30 Cdo 4704/2018-282
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla
Simona a soudců Mgr. Hynka Zoubka a Mgr. Víta Bičáka v právní věci žalobce Imex
Group s. r. o., IČO 258 29 050, se sídlem v Ostravě, Milíčova 1343/16,
zastoupeného JUDr. Radkem Ondrušem, advokátem se sídlem v Brně, Bubeníčkova
502/42, proti žalovaným 1) České republice – Ministerstvu obrany, se sídlem v
Praze 6, Tychonova 221/1, 2) České republice – Ministerstvu vnitra, se sídlem v
Praze 7, Nad Štolou 936/3, 3) České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se
sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o zadostiučinění za nemajetkovou újmu,
vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 28 C 296/2015, o dovolání
žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. 11. 2017, č. j. 20 Co
320/2017-245, takto:
Dovolání žalobce proti části výroku I rozsudku Městského soudu v Praze ze dne
9. 11. 2017, č. j. 20 Co 320/2017-245, jíž byl potvrzen výrok I rozsudku
Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 22. 3. 2017, č. j. 28 C 296/2015-204, se
odmítá; ve zbývajícím rozsahu se rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 9. 11.
2017, č. j. 20 Co 320/2017-245, a ve výrocích II až V též rozsudek Obvodního
soudu pro Prahu 2 ze dne 22. 3. 2017, č. j. 28 C 296/2015-204, zrušují a věc se
v tomto rozsahu vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 2 k dalšímu řízení.
1. Žalobce se svou žalobou podanou dne 10. 8. 2015 na žalovaných domáhá
zaplacení částky 15 000 000 Kč s příslušenstvím coby přiměřeného zadostiučinění
za nemajetkovou újmu, která mu měla vzniknout nesprávným úředním postupem ve
smyslu § 13 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou
při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně
zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti
(notářský řád), dále jen „OdpŠk“ nebo „zákon č. 82/1998 Sb.“. Podle žalobních
tvrzení měl nesprávný úřední postup spočívat v poskytnutí informací o žalobci v
souvislosti s výbuchy žalobcem pronajatých muničních skladů v areálu VTÚ s. p.
Slavičín – Vrbětice, přičemž tyto převážně nepravdivé informace měly poskytnout
pracovníci Ministerstva obrany tehdejšímu místopředsedovi vlády České republiky
a ministru financí A. B. (dále jen „místopředseda vlády“), který je dne XY
pronesl v diskusním pořadu České televize „Otázky Václava Moravce“ (dále jen
„diskusní pořad“ nebo „Otázky Václava Moravce“). Nesprávný úřední postup dále
měl spočívat v nečinnosti orgánů činných v trestním řízení, které při
prošetřování trestního oznámení podaného žalobcem nezveřejnily pravdivé a
vysvětlující informace o žalobci. V diskusním pořadu měl místopředseda vlády
podle žalobce především pronést, že: „Firma, kde vybuchly ty sklady, je velice
kontroverzní firma“ a že jí „Ministerstvo obrany nemělo [sklady] pronajmout,
takové firmě, když měla za sebou takovou historii“, dále měl konstatovat, že:
„Firma nekomunikuje se státem, mluví jen přes svého mluvčího“ a že: „Už dávno
se měl ten majitel dostavit k jednání“. K činnosti žalobce měl místopředseda
vlády v diskusním pořadu dále uvést, že: „Ta firma odvezla taky munici do
Bulharska, tam to údajně bouchlo a ten jejich kupující se s nimi soudí“ a že:
„Pokud ta firma údajně vyvezla zbraně do Konga a bylo to zakázané, má za sebou
podivnou historii“ a rovněž, že se výkonný ředitel žalobce do muničního skladu
dostavil den před jeho výbuchem. Vzniklou nemajetkovou újmu žalobce popsal
zejména tak, že zveřejnění těchto informací mělo poškodit důvěryhodnost žalobce
v očích veřejnosti, jakož i v „bankovních a finančních kruzích“ a „v rámci
obchodního prostředí“ při jeho podnikatelské činnosti.
2. Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne
22. 3. 2017, č. j. 28 C 296/2015-204, zamítl návrh žalobce na přerušení řízení
do skončení řízení vedených Policií České republiky pod sp. zn.
NCOZ-1098/TČ-2016 a sp. zn. ÚOOZ-2892/TČ-2014 (dozorový spis Krajského státního
zastupitelství Brno – pobočka Zlín, sp. zn. 3 Kzn 1083/2014), Nejvyšším státním
zastupitelstvím České republiky pod sp. zn. 6 Nzn 325/2014 a Krajským
ředitelstvím Zlínského kraje pod sp. zn. KRPS-113167-TČ-2014 (výrok I), dále
zamítl požadavek žalobce na zaplacení částky 15 000 000 Kč s příslušenstvím
(výrok II) a uložil žalobci zaplatit náhradu nákladů řízení žalovaným (výroky
III, IV a V).
4. Soud prvního stupně vyšel při posouzení věci z následujícího závěru o
skutkovém stavu. Ve dnech 16. 9. 2014 a 3. 12. 2014 došlo v areálu VTÚ s. p.
Slavičín – Vrbětice k výbuchům muničních skladů, které měl žalobce v pronájmu,
přičemž k řešení této situace byla povolána Policie České republiky a Armáda
České republiky. Místopředseda vlády vystoupil dne XY v Otázkách Václava
Moravce, kde diskutoval mimo jiné i o výše uvedené události. Žalobce následně
podal trestní oznámení na neznámého pachatele pro podezření ze spáchání
trestného činu zneužití pravomoci úřední osoby v souběhu s trestným činem
ohrožení utajované informace, jehož se měl dopustit blíže neurčený zaměstnanec
orgánu veřejné moci, který vykonal svoji pravomoc v rozporu se zákonem tím, že
umožnil zveřejnění utajovaných informací, jež následně místopředseda vlády
uvedl v Otázkách Václava Moravce. Soudu prvního stupně nebyly zapůjčeny
žalobcem označené trestní spisy, respektive byl zapůjčen pouze trestní spis k
řízení vedenému Nejvyšším státním zastupitelstvím pod sp. zn. 6 NZN 325/2014
(dále jen „příslušná trestní řízení“), nicméně orgány činnými v trestním řízení
bylo sděleno, že předmětné spisy neobsahují žádné podklady týkající se
vystoupení místopředsedy vlády v diskusním pořadu. Další dokazování soud
prvního stupně vzhledem ke svému právnímu názoru neprováděl.
5. Po právní stránce soud prvního stupně věc posoudil následovně.
Žalobní tvrzení ohledně poskytnutí informací blíže neurčenými zaměstnanci
Ministerstva obrany místopředsedovi vlády k jeho vystoupení v Otázkách Václava
Moravce jsou i přes výzvu k doplnění rozhodných skutečností obecná, nekonkrétní
a neurčitá. Podle soudu prvního stupně bude možné skutečnosti podstatné pro
rozhodnutí ve věci postavit najisto teprve po skončení příslušných trestních
řízení, takže je podaná žaloba předčasná. Ze sdělení orgánů činných v trestním
řízení rovněž vyplynulo, že informace týkající se vystoupení místopředsedy
vlády v diskusním pořadu nejsou součástí uvedených trestních spisů, takže soud
prvního stupně zamítl návrh žalobce na přerušení řízení do skončení příslušných
trestních řízení. Soud prvního stupně dále dovodil, že případná újma mohla
žalobci vzniknout toliko v příčinné souvislosti s veřejnou prezentací informací
místopředsedou vlády v Otázkách Václava Moravce, nikoli sdělením informací
místopředsedovi vlády zaměstnanci Ministerstva obrany. Soud prvního stupně
rovněž neshledal, že by Ministerstvo vnitra či Ministerstvo spravedlnosti mělo
povinnost vyvracet nepřesné informace uváděné v hromadných sdělovacích
prostředcích a uvedl, že takové jednání nelze podřadit pod pojem nesprávný
úřední postup ve smyslu § 13 odst. 1 OdpŠk. Z uvedených důvodů soud prvního
stupně žalobu zamítl.
6. Odvolací soud vyšel ze skutkového stavu prokázaného před soudem
prvního stupně, přičemž dokazování neopakoval ani nedoplňoval.
7. Po právní stránce se odvolací soud ztotožnil se závěrem soudu prvního
stupně o nedůvodnosti žaloby. Odvolací soud konstatoval, že „prohlášení
veřejných činitelů ve sdělovacích prostředcích k věcem veřejného zájmu či
sdělování informací těmto činitelům ministerstvy nebo jejich úředníky zcela
zřejmě výkonem státní moci […] není“, takže nelze aplikovat zákon č. 82/1998
Sb. a předpoklad žalobce o vzniku odpovědnosti státu za takové jednání je
nesprávný. Nevýznamný je podle odvolacího soudu i poukaz žalobce na to, že
sdělením informací mělo dojít porušení zákona č. 412/2005 Sb., o ochraně
utajovaných informací a o bezpečnostní způsobilosti (dále jen „zákon č.
412/2005 Sb.“), neboť sdělení informací „nemá žádnou souvislost s tvrzenou
nemajetkovou újmou žalobce“. Obdobně jako soud prvního stupně odvolací soud
uzavřel, že odpovědnost státu ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb. nezakládá ani
nevyvrácení těchto informací orgány činnými v trestním řízení. Odvolací soud
dospěl k závěru, že žaloba je založena „na předpokladech a domněnkách, nikoliv
na konkrétních faktech, jež by chtěl žalobce teprve zjišťovat prostřednictvím
soudu z obsahu trestních spisů o probíhajícím vyšetřování“, k zamítnutí návrhu
na přerušení řízení do skončení těchto trestních řízení pak uvedl, že by
žalobci přerušení řízení „nijak neprospělo“, neboť se v nich podle sdělení
orgánů činných v trestním řízení „žádné konkrétní informace ohledně předmětného
vystoupení místopředsedy vlády nenacházejí“.
II. Dovolání a vyjádření k němu
8. Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce v celém rozsahu dovoláním a
navrhl, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu
vrátil k dalšímu řízení.
9. Podle dovolatele odvolací soud nesprávně právně posoudil otázku, zda
je sdělení informací o dovolateli zaměstnanci Ministerstva obrany
místopředsedovi vlády a následné vystoupení místopředsedy vlády v diskusním
pořadu, kde tyto informace zveřejnil, možné považovat za nesprávný úřední
postup ve smyslu § 13 odst. 1 OdpŠk, neboť nesprávným úředním postupem může být
jakákoliv činnost spojená s výkonem pravomocí státního orgánu, dojde-li při ní
nebo v jejím důsledku k pochybení. Místopředseda vlády vystupoval jako osoba,
která plní úkoly státního orgánu a jednal tak z titulu své veřejné funkce,
přičemž ve svém projevu uvedl, že mu údaje byly poskytnuty zaměstnanci
Ministerstva obrany. V tomto směru se dovolatel domnívá, že je rovněž
podstatné, zda tito zaměstnanci neporušili zákon č. 412/2005 Sb., neboť podle
judikaturních závěrů představuje porušení právních předpisů při výkonu státní
moci nesprávný úřední postup ve smyslu § 13 odst. 1 OdpŠk. Dovolatel spatřuje
splnění předpokladů přípustnosti této části dovolání v odchýlení se od ustálené
rozhodovací praxe dovolacího soudu představované rozsudkem Nejvyššího soudu ze
dne 16. 8. 2000, sp. zn. 25 Cdo 1099/99, jakož i Ústavního soudu reprezentované
například nálezem Ústavního soudu ze dne 7. 10. 2008, sp. zn. II. ÚS 99/07, či
nálezem Ústavního soudu ze dne 13. 3. 2012, sp. zn. I. ÚS 529/09.
10. Odvolací soud podle dovolatele rovněž nesprávně posoudil otázku
procesního práva, ohledně jakých skutečností tíží dovolatele povinnost tvrzení
a povinnost důkazní. Požadavek odvolacího soudu na doplnění tvrzení ohledně
uvedení konkrétní osoby, která měla místopředsedovi vlády informace sdělit, je
nepřiměřený, neboť zjistit takovou skutečnost objektivně není v moci
dovolatele, ale naopak v moci žalované (Ministerstva obrany). Dovolatel
spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání této části dovolání v
odchýlení se od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu představované
rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2008, sp. zn. 21 Cdo 2725/2007.
11. Dovolatel nadto odvolacímu soudu vytýká, že na jedné straně zamítl
žalobu pro předčasnost s odůvodněním, že potřebné skutečnosti bude možné
doplnit až podle výsledku příslušných trestních řízení a na straně druhé návrh
dovolatele na přerušení řízení do skončení těchto trestních řízení zamítl.
Dovolatel má dále za to, že rozsudek odvolacího soudu je vnitřně rozporný a
jeho odůvodnění je nedostatečné, což vede k jeho nesrozumitelnosti.
12. Žalovaná se k podanému dovolání nevyjádřila.
13. Nejvyšší soud vzhledem k datu vydání napadeného rozsudku odvolacího
soudu v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č.
99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II
bod 2 zákona č. 293/2013 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen
„o. s. ř.“.
14. Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, za splnění
podmínky povinného zastoupení uvedené v § 241 odst. 1 o. s. ř. a v souladu s §
241a odst. 2 o. s. ř. Dovolací soud se proto dále zabýval přípustností dovolání.
III. Přípustnost dovolání
15. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná
rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
16. Podle § 237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné
proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí,
jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
17. Dovolání napadající výrok I rozsudku odvolacího soudu v té části,
jíž byl potvrzen výrok I rozsudku soudu prvního stupně o zamítnutí návrhu
žalobce na přerušení řízení, neobsahuje vymezení důvodů dovolání ani
předpokladů přípustnosti dovolání (§ 241a odst. 2 o. s. ř.), a proto musí být v
tomto rozsahu odmítnuto (§ 243c odst. 1 o. s. ř.).
18. Otázka, zda poskytnutí informací o dovolateli zaměstnanci
Ministerstva obrany místopředsedovi vlády představuje nesprávný úřední postup
ve smyslu § 13 odst. 1 OdpŠk, nemůže založit přípustnost dovolání podle § 237
o. s. ř., neboť na vyřešení této právní otázky napadený rozsudek odvolacího
soudu (výlučně) nestojí. Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně
dovodil, že tvrzená nemajetková újma mohla dovolateli vzniknout toliko v
příčinné souvislosti s veřejným sdělením informací o dovolateli v diskusním
pořadu místopředsedou vlády. Odlišné vyřešení takto vymezeného předmětu
dovolání by se tak v poměrech dovolatele nemohlo nijak projevit, což činí jeho
dovolání v tomto rozsahu nepřípustným (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne
27. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněné pod číslem 48/2006 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 3.
2019, sp. zn. 30 Cdo 4357/2017, proti němuž podaná ústavní stížnost byla
odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 20. 8. 2019, sp. zn. IV. ÚS 2007/19).
19. Dovolání není přípustné podle § 237 o. s. ř. ani pro posouzení
otázky procesních povinností dovolatele (povinnosti tvrzení a povinnosti
důkazní), neboť ani na takto vymezené otázce odvolací soud své rozhodnutí
výhradně nezaložil (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2005, sp.
zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněné pod číslem 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí
a stanovisek, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2019, sp. zn. 30 Cdo
4357/2017, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením
Ústavního soudu ze dne 20. 8. 2019, sp. zn. IV. ÚS 2007/19). Jestliže odvolací
soud neshledal příčinnou souvislost mezi poskytnutím informací zaměstnanci
Ministerstva obrany místopředsedovi vlády a dovolatelem tvrzenou újmou, přičemž
20. Dovolání je nicméně přípustné pro řešení otázky hmotného práva (viz
bod 9), zda vystoupení místopředsedy vlády v diskusním pořadu veřejnoprávní
televize, respektive zveřejnění informací o dovolateli v tomto pořadu může
představovat nesprávný úřední postup ve smyslu § 13 odst. 1 OdpŠk, neboť při
jejím řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího
soudu. Dovolání je tak nejen přípustné, ale i důvodné.
IV. Důvodnost dovolání
21. Podle čl. 67 zákona č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky, (dále jen
„Ústava“) je vláda vrcholným orgánem veřejné moci (odst. 1) a skládá se z
předsedy vlády, místopředsedů vlády a ministrů (odst. 2).
22. Podle § 1 odst. 1 OdpŠk stát odpovídá za škodu způsobenou při výkonu
státní moci.
23. Podle § 3 odst. 1 OdpŠk stát odpovídá za škodu, kterou způsobily
státní orgány [písm. a)], právnické a fyzické osoby při výkonu státní správy,
která jim byla svěřena zákonem nebo na základě zákona [písm. b)] a orgány
územních samosprávných celků, pokud ke škodě došlo při výkonu státní správy,
který na ně byl přenesen zákonem nebo na základě zákona [písm. c)].
24. Podle § 13 odst. 1 OdpŠk stát odpovídá za škodu způsobenou
nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení
povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě.
Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu,
považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon
nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě.
25. Zákon č. 82/1998 Sb. podle svého vymezení v § 1 odst. 1 a § 3 odst.
1 písm. a) upravuje (mimo jiné) odpovědnost státu za škodu způsobenou státními
orgány při výkonu státní moci. Úprava se tak nepoužije v případě, kdy by stát
za způsobenou újmu odpovídal podle obecné úpravy deliktního práva, neboť by ji
způsobil jako subjekt soukromoprávní [srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
27. 9. 2016, sp. zn. 30 Cdo 4118/2015, uveřejněný pod číslem 28/2018 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 28/2018“), usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 18. 10. 2011, sp. zn. 28 Cdo 2081/2011, či v komentářové
literatuře VOJTEK, P. § 3 (Subjekty, za jejichž činnost stát odpovídá). In:
VOJTEK, P., BIČÁK, V. Odpovědnost za škodu při výkonu veřejné moci. 4. vydání.
Praha: C. H. Beck, 2017, s. 34].
26. Výkon státní moci přitom může spočívat jak v rozhodování o právech a
povinnostech určitých subjektů, tak v širším slova smyslu i v činnosti, při
které se o právech a povinnostech dotčených osob nerozhoduje (srov. R 28/2018).
Výkon státní moci může spočívat i v tom, že stát bude informovat veřejnost o
své činnosti [srov. v komentářové literatuře SIMON, P. Odpovědnost za škodu při
výkonu veřejné moci. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2019, s. 46]. Výkonem státní
moci ve smyslu § 1 odst. 1 OdpŠk je tak výkon jakékoliv veřejnoprávní
pravomoci, kterou je státní orgán nadán, a výkon této pravomoci je třeba
posuzovat jako úřední postup, který může vést ke vzniku újmy a založení
odpovědnosti státu za ni podle § 13 odst. 1 OdpŠk (srov. rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 9. 5. 2018, sp. zn. 30 Cdo 5848/2016)
27. Stát odpovídá podle § 3 odst. 1 OdpŠk za újmu, kterou způsobily
státní orgány a jiné subjekty v tomto ustanovení uvedené v rámci výkonu jejich
pravomocí. Odpovědnost za vzniklou újmu se přičítá státu tehdy, když konkrétní
jednající fyzická osoba jedná v rámci pověření vymezené činnosti státního
orgánu. Je-li na základě zhodnocení všech okolností konkrétního případu –
především z hlediska místního, časového a věcného vztahu k plnění činnosti – na
místě závěr, že se činnost použité osoby již neděla v rámci pověřením vymezené
činnosti, ale šlo o vybočení (exces) z tohoto rámce, tedy o jednání za jiného z
vlastní iniciativy a ve vlastním zájmu, postihují občanskoprávní sankce přímo
tuto fyzickou osobu. Místopředseda vlády jako člen vlády České republiky –
vrcholného orgánu veřejné moci (čl. 67 Ústavy) je osobou, které je svěřen výkon
státní správy a která v jejím rámci může způsobit škodu nebo nemajetkovou újmu
[srov. v literatuře VOJTEK, P. § 3 (Subjekty, za jejichž činnost stát
odpovídá). In: VOJTEK, P., BIČÁK, V. Odpovědnost za škodu při výkonu veřejné
moci. 4. vydání. Praha: C. H. Beck, 2017, s. 34, nebo MOLEK, P. Čl. 67
(Charakteristika a složení vlády). In: BAHÝĽOVÁ, L., FILIP, J., MOLEK, P.,
PODHRÁZKÝ, M., ŠIMÍČEK, V., VYHNÁNEK, L. Ústava České republiky. Komentář.
Praha: Linde, 2010].
28. Nejvyšší soud se ve svém rozsudku ze dne 28. 7. 2000, sp. zn. 30 Cdo
1526/2000, dále výslovně vyjádřil, že jestliže ministr pronese určitý výrok v
rámci své pravomoci jako člen vlády, nevybočuje tím z plnění úkolů státu a
nejde tak o exces, neboť do pravomoci člena vlády spadá i informovat veřejnost.
29. Jakkoli v minulosti byla odpovědnost státu za újmu způsobenou při
výkonu veřejné moci dovozována i z obecné úpravy ochrany osobnosti v občanském
zákoníku (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2011, sp. zn. 30 Cdo
5180/2009, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2008, sp. zn. 30 Cdo
1638/2007, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2005, sp. zn. 30 Cdo
1712/2004, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2009, sp. zn. 30 Cdo
2925/2006), byla tato praxe překonána rozsudkem velkého senátu občanskoprávního
a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 11. 5. 2011, sp. zn. 31 Cdo
3916/2008, uveřejněným pod číslem 125/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek, podle kterého nároky spadající pod zákon č. 82/1998 Sb., ve znění
účinném od 27. 4. 2006, nelze uplatnit z titulu ochrany osobnosti podle
občanského zákoníku, když úprava odpovědnosti státu za škodu v zákoně č.
82/1998 Sb. je zároveň speciální úpravou v oblasti ochrany osobnosti tam, kde
bylo do těchto práv zasaženo při výkonu veřejné moci. Recentní rozhodovací
praxe dovolacího soudu uvedené závěry rozvedla tak, že právní úpravou obsaženou
v zákoně č. 82/1998 Sb. se řídí nároky na zadostiučinění za nemajetkovou újmu,
která měla vzniknout při výkonu veřejné moci (nespočívajícím v rozhodovací
činnosti) veřejným ochráncem práv či prezidentem republiky (srov. opětovně R
28/2018 a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 5. 2018, sp. zn. 30 Cdo
5848/2016); zcela obdobný závěr tak je nutno učinit i u nároku na
zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která měla vzniknout v důsledku veřejného
vystoupení místopředsedy vlády.
30. S odvolacím soudem je možno souhlasit v tom, že neexistuje žádný
právní předpis, který by přímo stanovil, jak má člen vlády při informování
veřejnosti postupovat. Je však třeba vyjít z toho, že státní moc lze uplatňovat
jen v případech, v mezích a způsoby, které stanoví zákon (čl. 2 odst. 3 Ústavy
České republiky a čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod). Z
materiálního pojetí právního státu pak plyne, že stát musí nést odpovědnost za
jednání svých orgánů, kterým je nezákonně zasahováno do základních práv
jednotlivců. Stát totiž nemá v tomto ohledu svobodnou vůli a nelze připustit,
aby státní orgány při výkonu svých pravomocí působily újmu; naopak je třeba
trvat na tom, aby výkon veřejné moci zasahoval do práv druhých osob pouze
tehdy, je-li k tomu dán zákonný podklad. Nesprávným úředním postupem tak může
být i situace, kdy osoba jednající za státní orgán veřejně podá nepravdivou
informaci a způsobí tak újmu.
31. Lze tak uzavřít, že výroky pronesené místopředsedou vlády v
diskusním pořadu a týkající se činnosti vlády představují výkon státní moci a
že případný nesprávný úřední postup při výkonu této moci může založit
odpovědnost státu ve smyslu § 13 odst. 1 OdpŠk. Vyšel-li odvolací soud ze svého
opačného právního názoru, že prohlášení veřejných činitelů ve sdělovacích
prostředcích k věcem veřejného zájmu výkonem státní moci (potažmo nesprávným
úředním postupem) být nemůže, není jeho právní posouzení věci správné.
32. Nejvyšší soud pro úplnost dodává, že § 1 odst. 1 a 3 OdpŠk zakládají
objektivní odpovědnost státu a z hlediska odpovědnostního titulu tak není třeba
zkoumat zavinění škůdce ani další související skutkové okolnosti (srov.
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 5. 2018, sp. zn. 30 Cdo 5848/2016, R
28/2018, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 25 Cdo
312/2005, uveřejněný pod číslem 14/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek). Znamená to, že pro posouzení, zda se v případě pronesení uvedených
výroků jednalo o nesprávný úřední postup, není rozhodující, kdo a kdy
místopředsedovi vlády informace a podklady předal, zda místopředseda vlády si
byl vědom jejich nepravdivosti apod.
33. Vzhledem k přípustnosti dovolání Nejvyšší soud podle § 242 odst. 3
věta druhá o. s. ř. dále přezkoumal, zda nebylo řízení postiženo vadami
uvedenými v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s.
ř., resp. jinými vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci, a shledal, že řízení takovými vadami zatíženo bylo.
34. Nejvyšší soud ve své judikatuře vychází z toho, že rozhodnutí soudu
prvního stupně, které je nepřezkoumatelné pro nesrozumitelnost nebo nedostatek
důvodů nemůže obstát (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 12. 2017, sp.
zn. 30 Cdo 3342/2016). Řádné odůvodnění písemné formy rozsudku má být v prvé
řadě pramenem poznání úvah soudu a to, jak v otázce zjišťování skutkového stavu
věci, tak i jeho právního posouzení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18.
1. 2017, sp. zn. 30 Cdo 3312/2016). Rozhodnutí soudu prvního stupně je
nepřezkoumatelné tehdy, jestliže vůči němu nemůže účastník, který s rozhodnutím
nesouhlasí, náležitě formulovat odvolací důvody a odvolací soud proto nemá
náležité podmínky pro zaujetí názoru na věc. Přezkoumatelnost rozhodnutí soudu
prvního stupně je tedy předpokladem pro to, aby se účastník mohl domáhat svých
práv u odvolacího soudu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013,
sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněný pod číslem 100/2013 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek, nebo v literatuře DRÁPAL, L., BUREŠ, J. a kol.
Občanský soudní řád II. § 201 až 376. Komentář. 1. vydání. Praha:
Nakladatelství C. H. Beck, 2009, s. 1769). Nejvyšší soud ve své rozhodovací
praxi zároveň dovodil, že je-li rozhodnutí soudu prvního stupně
nepřezkoumatelné, protože tento soud nerespektoval zásady uvedené v § 157 a §
132 o. s. ř., musí odvolací soud takové rozhodnutí soudu prvního stupně zrušit,
jinak zatíží řízení vadou, která může mít za následek nesprávné rozhodnutí ve
věci (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2000, sp. zn. 20 Cdo
1045/99, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 11. 2009, sp. zn. 30 Cdo
2478/2009).
35. V posuzovaném případě soud prvního stupně na straně jedné dovodil,
že žaloba je předčasná, neboť relevantní skutečnosti ohledně jednání
zaměstnanců Ministerstva obrany budou známé až po skončení příslušných
trestních řízení, na straně druhé tyto skutečnosti podle soudu prvního stupně
„obsahem trestního spisu nejsou“. Uvedené závěry soudu prvního stupně jsou v
logickém rozporu. Odvolací soud se přitom s uvedenými závěry soudu prvního
stupně ztotožnil a odůvodnění jeho rozsudku je tak v této části taktéž
nesrozumitelné.
36. Nesrozumitelnost úvah soudů obou stupňů je dána i tím, že oba soudy
dospěly k závěru (dovoláním nezpochybněnému), že mezi jednáním zaměstnanců
Ministerstva obrany (kteří měli místopředsedovi vlády informace předat) a
tvrzenou újmou není vztah příčinné souvislosti. Tvrzená nemajetková újma tak
může být v příčinné souvislosti s případným nesprávným úředním postupem
spočívajícím ve zveřejnění nepravdivých údajů o žalobci místopředsedou vlády
(popř. pravdivých informací, ale ve zkresleném kontextu). Vznik tvrzené
nemajetkové újmy a to, zda je dán vztah příčinné souvislosti mezi tvrzenou
újmou a tímto nesprávným úředním postupem, jsou přitom otázky skutkové, které
musí tvrdit a prokazovat žalobce [srov. BUREŠ, J. § 120 (Důkazní povinnost).
In: DRÁPAL, L., BUREŠ, a kol. Občanský soudní řád I, II. 1. vydání. Praha:
Nakladatelství C. H. Beck, 2009, s. 859] bez ohledu na souběžně probíhající
trestní řízení. Případné dokazování listinami z trestních spisů ohledně získání
informací a způsobu jejich předání místopředsedovi vlády je tak nadbytečné.
37. Soudy obou stupňů dále zatížily řízení vadou, která mohla mít za
následek nesprávné rozhodnutí věci, pokud jednaly ohledně jednoho skutku s
vícero organizačními složkami státu. Ustálená judikatura dovolacího soudu je
založena na tom, že za stát může před soudem v téže věci jednat jen jedna jeho
organizační složka (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 7. 2015, sp. zn.
30 Cdo 1382/2014, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 3. 2014, sp. zn. 30
Cdo 698/2014). Pojem „téže věci“ ve zmíněných rozhodnutích Nejvyššího soudu je
přitom třeba chápat tak, že se týká jednoho nároku. Totožný předmět řízení je
dán tehdy, jestliže tentýž nárok nebo stav vymezený žalobním petitem vyplývá ze
stejných skutkových tvrzení, jimiž byl uplatněn, tedy ze stejného skutku.
Podstatu skutku (skutkového děje) lze přitom spatřovat především v jednání, a
to ve všech jeho jevových formách, a v následku, který jím byl způsoben (srov.
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 2008, sp. zn. 29 Cdo 4602/2007, nebo
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 6. 2013, sp. zn. 28 Cdo 2893/2012, a v nich
citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu). „Táž věc“ je tedy určena jediným
skutkově ohraničeným nárokem a žalobním žádáním.
38. Uvedené značí, že je-li žalobou proti státu uplatňován pouze jediný
nárok na náhradu škody či nemajetkové újmy, a to i v případě, že ke škodě
(respektive újmě) došlo v působnosti dvou nebo více organizačních složek státu,
může stát zastupovat jen jedna organizační složka státu. Pokud je však žalobou
uplatňováno více samostatně vymezených nároků vůči státu najednou (objektivní
kumulace nároků), příslušnost více různých organizačních složek státu vyloučena
není, bude-li každá z těchto složek jednat ohledně toho nároku, jenž vznikl v
jejím resortu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2016, sp. zn. 30
Cdo 968/2014, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 30 Cdo
493/2013). I v takové situaci je žalovanou pouze jeden subjekt, a to Česká
republika, za niž jedná ve vztahu k jednotlivým uplatněným nárokům více
příslušných organizačních složek (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 9.
2016, sp. zn. 30 Cdo 2577/2016).
39. V poměrech projednávané věci je zřejmé, že žalobce spojuje tvrzenou
újmu s různými, časově a věcně oddělenými jednáními různých osob jednajících v
působnosti různých organizačních složek státu; nejedná se přitom o jediné,
pokračující, nebo vzájemně podmíněné jednání. Za samostatné skutky tak je
potřeba považovat jednání (blíže neurčených) pracovníků Ministerstva obrany,
dále pak veřejnou prezentací informací místopředsedou vlády v televizním
diskusním pořadu a konečně dalším samostatným skutkem co do své jevové stránky
je jednání orgánů činných v trestním řízení, jejichž nesprávný úřední postup
žalobce spatřuje v tom, že tyto informace nedementovaly.
40. Soudy nižších stupňů tak sice správně jednaly se třemi různými
organizačními složkami státu, s ohledem na skutečnost, že žalobce v žalobě
uplatňuje vůči státu více nároků se samostatným skutkovým základem najednou,
však není zřejmé, jakou výši přiměřeného zadostiučinění žalobce u každého z
těchto nároků požaduje, což činí jeho žalobu neurčitou. Soud prvního stupně
pochybil, pokud žalobce nevyzval, aby specifikoval, jakého peněžitého
zadostiučinění se ve vztahu k jednotlivým skutkům domáhá. Jelikož odvolací soud
toto pochybení soudu prvního stupně nenapravil, je řízení zatíženo vadou, která
mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (srov. rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 30 Cdo 214/2015). Skutečnost, že z žaloby
není patrné, jaké částky peněžitého zadostiučinění se žalobce ve vztahu ke
každému ze tří jednotlivých skutků domáhá, vede nutně k tomu, že rozsudek
odvolacího soudu musí být ve výroku o věci samé zrušen jako celek, ačkoliv
dovolatel předestřel důvodnou dovolací námitku týkající se jen druhého z
uváděných skutků. Nelze totiž rozlišit, jaké částky peněžitého zadostiučinění
se dovolatel domáhá ve vztahu k tomuto nároku.
41. Nejvyšší soud vzhledem k výše uvedenému dovolání částečně odmítl pro
vady podle § 243c odst. 1 o. s. ř. v rozsahu výroku I rozsudku odvolacího
soudu, pokud jím byl potvrzen výrok I rozsudku soudu prvního stupně o zamítnutí
návrhu žalobce na přerušení řízení; ve zbývajícím rozsahu napadený rozsudek
odvolacího soudu včetně závislého výroku o nákladech řízení podle § 243e odst.
1 o. s. ř. zrušil. Protože důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího
soudu, platí také pro rozsudek soudu prvního stupně, zrušil odvolací soud podle
§ 243e odst. 2 o. s. ř. v rozsahu jeho výroků II až V také tento rozsudek a věc
vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
42. Soudy jsou ve smyslu § 243g odst. 1 části první věty za středníkem
o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř. vázány právními názory dovolacího soudu v
tomto rozhodnutí vyslovenými. V rámci nového projednání věci soud prvního
stupně nejprve vyzve žalobce usnesením podle § 43 odst. 1 o. s. ř. k opravě
tak, aby bylo zřejmé, jaké částky peněžitého zadostiučinění se domáhá ve vztahu
k jednotlivým nárokům se samostatným skutkovým základem (viz body 39 a 40).
43. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů tohoto dovolacího řízení
rozhodne soud prvního stupně v rámci nového rozhodnutí ve věci (§ 243g odst. 1
věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 23. 6. 2020
JUDr. Pavel
Simon
předseda
senátu