USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Viktora Sedláka a soudců JUDr. Pavla Simona a JUDr. Karla Svobody, Ph.D., v právní věci žalobkyně Haus Real s. r. o., IČO 26201577, se sídlem v Praze 2, Fričova 908/17, zastoupené JUDr. Pavlem Novákem, advokátem se sídlem v Praze 4, Bartákova 1107/40, proti žalované České republice – Ministerstvu pro místní rozvoj, se sídlem v Praze 1, Staroměstské náměstí 932/6, o zaplacení částky 2 682 480 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 40 C 125/2021, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. 6. 2024, č. j. 35 Co 105/2024-194, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
1. Žalobkyně se vůči žalované domáhala zaplacení částky 2 682 480 Kč s příslušenstvím z titulu náhrady škody, která jí měla vzniknout v důsledku nesprávného úředního postupu Městského úřadu Říčany, odboru životního prostředí a odboru územního plánování a stavebního úřadu, jenž spočíval v prodlení s vydáním rozhodnutí a podkladových stanovisek potřebných k realizaci výstavby protihlukové stěny umístěné v blízkosti žalobkyní vystavěných a následně prodaných rodinných domů v XY. Požadovaná částka sestávala z částek 425 000 Kč, 450 000 Kč, 480 000 Kč a 497 549,56 Kč, které žalobkyně vyplatila vlastníkům jednotek nacházejících se ve zmíněných rodinných domech, a to z titulu smluvních pokut sjednaných v dohodách o narovnání uzavřených mezi ní a těmito vlastníky, resp. na základě soudem schválených smírů uzavřených mezi žalobkyní a těmito vlastníky, a dále z částky 600 000 Kč připadající na nezaplacenou část kupních cen převedených jednotek, z částky 169 931 Kč odpovídající náhradě nákladů řízení vyplacené zmíněným vlastníkům jednotek a konečně z částky 60 000 Kč, která připadla na náklady právního zastoupení samotné žalobkyně.
2. Obvodní soud pro Prahu 1 jako soud prvního stupně svým v pořadí prvním rozsudkem ze dne 24. 3. 2022, č. j. 40 C 125/2021-44, žalobu zcela zamítl a současně žalobkyni uložil povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů řízení.
3. K odvolání žalobkyně poté ve věci rozhodoval Městský soud v Praze jako soud odvolací, který rozsudkem ze dne 13. 9. 2022, č. j. 35 Co 212/2022-86, zmíněný rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil
4. Na základě dovolání žalobkyně poté Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 12. 7. 2023, č. j. 30 Cdo 279/2023-120, tento rozsudek, jakož i rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil prvostupňovému soudu k dalšímu řízení. Zrušení obou uvedených rozsudků Nejvyšší soud odůvodnil tím, že soudy nižších stupňů vystavěly svůj závěr o neexistenci příčinné souvislosti mezi tvrzeným nesprávným úředním postupem a údajnou škodou spočívající v zaplacení smluvní pokuty na nesprávném názoru, že tato škoda byla pro zainteresované správní orgány škodou nepředvídatelnou, resp. že zmíněný vztah příčinné souvislosti by mohl vzniknout jen tehdy, pokud by žalobkyně o hrozící povinnosti platit svým smluvním partnerům sjednanou smluvní pokutu příslušný správní orgán včas informovala. Za situace, kdy jsou správní orgány povinny dodržovat procesní lhůty stanovené pro vydání správních aktů a kdy z okolností, které žalobkyni jako developerskou společnost vedly k podání žádostí, jež správním orgánům adresovala, bylo objektivně předvídatelné, že opožděné vydání příslušných správních aktů může vést ke vzniku nepříznivých důsledků vyvolaných včasným nesplněním vlastních smluvních závazků žalobkyně, totiž Nejvyšší soud nepřisvědčil úvaze soudů nižších stupňů, že by utvrzení jejího závazku smluvní pokutou bez dalšího představovalo skutečnost zcela výjimečnou a neočekávatelnou. Závěr o tom, zda předmětný vztah příčinné souvislosti je v tomto případě dán, je však závislý na zhodnocení, v čem závazek žalobkyně utvrzený sjednanou smluvní pokutou konkrétně spočíval, jaká byla výše a funkce této smluvní pokuty, a zda okolnosti, které provázely vlastní plnění závazku, k němuž byla žalobkyně pod hrozbou smluvní pokuty povinna, existenci tohoto vztahu nevylučují. Důvody, pro které došlo k zamítnutí žaloby také v rozsahu týkajícím se dalších vznesených nároků, pak ve výše uvedených rozsudcích soudů nižších stupňů vůbec uvedeny nebyly.
5. O věci tedy opět rozhodoval soud prvního stupně, který svým druhým rozsudkem ze dne 2. 2. 2024, č. j. 40 C 125/2021-152, rozhodl o povinnosti žalované zaplatit žalobkyni částku 1 226 274,50 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z této částky za dobu od 2. 4. 2021 do zaplacení (výrok I), přičemž ve zbývajícím rozsahu představovaném částkou 1 456 205,50 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 2 682 480 Kč za den 1. 4. 2021 a s úrokem z prodlení v téže výši z částky 1 456 205,50 Kč za dobu od 2. 4. 2021 do zaplacení žalobu zamítl (výrok II) a závěrem rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III).
6. Odvolací soud poté v záhlaví označeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně v jeho vyhovujícím výroku o věci samé změnil tak, že žalobu zamítl i co do požadavku na zaplacení částky 1 226 274,50 Kč s příslušenstvím, zatímco v zamítavém výroku o věci samé tento rozsudek potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a žalobkyni uložil povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů řízení před soudy všech stupňů (výrok II rozsudku odvolacího soudu).
7. Rozsudek odvolacího soudu, a to ve výroku I, napadla žalobkyně včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1, 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl zčásti jako nepřípustné, zčásti pak pro jeho vady.
8. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
9. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
10. Otázka, zda smluvní pokuta, k jejímuž zaplacení se žalobkyně vůči svým smluvním partnerům zavázala, plnila funkci uhrazovací nebo funkci sankční, jak dle žalobkyně nesprávně konstatoval odvolací soud, čímž se měl současně odchýlit od závěrů plynoucích z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 11. 1. 2023, sp. zn. 31 Cdo 2273/2022, přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. nezakládá.
11. Dovolací soud v této souvislosti připomíná, že Nejvyšší soud je v dovolacím řízení skutkovými zjištěními odvolacího soudu vázán (srov. § 241a odst. 1 věta první o. s. ř. a contrario). Nelze-li v dovolacím řízení revidovat skutková zjištění, z nichž při meritorním rozhodnutí vycházel odvolací soud, pak dovolací argumentace, jež právě na takové skutkové revizi buduje oponentní právní závěr, nemůže být způsobilá k tomu, aby dovolací soud na jejím základě dovodil přípustnost dovolání podle § 237 o.
s. ř. Navzdory uvedenému však žalobkyně ve svém obsáhlém dovolání konstruuje své odlišné právní závěry týkající se vymezené právní otázky, než k jakým dospěl odvolací soud, na odlišném skutkovém terénu, než jaký se z napadeného rozhodnutí podává. V této souvislosti totiž přehlíží, že při řešení otázky, jakou funkci sjednaná smluvní pokuta plnila, vyšel odvolací soud v souladu s body 36 a 37 odůvodnění napadeného rozsudku především z nijak nekorigovaných závěrů soudu prvního stupně (které pak pouze nad jejich rámec sám dále rozvíjel), v souladu s nimiž tato smluvní pokuta plnila funkci sankční (sankčně motivační) proto, že včasným nevybudováním nové protihlukové stěny a odstraněním stávajícího protihlukového valu by smluvním partnerům žalobkyně žádná škoda (k jejíž případné úhradě by smluvní pokuta sloužila) nevznikla.
V návaznosti na toto zjištění pak prvostupňový soud dále zvažoval, zda smluvní pokuta byla sjednána v přiměřené výši (viz bod 48 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně), načež jeho závěr o tom, že tomu tak bylo (s nímž se odvolací soud rovněž ztotožnil), přijal na podkladě porovnání výše této smluvní pokuty nikoliv s výší hrozící škody (jak se dovolatelka mylně domnívá), nýbrž s peněžním vyjádřením hodnoty závazku, jenž byl touto smluvní pokutou utvrzen a při jehož vyčíslení soudy obou stupňů vyšly z výše předpokládaných nákladů, které si mělo splnění povinnosti žalobkyně vyžádat.
Vychází-li tedy dovolací argumentace žalobkyně, jež se k uvedené právní otázce vztahuje, bez dalšího z předpokladu, že v řízení mělo být prokázáno, že takto uvažovaná částka představovala škodu hrozící vlastníkům jednotek, k jejíž náhradě měla smluvní pokuta sloužit, ve skutkových závěrech soudů nižších stupňů nelze oporu pro tento její názor nalézt.
12. Přípustnost podaného dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. nelze dovodit ani v případě otázky, zda lze vztah příčinné souvislosti mezi nesprávným úředním postupem a škodou způsobenou žalobkyni zaplacením předmětné smluvní pokuty dovodit pouze za situace, plnila-li tato smluvní pokuta funkci uhrazovací, tedy otázky, při jejímž řešení se měl odvolací soud rovněž odchýlit od výše zmíněné judikatury Nejvyššího soudu. Takovýto závěr totiž z napadeného rozsudku odvolacího soudu neplyne, neboť odvolací soud vznik vztahu příčinné souvislosti nevyloučil ani pro případ smluvní pokuty, jejíž funkce byla sankčně motivační. Podmínil jej však zjištěním dalších okolností vztahujících se ke skutečnostem, které popsal v bodech 35 a 38 až 41 odůvodnění svého rozhodnutí (tj. okolností týkajících se existence právního nároku žalobkyně na vydání požadovaných správních aktů a skutečností provázejících vlastní plnění smluvního závazku žalobkyně) a ve vztahu k jejichž zhodnocení žalobkyně žádnou konkrétní otázku hmotného či procesního práva (jež by nespočívala pouze v kritice skutkových závěrů odvolacího soudu a současně by vyhovovala požadavkům plynoucím z § 241a odst. 2 a 3 o. s. ř.) v dovolání nevymezila, načež uzavřel, že zde (vzhledem „k souhrnu“ všech těchto okolností – viz bod 41 odůvodnění) vztah příčinné souvislosti dán není. Uvedená námitka se tak míjí s právním posouzením věci odvolacím soudem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 808/97, uveřejněné pod č. 27/2001 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek).
13. Ani otázka (dle přesvědčení dovolatelky v rozhodování dovolacího soudu dosud neřešená), zda by v případě, kdy smluvní pokuta plnila nad rámec funkce uhrazovací také funkci sankční, bylo namístě tuto smluvní pokutu moderovat na částku 1 129 806,80 Kč odpovídající nákladům na odstranění staré a zbudování nové protihlukové stěny, a z takto upravené částky následně vyjít při určení výše náhrady škody vzniklé žalobkyni, přípustnost podaného dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. nezakládá. Pakliže odvolací soud po zhodnocení všech okolností zmíněných v předchozím bodě odůvodnění tohoto rozhodnutí uzavřel, že nárok žalobkyně není dán pro absenci vztahu příčinné souvislosti mezi vytýkaným nesprávným úředním postupem a tvrzenou škodou, totiž napadené rozhodnutí na řešení uvedené otázky (logicky) nespočívá. Pro polemiku se skutkovým závěrem odvolacího soudu, jež je i v této části dovolání přítomna, se pak i zde uplatní výše uvedené závěry vycházející ze znění § 241a odst. 1 věty první o. s. ř.
14. Ve vztahu k ostatním nárokům, z nichž požadovaná náhrada škody rovněž sestávala a které odpovídaly nezaplacené části kupních cen převedených jednotek, náhradě nákladů řízení vyplacené zmíněným vlastníkům jednotek a nákladům právního zastoupení samotné žalobkyně, pak dovolatelka v rozporu s § 241a odst. 2 a 3 o. s. ř. žádnou konkrétní otázku hmotného či procesního práva, ohledně níž by současně specifikovala příslušný důvod přípustnosti podaného dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř., nevymezila. Podané dovolání tedy nelze v uvedeném rozsahu věcně projednat, neboť trpí vadami, které nebyly ve lhůtě stanovené v § 241b odst. 3 o. s. ř. odstraněny a pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13, nebo ze dne 29. 9. 2020, sp. zn. 30 Cdo 2946/2020, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 12. 1. 2021, sp. zn. III. ÚS 3558/20, a dále usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2013, sp. zn. 32 Cdo 1389/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2014, sp. zn. IV. ÚS 4017/13, jakož i stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, a nález Ústavního soudu ze dne 11. 2. 2020, sp. zn. III. ÚS 2478/18). Úkolem Nejvyššího soudu v dovolacím řízení totiž není z moci úřední přezkoumávat správnost (věcného) rozhodnutí odvolacího soudu při sebemenší pochybnosti dovolatele, nýbrž je povinností dovolatele, aby způsobem předvídaným v § 241a ve vazbě na § 237 o. s. ř. vymezil předpoklady přípustnosti dovolání tak, že specifikuje konkrétní odvolacím soudem vyřešenou právní otázku z oblasti hmotného či procesního práva, a tu pak spojí s jednou ze situací předpokládaných v § 237 o. s. ř. (ve vztahu k rozhodovací praxi Nejvyššího soudu, případně Ústavního soudu). Přístup k dovolacímu řízení je totiž z vůle zákonodárce záměrně omezen a formalizován tak, aby se Nejvyšší soud mohl podrobněji zabývat skutečně jen vybranými, právně složitými a soudní praxí dosud neřešenými případy (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 3. 2022, sp. zn. I. ÚS 405/22, nebo ze dne 24. 10. 2023, sp. zn. I. ÚS 2380/23).
15. Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně odmítl.
16. O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodl Nejvyšší soud podle § 243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. a zavázal žalobkyni, jejíž dovolání bylo odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení, které vznikly žalované v souvislosti s vyjádřením k podanému dovolání. Za situace, kdy žalovaná, která nebyla zastoupena advokátem, nedoložila výši svých hotových výdajů, jedná se o náhradu v paušální výši stanovenou na částku 300 Kč, a to podle § 151 odst. 3 o. s. ř. a § 1 odst. 3 písm. a) a § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb., o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech podle § 151 odst. 3 občanského soudního řádu a podle § 89a exekučního řádu. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 14. 1. 2025
Mgr. Viktor Sedlák předseda senátu