30 Cdo 279/2023-120
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců
Mgr. Viktora Sedláka a JUDr. Karla Svobody, Ph.D., v právní věci žalobkyně Haus
Real s. r. o., IČO 26201577, se sídlem v Praze 2, Fričova 908/17, zastoupené
JUDr. Pavlem Novákem, advokátem se sídlem v Praze 4, Bartákova 1107/40, proti
žalované České republice – Ministerstvu pro místní rozvoj, se sídlem v Praze 1,
Staroměstské náměstí 932/6, o zaplacení částky 2 682 480 Kč s příslušenstvím,
vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 40 C 125/2021, o dovolání
žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. 9. 2022, č. j. 35
Co 212/2022-86, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 13. 9. 2022, č. j. 35 Co 212/2022-86, a
rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 24. 3. 2022, č. j. 40 C
125/2021-44, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 1 k dalšímu
řízení.
1. Obvodní soud pro Prahu 1 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne
24. 3. 2022, č. j. 40 C 125/2021-44, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně
domáhala vůči žalované zaplacení částky 2 682 480 Kč s příslušenstvím (výrok
I), a současně žalobkyni uložil povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů
řízení (výrok II).
2. Takto rozhodl o žalobě, jejímž prostřednictvím žalobkyně požadovala
vůči žalované nahradit škodu, která jí měla vzniknout v důsledku nesprávného
úředního postupu Městského úřadu XY, odboru životního prostředí a odboru
územního plánování a stavebního úřadu, spočívajícího v prodlení s vydáním
rozhodnutí a podkladových stanovisek potřebných k realizaci výstavby
protihlukové stěny za žalobkyní vystavěnými a následně prodanými rodinnými domy
v XY. Požadovaná částka sestávala z částek 425 000 Kč, 450 000 Kč, 480 000 Kč
a 497 549,56 Kč, jež odpovídaly částkám, které žalobkyně vyplatila vlastníkům
jednotek nacházejících se ve zmíněných rodinných domech, a to z titulu
smluvních pokut sjednaných v dohodách o narovnání uzavřených mezi ní a těmito
vlastníky, a dále z částky 600 000 Kč připadající na nezaplacenou část kupních
cen převedených jednotek, z částky 169 931 Kč odpovídající náhradě nákladů
řízení vyplacené zmíněným vlastníkům jednotek a konečně z částky 60 000 Kč,
která připadla na náklady právního zastoupení samotné žalobkyně.
3. V rámci skutkových zjištění, ke kterým soud prvního stupně dospěl po
provedeném dokazování a na základě shodných tvrzení účastníků řízení, tento
soud především uvedl, že žalobkyně uzavřela se svými klienty kupní smlouvy o
převodu vlastnického práva k jednotkám nacházejícím se v řadových rodinných
domech číslo popisné XY, XY, XY a XY na pozemcích parcelní číslo st. XY, st.
XY, st. XYa st. XYv katastrálním území XY, a to společně s dohodami o
narovnání, na základě kterých se žalobkyně zavázala do 12 měsíců od jejich
podpisu zajistit vydání rozhodnutí stavebního úřadu umožňující realizaci
výstavby protihlukového opatření v podobě protihlukové hliníkové absorpční
stěny se spodní stavbou na pozemku parc. č. XYa rovněž zajistit odstranění
navýšení původního protihlukového valu z pozemků parc. č. XY, XY, XY a XY
nacházejících se taktéž v katastrálním území XY. Na základě předmětných dohod
byly druhé smluvní strany v případě nesplnění tohoto závazku oprávněny po
žalobkyni požadovat smluvní pokutu ve výši 0,05 % z kupní ceny specifikované v
kupních smlouvách, a to za každý den prodlení se splněním předmětného závazku.
Konkrétně se jednalo o kupní smlouvy a dohody o narovnání uzavřené žalobkyní
dne 23. 10. 2017 s manželi J., dne 26. 10. 2017 s manželi Ch., dne 3. 11. 2017
s M. T. a dne 3. 11. 2017 s manželi S. Žalobkyně se tak zavázala k odstranění
původního protihlukového valu a k zajištění vydání územního souhlasu, resp.
územního rozhodnutí, pro stavbu nové protihlukové stěny nejpozději do dne 3.
11. 2018.
4. V červnu roku 2018 projektant J. K. vyhotovil projektovou dokumentaci
k protihlukové stěně a tentýž měsíc žalobkyně požádala Městský úřad XY o
vydání územního souhlasu se změnou umístění původního protihlukového valu na
zmíněných pozemcích parc. č. XY, XY, XY, XY a XY, jenž byl následně vydán
dne 24. 8. 2018. Dne 22. 6. 2018 žalobkyně rovněž požádala Městský úřad XY o
vydání stanoviska odboru územního plánování a stanoviska odboru životního
prostředí, a to k její zamýšlené žádosti o územní souhlas se stavbou nové
protihlukové stěny. Souhlasné stanovisko odboru životního prostředí bylo vydáno
dne 21. 9. 2018. Odbor územního plánování toto souhlasné stanovisko vydal dne
18. 10. 2018, přičemž jeho pozdní vydání odůvodnil poukazem na problémy s
personálním obsazením nové agendy. Vlastní žádost o vydání územního souhlasu
přitom žalobkyně adresovala stavebnímu odboru Městského úřadu XY již dne 12.
9. 2018, načež ji dne 19. 10. 2018 o zmíněné souhlasné stanovisko odboru
územního plánování doplnila. Dne 22. 10. 2018 však tento stavební úřad rozhodl,
že záměr žalobkyně bude projednán v územním řízení, jehož zahájení účastníkům
současně oznámil. Poté, co žalobkyně dne 16. 6. 2019 požádala stavební úřad o
urychlené dokončení zahájeného územního řízení a o vydání příslušného územního
rozhodnutí, bylo dne 10. 7. 2019 územní rozhodnutí o umístění stavby
protihlukové stěny vydáno.
5. Z rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 27. 5. 2020, č. j. 25 Co
66/2020-144, soud prvního stupně dále zjistil, že se žalobkyně dostala do
prodlení také se splněním své povinnosti odstranit nejpozději do 3. 11. 2018
navýšení původního protihlukového valu, neboť toto navýšení bylo odstraněno až
ke dni 19. 2. 2019. Obvodní soud pro Prahu 2 poté usnesením ze dne 16. 6. 2020,
č. j. 19 C 111/2019-79, schválil smír uzavřený mezi žalobkyní a manželi J., na
základě kterého se žalobkyně zavázala zaplatit manželům J. z titulu výše
zmíněné smluvní pokuty částku 425 000 Kč. Další obdobná usnesení vydal Obvodní
soud pro Prahu 2 dne 30. 6. 2020 pod č. j. 45 C 69/2019-50 (smír žalobkyně s M.
T., na základě kterého se žalobkyně zavázala zaplatit jmenovanému ze stejného
titulu částku 450 000 Kč), dne 11. 8. 2020 pod č. j. 37 C 108/2019-267 (smír
žalobkyně s T. K., dříve Ch. – pozn. dovolacího soudu, na základě kterého se
žalobkyně zavázala zaplatit K. ze stejného titulu částku 480 000 Kč) a dne 1.
9. 2020 pod č. j. 19 C 144/2019-168 (smír žalobkyně s K. S. a B. Z., dříve S. –
pozn. dovolacího soudu, na základě kterého se žalobkyně zavázala zaplatit
jmenovaným osobám z titulu smluvní pokuty částku 497 549,56 Kč).
6. Žalobkyně svůj požadavek na náhradu škody, jenž je předmětem tohoto
řízení, předběžně uplatnila u žalované dne 30. 9. 2020. Žalovaná jej však
přípisem ze dne 4. 5. 2021 odmítla.
7. Po právním posouzení uvedených skutkových zjištění, které vycházelo z
aplikace § 13 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou
při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně
zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti
(notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“), dospěl soud
prvního stupně k závěru, že žaloba není důvodná. Prvostupňový soud v této
souvislosti předně uvedl, že ve sporu z odpovědnosti za škodu způsobenou
výkonem veřejné moci je vedle existence nesprávného úředního postupu nebo
nezákonného rozhodnutí a vzniku škody třeba prokázat rovněž existenci příčinné
souvislosti mezi tímto nesprávným úředním postupem a škodou. V souzené věci
přitom žalobkyně odvozovala vznik škody od své povinnosti vyplývající ze
soukromoprávních ujednání obsažených v dohodách o narovnání, které uzavřela s
vlastníky převedených jednotek. Existence těchto dohod však nebyla příslušným
odborům Městského úřadu XY, které žádosti žalobkyně o vydání podkladových
stanovisek a územního rozhodnutí vyřizovaly, známa, neboť je žalobkyně o nich
neinformovala. Škoda, jež žalobkyni z dohod o narovnání vznikla, tak byla pro
žalovanou nepředvídatelná, neboť ji při běžném chodu věcí nemohla předpokládat.
Mezi případným nesprávným úředním postupem Městského úřadu Říčany a škodou,
kterou žalobkyně v důsledku úhrady příslušných částek jejím smluvním partnerům
utrpěla, proto není dán vztah příčinné souvislosti. Aniž by blíže zkoumal, zda
v posuzovaném řízení došlo k porušení správních předpisů, tj. zda během
vyřizování žádostí o vydání podkladových stanovisek nebo následného územního
řízení došlo k průtahům, či zda porušení právní povinnosti zakládala
skutečnost, že stavební úřad nevydal požadovaný územní souhlas a namísto toho
zahájil územní řízení, proto soud prvního stupně podané žalobě nevyhověl.
Závěrem poznamenal, že i v případě existence příčinné souvislosti mezi průtahy
ve správním řízení a tvrzenou škodou by žalobkyně nemohla být v řízení „plně
úspěšná“, a to s ohledem na její tři a půl měsíce trvající prodlení s
odstraněním navýšení původního protihlukového valu.
8. K odvolání žalobkyně poté ve věci rozhodoval Městský soud v Praze
jako soud odvolací, který v záhlaví označeným rozsudkem rozsudek soudu prvního
stupně jako věcně správný potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a
9. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně,
která zhodnotil jako správná, a ztotožnil se též s právním závěrem, k němuž na
podkladě těchto zjištění soud prvního stupně dospěl. V této souvislosti
odvolací soud doplnil, že částky, které byla žalobkyně na základě dohod o
narovnání nucena vyplatit svým smluvním partnerům na smluvních pokutách a které
ve svém souhrnu představují zažalovanou částku, nejsou škodou, nýbrž smluvním
plněním, k němuž se žalobkyně dobrovolně zavázala pro případ nesplnění svého
smluvního závazku, který byl v těchto dohodách specifikován. Žalovaná přitom
nebyla účastníkem těchto dohod a ani nebyla včas, tj. k datu podání příslušných
žádostí, žalobkyní s jejich existencí seznámena, pročež je příslušný správní
orgán nemohl při vyřizování těchto žádostí zohlednit. Zachování možnosti
následného úspěšného vymáhání náhrady škody vůči státu, jež měla být žalobkyni
způsobena prodlením či překročením lhůty stanovené pro vydání rozhodnutí,
přitom bylo výše uvedeným včasným oznámením podmíněno. Příslušná ujednání o
smluvní pokutě nadto dle odvolacího soudu odporují obecné prevenční povinnosti
žalobkyně, a závazky z nich vyplývající tak nelze přenášet na stát. V souladu
se závěrem soudu prvního stupně proto odvolací soud uzavřel, že škoda
spočívající v zaplacených smluvních pokutách sjednaných v dohodách o narovnání
mezi žalobkyní a vlastníky jednotek je škodou nepředvídatelnou, neboť žalovaná
nemohla o její existenci při běžném chodu věcí vědět nebo ji předpokládat, v
důsledku čehož zde není dán vztah příčinné souvislosti mezi ní a tvrzeným
porušením povinnosti ze strany příslušných správních orgánů. Odvolací soud
proto rozsudek soudu prvního stupně potvrdil.
II. Dovolání a vyjádření k němu
10. Rozsudek odvolacího soudu, a to ve výroku I, napadla žalobkyně
včasným dovoláním.
11. Přípustnost podaného dovolání dovozuje především ze skutečnosti, že
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právní otázky, při jejímž řešení
odvolací soud pochybil, přičemž se současně odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu představované jeho rozsudkem ze dne 9. 4. 2008, sp. zn.
32 Cdo 723/2007, jakož i od nálezu Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2007, sp. zn.
I. ÚS 312/05. Touto otázkou je, zda lze za rozhodnou příčinu vzniku škody,
kterou žalobkyně utrpěla, považovat nesprávný úřední postup Městského úřadu XY
spočívající v překročení zákonem stanovených lhůt pro vydání příslušných
rozhodnutí, nebo zda je příčinná souvislosti mezi tímto nesprávným úředním
postupem a tvrzenou škodou přerušena tím, že žalovaná nemohla vznik předmětné
škody spravedlivě předvídat, neboť ji žalobkyně o hrozbě jejího vzniku údajně
neinformovala. Žalobkyně v této souvislosti uvedla, že pokud by Městský úřad XY
zmíněné lhůty nepřekročil, předmětná škoda by jí nevznikla, přičemž se současně
vymezila proti závěru odvolacího soudu, že by tato škoda byla pro žalovanou i
přes absenci včasného upozornění ze strany žalobkyně na její možný vznik škodou
nepředvídatelnou. Kromě toho, že nebylo povinností žalobkyně příslušný úřad o
existenci uzavřených dohod vyrozumívat, měl totiž tento úřad zajištění
povinnosti žalobkyně smluvní pokutou ze své pozice a na základě svého
každodenního rozhodování o otázkách souvisejících se stavebním právem
předvídat, a to bez ohledu na to, že nebyl účastníkem příslušného závazkového
vztahu. Zástupce žalobkyně, která nemohla předpokládat, že správní orgány
nebudou zákonem stanovené lhůty dodržovat, nadto pracovníka stavebního úřadu o
sjednání příslušných dohod s třetími osobami ústně informoval. Uhrazené částky
smluvních pokut lze tudíž považovat za škodu, k jejímuž vzniku došlo v příčinné
souvislosti s pochybením Městského úřadu XY.
12. Napadené rozhodnutí dle žalobkyně rovněž závisí na vyřešení právní
otázky (v rozhodování dovolacího soudu dosud neřešené), zda lze stavební úřad
považovat, pokud jde o stavební právo a stavebnictví, za „profesionála v
oboru“, který je schopen předvídat i vznik škody spočívající v povinnosti
účastníka stavebního řízení zaplatit smluvní pokutu na základě závazkového
vztahu, jehož se tento úřad neúčastní, a to aniž by bylo nutné tento úřad o
hrozící škodě informovat. Stavební úřad je totiž tím, kdo každodenně řeší
otázky stavební práva, který koná stavební řízení a nezřídka vystupuje i jako
účastník veřejnoprávních smluv v oboru stavebnictví nebo smluv o dílo, v nichž
je institut smluvní pokuty využíván.
13. Žalobkyně proto z uvedených důvodů navrhla, aby dovolací soud
napadený rozsudek odvolacího soudu, popř. i rozsudek soudu prvního stupně,
zrušil a věc vrátil těmto soudům k dalšímu řízení.
14. Žalovaná se ve svém vyjádření k podanému dovolání vyslovila pro jeho
odmítnutí, popř. zamítnutí. Zároveň uvedla, že v dané věci sice došlo k
nesprávnému úřednímu postupu i ke vzniku škody, avšak příčinná souvislost mezi
tímto nesprávným úředním postupem a škodou byla přerušena vlastním smluvním
vztahem mezi žalobkyní a třetími osobami. Přisvědčila dále odvolacímu soudu v
jeho závěru, že škoda spočívající v zaplacených smluvních pokutách na základě
uzavřených dohod o narovnání nebyla předvídatelná, neboť ji žalovaná při běžném
chodu věcí nemohla předpokládat. Bylo pouze na žalobkyni, za jakých podmínek
smlouvy se třetími osobami uzavře. Odpovědnost žalované za škodu, kterou
žalobkyně na základě zmíněných smluvních ujednání utrpěla, tudíž nevznikla.
III. Přípustnost dovolání
15. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl
podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1.
2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
16. Dovolání bylo podáno včas a osobou k tomu oprávněnou, a to za
splnění podmínky povinného zastoupení podle § 241 odst. 1 a 4 o. s. ř., přičemž
současně obsahuje všechny náležitosti vyžadované § 241a odst. 2 o. s. ř.
17. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná
rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
18. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné
proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí,
jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
19. Dovolání není přípustné ve vztahu k otázce, zda se Městský úřad XY
nacházel v posuzovaném řízení v postavení „profesionála v oboru“, jenž má být
ze své pozice schopen předpokládat existenci závazků účastníků tohoto řízení,
které ve stavebnictví obvykle vznikají. Na řešení této otázky totiž napadené
rozhodnutí nespočívá, resp. odvolací soud na jejím řešení své rozhodnutí
nezaložil. Přípustnost dovolání ve smyslu zmíněného ustanovení tudíž nelze ve
vztahu k této otázce dovodit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5.
1999, sp. zn. 2 Cdon 808/97, uveřejněné pod číslem 27/2001 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sp.
zn. 29 NSČR 53/2013).
20. Ve zbývající části však dovolání žalobkyně přípustné je, neboť při
řešení otázky existence vztahu příčinné souvislosti mezi nesprávným úředním
postupem spočívajícím v namítaných průtazích správního orgánu při vydávání
příslušných správních aktů a škodou, jež měla na základě sjednaných smluvních
závazků žalobkyni v důsledku těchto průtahů vzniknout, se odvolací soud
odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
IV. Důvodnost dovolání
21. Dovolání je důvodné.
22. Podle § 1 odst. 1 OdpŠk stát odpovídá za podmínek stanovených tímto
zákonem za škodu způsobenou při výkonu státní moci.
23. Podle § 13 odst. 1 věty první OdpŠk stát odpovídá za škodu
způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také
porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené
lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou
lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit
úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě.
24. Vztah příčinné souvislosti mezi tvrzeným nesprávným úředním
postupem spočívajícím v průtazích a vzniklou škodou (tzv. kauzální nexus),
jehož prokázaná existence je jednou z nezbytných podmínek vzniku odpovědnosti
státu za škodu a který je v dovolacím řízení posuzován pouze z pohledu toho,
mezi jakými skutkovými okolnostmi má být existence tohoto vztahu zjišťována,
případně zda a jaké okolnosti jsou či naopak nejsou způsobilé tento vztah
vyloučit (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2011, sp. zn. 28
Cdo 3471/2009, nebo ze dne 28. 2. 2018, sp. zn. 30 Cdo 283/2016), je dán
tehdy, pokud tvrzená škoda vznikla následkem onoho nesprávného úředního
postupu orgánu veřejné moci, tedy je-li doloženo, že nebýt takového porušení
povinnosti, ke škodě by podle obvyklého chodu věcí nedošlo (teorie tzv.
adekvátní příčinné souvislosti). Příčinou vzniku škody totiž může být jen ta
okolnost, která škodu způsobila a bez níž by škodlivý následek nenastal,
přičemž příčina musí mít nepochybnou věcnou vazbu na vznik škody (k tomu srov.
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2007, sp. zn. 25 Cdo 915/2005).
Příčinná souvislost je tedy dána tehdy, je-li škoda podle obvyklého
(přirozeného) chodu věcí i obecné zkušenosti, respektive poznatků, adekvátním
následkem protiprávního úkonu či škodní události a zda tedy byla pro škůdce
objektivně předvídatelná (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 2. 2017,
sp. zn. 30 Cdo 4067/2014, a ze dne 5. 4. 2022, sp. zn. 30 Cdo 2963/2021, dále
nález Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2007, sp. zn. I. ÚS 312/05, a usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2021, sp. zn. 30 Cdo 1009/2020).
25. Byla-li by příčinou vzniku škody jiná skutečnost, než je nezákonné
rozhodnutí nebo nesprávný úřední postup, odpovědnost státu za škodu by
nenastala. Odpovědnost by však byla dána v případě, pokud by nezákonné
rozhodnutí nebo nesprávný úřední postup sice nepředstavovalo příčinu jedinou,
ale šlo by o jednu z příčin, která se podílela na nepříznivém následku, o jehož
odškodnění jde, a to o příčinu podstatnou. Je-li příčin více, působí z časového
hlediska buď souběžně, anebo následně, aniž se časově překrývají; v takovém
případě je pro existenci příčinné souvislosti nezbytné, aby řetězec postupně
nastupujících příčin a následků byl ve vztahu ke vzniku újmy natolik propojen
(prvotní příčina bezprostředně vyvolala jako následek příčinu jinou a ta
postupně případně příčinu další), že již z působení prvotní příčiny lze důvodně
dovozovat věcnou souvislost se vznikem škodlivého následku (k tomu srov.
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1930/2014,
uveřejněný pod číslem 82/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek nebo
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2004, sp. zn. 25 Cdo 1462/2003).
26. Odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně) vystavěl svůj závěr
o neexistenci příčinné souvislosti mezi v žalobě tvrzeným nesprávným úředním
postupem a údajnou škodou výlučně na závěru, že tato škoda byla pro
zainteresované správní orgány škodou nepředvídatelnou, neboť odpovídá tomu, co
žalobkyně vynaložila na splnění své povinnosti, k níž se zavázala v dohodách o
narovnání uzavřených se třetími osobami, přičemž zmíněné orgány nejenže nebyly
účastníkem těchto dohod, ale současně ani nebyly v době, v níž se žalobkyně na
tyto orgány se svými žádostmi obrátila, o jejich existenci informovány. Tomuto
právnímu závěru však dovolací soud nemůže přisvědčit. Především je třeba
zdůraznit, že správní orgány jsou ve správním řízení povinny postupovat v
souladu s právními předpisy bez ohledu na to, zda je účastník řízení předem
informuje o všech v úvahu připadajících následcích, jež pro něj mohou vyplynout
z případného nesplnění této jejich povinnosti. To přirozeně platí i ve vztahu k
povinnosti správních orgánů dodržovat procesní lhůty, jsou-li pro vydání
rozhodnutí, popř. stanovisek, v zákoně stanoveny. Skutečnost, že případné
překročení těchto lhůt ze strany správních orgánů, a tedy opožděné vydání
příslušných správních aktů, může mít pro žalobkyni nepříznivé důsledky, a to i
takové, které mohou vyplynout z tím způsobeného včasného nesplnění jejích
vlastních smluvních závazků, jež ji tíží v rámci jejích právních vztahů ke
třetím osobám, přitom bezesporu představuje následek objektivně předvídatelný.
Za okolností, které dle stávajících skutkových zjištění soudů nižších stupňů
byly důvodem pro podání žádostí, jež žalobkyně správním orgánům adresovala
(stavba protihlukové stěny realizovaná developerskou společností a sloužící k
odhlučnění bytových jednotek jiných subjektů), pak bez dalšího nelze akceptovat
ani úvahu, že by utvrzení takového závazku smluvní pokutou ve smyslu § 2048 a
násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), představovalo
institut zcela výjimečný a neočekávatelný (byť jde o otázku skutkovou, ke které
musejí mít účastníci v dalším průběhu řízení možnost tvrdit a prokazovat
rozhodné skutečnosti). Neznalost správního úřadu týkající se konkrétních
podmínek vzniku povinnosti žalobkyně smluvní pokutu hradit a její výše přitom
na tomto závěru nic nemění. Rozhodnutí odvolacího soudu, jež ve shodě s
rozhodnutím soudu prvního stupně vychází toliko z názoru, podle kterého by
řešený vztah příčinné souvislosti mohl být naplněn jen za situace, pokud by
žalobkyně o hrozící povinnosti platit svým smluvním partnerům sjednanou smluvní
pokutu příslušný správní orgán včas informovala, tedy nemůže obstát.
27. Závěr o tom, zda předmětný vztah příčinné souvislosti je v
posuzovaném případě dán či nikoliv, je nicméně závislý na posouzení, v čem
závazek žalobkyně utvrzený sjednanou smluvní pokutou konkrétně spočíval, jaká
byla výše a funkce této smluvní pokuty, a zda okolnosti, které provázely
vlastní plnění závazku, k němuž byla žalobkyně pod hrozbou smluvní pokuty
povinna, existenci tohoto vztahu nevylučují.
28. V souvislosti s uvedenými otázkami je především významné, jestli
žalobkyni svědčil právní nárok na vydání vyhovujícího rozhodnutí, k jehož
zajištění se v určité lhůtě zavázala. Zaváže-li se totiž jedna smluvní strana k
hrazení smluvní pokuty značné výše, přičemž jednou z okolností, na níž závisí,
zda smluvní straně vznikne povinnost platit smluvní pokutu, je vyhovující
rozhodnutí úřadu, na jehož vydání v určité lhůtě nemá tato strana nárok, pak
jde jistě o krok činěný v rámci podnikatelského rizika s vědomím, že může takto
se zavazující osobě přinést značnou ztrátu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 16. 5. 2012, sp. zn. 28 Cdo 3014/2011). Vzhledem k § 2918 o. z. (podle
kterého vznikla-li škoda nebo zvětšila-li se také následkem okolností, které se
přičítají poškozenému, povinnost škůdce nahradit škodu se poměrně sníží;
podílejí-li se však okolnosti, které jdou k tíži jedné či druhé strany, na
škodě jen zanedbatelným způsobem, škoda se nedělí), tj. k ustanovení, jež se v
souladu se zněním § 26 OdpŠk uplatní i v podmínkách odpovědnosti státu za škodu
způsobenou nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem (srov. např.
rozsudek Nejvyšší soudu ze dne 24. 10. 2018, sp. zn. 30 Cdo 5889/2016, nebo
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 3. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3370/2014, proti
němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne
14. 6. 2016, sp. zn. IV. ÚS 1481/15), totiž uvedená skutečnost nemůže zůstat
bez vlivu na posouzení, zda tvrzená škoda má svůj původ v nesprávném úředním
postupu orgánu státu či v jemu předcházejícím riskantním jednání poškozené.
29. Při řešení vztahu příčinné souvislosti mezi tvrzeným nesprávným
úředním postupem a prezentovanou škodou je ve shodě se zmíněným § 2918 o. z.
rovněž podstatné, zda se žalobkyně nedopustila i dalšího neobezřetného jednání,
jímž by způsobila vznik či zvýšení tvrzené škody. Například tím, že při
uzavírání smlouvy vzhledem ke konkrétním časovým a místním okolnostem svou
smluvní svobodu nepřizpůsobila možnosti vzniku škody, kterou nebude moci sama
účinně odvrátit, byť to bylo možné od ní za daných okolností rozumně požadovat
a očekávat (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 10. 2006, sp. zn. 25 Cdo
1369/2006). Bez významu tak není ani sjednaná časová dotace pro splnění jejího
závazku. Namístě je též zvážit vlastní postup žalobkyně po uzavření příslušných
dohod zahrnující zhodnocení včasnosti zahájení jejích aktivit vedoucích k
získání příslušných správních rozhodnutí a stanovisek, jakož i efektivity
těchto úkonů i navazujících úkonů, kterými bylo finální splnění jejích
povinností podmíněno.
30. Další významnou skutečností je, zda sjednaná smluvní pokuta plnila
pouze uhrazovací funkci (tj. funkci paušalizované náhrady škody, za níž by
žalobkyně svým smluvním partnerům v důsledku porušení sjednané povinnosti
odpovídala – viz § 2050 a § 2051 o. z.), neboť jen v tomto rozsahu lze o
příčinné souvislosti (bez dalšího) uvažovat. Naopak v rozsahu, v němž tato
smluvní pokuta zmíněnou funkci neplnila, a to ať již vzhledem ke své výši,
která uhrazovací funkci významně převyšovala, nebo pro absenci vzniku škody či
odpovědnosti žalobkyně za ni, by takový závěr byl myslitelný pouze za podmínky,
pokud by vzhledem k individuálním okolnostem případu přiměřeně (spravedlivě)
odpovídala hodnotě a významu zajištěné povinnosti, a to jak ve vztahu k
okolnostem, které byly známé v době sjednávání smluvní pokuty, tak i vzhledem k
okolnostem, jež byly dány při porušení smluvní povinnosti (blíže srov. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 11. 1. 2023, sp. zn. 31 Cdo 2273/2022, zejména body 55
až 67 jeho odůvodnění).
31. Z pohledu uvedených skutečností se však odvolací soud řešenou věcí
dosud nezabýval. V odůvodnění napadeného rozhodnutí se sice nad rámec svého
stěžejního závěru o nepředvídatelnosti tvrzené škody letmo zmínil i o porušení
prevenční povinnosti žalobkyně, blíže se však tímto konstatováním nezabýval a
konkrétně je nerozvedl. Teprve po zodpovězení všech výše naznačených otázek
přitom bude možné náležitě zhodnotit, zda lze žalovanou činit odpovědnou za
celou v žalobě vyčíslenou škodu (samozřejmě při splnění všech podmínek
nezbytných pro vznik její odpovědnosti), nebo jen za její část či zda žalovaná
za tuto škodu vůbec neodpovídá. Tyto úvahy však napadené rozhodnutí, stejně
jako rozhodnutí soudu prvního stupně, neobsahuje, pročež je právní posouzení
řešené otázky odvolacím soudem neúplné, a tudíž nesprávné.
32. Podle § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. je-li dovolání přípustné,
dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2
písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za
následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Takovou vadu v posuzovaném případě
zakládá částečná nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku pro nedostatek důvodů.
Částka, která dle znění žaloby odpovídala náhradě škody připadající na smluvní
pokutu, kterou žalobkyně svým smluvním partnerům zaplatila, totiž nepředstavuje
celý předmět řízení, jak se nesprávně uvádí v napadeném rozhodnutí (jakož i v
rozhodnutí soudu prvního stupně), nýbrž ve svém souhrnu dosahuje pouze částky 1
852 549,56 Kč. Zbývající částka je totiž tvořena nezaplacenou kupní cenou
převedených jednotek (částka 600 000 Kč), náklady řízení, jež vznikly
vlastníkům převedených jednotek (částka 169 931 Kč) a náklady právního
zastoupení žalobkyně (částka 60 000 Kč). S těmito dalšími položkami se však
odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně) v odůvodnění svého rozsudku
nikterak nevypořádal, když i je bez jakéhokoliv bližšího vysvětlení zahrnul pod
požadovanou náhradu zaplacené smluvní pokuty. Ve vztahu k těmto položkám tak z
napadeného rozsudku není v rozporu s § 157 odst. 2 o. s. ř. zjistitelné, na
základě jakých konkrétních skutečností a úvah dospěl odvolací soud k závěru, že
i v předmětném rozsahu je vznesený žalobní požadavek nedůvodný. Tento
nedostatek odůvodnění napadeného rozhodnutí byl přitom žalobkyni zjevně na újmu
při formulaci adekvátních dovolacích námitek (srov. rozsudek Nejvyššího soudu
ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněný pod číslem 100/2013
Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo rozsudky Nejvyššího soudu ze dne
19. 12. 2017, sp. zn. 30 Cdo 3342/2016, a ze dne 23. 6. 2020, sp. zn. 30 Cdo
4704/2018).
33. Nejvyšší soud proto rozsudek odvolacího soudu zrušil. Vzhledem k
tomu, že důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí také
na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud v souladu s § 243e
odst. 2 o. s. ř. i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu
řízení.
34. Soudy nižších stupňů jsou ve smyslu § 243g odst. 1 části první věty
za středníkem o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř. vázány právním názorem
dovolacího soudu, jenž byl v tomto rozsudku vysloven. V dalším řízení se v
intencích toho, co bylo uvedeno výše, tedy zaměří na posouzení, do jaké míry
přispěla ke vzniku škody sama žalobkyně či zda byly rozhodující příčinou
vzniklé škody průtahy v posuzovaném správním řízení.
35. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne
soud v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 12. 7. 2023
JUDr. Pavel Simon
předseda senátu