30 Cdo 2963/2021-385
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Františka Ištvánka a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Jana Kolby v právní věci
žalobce L. N., nar. XY, bytem XY, právně zastoupeného JUDr. Ivanem Krutským,
CSc., advokátem se sídlem ve Vyžlovce, Lidická 95, proti žalované České
republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská
427/16, za kterou jedná Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, se
sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o zaplacení 425 000 Kč s
příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 23 C 144/2018,
o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. 3. 2021,
č. j. 12 Co 8/2021-340, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 16. 3. 2021, č. j. 12 Co 8/2021-340, se
zrušuje a věc se vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
I. Dosavadní průběh řízení
1. V řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 23 C
144/2018 se žalobce domáhal vůči žalované poskytnutí zadostiučinění za
nemajetkovou újmu ve výši 425 000 Kč s příslušenstvím dle zákona č. 82/1998
Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím
nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č.
358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), dále jen „OdpŠk“,
která mu měla být způsobena v souvislosti s trestním řízením vedeným u
Městského soudu v Praze pod sp. zn. 56 T 9/2012 (dále jen „předmětné trestní
řízení“) v důsledku nezákonného trestního stíhání, neboť předmětné trestní
řízení skončilo zproštěním žalobce obžaloby.
2. Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne
28. 8. 2020, č. j. 23 C 144/2018-281, rozhodl tak, že se řízení zastavuje co do
požadavku žalobce na zaplacení úroku z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky
500 000 Kč od 16. 7. 2018 do 20. 7. 2018 (výrok I.), uložil žalované povinnost
zaplatit žalobci částku 10 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z
této částky od 21. 7. 2018 do zaplacení a úrok z prodlení ve výši 8,05 % ročně
z částky 75 000 Kč od 21. 7. 2018 do 2. 10. 2018, a to do patnácti dnů ode dne
právní moci rozsudku (výrok II.), zamítl žalobu, aby soud uložil žalované
povinnost zaplatit žalobci částku 415 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 %
3. Dovoláním napadeným rozsudkem Městský soud v Praze jako soud odvolací
rozhodl tak, že se rozsudek soudu I. stupně v zamítavém výroku o věci samé III.
mění tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku 415 000 Kč s úrokem z
prodlení ve výši 8,05 % ročně z této částky od 21. 7. 2018 do zaplacení do
patnácti dnů od právní moci rozsudku (výrok I.), a dále rozhodl o náhradě
nákladů před soudy obou stupňů (výrok II.).
4. Odvolací soud vyšel z následujících skutkových zjištění s tím, že
skutková zjištění soudu I. stupně doplnil částečným opakováním některých
důkazů, neboť dospěl k závěru, že je z nich možné učinit jiné skutkové
zjištění, než ke kterému dospěl soud I. stupně. Dne 15. 12. 2003 bylo vydáno
usnesení Policie ČR, č. j. PSP-2741/OHK-203, kterým bylo zahájeno trestní
stíhání 10 obviněných včetně žalobce, a to pro trestné činy zkrácení daně,
poplatku a podobné povinné platby a účast na zločinném spolčení. Dne 27. 12.
2007 bylo vydáno usnesení Policie ČR, č. j. OKFK-1/14-C-2007, kterým bylo
zahájeno trestní stíhání žalobce pro trestný čin zkrácení daně, poplatku a
podobné povinné platby. Dne 30. 5. 2012 byla na žalobce podána obžaloba k
Městskému soudu v Praze pro podezření ze spáchání zločinu zkrácení daně,
poplatku a podobné povinné platby dle § 240 odst. 1, 3 zákona č. 40/2009 Sb.,
trestní zákoník, spáchaného ve spolupachatelství, přičemž obžaloba byla podána
celkem na 39 osob. Dne 24. 7. 2017 byl žalobce zproštěn obžaloby rozsudkem
Městského soudu v Praze v řízení vedeném pod sp. zn. 56 T 9/2012. Žalobce
patřil ke špičce oboru polarografie a byl zaměstnán v Ústavu fyzikální chemie
Jaroslava Heyrovského, před zahájením trestního stíhání měl spoustu grantů,
účastnil se konferencí, byl školitelem. Od roku 2003 postupně ztrácel své
postavení, musel odejít z Akademie věd a z Ústavu fyzikální chemie Jaroslava
Heyrovského. Dne 26. 3. 2003 byl Kanceláři prezidenta republiky předložen návrh
Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy na jmenování žalobce profesorem,
který však nebyl kontrasignován předsedou vlády (na rozdíl od 97 návrhů
ostatních navrhovatelů), proto ke jmenování žalobce (tehdy) nedošlo. Z vládních
podkladů vyplynulo, že k žalobci se při jednání kabinetu v dubnu 2003 objevila
výhrada, dle které daňová správa prošetřuje žalobcovy podnikatelské aktivity. V
roce 2019 doporučila Vláda České republiky předsedovi vlády spolupodepsat
rozhodnutí prezidenta o jmenování žalobce profesorem; následně byl žalobce
profesorem jmenován. Žalobce předběžně uplatnil nárok dle OdpŠk u žalované s
tím, že dle stanoviska Ministerstva spravedlnosti ze dne 27. 9. 2018 byla
žalobci v rámci mimosoudního projednání přiznána omluva a peněžní satisfakce ve
výši 75 000 Kč na zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nezákonným
rozhodnutím v podobě usnesení o zahájení trestního stíhání z roku 2007 v
souvislosti s předmětným trestním řízením a na zadostiučinění za nemajetkovou
újmu způsobenou nepřiměřenou délkou předmětného trestního řízení bylo žalobci
přiznáno a vyplaceno celkem 90 000 Kč.
5. Po právní stránce odvolací soud dospěl k následujícím závěrům.
Žalobce byl již od roku 2003 (od svých 53 let) vystaven represivní činnosti
státu, a to v důsledku zahájení trestního stíhání usnesením ze dne 15. 12.
2003, které po určitou dobu probíhalo současně s trestním stíháním zahájeným
usnesením ze dne 27. 12. 2007, a to až do 24. 7. 2017, kdy byl obžaloby z
trestné činnosti kladené mu za vinu již od roku 2003 zproštěn. Mezi stranami
nebylo sporu o existenci odpovědnostního titulu žalované, a to nezákonného
rozhodnutí dle § 8 odst. 1 OdpŠk v podobě usnesení o zahájení trestního stíhání
žalobce z roku 2007, to však netvoří překážku pro závěr odvolacího soudu o
kontinuálním nezákonném trestním stíhání žalobce již od roku 2003. Na základě
právě uvedeného odvolací soud konstatoval, že závěry soudu I. stupně o tom, že
zásahy do práv žalobce před rokem 2007 nebylo možno zohlednit při úvaze o
rozsahu újmy (zejména nejmenování žalobce profesorem, dopisy policie na
pracoviště žalobce, ukončení pracovního poměru) a výši zadostiučinění, nemohou
obstát. Vzhledem k výše uvedenému odvolací soud uzavřel, že pro postup orgánů
činných v trestním řízení od roku 2003, ale i po roce 2007, byl žalobce v
příčinné souvislosti se škodním jednáním státu jmenován profesorem analytické
chemie až téměř ve svých 70 letech. Zdůraznil rovněž závažnost povahy trestné
činnosti, která byla žalobci kladena za vinu, hrozbu vysokého nepodmíněného
trestu odnětí svobody a ohrožení všech aspektů života žalobce, který dosud
nebyl trestán a byl vysoce společensky postaven. Na základě právě uvedeného
zhodnocení kritérií spolu s porovnáním posuzovaného případu s případem obdobným
dospěl odvolací soud k přiměřenosti požadavku žalobce na přiznání
zadostiučinění za nemajetkovou újmu ve výši 500 000 Kč a s ohledem na již
vyplacených 75 000 Kč ze strany žalované ze shodného titulu uložil žalované
zaplatit žalobci zbylou částku ve výši 415 000 Kč (s příslušenstvím).
II. Dovolání a vyjádření k němu
6. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalovaná dovoláním. Jako dovolací
7. Dovolatelka spatřuje přípustnost dovolání v tom, že dovoláním
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného nebo procesního práva,
při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu. Dovolatelka namítá, že se odvolací soud odchýlil od rozsudku
Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2019, sp. zn. 30 Cdo 2770/2017, při řešení
otázky příčinné souvislosti mezi nezákonným trestním stíháním žalobce a
nemajetkovou újmou v podobě nejmenování žalobce profesorem, když hlavní
příčinou nejmenování žalobce profesorem byla skutečnost, že se žalobce
nedomáhal ochrany svého práva před nečinností správního orgánu v procesu
jmenování žalobce profesorem. Dovolatelka dále namítá, že se odvolací soud
odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a to konkrétně od
rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 10. 11. 2015, č. j. 30 Cdo 3322/2013, a od
rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2021, sp. zn. 30 Cdo 3605/2020, při
řešení otázky splnění podmínek odpovědnosti státu za škodu, a to konkrétně
podmínky dle § 8 odst. 3 OdpŠk, když žalobce poté, co nebyl jmenován
profesorem, nevyužil všech procesních prostředků, které mu právní řád k ochraně
jeho veřejného subjektivního práva na jmenování profesorem poskytuje.
8. Dovolatelka závěrem navrhuje, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího
soudu změnil tak, že se rozsudek soudu I. stupně potvrzuje, a v případě, že
dovolací soud dospěje k závěru, že dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu
změnit nelze, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc vrátil
odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
9. Žalobce byl usnesením Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 30. 6. 2021,
č. j. 23 C 144/2018-373, ve znění opravného usnesení ze dne 21. 7. 2021, č. j.
23 C 144/2018-377, aby se k podanému dovolání vyjádřil. Žalobce reagoval
přípisem doručeným soudu I. stupně dne 19. 7. 2021, ve kterém dal podnět k
vydání opravného usnesení k usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 30. 6.
2021, č. j. 23 C 144/2018-373, z důvodu písařské chyby, dále uvedl, že po
vydání opravného usnesení se k podanému dovolání blíže vyjádří s tím, že již
nyní konstatuje, že podané dovolání zčásti opakuje důvody, které již v
nalézacím řízení žalovaná uváděla, a proto nejde o důvody v dovolacím řízení
přípustné; v ostatním jsou dovolací důvody žalované z právních i skutkových
příčin nedůvodné. Z tohoto důvodu žalobce navrhuje zamítnutí, resp. odmítnutí
dovolání. Další vyjádření žalobce k dovolání nebylo podáno.
III. Přípustnost dovolání
10. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl
podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1.
2022 (viz čl. II a XII. zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen "o. s. ř.".
11. Dovolání bylo podáno včas osobou k tomu oprávněnou, řádně
zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř., dovolací soud se proto zabýval jeho
přípustností.
12. Dle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné
proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí,
jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu doposud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
13. Námitka dovolatelky, dle které se odvolací soud odchýlil od ustálené
judikatury dovolacího soudu, a to konkrétně od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne
10. 11. 2015, č. j. 30 Cdo 3322/2013, a od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne
24. 3. 2021, sp. zn. 30 Cdo 3605/2020, při řešení otázky splnění podmínek
odpovědnosti státu za škodu, a to konkrétně podmínky dle § 8 odst. 3 OdpŠk,
když žalobce poté, co nebyl jmenován profesorem, nevyužil všech procesních
prostředků, které mu právní řád k ochraně jeho veřejného subjektivního práva na
jmenování profesorem poskytuje, přípustnost dovolání dle § 237 o. s. ř.
nezakládá, neboť se odvolací soud od uvedené judikatury dovolacího soudu v
tomto směru neodchýlil. Odvolací soud v dovoláním napadeném rozhodnutí dospěl k
závěru o existenci příčinné souvislosti mezi nezákonným rozhodnutím v podobě
usnesení o zahájení trestního stíhání žalobce a nemajetkovou újmou v podobě
(mj.) nejmenování žalobce profesorem (k tomu viz níže). Smysl uvedeného
ustanovení § 8 odst. 3 OdpŠk sice skutečně vychází z obecné zásady prevence,
dle které by měl účastník řízení využít všech procesních prostředků v řízení
samotném, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje, zároveň se však musí
jednat o procesní prostředky způsobilé odstranit nezákonné rozhodnutí, kterým
je v kontextu posuzované věci usnesení o zahájení trestního stíhání (k tomu
srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2016, sp. zn. 30 Cdo 3513/2014).
Obrana žalobce, kterou měl dle dovolatelky žalobce dosáhnout činnosti správního
orgánu v procesu jmenování žalobce profesorem, by uvedené nezákonné rozhodnutí
nebyla schopna zvrátit, proto se odvolací soud předestřenou otázkou nezabýval a
dovoláním napadené rozhodnutí na jejím vyřešení nestojí.
14. Nejvyšší soud dále dospěl k závěru, že přípustnost dovolání ve
smyslu § 237 o. s. ř. zakládá námitka dovolatele spočívající v posouzení otázky
příčinné souvislosti mezi nezákonným trestním stíháním žalobce a nemajetkovou
újmou v podobě nejmenování žalobce profesorem, neboť se odvolací soud při
řešení uvedené otázky odchýlil od ustálené judikatury dovolacího soudu.
IV. Důvodnost dovolání
15. Dovolání je důvodné.
16. Podle § 242 odst. 3 o. s. ř. je-li dovolání přípustné, dovolací soud
přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) a odst. 3
o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci.
17. Dovolací soud v tomto směru neshledal vady řízení, ve kterém bylo
vydáno dovoláním napadené rozhodnutí, ke kterým by bylo možné přihlédnout.
18. Odpovědnost státu dle OdpŠk je založena za současného splnění tří
předpokladů, a sice že došlo k vydání nezákonného rozhodnutí, které bylo pro
nezákonnost po nabytí právní moci zrušeno (§ 8 odst. 1 OdpŠk), nebo k
nesprávnému úřednímu postupu (§ 13 odst. 1 OdpŠk), poškozenému byla způsobena
škoda (újma) a vznik této škody (újmy) je v příčinné souvislosti s nezákonným
rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem. Existence všech těchto podmínek
musí být v soudním řízení prokázána a nepostačuje pouhý pravděpodobnostní závěr
o splnění některé z nich. Není-li splněna byť jen jedna z uvedených tří
podmínek, nelze žalobě vyhovět bez ohledu na to, zda jsou splněny podmínky
ostatní.
19. Obecně platí, že otázka příčinné souvislosti – vztahu mezi škodnou
událostí a vznikem škody – je otázkou skutkovou, nikoli otázkou právní (srov.
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. února 2002, sp. zn. 21 Cdo 300/2001).
Právní posouzení příčinné souvislosti může spočívat toliko ve stanovení, mezi
jakými skutkovými okolnostmi má být její existence zjišťována, případně zda a
jaké okolnosti jsou či naopak nejsou způsobilé tento vztah vyloučit (srov.
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. března 2011, sp. zn. 28 Cdo 3471/2009).
20. Z hlediska naplnění příčinné souvislosti jako jednoho z předpokladů
odpovědnosti státu za škodu nemůže stačit úvaha o možných následcích
nezákonného rozhodnutí či vadného postupu orgánu veřejné moci, nebo pouhé
připuštění možnosti vzniku škody v důsledku protiprávního jednání, nýbrž musí
být příčinná souvislost najisto postavena. O vztah příčinné souvislosti se
jedná, vznikla-li konkrétní újma následkem konkrétního protiprávního úkonu
orgánu státu, tedy je-li jeho jednání a škoda ve vzájemném poměru příčiny a
následku (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 3. 2012, sp. zn. 28
Cdo 2895/2011).
21. Byla-li příčinou vzniku škody jiná skutečnost, odpovědnost za škodu
nenastává; příčinou vzniku škody může být jen ta okolnost, která škodu
způsobila a bez níž by škodlivý následek nenastal. Při zjišťování příčinné
souvislosti je třeba zkoumat, zda v komplexu skutečností přicházejících v úvahu
jako příčiny škody existuje skutečnost, se kterou zákon odpovědnost v daném
případě spojuje. Příčina musí mít nepochybnou věcnou vazbu na vznik škody;
příčinná souvislost mezi nezákonným rozhodnutím či nesprávným úředním postupem
a vzniklou škodou není naopak dána tam, kde do děje vstoupila jiná - na právně
kvalifikované okolnosti na straně státu nezávislá - skutečnost, která je pro
vznik škody rozhodující, tedy je-li vznik újmy vyvolán bezprostředně okolností,
která nemá věcný vztah k vydání nezákonného rozhodnutí či nesprávného úředního
postupu (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2007, sp. zn. 25
Cdo 915/2005).
22. Je-li příčin, které z časového hlediska působí následně (jde o tzv.
řetězec postupně nastupujících příčin a následků), více, musí být jejich vztah
ke vzniku škody natolik propojen, že již z působení prvotní příčiny lze důvodně
dovozovat věcnou souvislost se vznikem škodlivého následku (srov. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2010, sp. zn. 25 Cdo 3585/2007). Právně
relevantními příčinami tedy nemohou být kterékoli faktické příčiny, sebevíce
vzdálené od škodního následku, nýbrž je třeba vyčlenit (izolovat) jen ty
příčiny, s nimiž právo spojuje vznik odpovědnosti (tzv. umělá izolace jevů),
které jsou pro způsobení následku významné (tzv. gradace příčinné souvislosti)
a které podle obvyklého chodu věcí i podle obecné zkušenosti mají zpravidla
(typicky) za následek způsobení určité škody (tzv. adekvátní příčinná
souvislost). Příčinná souvislost jako jeden z nezbytných předpokladů
odpovědnosti za škodu je tedy dána tehdy, je-li škoda podle obvyklého
(přirozeného) chodu věcí i obecné zkušenosti, respektive poznatků adekvátním
následkem protiprávního úkonu či škodní události. Základním kritériem, ze
kterého vychází teorie adekvátnosti, je objektivní předvídatelnost škodního
následku (srov. nález Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2007, sp. zn. I. ÚS 312/05;
rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na www.nalus.cz; rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 3. 2. 2015, sp. zn. 25 Cdo 1222/2012, a usnesení Nejvyššího soudu
ze dne 29. 3. 2021, sp. zn. 30 Cdo 1009/2020).
23. V režimu OdpŠk se o vztah příčinné souvislosti jedná, vznikla-li
újma následkem nezákonného rozhodnutí či nesprávného úředního postupu, tedy
je-li nezákonné rozhodnutí či nesprávný úřední postup a újma ve vzájemném
poměru příčiny a následku, a tudíž, je-li doloženo, že nebýt nezákonného
rozhodnutí či nesprávného úředního postupu, k újmě by nedošlo. Byla-li příčinou
vzniku škody jiná skutečnost, odpovědnost státu za škodu nenastává; příčinou
újmy může být jen ta okolnost, bez jejíž existence by škodný následek nevznikl.
Přitom nemusí jít o příčinu jedinou, nýbrž stačí, jde-li o jednu z příčin,
která se podílí na nepříznivém následku, o jehož odškodnění jde, a to o příčinu
podstatnou. Je-li příčin více, působí z časového hlediska buď souběžně, anebo
následně, aniž se časově překrývají; v takovém případě je pro existenci
příčinné souvislosti nezbytné, aby řetězec postupně nastupujících příčin a
následků byl ve vztahu ke vzniku újmy natolik propojen (prvotní příčina
bezprostředně vyvolala jako následek příčinu jinou a ta postupně případně
příčinu další), že již z působení prvotní příčiny lze důvodně dovozovat věcnou
souvislost se vznikem škodlivého následku (k tomu srov. usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 25. 5. 2004, sp. zn. 25 Cdo 1462/2003).
24. Je přitom běžné, že se kauzálního děje účastní více skutečností,
které vedou ke vzniku škody. Mezi takovými skutečnostmi je však třeba
identifikovat právně relevantní příčinu vzniku škody. Z celého řetězce
všeobecné příčinné souvislosti (v němž každý jev má svou příčinu, zároveň je
však příčinou jiného jevu) je třeba sledovat jen ty příčiny, které jsou
důležité pro odpovědnost za škodu. Musí jít o skutečnosti podstatné, bez nichž
by ke vzniku škody nedošlo. Pro existenci kauzálního nexu je nezbytné, aby
řetězec postupně nastupujících příčin a následků byl ve vztahu ke vzniku škody
natolik propojen, že již z působení prvotní příčiny lze důvodně dovozovat
věcnou souvislost se vznikem škodlivého následku. To znamená, aby prvotní
příčina bezprostředně vyvolala jako následek příčinu jinou a ta případně
příčinu další. K přerušení příčinné souvislosti dochází, jestliže nová okolnost
působila jako výlučná a samostatná příčina, která vyvolala vznik škody bez
ohledu na původní škodnou událost. Zůstala-li původní škodná událost tou
skutečností, bez níž by k následku nedošlo, příčinná souvislost se nepřerušuje.
Podle teorie adekvátní příčinné souvislosti je příčinná souvislost dána tehdy,
jestliže škoda by nebyla nastala bez této příčiny (k tomu srov. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 22. 1. 2014, sp. zn. 30 Cdo 237/2013, rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 4. 3. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1729/2013, rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 10. 3. 2020, sp. zn. 30 Cdo 1329/2019, rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2019, sp. zn. 30 Cdo 2770/2017).
25. V kontextu posuzované věci lze učinit závěr o tom, že zde nastaly
dvě na sebe časově navazující skutečnosti, a to trestní stíhání žalobce a
nečinnost správního orgánu v řízení o jmenování žalobce profesorem (resp.
zjevné vyčkávání správního orgánu na výsledek trestního řízení). Aby však bylo
možné učinit závěr o tom, že bezprostřední příčinou včasného nejmenování
žalobce profesorem bylo zahájení jeho trestního stíhání, musel by se odvolací
soud ve světle výše uvedené judikatury dovolacího soudu vypořádat s otázkou,
zda onou podstatnou příčinou nejmenování žalobce profesorem nebyla právě
samotná nečinnost správního orgánu v řízení o jmenování žalobce profesorem.
Jinými slovy, zda nečinnost správního orgánu v řízení o jmenování žalobce
profesorem byla nutná a právně opodstatněná v návaznosti na zahájení trestního
stíhání žalobce, resp. zda je zahájení trestního stíhání překážkou pro
jmenování profesorem. Teprve po zodpovězení výše uvedených otázek by bylo možné
učinit závěr o tom, zda se v posuzovaném případě jednalo o řetězec příčin
relevantně vycházející ze zahájení trestního stíhání žalobce jako primární
skutečnosti (příčiny), nebo byla příčinná souvislost mezi vydáním nezákonného
rozhodnutí o zahájení trestního stíhání žalobce a žalobcem tvrzenou újmou v
podobě nejmenování profesorem přetržena působením samostatné skutečnosti
(příčiny) v podobě nečinnosti správního orgánu v řízení o jmenování žalobce
profesorem. Vzhledem k tomu, že se odvolací soud právě uvedenými otázkami
nezabýval, je jeho právní posouzení existence příčinné souvislosti mezi
nezákonným rozhodnutím (usnesením o zahájení trestního stíhání z roku 2003) a
tvrzenou nemajetkovou újmou v podobě včasného nejmenování žalobce profesorem
neúplné, a tudíž nesprávné v právním posouzení.
26. Z výše vyložených důvodů považoval dovolací soud rozsudek odvolacího
soudu za neúplný v právním posouzení, a tudíž za nesprávný, a proto jej dle §
243e odst. 1 o. s. ř. zrušil a vrátil věc odvolacímu soudu k dalšímu řízení,
neboť nebyly splněny podmínky pro postup dle § 243d odst. 1 písm. b) o. s. ř.
27. Soudy jsou ve smyslu § 243g odst. 1, části první věty za středníkem,
o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř. vázány právními názory dovolacího soudu v
tomto rozhodnutí vyslovenými.
28. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne
soud v rámci nového rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1, věta druhá, o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 5. 4. 2022
JUDr. František Ištvánek
předseda senátu