25 Cdo 3929/2009
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra
Vojtka a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Roberta Waltra v právní věci
žalobce Ing. B. P., zastoupeného JUDr. Jindřichem Finkem, advokátem se sídlem v
Brně, Moravské nám. 754/13, proti žalované České republice – Ministerstvu
spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o 1.237.839,- Kč s
příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 19 C 23/2008,
o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. ledna
2009, č. j. 68 Co 469/2008-52, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
příslušenstvím a rozhodl o náhradě nákladů řízení; odvolací soud rozhodl rovněž
o náhradě nákladů odvolacího řízení. Shodně se soudem prvního stupně neshledal
důvodným nárok na náhradu škody, jež měla podle žaloby vzniknout v řízení
vedeném u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 37 C 94/98 tím, že žalobci bez
odůvodnění nebylo v rozporu s ustálenou judikaturou přiznáno právo na náhradu
nákladů řízení. Nejsou totiž splněny podmínky odpovědnosti státu za škodu podle
zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné
moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České
národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) –
dále též jen „zákon“, neboť rozhodnutí, od nějž žalobce odvozuje újmu spojenou
s nepřiznáním nákladů řízení, nebylo podle § 8 odst. 1 zákona pro nezákonnost
zrušeno či změněno.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, které odůvodňuje
ustanovením § 241a odst. 2 písm. a) a b) o.s.ř. Obsáhle rekapituluje průběh
řízení vedeného u Městského soudu v Brně a argumentuje na podporu svého závěru
o nezákonnosti rozhodnutí, od nějž odvozuje majetkovou újmu. Namítá, že
odvolací soud nezkoumal, zda za stávající právní úpravy vedení řízení měl
žalobce vůbec možnost dosáhnout zrušení konkrétního rozhodnutí pro nezákonnost
a zda platný občanský soudní řád i zákon č. 82/1998 Sb. de facto netvoří
překážku pro aplikaci ústavně zaručeného práva ve smyslu čl. 36 odst. 3 Listiny
základních práv a svobod (dále též jen „Listina“) a zda tedy není namístě přímá
aplikace Listiny jako předpisu vyšší právní síly. Podle dovolatele neobstojí
argumentace odvolacího soudu, že soud není oprávněn posuzovat pravomocné
rozhodnutí jiného soudu či orgánu; dovolatel zastává názor, že závěr o tom, zda
rozhodnutí předložené soudu v průběhu řízení jako příčina vzniku majetkové újmy
je v souladu s ústavním pořádkem a ostatními právními předpisy, je soud
oprávněn a dokonce povinen si učinit vždy, byť pouze v rámci posouzení
předběžné otázky. Při neexistenci zákonných prostředků ke zjednání nápravy bylo
povinností soudu uzavřít, že stav, kdy na jedné straně nelze pro nedostatek
právní úpravy dosáhnout zrušení zjevně nezákonného rozhodnutí, což na straně
druhé vede k nemožnosti naplnit podmínky pro realizaci ústavního práva, je
evidentně v rozporu s ústavním pořádkem; pak mělo být postupováno podle
obecných ustanovení občanského zákoníku o odpovědnosti za škodu v souladu s
principem „analogia legis“. Konečně vadu řízení, která vedla k nesprávnému
rozhodnutí ve věci samé, vidí dovolatel v tom, že bylo na místě v průběhu
řízení posoudit, zda v případě jeho podání ze dne 16. 6. 2008 nešlo o změnu
žaloby a rozhodnout o jejím připuštění; kdyby se soud dovolatelovou argumentací
zabýval, musel by dojít ke stejným závěrům jako dovolatel a dle toho
přizpůsobit svůj procesní postup a teprve následně mělo dojít k projednání a
rozhodnutí ve věci samé. Navrhuje proto, aby dovolací soud rozsudky soudů obou
stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že
dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě
uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř. oprávněnou osobou - účastníkem
řízení, dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není
tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Vzhledem k tomu, že rozsudek byl
odvolacím soudem vydán dne 12. 1. 2009, postupoval Nejvyšší soud podle
dosavadních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném před
1. 7. 2009 – srov. bod 12, čl. II zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č.
99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další
související zákony).
Žalobce dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu ve věci samé, jímž byl
potvrzen rozsudek soudu prvního stupně o zamítnutí žaloby, aniž mu předcházelo
rozhodnutí zrušovací [nejde o přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm.
a), b) o.s.ř.]; dovolání tak může být podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek a jde-li zároveň o právní
otázku zásadního významu.
Soudy obou stupňů v první řadě nepochybily tím, že vyloučily možnost aplikace
ustanovení občanského zákoníku o odpovědnosti za škodu a že nároky vyplývající
z jednání orgánů státu při výkonu státní moci posuzovaly podle právního
předpisu upravujícího odpovědnost státu za škodu způsobenou při výkonu veřejné
moci nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, který je – pokud
jde o podmínky odpovědnosti - předpisem speciálním; občanský zákoník se v
těchto vztazích použije jen subsidiárně, tj. tam, kde není zvláštním zákonem
stanoveno jinak (§ 26 zákona č. 82/1998 Sb.). Je tedy nepochybné, že podmínky
odpovědnosti za tvrzenou škodu odvíjenou od soudního rozhodnutí o nákladech
řízení se posuzují právě podle zákona č. 82/1998 Sb., nikoliv podle občanského
zákoníku, jak požaduje dovolatel.
V posuzované věci vyšel odvolací soud ze zjištění [správnost skutkového stavu
vzhledem k posuzování přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1
písm. c) o.s.ř. dovolacímu přezkumu nepodléhá, dovolatel ostatně v tomto směru
ani námitky nevznáší], že rozhodnutí, jímž Městský soud v Praze ve věci vedené
pod sp. zn. 37 C 94/98 žalobci nepřiznal náhradu nákladů řízení, nebylo
zrušeno. Za této situace zcela důvodně a v souladu se zákonem nevzal v úvahu
tvrzení žalobce o nezákonnosti předmětného rozhodnutí, neboť jeho zákonnost
nebyl oprávněn přezkoumávat (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20.
8. 2002, sp. zn. 25 Cdo 705/2002, publikované v Souboru rozhodnutí NS, pod C
1353, nebo usnesení téhož soudu ze dne 31. 8. 2004, sp. zn. 25 Cdo 1230/2003,
publikované v Souboru civilních rozhodnutí NS, pod C 2818). Odvolací soud tedy
správně a v souladu s hmotným právem i ustálenou judikaturou dovodil, že
podmínka odpovědnosti státu za škodu uvedená v § 1 odst. 1, § 5 písm. a) a § 8
odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. není splněna.
Dovozuje-li dovolatel odpovědnost státu za škodu přímo z ústavních předpisů,
lze poukázat na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2006, sp. zn. 25 Cdo
2632/2005, uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí NS, pod C 4643, z jehož
odůvodnění jednoznačně vyplývá, že ustanovení Listiny nezakládají přímý nárok
na náhradu škody. Ustanovení čl. 36 Listiny nestanoví přímé hmotněprávní nároky
poškozeného proti odpovědnému subjektu a v tomto směru jeho odst. 4 výslovně
odkazuje na zákonnou úpravu, která ve zvláštním zákoně, jímž je v daném případě
zákon č. 82/1998 Sb., stanoví předpoklady, za nichž má každý právo na náhradu
škody. Nejsou-li tyto předpoklady splněny, nelze nad rámec tohoto zvláštního
zákona odškodnění přiznat. Ostatně i Ústavní soud v rozhodnutí ze dne 24. 8.
2005, sp. zn. III. ÚS 152/05, vyslovil, že kromě nároků upravených ve zvláštním
zákoně (tehdy zákon č. 58/1969 Sb.) soud nemůže žádné další nároky konstituovat
(srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2007, sp. zn. 25 Cdo
3113/2005, nebo ze dne 22. 11. 2007, sp. zn. 25 Cdo 811/2006).
Konečně přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
nemůže založit ani námitka, že došlo k vadám řízení (že bylo na místě v průběhu
řízení posoudit, zda v případě jeho podání ze dne 16. 6. 2008 nešlo o změnu
žaloby a rozhodnout o jejím připuštění a příslušným způsobem přizpůsobit
procesní postup), které měly vliv na správnost rozhodnutí [(§ 241a odst. 1
písm. a) o.s.ř.]; k vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci, lze totiž v dovolacím řízení přihlížet jen tehdy, je-li
dovolání přípustné (§ 242 odst. 3 o.s.ř.), což není tento případ. Nejde přitom
o procesní otázku, která by měla po právní stránce význam pro rozhodování soudu
v jiných věcech.
Je tedy zřejmé, že z pohledu dovolatelem předložených právních otázek nelze
napadenému rozhodnutí připisovat zásadní právní význam [§ 237 odst. 1 písm. c)
a odst. 3 o.s.ř.] a že tedy dovolání směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu,
vůči němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný; Nejvyšší soud ČR
je proto podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o.s.ř.
odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty
první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o.s.ř. za situace, kdy
žalobce neměl v dovolacím řízení úspěch, avšak žalované žádné náklady
dovolacího řízení nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. února 2010
JUDr. Petr Vojtek,v.r.
předseda senátu