30 Cdo 3312/2016
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců
JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., LL.M., v právní věci žalobce
Ing. Mgr. P. K., zastoupeného JUDr. Jaroslavem Svejkovským, advokátem se sídlem
v Plzni, Kamenická 2378/1, proti žalované Borgis a.s., IČO 00564893, se sídlem
v Praze 2, Slezská 2127/13, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 26
C 180/2014, o uveřejnění odpovědi, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského
soudu v Praze ze dne 4. února 2016, č. j. 22 Co 398/2015-223, takto:
I. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 4. února 2016, č. j. 22 Co
398/2015-223, se zrušuje a věc se vrací uvedenému soudu k dalšímu řízení.
II. Dovolání žalobce proti výroku II. rozsudku Městského soudu v Praze
ze dne 4. února 2016, č. j. 22 Co 398/2015-223, o náhradě nákladů odvolacího
řízení se odmítá.
1. Žalobce se domáhal vydání rozsudku, kterým by žalované bylo uloženo
uveřejnit odpověď na článek uveřejněný v deníku PRÁVO dne 28. dubna 2014 s
názvem „Na obytné zóně vydělal starosta milióny a obec ostrouhala“ (dále jen
„článek“).
2. Obvodní soud pro Prahu 2 (dále též „soud prvního stupně“) rozsudkem
ze dne 8. října 2015, č.j. 26 C 180/2014-207, žalobu zamítl a žádnému z
účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení. Při rozhodování podle
ustanovení § 10 zákona č. 46/2000 Sb., tiskový zákon (dále jen „tiskový
zákona“), došel k závěru, že článek obsahuje nepřesnosti, není ve vztahu k
žalobci pravdivý, je vůči němu téměř útočný a už samotný název článku je
způsobilý přivodit žalobci újmu jako osobě veřejně činné a zasahuje tak do jeho
osobnostních práv. Žalobu však shledal nedůvodnou, protože formulace požadované
odpovědi je taková, že žalobě jako celku nelze vyhovět, protože část této
odpovědi nesouvisí vůbec s osobnostním právem žalobce a část jde nad rámec
sporu. Podle soudu prvního stupně tak lze vyhovět žalobě o odpověď, že soud
pojme do svého rozhodnutí odpověď v celém navrhovaném znění, nemůže tedy
upravovat petit žaloby (případným vynětím jednotlivé věty nebo celého odstavce
a tím případně posunout smysl odpovědi směrem, který by již žalobce nechtěl). V
opačném případě nezbývá než žalobu zamítnout.
3. K odvolání žalobce Městský soud v Praze (dále též „odvolací soud“
nebo „soud druhého stupně“) rozsudkem ze dne 4. února 2016, č. j. 22 Co
398/2015-223, výrokem I. rozsudek soudu prvního stupně podle § 219 občanského
soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“) potvrdil. Výrokem II. uložil žalobci zaplatit
žalované na náhradu nákladů odvolacího řízení 300,- Kč. Odvolací soud
konstatoval, že soud prvního stupně pochybil, pokud dospěl k právnímu závěru,
že žádosti o odpověď nelze vyhovět jen částečně. Podle odvolacího soudu jen
částečné vyhovění žalobě o uveřejnění odpovědi je přípustné za předpokladu, že
lze vyčlenit takovou část odpovědi, která samostatně obstojí, tj. obsahově
naplní požadavky na odpověď kladené ustanovením § 10 tiskového zákona. V
posuzované věci sice není vyloučeno, že obsahem předmětného článku, respektive
jeho celkovým vyzněním mohlo dojít k neoprávněnému zásahu do osobnostních práv
žalobce, avšak pokud by byla odpověď zveřejněna ve znění požadovaném žalobcem,
byly by čtenářům zatajeny bližší souvislosti a okolnosti případu, z nichž
vyplývá výhodné získání pozemků žalobcem a účast žalobce na rozhodování
směřujícímu k tomu, že pozemky se staly pozemky stavebními, tedy okolnosti pro
žalobce méně příznivé. Odpověď by tak neuvedla věci na pravou míru, avšak dále
by události zkreslovala ve prospěch žalobce (stavěla by jej do příznivějšího
světla). To, že žalobce lukrativní pozemky získal velmi výhodně, a to, že se
podílel na rozhodování orgánů obce, které vedlo ke změně pozemků na pozemky
stavební, odpověď nepopisuje vůbec, či nedostatečně. Výhodné nabytí pozemků
nemusí samozřejmě znamenat protiprávnost, ale pro možnost vytvoření si úplného
názoru na věc jde o okolnosti pro čtenáře významné. Nelze připustit, aby
odpovídající osoba ve své odpovědi významné okolnosti zamlčovala či události
sama jakkoli zkreslovala, popř. nepřiměřeně zjednodušovala, neboť k tomu
zákonný institut odpovědi rozhodně neslouží. Požadovaná odpověď by neuvedla
věci na pravou míru a dále by události zkreslovala ve prospěch žalobce.
Doplňování odpovědi soudem zásadně přípustné není, neboť by představovalo
překročení žalobního návrhu a tím porušení ustanovení § 153 odst. 2 o.s.ř.
4. Proti oběma výrokům rozsudku soudu druhého stupně žalobce (dále též
„dovolatel“) podal dne 12. května 2016 dovolání. Jako dovolací důvod uplatňuje,
že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci a
přípustnost dovolání dovozuje z ustanovení § 237 o.s.ř., když má za to, že
napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného a
procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené
rozhodovací praxe dovolacího soudu, zejména od rozhodnutí sp.zn. 30 Cdo
2636/2006, sp.zn. 28 Cdo 371/2002, či sp.zn. 30 Cdo 4629/2007, a dále, že
vyřešená právní otázka má být dovolacím soudem posouzena jinak. Konkrétně se
pak dovolává závěrů rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. prosince 2006, sp. zn.
30 Cdo 2636/2006, podle něhož je podstatné, že při aplikaci logických principů
sporu, bylo v odpovědi žalobce vycházeno ze zásady, že článek je nepravdivý a
tím žalobce na to ve své odpovědi reagoval, „že není pravda, že …“ Přitom
žalobce nezamlčoval významné okolnosti, ani události sám nijak nezkresloval,
ale na difamující článek reagoval zcela přiměřeně. V této souvislosti poukazuje
i na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. března 2008, sp.zn. 30 Cdo 4629/2007,
kde Nejvyšší soud došel k závěru, že odpovědi lze podle § 13 tiskového zákona
vyhovět i částečně a že požadovaná odpověď musí být přiměřená rozsahu
napadeného sdělení, což se v tomto případě stalo. Dovolatel dovozuje, že to
není právě žalobce, který má psát nový článek, pouze napadá výroky, které
naplňují citovaná ustanovení. Ve své odpovědi požadoval, aby lživá tvrzení
žalované byla označena jako nepravdivá a uvedena, a to právě v rozsahu článku,
na pravou míru. Dovodil-li odvolací soud, že nelze připustit, aby odpovídající
osoba ve své odpovědi významné okolnosti zamlčovala, či události sama jakkoliv
zkreslovala, žalobce se s tímto ztotožňuje. Mají se však na pravou míru uvádět
pouze uveřejněné skutečnosti. Následně cituje konkrétní části článku a tvrzení
v nich obsažená a navrhované znění odpovědi, která tato tvrzení má uvést na
pravou míru. Dovolatel navrhuje, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu
buď změnil tak, že žalobě vyhoví a žalovanému také uloží zaplatit žalobci
náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů, popřípadě aby jej zrušil a věc
vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
5. K podanému dovolání se žalovaná nevyjádřila.
6. Nejvyšší soud ČR jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) přihlédl k čl. II
bodu 7. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský
soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony a vyšel tak ze
znění tohoto procesního předpisu účinného od 1. ledna 2014.
7. Dovolací soud uvážil, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou,
řádně zastoupenou advokátem podle ustanovení § 241 odst. 1 o.s.ř., stalo se tak
ve lhůtě vymezené ustanovením § 240 odst. 1 o.s.ř., je charakterizováno
obsahovými i formálními znaky požadovanými ustanovením § 241a o.s.ř. Je
přípustné podle ustanovení § 237 o.s.ř., neboť napadené rozhodnutí závisí na
vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací
soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
8. Z ustanovení § 242 odst. 1 až 3 o.s.ř. vyplývá, že právní úprava
institutu dovolání obecně vychází ze zásady vázanosti dovolacího soudu podaným
dovoláním. Dovolací soud je přitom vázán nejen rozsahem dovolacího návrhu, ale
i uplatněným dovolacím důvodem. Současně, je-li dovolání přípustné, je dovolací
soud povinen přihlédnout i k vadám uvedeným v ustanovení § 229 odst. 1, § 229
odst. 2 písm. a) a § 229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které
mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a to i tehdy, když nebyly
uplatněny v dovolání.
9. Dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 1 o.s.ř. dopadá na
případy, kdy dovoláním napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním
posouzení věci. Jde o omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav.
O takový případ jde tehdy, pokud soud buď použil jiný právní předpis, než který
měl správně použít nebo jestliže sice aplikoval správný právní předpis, avšak
nesprávně jej vyložil. Nesprávné právní posouzení věci může být způsobilým
dovolacím důvodem jen tehdy, bylo-li rozhodující pro výrok rozhodnutí
odvolacího soudu.
10. Bylo již uvedeno, že dovolatel vychází zejména z toho, že se domáhal
uveřejnění odpovědi reagující pouze na konkrétní lživá a nepravdivá tvrzení v
článku a jejich uvedení na pravou míru a vzhledem k ustálené judikatuře
dovolacího soudu mělo jeho žalobě být vyhověno.
11. Dovolací soud poukazuje mimo jiné na zásadu, podle níž bylo-li v
periodickém tisku uveřejněno sdělení obsahující skutkové tvrzení, které se
dotýká cti, důstojnosti nebo soukromí určité fyzické osoby, anebo jména nebo
dobré pověsti určité právnické osoby, má tato osoba právo požadovat na
vydavateli uveřejnění odpovědi. Vydavatel je povinen na žádost této osoby
odpověď uveřejnit (§ 10 odst. 1 tiskového zákona). Odpověď se musí omezit pouze
na skutková tvrzení, kterým se tvrzení podle předchozího ustanovení uvádí na
pravou míru nebo neúplné či jinak pravdu zkreslující tvrzení se doplňuje nebo
zpřesňuje. Odpověď musí být přiměřená rozsahu napadeného sdělení, a je-li
napadána jen jeho část, pak této části; z odpovědi musí být patrno, kdo ji činí
(§ 10 odst. 2 tiskového zákona).
12. Úprava práva požadovat uveřejnění odpovědi aktuálně zakotvená v
tiskovém zákoně byla do našeho právního řádu zavedena v souladu s požadavky
vyplývajícími z článku 23 Směrnice č. 89/552/EHS ve znění Směrnice č. 97/36/ES.
Současně respektuje doporučení obsažená v rezoluci č. (74)26 Výboru ministrů
Rady Evropy o právu na odpověď, přijaté dne 2. července 1974. Institut práva na
odpověď předpokládá subjektivní pociťované poškození cti, důstojnosti nebo
dobré pověsti dotčené osoby. Posuzování opodstatněnosti žádosti o uveřejnění
odpovědi pak klade zvýšené nároky jak na vydavatele, tak na případné
rozhodování soudu. Předpokladem oprávnění domáhat se uveřejnění odpovědi podle
tiskového zákona je, že
a) v periodickém tisku bylo uveřejněno sdělení obsahující skutkové
tvrzení, které se dotýká cti, důstojnosti nebo soukromí určité fyzické osoby,
anebo jména nebo dobré pověsti určité právnické osoby,
b) požadovaná odpověď se omezuje pouze na skutková tvrzení, kterým se
tvrzení podle předchozího ustanovení uvádí na pravou míru nebo neúplné či jinak
pravdu zkreslující tvrzení se doplňuje nebo zpřesňuje,
c) odpověď musí být přiměřená rozsahu napadeného sdělení, a je-li
napadána jen jeho část, pak této části,
d) z odpovědi musí být patrno, kdo ji činí.
13. V rozsudku ze dne 17. prosince 2009, sp.zn. 30 Cdo 2740/2008, který
ostatně cituje v odůvodnění svého rozsudku i odvolací soud, Nejvyšší soud
vyložil, že podstatou právního prostředku odpovědi je uvést uveřejněné skutkové
tvrzení na pravou míru vlastním vylíčením (podáním) skutkových tvrzení dotčenou
osobou. Dotčená osoba může vlastními slovy vyložit celý skutkový děj, upřesnit
některé skutečnosti, které chce, protože je považuje ze svého hlediska za
důležité, popř. je doplnit, a tak veřejnosti nabídnout vlastní verzi
uveřejněného sdělení, tak aby sama uvedla dotčená skutková tvrzení na pravou
míru, resp. neúplné či tak pravdu zkreslující tvrzení doplnila nebo zpřesnila.
14. V rozsudku ze dne 16. prosince 2009, sp. zn. 30 Cdo 2159/2008, na
který se odvolací soud v napadeném rozhodnutí rovněž odvolává, Nejvyšší soud
konstatoval, že účelem požadované odpovědi podle tiskového zákona je uvést
příslušné skutkové tvrzení na pravou míru, resp. neúplné či jinak pravdu
zkreslující tvrzení doplnit nebo zpřesnit. Pokud toho navržené znění odpovědi
není schopno, nemůže být žalobě na uveřejnění odpovědi v tomto znění vyhověno v
důsledku nenaplnění předpokladů vyplývajících ze zmíněných ustanovení. O
takovou eventualitu půjde např. tehdy, pokud by uplatňovaný návrh odpovědi
obsahoval případné logické nedostatky kompozice textu, zahrnoval v sobě obecné
úvahy žadatele, byla v něm obsažena tvrzení, která by nebyla bezprostřední
reakcí na uveřejněná sdělení, ale jednalo by se eventuálně o informace
relativně samostatného obsahu ve vztahu k informaci, na níž by mělo být
odpovědí reagováno, resp. koncipovaný návrh odpověď by nebral v úvahu možný
další vývoj, resp. též změnu okolností případu, pokud by ovlivňovaly
předpoklady pro utváření jejího znění, apod.
15. Ze všech těchto shora uvedených hledisek ovšem odvolací soud věc
neposuzoval. Nevypořádal se mimo jiné s otázkou, zda navrhované znění odpovědi
má reagovat pouze na konkrétní tvrzení, která žalobce považuje za nepravdivá,
nebo i na tvrzení, která nepopírá, tedy s hodnocením toho, že žalobcem
předložený návrh odpovědi nereaguje na všechna tvrzení obsažená v článku a není
tak ani jejich negací. V odůvodnění svého rozhodnutí se omezil na konstatování,
že odpověď některé skutečnosti nepopisuje vůbec či nedostatečně a jejím
zveřejněním ve znění požadovaném žalobcem by byly čtenářům zatajeny bližší
souvislosti a okolnosti případu, které jsou pro žalobce méně příznivé a odpověď
by tak žalobce stavěla do příznivějšího světla. Teprve po zhodnocení všech
uvedených hledisek by eventuálně přicházelo v úvahu posouzení, zda odpověď v
navrhovaném znění by odpovídala účelu předmětného institutu ve smyslu
ustanovení § 10 tiskového zákona.
16. V souzené věci odvolací soud zcela přiléhavě dovodil, že soud
prvního stupně pochybil, pokud dospěl k právnímu závěru, že je vyloučeno, aby
(konkrétní) žádosti o odpověď soud vyhověl jen částečně. Podle odvolacího soudu
jen částečné vyhovění žalobě o uveřejnění odpovědi je přípustné za předpokladu,
že lze vyčlenit takovou část odpovědi, která samostatně obstojí, tj. obsahově
naplní požadavky na odpověď kladené ustanovením § 10 tiskového zákona (srovnej
např. již zmíněný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. března 2008, sp.zn. 30
Cdo 4629/2007). Současně konstatoval, že v dané věci není vyloučeno, že obsahem
předmětného článku, respektive jeho celkovým vyzněním mohlo dojít k
neoprávněnému zásahu do osobnostních práv žalobce. V dalším se však soud
druhého stupně důsledně nepřidržel hlediskům vyplývajícím z ustanovení § 10
tiskového zákona. Ač tento soud v zásadě připustil (nevyloučil, resp. případně
dovodil), že v dané věci bylo uveřejněno sdělení obsahující skutkové tvrzení,
které se dotýká cti, důstojnosti nebo soukromí žalobce, rigorózně
nekonfrontoval tuto skutečnost se zněním žalobcem požadované omluvy (resp. její
části) – především v tom smyslu, zda se požadovaná odpověď omezuje (byť např. v
části, která by byla způsobilá samostatně jako odpověď ve smyslu citovaného
ustanovení autorského zákona obstát) pouze na skutková tvrzení, kterým se
příslušné tvrzení uvádí na pravou míru nebo neúplné či jinak pravdu zkreslující
tvrzení se doplňuje nebo zpřesňuje, a zda je odpověď přiměřená rozsahu
napadeného sdělení. Odvolací soud se však zaměřil v zásadě pouze na obecné
úvahy, které vyústily v jeho závěr, že nelze připustit, aby odpovídající osoba
ve své odpovědi významné okolnosti zamlčovala či události sama jakkoli
zkreslovala, popř. nepřiměřeně zjednodušovala, neboť k tomu zákonný institut
odpovědi rozhodně neslouží s tím, že požadovaná odpověď by neuvedla věci na
pravou míru a dále by události zkreslovala ve prospěch žalobce.
17. Ač tedy odvolací soud sám v obecné rovině jinak správně připustil
možnost případného částečného vyhovění žalobě o uveřejnění odpovědi za
předpokladu, že lze vyčlenit příslušnou část odpovědi, která samostatně
obstojí, tj. obsahově naplní požadavky na odpověď kladené ustanovením § 10
tiskového zákona, nikterak nekonkretizoval a na příslušných pasážích žalobcem
požadované omluvy ve smyslu zmíněného ustanovení autorského zákona neozřejmil,
proč případně v něm uvedená zákonná hlediska v jednotlivých požadovaných
tvrzeních odpovědi nenaplňují, a proč tedy nebylo žalobě – byť např. částečně -
vyhověno. Jeho úvahy týkající se této otázky jsou zcela obecné, aniž by byly
podloženy odkazy na případná konkrétní skutková zjištění.
18. Přitom povinnost soudů rozsudky odůvodnit (§ 157 odst. 1 o.s.ř.), a
to způsobem zakotveným v § 157 odst. 2 o. s. ř., je jedním z principů řádného a
spravedlivého procesu vyplývajících z článku 36 a násl. Listiny základních práv
a svobod a z článku 1 Ústavy České republiky, který představuje součást práva
na spravedlivý proces. Z odůvodnění musí vyplývat vztah mezi skutkovými
zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na
straně druhé. Stav, kdy rozsudek postrádá náležitosti uvedené v § 157 odst. 2
o. s. ř., ve svých důsledcích vede k tomu, že se stává nepřezkoumatelným
(srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. ledna 2008, sp. zn. 32 Odo
1091/2006, in www.nsoud.cz).
19. Je třeba mít na zřeteli, že zákonem vyžadované řádné odůvodnění
písemné formy rozsudku není jen formálním požadavkem, který má zamezit průniku
obsahově nezdůvodněných, nepřesvědčivých či snad neurčitých anebo dokonce
nesrozumitelných soudních rozsudků, ale má být v prvé řadě pramenem poznání
úvah nalézacího (odvolacího) soudu jak v otázce zjišťování skutkového stavu
věci, tak i jeho právního posouzení. Má být také prostředkem poznání úvah
nalézacího (odvolacího) soudu při hodnocení jím v řízení provedených důkazů,
jeho úvah a výsledků při přisuzování relevantnosti jednotlivých důkazních
prostředků, jejich (ne)přesvědčivosti (např. v případě výslechů svědků) či
korektnosti jejich pramene (v případě listinných důkazů) apod. Jednou z
důležitých částí odůvodnění písemného vyhotovení rozsudku je soudem učiněný
závěr o skutkovém stavu věci. Takový závěr musí vycházet z dílčích a pro
rozhodnutí ve věci samé významných skutkových zjištění. Jednotlivé prokázané
skutečnosti (skutková zjištění) je tedy třeba promítnout do závěru o skutkovém
stavu věci (do tzv. skutkové věty), který stručně a výstižně vyjadřuje skutkový
stav věci (§ 153 odst. 1 o.s.ř.) a který je východiskem pro právní posouzení
věci. Je tomu tak z toho důvodu, že pro závěr o skutkovém stavu věci je
rozhodující vyhodnocení důkazů z hlediska jejich závažnosti (důležitosti),
zákonnosti, pravdivosti, popřípadě věrohodnosti, neboť to, jak vyznívá většina
provedených důkazů, nic nevypovídá zejména o jejich věrohodnosti a pravdivosti,
navíc výběr důkazů, které byly v řízení provedeny, může být ovlivněn nejen tím,
jaký skutkový stav se opravdu odehrál, ale i působením dalších, často
nahodilých okolností (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. května
2000, sp. zn. 21 Cdo 1689/99, in www.nsoud.cz, nebo Drápal, L., Bureš, J. a
kol. Občanský soudní řád I. § 1 až 200za. Komentář. 1. vydání. Praha: C.H.
Beck, 2009, s. 1081).
20. Z uvedených důvodů proto Nejvyšší soud ČR jako soud dovolací podle §
243e odst. 1 o.s.ř. rozsudek odvolacího soudu (včetně závislého výroku o
náhradě nákladů řízení) zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení (§
243e odst. 2 věta první o.s.ř.).
21. V dalším řízení je odvolací soud vázán právním názorem dovolacího
soudu (§ 243g odst. 1 věta první, část za středníkem, § 226 odst. 1 o.s.ř.),
přičemž rozhodne také o dosavadních nákladech řízení včetně řízení odvolacího a
dovolacího (§ 243g odst. 1 věta druhá o.s.ř.).
22. Žalobce svým dovoláním napadl rozsudek Městského soudu v Praze v
obou jeho výrocích – tedy i ve výroku o náhradě nákladů řízení. V této části
však svoje dovolání nikterak neodůvodnil, přičemž s ohledem na uplynutí lhůty k
dovolání, již tento nedostatek nemůže napravit, nehledě k tomu, že dovolání
proti tomuto výroku je vzhledem k ustanovení § 238 odst. 1 písm. c) objektivně
nepřípustné. V této části bylo proto dovolání odmítnuto (§ 243c odst. 1 věta
první o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 18. ledna 2017
JUDr. Pavel Pavlík
předseda senátu