28 Cdo 2081/2011
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy
JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a JUDr. Josefa Rakovského
v právní věci žalobce J. S., bytem v O., zastoupeného JUDr. Michalem Filoušem,
advokátem se sídlem v Olomouci, Koželužská 5, proti žalované České republice –
Ministerstvu financí se sídlem v Praze 1, Letenská 15, o zaplacení 16.479.516,-
Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 12 C
2/2007, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. 9.
2009, č. j. 18 Co 274/2009-132, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalobce se po žalované domáhal zaplacení částky 16.479.516,- Kč s
příslušenstvím z titulu náhrady škody. Tvrdil, že do České republiky dovážel
moldavská dezertní vína, která proclíval u Celního úřadu v O. Rozhodnutím
tohoto úřadu ze dne 6. 8. 2003, sp. zn. TR 225/03-D-3, bylo konstatováno, že
žalobce zařadil dovážená vína pod nesprávnou celní položku a byly mu zpětně
doměřeno clo a spotřební daň vzhledem k zařazení vína do jiné položky celního
sazebníku. Proti tomuto rozhodnutí se žalobce bránil podanými opravnými
prostředky, všechna rozhodnutí vydaná příslušnými celními orgány však nabyla
právní moci a žádné nebylo zrušeno. Žalovaná částka má představovat škodu,
která žalobci vznikla v důsledku diskriminačního jednání státu, spočívajícího v
tom, že v době, kdy celní úřad rozhodl o zařazení žalobcem dováženého zboží pod
celní nomenklaturu 2206, ostatní dovozci totožného zboží jimi dovážená vína
nadále zařazovali pod nomenklaturu 2204. Částka 1.945.918,70 Kč představuje
rozdíl mezi částkou, kterou stát v období od roku 1999 do roku 2003 od žalobce
skutečně v souvislosti s dovozem 241.669 kusů lahví vína vybral na clu a
spotřební dani, a částkou, kterou by žalobce zaplatil, pokud by stát ponechal
celní zařazení zboží pod položkou 2204. Částka 4.613.813,- Kč představuje
minimální zisk, který žalobci ušel v roce 2004, částka 9.919.755,- Kč pak
minimální zisk, který mu ušel v roce 2005.
Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 28. 1. 2009, č. j. 12 C 2/2007-113,
žalobu zamítl (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.). Soud
prvního stupně vyšel z nesporných tvrzení účastníků o průběhu správního řízení
a konstatoval, že neučinil žádná skutková zjištění z provedených důkazů, když
za daného stavu žalobních tvrzení žalobce nemohl být ve sporu úspěšný. Celní
deklarace ostatních dovozců moldavských vín nebylo možné vyžádat vzhledem k
ust. § 2 a § 24 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, v příslušném
znění, a ust. § 124 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“). Žalobce přes poučení soudu
podle ust. § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. nedoplnil v dostatečné míře svá žalobní
tvrzení. Za těchto okolností bylo zbytečné činit zjištění z listinných důkazů
předložených žalobcem a provádět ve věci další dokazování. Obvodní soud nárok
žalobce posuzoval podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu
způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem
a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich
činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále též „citovaný
zákon“). Zdůraznil, že není v silách státu zajistit, aby ve stejný okamžik
platili dovozci za stejné zboží shodně vyměřené clo, neboť celní deklaraci s
označením příslušné položky celní nomenklatury předkládá dovozce a celní orgány
provádí pouze následnou kontrolu
(tak i sám žalobce po určitou dobu těžil z toho, že platil nižší clo a neplatil
spotřební daň, ačkoliv tak činit měl). Žalobní tvrzení postrádají vylíčení
skutečností, které by bylo možné posoudit tak, že se konkrétní celní orgány ve
specifikovaném případě dopustily neodůvodněně odlišného postupu vůči jiným
dovozcům stejných vín při vyměřování výše cla,
než jak postupoval Celní úřad v O. ve vztahu k žalobci, i skutečností, ze
kterých by bylo zřejmé, že žalobci ušel zisk. Prvá žalobcem požadovaná částka
ve výši 1.945.918,70 Kč nemůže být ušlým ziskem žalobce, neboť představuje
majetkový úbytek spočívající v zaplacení vyšší než jím původně deklarované
daňové povinnosti a je pouze důsledkem správného postupu celních orgánů, na
nějž neměl postup blíže neurčených celních orgánů vůči ostatním dovozcům
stejných vín žádný vliv. Další žalobcem požadované částky, tedy 4.613.813,- Kč
a 9.919.755,- Kč rovněž nemohou být ušlým ziskem, jelikož žalobce v daném
případě považuje za ušlý zisk majetkové hodnoty, které by získal, pokud by stát
vůči němu postupoval stejně nesprávně jako vůči ostatním dovozcům, a nikoliv
majetkové hodnoty, které by získal, pokud by stát vůči ostatním postupoval
správně. Žalobcem uváděné ušlé zisky jsou navíc výsledkem pouhých hypotetických
matematických výpočtů spíše než logickým závěrem na sebe navazujících
skutkových tvrzení, který by bylo možné posoudit jako to, co poškozenému ušlo. K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 2. 9. 2009, č. j. 18 Co 274/2009-132, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a rozhodl
o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.).
Odvolací soud dospěl k závěru,
že tvrzená škoda žalobci nevznikla v příčinné souvislosti s porušením pravidel
stanovených právními normami pro počínání státního orgánu, ale v příčinné
souvislosti s rozhodnutím vydaným celním úřadem ve správním řízení. Odpovědnost
státu by tak mohla být dána za současného splnění tří podmínek, a sice
existence nezákonného rozhodnutí, vzniku škody a příčinné souvislosti mezi
nimi. Rozhodnutí přitom může být považováno za nezákonné jedině v případě, že
bylo pro nezákonnost zrušeno nebo změněno příslušným orgánem. O takový případ
se však v dané věci nejedná, neboť rozhodnutí celního úřadu nebylo změněno ani
zrušeno, takže soud je tímto rozhodnutím vázán. Není oprávněn sám hodnotit, zda
je předmětné rozhodnutí nezákonné, což vyplývá z dikce ust. § 8 odst. 1 zákona
č. 82/1998 Sb. Vázanost rozhodnutím v obecné rovině vyplývá též z ust. § 135
odst. 2 o. s. ř. Mimo rámec správního soudnictví tak není soud oprávněn zkoumat
věcnou správnost správního aktu či jeho vadnost, pokud jde o správní akt vydaný
v mezích pravomoci příslušného správního orgánu (viz rozhodnutí Nejvyššího
soudu ze dne 26. 11. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1393/1997, uveřejněné ve Sbírce
soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 9/99). Není tedy právně významná obrana
žalobce založená na tvrzení o rozhodnutích vydaných ve správním soudnictví,
dotýkajících se účastníků řízení odlišných od žalobce.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost
spatřuje v otázce zásadního právního významu, důvodnost pak v postižení řízení
vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, v nesprávném
právním posouzení věci a v tom, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění,
které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Formuloval tři otázky, jež mají dle jeho názoru zásadní právní význam, a sice
jaký je vztah ust. § 13 zákona č. 82/1998 Sb. a ust. § 420 zákona č. 40/1964
Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“),
které konkrétní případy odpovědnosti státu při výkonu veřejné moci lze podřadit
pod pojem nezákonné rozhodnutí a které pod pojem nesprávný úřední postup, a
konečně jaké jednání celních orgánů lze považovat za diskriminační, především v
kontextu Nařízení Komise (ES) č. 600/2006. Ve svém obsáhlém dovolání žalobce
zrekapituloval skutkový a právní stav věci. Tvrdil, že soudy obou stupňů
pominuly jím navrhované důkazy (tedy nejen že je neprovedly, ale ani důkazní
návrhy nezamítly), jimiž mělo být prokázáno, že celní orgány vůči jeho osobě
postupovaly diskriminačně. Dovolatel v tomto směru poukázal mimo jiné na nález
Ústavního soudu ze dne 28. 5. 2009, sp. zn. II. ÚS 2029/08, nález téhož soudu
ze dne 28. 7. 2009, sp. zn. IV. ÚS 3010/08, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 8. 2003, sp. zn. 21 Cdo 408/2003, či rozsudek téhož soudu ze dne 5. 2. 2003,
sp. zn. 21 Cdo 870/2002. Žalobce dále vytýkal odvolacímu soudu nedostatečné
odůvodnění jeho rozsudku, v němž bylo pouze stručně konstatováno, že předmětem
žalobního nároku je škoda, která byla způsobena rozhodnutím správního orgánu,
jež však nebylo změněno ani zrušeno, a že tudíž odvolací soud není oprávněn
hodnotit, zda je uvedené rozhodnutí nezákonné či nikoliv. Více se městský soud
k žalobnímu nároku nevyjádřil, nijak se nevypořádal s tvrzeními žalobce a s
předloženými důkazními návrhy. Dovolatel opět odkázal v daných souvislostech na
judikaturu Ústavního soudu. Žalobce se konečně domnívá, že jeho nárok měl být
posouzen jako nárok na náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem
spočívajícím v diskriminaci jeho osoby, což během celého řízení tvrdil, a
nikoliv nezákonným rozhodnutím. Vydání nezákonného rozhodnutí bylo pouhým
důsledkem nesprávného úředního postupu žalované. Dovolatel navíc v žalobě
požadoval náhradu škody podle občanského zákoníku, teprve soud prvního stupně
jeho nárok podřadil pod zákon č. 82/1998 Sb., přičemž hovořil o nesprávném
úředním postupu. I kdyby však na nárok žalobce nebylo možné vztáhnout zákon č. 82/1998 Sb., použil by se občanský zákoník a jeho ustanovení o odpovědnosti za
škodu. Závěrem dovolatel navrhnul, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudky soudů obou
stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Žalovaná se k dovolání nevyjádřila. V řízení o dovolání bylo postupováno podle o. s. ř. ve znění účinném ode dne,
kdy nabyl účinnosti zákon č. 7/2009 Sb., kterým byla provedena novela tohoto
předpisu (viz článek II bod 12 přechodných ustanovení zákona č. 7/2009 Sb.).
Nejvyšší soud jakožto soud dovolací (ust. § 10a o. s. ř.) zjistil, že dovolání
bylo podáno řádně a včas (ust. § 240 odst. 1 o. s. ř.) osobou k tomu oprávněnou
a zastoupenou advokátem (ust. § 241 odst. 1 o. s. ř.). Žalobce dovozuje
přípustnost dovolání z ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a dovolací důvody,
které by Nejvyšší soud přezkoumal v případě,
že by dovolání shledal přípustným, byly uplatněny podle ust. § 241a odst. 2
písm. a), b) a odst. 3. o. s. ř. Dovolání však přípustné není. Přípustnost dovolání podle ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dána,
jestliže nemůže nastoupit přípustnost podle ust. § 237 odst. 1 písm. a) nebo b)
o. s. ř. (změna rozhodnutí soudu prvního stupně odvolacím soudem, vázanost
soudu prvního stupně předchozím odlišným právním názorem odvolacího soudu) a
dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po
právní stránce zásadní význam. Dle ust. § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po
právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v
rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy
rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená otázka posouzena
jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle ust. § 241a odst. 2
písm. a) a § 241a odst. 3 o. s. ř. se nepřihlíží. Pokud jde o první otázku, o níž se dovolatel domnívá, že má zásadní právní
význam, nelze mu v tomto směru přisvědčit. Ke vztahu zákona č. 82/1998 Sb. a
občanského zákoníku se nejednou vyjádřila judikatura i odborná literatura a v
praxi nečiní větší výkladové obtíže. Zákon č. 82/1998 Sb. je vzhledem ke svému
ust. § 26 vůči občanskému zákoníku předpisem speciálním, takže zvláštní úprava
se uplatní tam, kde speciální předpis stanoví něco jiného oproti úpravě obecné,
přičemž obecnou úpravu je možné použít tam, kde speciální předpis její aplikaci
nevylučuje buď výslovným zákazem anebo tím, že stanoví něco jiného. Občanský
zákoník se tedy použije například u obecného vymezení pojmu škoda a rozsahu
její náhrady, v případě spoluzavinění poškozeného, či subsidiárně v otázkách
promlčení (viz Vojtek, P. Odpovědnost za škodu při výkonu veřejné moci. Komentář. 2. vydání. Praha : C. H. Beck, 2007, s. 135 – 142; obdobně viz též
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2010, sp. zn. 25 Cdo 3929/2009, či
usnesení téhož soudu ze dne 3. 3. 2011, sp. zn. 28 Cdo 1987/2009). Dikce ust. §
1 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. nepřipouští, že by stát mohl za škodu
způsobenou při výkonu veřejné moci odpovídat podle jiného zákona, tedy podle
ustanovení občanského zákoníku o náhradě škody, jak se domnívá dovolatel. Ust. § 420 a násl. obč. zák. tak bude možné použít pouze v případě, že se v dané
věci nejedná o výkon státní (veřejné) moci, tedy tam, kde stát nevystupuje v
tzv. vrchnostenské pozici, nýbrž kde vstupuje do právních vztahů jako jejich
účastník rovný s účastníky ostatními, tedy jako subjekt občanskoprávních vztahů
ve smyslu ust. § 21 obč.
zák., podle nějž má stát v těchto vztazích charakter
právnické osoby; výkonem veřejné moci není ani nakládání státu se státním
majetkem (viz tamtéž, s. 15 – 18). Jestliže tedy v dané věci celní orgány
autoritativně rozhodovaly o právech a povinnostech žalobce, je třeba jeho nárok
na náhradu škody subsumovat pod příslušná ustanovení zákona č. 82/1998 Sb., a
nikoliv použít ustanovení občanského zákoníku o odpovědnosti za škodu. Zcela
nepřípadný je pak poukaz dovolatele na ust. § 13 zákona č. 82/1998 Sb., protože
podle tohoto ustanovení odvolací soud jeho nárok neposuzoval. V souvislosti s druhou otázkou je třeba podotknout, že byla poněkud nevhodně
formulována. Není totiž účelem dovolacího řízení poskytovat všeobjímající a
vyčerpávající výklad právních předpisů, resp. vymezit všechny případy, v nichž
bude třeba škodu spatřovat v nezákonném rozhodnutí, a rovněž všechny případy, v
nichž bude škoda vyplývat z nesprávného úředního postupu. Dovolací soud může
toliko posoudit, zda v daném případě soud odvolací postupoval správně, když
daný skutkový stav podřadil pod ust. § 7 a násl. zákona č. 82/1998 Sb., neboť
dovolatel je toho názoru, že mělo být naopak aplikováno
ust. § 13 citovaného zákona. V tomto směru je však třeba dát odvolacímu soudu
zapravdu. Nesprávným úředním postupem je porušení pravidel předepsaných
právními normami pro počínání státního orgánu při jeho činnosti, a to i při
takových úkonech, které jsou prováděny v rámci činnosti rozhodovací, avšak
neodrazí se bezprostředně v obsahu vydaného rozhodnutí. Ačkoliv není vyloučeno,
aby škoda, za kterou stát odpovídá, byla způsobena i nesprávným úředním
postupem prováděným v rámci činnosti rozhodovací, je pro tuto formu
odpovědnosti určující, že úkony tzv. úředního postupu samy o sobě k vydání
rozhodnutí nevedou, a je-li rozhodnutí vydáno, bezprostředně se v jeho obsahu
neodrazí. Pokud orgán státu zjišťuje či posuzuje předpoklady pro rozhodnutí,
shromažďuje podklady (důkazy) pro rozhodnutí, hodnotí zjištěné skutečnosti,
právně je posuzuje apod., jde o činnost přímo směřující k vydání rozhodnutí;
případné nesprávnosti či vady tohoto postupu se pak projeví právě v obsahu
rozhodnutí a mohou být zvažovány jedině z hlediska odpovědnosti státu za škodu
způsobenou nezákonným rozhodnutím (viz Vojtek, P. Odpovědnost za škodu při
výkonu veřejné moci. Komentář. 2. vydání. Praha : C. H. Beck, 2007, s. 92). Sám
dovolatel poukazuje na skutečnost, že postup celních orgánů vyústil ve vydání
rozhodnutí, které považuje za nesprávné. Vzhledem k výše uvedenému tak odvolací
soud správně na zjištěný skutkový stav aplikoval ust. § 7 a násl. zákona č. 82/1998 Sb. Není ani důvod shledat jeho rozhodnutí nedostatečně odůvodněným,
když v něm zcela zřetelně vyložil důvody, pro něž věc posoudil podle ust. § 7 a
násl. citovaného zákona. Jelikož pak právní posouzení účastníka není pro soud
závazné, je nerozhodné, že žalobce po celou dobu řízení tvrdil, že věc má být
posouzena podle ust. § 13 zákona č. 82/1998 Sb. (či dokonce podle ust. § 420
obč. zák.). V situaci, kdy rozhodnutí, z nichž měla dovolateli vzniknout škoda,
nebyla pro svou nezákonnost zrušena či změněna, nebyla skutečně naplněna
podmínka vyplývající z ust. § 8 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., a soud v řízení
o náhradu škody nemůže přezkoumávat věcnou správnost správního rozhodnutí.
Ani třetí dovolatelem vyslovená otázka nemá v posuzované věci zásadní právní
význam. Odvolací soud svůj rozsudek nezaložil na otázce, jaké rozhodnutí
celního orgánu má diskriminační charakter a jaké nikoliv. Jelikož konstatoval,
že škoda mohla být způsobena jedině rozhodnutím, nezabýval se argumenty
žalobce, jimiž měl v úmyslu podpořit své tvrzení o existenci nesprávného
úředního postupu, spočívajícího v diskriminaci jeho osoby. Jestliže však
odvolací soud ve svém rozhodnutí neřešil (a ani neměl důvod řešit) právní
otázku, kterou dovolatel považuje za otázku zásadního významu, pak nemůže jít o
skutečnost,
jež by dovolání činila přípustným (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne
15. 2. 2001, sp. zn. 22 Cdo 2852/99, publikované v Souboru civilních rozhodnutí
Nejvyššího soudu pod C 206, svazek 2/2001, či usnesení téhož soudu ze dne 15.
9. 2010, sp. zn. 28 Cdo 2258/2010).
Poukazuje-li dovolatel na vady řízení, spočívající v tom, že odvolací soud
neprovedl důkazy, které by prokázaly diskriminační charakter postupu celních
orgánů, uplatňuje tím dovolací důvod podle ust. § 241a odst. 2 písm. a) o. s.
ř., ke kterému však v dovolacím řízení za dané procesní situace vzhledem k ust.
§ 237 odst. 3, části věty za středníkem, o. s. ř. nemůže být přihlédnuto. Nadto
dovolací soud podotýká, že i kdyby soud odvolací pochybil tím, že neprovedl
žalobcem navrhované důkazy, z nichž vyplýval uvedený diskriminační postup,
nemohlo by to mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, neboť ta nebyla
posuzována podle příslušných ustanovení zákona č. 82/1998 Sb. o nesprávném (a
dle názoru dovolatele diskriminačním) úředním postupu, ale o nezákonném
rozhodnutí. Jelikož tato rozhodnutí nebyla zrušena ani změněna, nemohl být
dovolatel ve sporu úspěšný ani v případě, že by prokázal, že vůči němu celní
orgány diskriminačně skutečně postupovaly. Na daný případ tím pádem nedopadá
ani žalobcem citovaná judikatura.
Z výše uvedeného vyplývá, že napadenému rozsudku nelze přiznat zásadní právní
význam a dovolání přípustnost ve smyslu ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., a
Nejvyšší soud proto dovolání podle ust. § 243b odst. 5, věty první, a § 218
písm. c) o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ust. § 243b odst. 5, věty
první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1, části věty první, a § 146 odst. 3 o. s.
ř., neboť žalobce s ohledem na výsledek řízení nemá na náhradu svých nákladů
právo a žalované žádné účelně vynaložené náklady nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 18. října 2011
JUDr. Jan E l i á š, Ph.D.
předseda senátu