, zastoupené JUDr. Pavlem Novákem, advokátem, sídlem Bartákova 1107/40, Praha 4, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 30 Cdo 3104/2024-225 z 14. 1. 2025, proti rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 35 Co 105/2024-194 z 18. 6. 2024 a proti výroku II rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 č. j. 40 C 125/2021-152 z 2. 2. 2024, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 1, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva pro místní rozvoj, sídlem Staroměstské náměstí 932/6, Praha 1, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Stěžovatelka se vůči vedlejší účastnici domáhala před obecnými soudy zaplacení částky 2 682 480 Kč s příslušenstvím z titulu náhrady škody v důsledku nesprávného úředního postupu ze strany správních orgánů. Ten spočíval v prodlení odboru životního prostředí a odboru územního plánování a stavebního úřadu s vydáním rozhodnutí a podkladových stanovisek k realizaci výstavby protihlukové stěny umístěné v blízkosti bytů vystavěných stěžovatelkou. V návaznosti na toto prodlení musela stěžovatelka zaplatit smluvní pokuty kupujícím bytových jednotek.
2. Obvodní soud pro Prahu 1 rozhodoval ve věci podruhé po zásahu dovolacího soudu. Obvodní soud stěžovatelce co do částky 1 226 274,50 Kč s příslušenstvím vyhověl (výrok I); naopak co do částky 1 456 205,50 Kč stěžovatelčinu žalobu zamítl, neboť v jednání stěžovatelky shledal nedostatečnou obezřetnost ohledně včasnosti podání žádostí ke správním orgánům (výrok II). Dále stanovil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů soudního řízení (výrok III).
3. Proti rozhodnutí obvodního soudu podala stěžovatelka i vedlejší účastnice odvolání. Městský soud v Praze napadeným rozsudkem potvrdil zamítavý výrok II obvodního soudu. Současně městský soud změnil vyhovující výrok I obvodního soudu ohledně 1 226 274,50 Kč s příslušenstvím tak, že nárok stěžovatelky v celém rozsahu zamítl (výrok I). Stanovil rovněž povinnost stěžovatelky nahradit vedlejší účastnici náhradu nákladů řízení před soudy všech stupňů (výrok II). Městský soud uzavřel, že v daném případě neexistuje příčinná souvislost mezi jednáním správních orgánů a vzniklou škodou.
4. Dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud odmítl v rozsahu stěžovatelkou vymezené otázky povahy smluvní pokuty. Otázky dovození příčinné souvislosti ve vztahu k pokutě pouze při její uhrazovací funkci a taktéž otázky vhodnosti moderace pokuty vzhledem k její funkci podle § 243c odst. 1 občanského soudního řádu shledal zčásti jako nepřípustné. V části argumentace k nezaplacení části kupní ceny a náhradě nákladů řízení vyplacených stěžovatelkou, jakož i náhradě soudních výdajů stěžovatelky shledal vady, a proto stěžovatelčino dovolání také v této části odmítl.
5. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že postupem obecných soudů bylo porušeno její právo na soudní a jinou právní ochranu a právo na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod). Zároveň vzhledem k povaze nároku došlo k odepření práva na náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem (čl. 36 odst. 3 Listiny), čímž došlo k porušení práva na ochranu vlastnictví (čl. 11 Listiny). Stěžovatelka argumentuje nesprávným posouzením věci úzce souvisejícím s pochybením při hodnocení skutkového stavu. Poukazuje také na to, že napadená rozhodnutí jsou v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. Konečně argumentuje i tím, že obecné soudy nepřipustily výslechy jí navrhovaných svědků. Dále stěžovatelka namítá, že postupem Nejvyššího soudu, který odmítl její dovolání, došlo k odepření jejího práva na přístup k soudu. Napadená rozhodnutí považuje stěžovatelka za nedostatečně odůvodněná, vykazující rovněž prvky svévole.
6. Ústavní soud shledal, že procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem jsou splněny, až na výjimku uvedenou v bodě 11. Dospěl nicméně k závěru, že ústavní stížnost představuje návrh zčásti zjevně neopodstatněný a zčásti nepřípustný.
7. Ústavní soud připomíná, že je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, přičemž v rámci této své pravomoci mj. rozhoduje o ústavních stížnostech proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených práv a svobod [srov. čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Tyto ústavní stížnosti však mají subsidiární povahu jako prostředek ochrany základních práv a svobod. Ústavní soud proto k zásahu do rozhodovací činnosti obecných soudů přistoupí pouze v případě, zjistí-li na podkladě individuální ústavní stížnosti neoprávněný zásah do základních práv a svobod jednotlivce, což se však v nyní posuzovaném případě nestalo.
8. Co se týče námitek vadného posouzení přípustnosti dovolání, Ústavní soud zdůrazňuje, že posouzení přípustnosti, popř. důvodnosti dovolání, je primárně věcí Nejvyššího soudu. Podle ustálené judikatury může Ústavní soud přehodnocovat posouzení přípustnosti dovolání podle § 237 občanského soudního řádu pouze z hlediska jeho ústavnosti. Fakticky se tak jeho přezkum omezuje na posouzení dvou otázek, a to, zda dovolací soud neodepřel účastníku řízení soudní ochranu tím, že odmítl dovolání, aniž by se ve svém odůvodnění, pokud jde o jeho přípustnost, náležitě vypořádal se stěžovatelkou řádně předestřenou právní otázkou, nebo tím, že v rámci svého posouzení právní otázky, ať už vyústilo do odmítnutí dovolání nebo připuštění dovolacího přezkumu, aproboval právní výklad, který je v rozporu s ústavně zaručenými základními právy a svobodami (srov. bod 20 nálezu sp. zn. II. ÚS 2312/15 z 9. 2. 2016). Z toho pohledu ovšem napadené usnesení Nejvyššího soudu žádný ústavněprávní deficit nevykazuje.
9. Stěžovatelka v ústavní stížnosti zpochybňuje způsob, kterým bylo její dovolání odmítnuto pro nepřípustnost v části, ve které předkládala dovolací otázku vztahující se k povaze smluvní pokuty, otázku o dovození příčinné souvislosti ve vztahu k pokutě pouze při její uhrazovací funkci a otázku vhodnosti moderace pokuty vzhledem k její funkci. Podle názoru Ústavního soudu ovšem rozhodnutí Nejvyššího soudu vyhovuje standardům plynoucím z práva na soudní ochranu (čl. 36 Listiny). Nejvyšší soud se řádně vypořádal se stěžovatelčinou dovolací argumentací. Popsal, proč jednotlivé dovolací otázky vymezené stěžovatelkou nemohly založit přípustnost dovolání a z jakého důvodu (např. z důvodu, že stěžovatelka nevymezila dovolací otázky hmotného či procesního práva způsobilé založit přípustnost dovolání, uvedla námitky, které nemají oporu ve zjištěném skutkovém stavu, či položila otázku, která zjevně neplyne ze závěrů obecných soudů). V tomto případě Ústavní soud žádné z výše vymezených pochybení neshledal.
10. Ústavní soud dále uvádí, že dovolání stěžovatelky bylo Nejvyšším soudem částečně odmítnuto jako vadné. V tomto směru sdílí Ústavní soud závěr dovolacího soudu, že stěžovatelčino dovolání je částečně vadné, a to v otázkách, které se týkají ostatních nároků, z nichž se požadovaná náhrada škody rovněž sestávala a které odpovídaly nezaplacené části kupních cen převedených jednotek, náhradě nákladů řízení vyplacené zmíněným vlastníkům jednotek a nákladům právního zastoupení stěžovatelky. Jak správně poukazuje Nejvyšší soud, dovolání stěžovatelky u některých dovolacích otázek nesplňuje požadavky plynoucí z § 241a odst. 2 občanského soudního řádu (srov. nález sp. zn. I. ÚS 1564/23 z 29. 8. 2023). Stěžovatelka u těchto otázek pouze předkládá vlastní právní náhled na věc, aniž by blíže rozebírala, v čem shledává naplnění předpokladů přípustnosti dovolání. Ústavní soud shrnuje, že rozhodnutí Nejvyššího soudu není v této části nepřezkoumatelné a není výsledkem přepjatého formalismu (srov. nález sp. zn. IV. ÚS 410/20 z 16. 6. 2020); je dostatečně jasné a srozumitelné. Navíc ani sama stěžovatelka se v ústavní stížnosti nepokouší žádným způsobem vyvrátit či jinak zpochybnit závěr o vadách jejího dovolání.
11. Lze proto uzavřít, že je-li dovolání stěžovatelky odmítnuto pro vady, je ústavní stížnost proti předchozím rozhodnutím o procesních prostředcích k ochraně práva nepřípustná (srov. stanovisko pléna sp. zn. Pl. ÚS-st 45/16 z 28. 11. 2017, bod 61). Stěžovatelka v části, ve které dovolací soud její dovolání odmítl pro vady, nevyčerpala všechny procesní prostředky, které jí zákon k ochraně jejího práva poskytuje, v rozporu s § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Vzhledem k tomu, že nejde ani o výjimku podle § 75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu, Ústavní soud se nemohl zabývat ani námitkami stěžovatelky ohledně nezaplacení části kupní ceny ze strany dlužníků stěžovatelky, stěžovatelkou uhrazenými soudními náklady, ani jejími vlastními soudními náklady. Stěžovatelka v těchto otázkách nevyčerpala všechny dostupné opravné prostředky, a proto byla shledána ústavní stížnost v těchto částech jako nepřípustná.
12. V rámci posouzení tvrzeného porušení práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny nesprávným postupem při dokazování Ústavní soud připomíná, že do jeho pravomoci nespadá přehodnocování závěrů dokazování, k nimž dospěly obecné soudy. Ústavní soud je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, pokud shledá, že postupem hodnocení důkazů obecnými soudy byla zasažena ústavně garantovaná základní práva a svobody stěžovatelky. K tomu ovšem přistupuje velmi zdrženlivě a pouze za situace, že by zde nastal extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními z provedených důkazů, či pokud by se obecné soudy v rámci své činnosti dopustily svévole. Takové pochybení však v rámci řízení před obecnými soudy ve věci stěžovatelky Ústavní soud neshledal. Obecné soudy se zabývaly stěžovatelkou předloženými důkazy a odmítnutí důkazních návrhů stěžovatelky odůvodnily. Stěžovatelka přitom ani nepoukazuje na to, že by došlo k tzv. opomenutému důkazu.
13. Odůvodnění napadených rozhodnutí městského soudu shledává Ústavní soud vyhovující i ve světle práva na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny). Městský soud dostatečně srozumitelně vysvětlil, proč stěžovatelka nejednala dostatečně obezřetně a proč není v nynější věci dána příčinná souvislost mezi vzniklou škodou a nesprávným úředním postupem (prodlením) správních orgánů (viz body 35 až 44 napadeného rozsudku městského soudu, zejména pak bod 38). Tyto závěry přitom potvrdil i Nevyšší soud, který konstatoval, že se při řešení těchto právních otázek městský soud neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, resp. že dovoláním napadené rozhodnutí na předložených právních otázkách nespočívá (body 10 až 13 napadeného usnesení Nejvyššího soudu).
14. Ústavní soud proto ústavní stížnost odmítl zčásti podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný a zčásti podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako návrh nepřípustný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 22. října 2025
Dita Řepková v. r. předsedkyně senátu