28 Cdo 3014/2011

28 Cdo 3014/2011

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana

Eliáše, Ph.D., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a Mgr. Petra Krause ve věci

žalobkyně F1 PETROL a. s., IČ: 26349418, se sídlem v Plzni, K Cihelnám 699,

proti žalované České republice – Ministerstvu dopravy se sídlem v Praze 1,

Nábřeží Ludvíka Svobody 12/1222, o 10,000.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u

Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 21 C 198/2007, o dovolání žalobkyně

proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. dubna 2008, č. j. 58 Co

116/2008-43, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

domáhala po žalované zaplacení v záhlaví uvedené částky (výrok I.), a rozhodl o

náhradě nákladů řízení (výrok II.). Žalobkyně se dožadovala žalované částky

jako náhrady škody, jež jí vznikla v důsledku pochybení příslušného odboru

Městského úřadu v Kraslicích (dále jen stavebního úřadu). Stavební povolení

vydané tímto úřadem ohledně úpravy komunikace k čerpací stanici, jehož vydáním

bylo podmíněno vydání stavebního povolení na samotnou stavbu čerpací stanice,

bylo dvakrát zrušeno Krajským úřadem Karlovarského kraje a až v pořadí třetí

rozhodnutí stavebního úřadu ze dne 14. 1. 2005 ohledně úpravy komunikace řádně

nabylo právní moci a teprve poté mohlo být vydáno stavební povolení na samotnou

stavbu objektu čerpací stanice, jež byla kolaudována rozhodnutím stavebního

úřadu ze dne 10. 8. 2005. Žalobkyně však měla dle smlouvy o budoucí nájemní

smlouvě ze dne 25. 2. 2004 přenechat čerpací stanici k užívání třetí osobě jako

nájemci nejpozději ke dni 31. 10. 2004. V této smlouvě byl současně sjednán

závazek žalobkyně zaplatit budoucímu nájemci smluvní pokutu ve výši 1,500.000,-

Kč za každý započatý měsíc prodlení s předáním čerpací stanice s maximálním

limitem smluvní pokuty 9,000.000,- Kč. Náhrady smluvní pokuty zaplacené

budoucímu nájemci a současně částky 1,000.000,- Kč odpovídající sjednanému

nájmu za dobu, po něž jej nemohla inkasovat, se nyní žalobkyně domáhala po

státu. Soud projednávaný nárok posoudil podle zákona č. 82/1998 Sb., o

odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo

nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992

Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád). Uvedl, že zde nepřichází v

úvahu odpovědnost státu za nezákonné rozhodnutí dle § 8 zákona č. 82/1998 Sb.,

neboť není naplněn předpoklad zrušení či změny pravomocného rozhodnutí. Nesprávným úředním postupem dle § 13 zákona č. 82/1998 Sb. je sice i porušení

povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě, tvrzení

žalobkyně, že v řízení došlo k průtahům v důsledku opakovaného zrušení

rozhodnutí o povolení stavby, však přitakat nelze. Z odůvodnění obou

zrušovacích rozhodnutí vyplývají zásadní nedostatky v žádosti žalobkyně, které

musely být postupně odstraňovány a pro něž bylo nutno řízení přerušit. Soud

tedy neshledal v postupu stavebního úřadu pochybení. Nesprávně naopak

postupovala žalobkyně při sjednávání sankcí ve smlouvě o smlouvě budoucí. Bylo-li sjednáno, že nájemní smlouva bude uzavřena nejpozději do 15 dnů poté,

co nabude právní moci kolaudační rozhodnutí, je nejasné, proč přistoupila na

výše zmíněné ujednání o smluvní pokutě, a prohlásila, že je schopna zajistit

dokončení výstavby čerpací stanice do 30. 9. 2004. Žalobkyně porušila svou

prevenční povinnost dle § 415 obč. zák., a musí tedy v souladu s § 441 obč. zák. sama nést odpovědnost za újmu, jež jí vznikla tím, že se zavázala zaplatit

smluvní pokutu. Není dána ani příčinná souvislost mezi postupem stavebního

odboru a újmou vzniklou neuváženým sjednáním a zaplacením smluvní pokuty. Soud

tedy žalobu jako nedůvodnou zamítl.

K odvolání žalobkyně přezkoumal uvedené rozhodnutí Městský soud v Praze, jenž

je rozsudkem ze dne 2. 4. 2008, č. j. 58 Co 116/2008-43, potvrdil (výrok I.) a

rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.). Odvolací soud označil

skutková zjištění soudu prvního stupně za dostatečná a jeho právní posouzení za

správné. Odvolací soud zdůraznil, že žalobkyně ještě před právní mocí

rozhodnutí o vydání stavebního povolení uzavřela smlouvu, z níž byla zavázána

smluvní sankcí milionové výše, a to v závislosti na skutečnostech, jež nemohla

ovlivnit. Vedle žalobkyní uváděných snah konkurenčních firem podnikajících ve

stejné lokalitě s podobným předmětem činnosti je třeba zohlednit i personální a

majetkové propojení s druhou smluvní stranou, tedy společností T.G. spol. s r.

o. Z obchodního rejstříku je zřejmé, že jednatelem obou společností byla v

rozhodné době táž osoba, přičemž žalující společnost byla současně společníkem

T.G. spol. s r. o. Žalobkyně sama přitom připustila snahu konkurenčních

společností bránit výstavbě další čerpací stanice a nyní uplatňovaný nárok na

náhradu škody lze považovat za pokus uspokojit ztrátu způsobenou konkurenčním

bojem z rozpočtových prostředků státu. S ohledem na majetkové propojení obou

společností je pak zřejmé, že žalobkyni škoda vzniklá zaplacením smluvní pokuty

vůbec nevznikla. Splněny přitom nebyly ani další předpoklady vzniku

odpovědnosti státu za škodu. Odvolací soud tak shledal správným konstatování

soudu prvního stupně, dle nějž nebyla naplněna podmínka odpovědnosti státu za

nezákonné rozhodnutí spočívající ve zrušení rozhodnutí již pravomocného. Co se

týče nesprávného úředního postupu, pak brání nastoupení odpovědnosti státu

absence příčinné souvislosti vzniklé škody s nesprávným úředním postupem, neboť

tvrzená škoda žalobkyni vznikla z důvodu uzavření smlouvy s majetkově a

personálně propojenou společností. Podle učiněných skutkových zjištění v

průběhu správního řízení navíc nedošlo k nesprávnému úřednímu postupu.

Okolnost, že stavební odbor nepostupoval zcela dle představ žalobkyně, není

důvodem proto, aby jeho postup bylo možno označit za rozporný s právními

předpisy, zvláště jednalo-li se o řízení dotýkající se zájmů dalších subjektů

jako účastníků řízení. Jako věcně správný tedy odvolací soud rozsudek soudu

prvého stupně potvrdil.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jež označila za

přípustné dle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) ve spojení s odst. 3 o. s. ř.,

co do důvodnosti odkázala na ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Dovolatelka označila rozhodnutí odvolacího soudu za nesprávné a obsahující

nepřípustné spekulace a úvahy nad rámec námitek účastníků. Dle dovolatelky „má

rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam,

neboť je v obecném zájmu, aby došlo jeho prostřednictvím k zaujetí právního

názoru na skutečnost, zda se v případě žalobkyně jednalo o nesprávný úřední

postup příslušného správního orgánu či nikoliv.“ Dovolatelka vytkla odvolacímu

soudu, že závěr o tom, že jí škoda nevznikla, učinil, aniž by v tomto směru

bylo prováděno dokazování či vznášeny námitky ze strany žalované. Odmítla dále,

že by z její strany došlo k porušení prevenční povinnosti, neboť v době

uzavření předmětné smlouvy byla vysoká pravděpodobnost, že svému závazku ze

smlouvy ve sjednané lhůtě dostojí. V rámci obchodních vztahů se pak jedná o

běžné ujednání, neboť smluvní strany se dožadují zajištění sjednaných závazků. Vydal-li by stavební úřad své rozhodnutí řádně a včas, dovolatelka by měla

dostatečnou časovou rezervu pro realizaci svého investičního záměru. Po

dovolatelce nelze spravedlivě požadovat, aby při sjednávání termínů smluvních

závazků počítala s rezervou i na to, že správní orgán bude opakovaně chybovat. Dovolatelka neopomněla zdůraznit, že v případě sporu mezi dvěma

soukromoprávními subjekty by se soud patrně nezabýval, zda určení data splnění

závazku bylo vázáno na nejistou skutečnost, nýbrž pouze, zda závazek byl splněn

řádně a včas, neboť zákon nedává možnost neplnit závazek s ohledem na jeho

vazbu na nejistou skutečnost. Dovolatelka dále vytkla odvolacímu soudu, že ve

svém rozhodnutí cituje obecné definice, aniž by popsal právní úvahy, jimiž se

ve svém rozhodování řídil, pročež je jeho rozhodnutí třeba považovat za

nepřezkoumatelné. Závěrem podotkla, že soud prvního stupně při ústním

vyhlašováním rozsudku poznamenal, že vyhovění žalobě by vedlo k zatěžování

státního rozpočtu i dalšími obdobnými nároky, neboť jí popisovaný postup

správního orgánu není ničím neobvyklým, a mohla by tak být vedena řada dalších

obdobných sporů. Ač to pak odvolací soud ve svém rozhodnutí výslovně neuvedl,

je zřejmé, že i on se řídil touto úvahou. Citované argumenty vedly dovolatelku

k návrhu, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu a věc mu vrátil

k dalšímu řízení. V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského

soudního řádu („o. s. ř.“), ve znění účinném k datu rozhodnutí odvolacího

soudu, které je podle čl. II bodu 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon

č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, rozhodující pro dovolací přezkum. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo

podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle § 241

odst. 1 o. s. ř., se zabýval přípustností dovolání. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř.

lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí

odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští. Přípustnost dovolání bylo třeba posoudit podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., podle nějž je dovolání přípustné i proti rozsudku odvolacího

soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé,

jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že dovoláním napadený rozsudek

odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam. Podle ustanovení § 237

odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní

význam, řeší-li právní otázku, která dosud nebyla vyřešena v rozhodovací praxi

dovolacího soudu, nebo právní otázku, která je rozhodována rozdílně odvolacími

soudy nebo dovolacím soudem, anebo řešil-li odvolací soud svým rozhodnutím,

napadeným dovoláním, některou právní otázku v rozporu s hmotným právem. Takovouto otázku však dovolací soud v napadeném rozhodnutí neshledává. Rozhodnutí soudů obou stupňů spočívají mimo jiné na závěru, že v daném případě

k nesprávnému úřednímu postupu ze strany stavebního úřadu nedošlo. Tento závěr

přitom dovolatelka žádnými relevantními námitkami nevyvrací. Okolnost, že došlo

k opakovanému zrušení nepravomocného rozhodnutí stavebního úřadu nadřízenou

instancí, čímž se celková délka řízení protáhla, pak sama o sobě nesprávný

úřední postup nedokládá, neboť zákon právě v zájmu dosažení správnosti a

jednotnosti rozhodování prvoinstančních orgánů umožňuje domáhat se přezkumu

prvoinstančního rozhodnutí na základě řádného opravného prostředku s odkladným

účinkem na právní moc rozhodnutí. Zvláště v případě, je-li předmětem

rozhodování komplexnější problematika, jež se dotýká širšího okruhu osob s

odlišnými zájmy a představami o dopadu relevantních předpisů na projednávanou

věc, bude mnohdy před konečným rozhodnutím ve věci zapotřebí korekce právního

názoru úřadu rozhodující o věci v prvním stupni odvolací instancí. Toto zjevně

zohledňuje i zákon č. 82/1998 Sb., dle nějž nastupuje odpovědnost státu za

škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím pouze tehdy, nebudou-li případné

nesprávnosti v rozhodování odstraněny ani tímto způsobem, ale až na základě

zrušení pravomocného rozhodnutí prostřednictvím dalších opravných prostředků. Bylo by obcházením ustanovení § 8 zákona č. 82/1998 Sb., bylo-li by za těchto

okolností dovozeno právo účastníků řízení na náhradu škody z titulu

nesprávného úředního postupu spočívajícího pouze v tom, že zrušením

nepravomocného prvoinstančního rozhodnutí se protáhla délka řízení. Dovolatelka

přitom žádným jiným argumentem nedokládá své tvrzení, že soudy pochybily,

neshledaly-li postup stavebního úřadu nesprávným. Nejvyšší soud v tomto ohledu

dále připomíná, že závěr, zda v daném řízení došlo k pochybením představujícím

nesprávný úřední postup, je především otázkou skutkových zjištění (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2005, sp. zn. 25 Cdo 2620/2004, či

usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 3. 2011, sp. zn. 28 Cdo 3713/2008), jejichž

správností se při zvažování přípustnosti dovolání v intencích ustanovení § 237

odst. 1 písm. c) o. s. ř. nemůže zabývat (srov. § 241a odst. 3 o. s.

ř.), což

opět vylučuje, aby otázce nesprávnosti postupu stavebního úřadu byl přiznán

zásadní právní význam. Obstojí-li rozhodnutí soudů nižších stupňů vylučující odpovědnost státu za

škodu již s ohledem na závěr o absenci nesprávného úředního postupu, pak nelze

na zásadní právní význam usuzovat ani z dalších shora zmíněných námitek

týkajících se jiných předpokladů vzniku odpovědnosti státu za škodu, neboť

jejich řešení již nemůže mít vliv na výsledné rozhodnutí ve věci (srov. závěry

vyslovené např. v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 5. 2009, sp. zn. 30 Cdo

1293/2008, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo

663/2003, publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 48,

svazek 6/2006, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2009, sp. zn. 29 Cdo

5153/2007). K výtce dovolatelky, že odvolací soud konstatoval, že na její

straně nedošlo ke vzniku škody, bez jakéhokoliv dokazování, Nejvyšší soud dále

podotýká, že tento závěr byl učiněn na základě zjištění o majetkové

propojenosti smluvních stran učiněném z údajů v obchodním rejstříku (dokazování

výpisy z obchodního rejstříku proběhlo na jednání před soudem prvního stupně –

srov. protokol na č. l. 23). Dovolatelka pak nerozporuje závěr, že majetková

propojenost smluvních stran vylučuje vznik škody na její straně, pročež již s

ohledem na vázanost dovolacího soudu dovolacímu důvody a jejich vymezením

(srov. § 242 odst. 3 o. s. ř.) se dovolací soud nemůže blíže zabývat

přezkoumáváním této úvahy (přesto je v obecné rovině možno konstatovat, že

je-li zaplacena smluvní pokuta společnosti, navýšením jejíhož jmění se mohou

zvýšit i majetková práva osoby pokutu hradicí vůči této společnosti, jako

jejího společníka, pak je na místě tuto skutečnost zohlednit i při úvaze o

vzniku škody na straně osoby zaplativší smluvní pokutu). Za opodstatněnou nelze

považovat ani argumentaci dovolatelky týkající se vázanosti smluvním ujednáním

nehledě na nejistotu ohledně skutečnosti, na níž bylo jeho splnění vázáno. Soudy ve svých rozhodnutích neuvedly, že by nejistota ohledně skutečnosti, od

níž se odvíjel vznik povinnosti platit smluvní pokutu, měla za následek, že by

tímto ujednáním žalobkyně snad nebyla vázána. Soud prvního stupně, jehož závěry

posléze aproboval i soud odvolací, pouze konstatoval, že souhlas s takovýmto

smluvním ujednáním, jež měl za následek vznik tvrzené újmy na straně

dovolatelky, je v rozporu s obecnou prevenční povinností ve smyslu § 415 obč. zák. Tato úvaha se v kontextu učiněných skutkových zjištění ovšem nejeví

nikterak nepřiměřená. Zaváže-li se jedna smluvní strana k hrazení smluvní

pokuty značné výše, přičemž jednou z okolností, na níž závisí, zda smluvní

straně vznikne povinnost platit smluvní pokutu, je vyhovující rozhodnutí úřadu,

na jehož vydání v určité lhůtě nemá tato strana nárok, pak jde jistě o krok

činěný v rámci podnikatelského rizika s vědomím, že může takto se zavazující

osobě přinést značnou ztrátu.

Převzetí takového rizika se ovšem může dostat do

rozporu s obecnou povinností předcházet škodám, přičemž po státu nelze

požadovat, aby na něj bylo bez dalšího toto riziko v plném rozsahu přenášeno

(srov. obdobně závěry vyslovené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 11. 10. 2006, sp. zn. 25 Cdo 1369/2006, publikovaném v Souboru civilních rozhodnutí NS

pod C 4642, CD 5/2007, či usnesení téhož soudu ze dne 22. 2. 2011, sp. zn. 28

Cdo 4766/2008). Přípustnost dovolání nelze dovodit ani z dovolatelkou vytýkané vady spočívající

v nepřezkoumatelnosti rozhodnutí odvolacího soudu, jež spatřuje v nedostatečném

rozvedení úvah, jimiž se odvolací soud při posuzování věci řídil. Na zásadní

právní význam rozhodnutí odvolacího soudu lze z tvrzené vady řízení usuzovat

jen tehdy, pokud je spojena s právní otázkou týkající se sporného výkladu

procesního předpisu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2005,

sp. zn. 20 Cdo 1591/2004, publikované v Souboru civilních rozhodnutí NS pod C

3339, CD 3/2007, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 2. 2008, sp. zn. 22

Cdo 3574/2006, publikované v Souboru civilních rozhodnutí NS pod C 5780, CD

7/2008), kterážto ovšem v projednávané věci nijak předestřena nebyla. V dané

věci pak nadto není důvodu považovat rozhodnutí odvolacího soudu za stižené

vadou spočívající v jeho nepřezkoumatelnosti. Odvolací soud navázal ve svém

odůvodnění na rozhodnutí soudu prvního stupně, jež zhodnotil jako správné, a

jeho závěry pak blíže rozvedl i prostřednictvím obecných definic, jimž lze

rozumět právě jako úvahám činěným na podporu správnosti závěrů soudu prvého

stupně. Byť jsou právní úvahy postihující jádro projednávané věci poměrně

stručné, nelze je již s ohledem na jejich návaznost na rozhodnutí soudu prvního

stupně považovat za nedostatečné, neboť z nich je zřejmé, jak odvolací soud

posuzovaný spor hodnotil. Připomínka dovolatelky ohledně úvahy vyslovené soudem prvního stupně při

vyhlašování rozsudku nad rámec právní argumentace a jejího tacitního promítnutí

do rozsudku odvolacího soudu je pak zcela bez významu pro posouzení správnosti

právních úvah soudů nižších stupňů, a tedy i zásadního právního významu

napadeného rozhodnutí. Z předestřených úvah je tedy patrné, že rozsudku odvolacího soudu není možno

přiznat zásadní právní význam, a dovodit tak přípustnost podaného dovolání,

pročež je Nejvyšší soud podle § 243b odst. 5 a § 218 písm. c) o. s. ř. jako

nepřípustné odmítl. O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5, věty

první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1, části věty před středníkem, a § 146 odst. 3 o. s. ř. s tím, že na straně žalované, jež by na jejich náhradu měla v zásadě

právo, žádné účelně vynaložené náklady nevznikly. Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek podle občanského

soudního řádu.