ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Víta
Bičáka a soudců Mgr. Lucie Jackwerthové a JUDr. Davida Vláčila v právní věci
žalobce M. P., nar. XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Sylvou Kopeckou,
advokátkou se sídlem v Praze, Zborovská 1023/21, proti žalované České republice
– Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, za
kterou jedná Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v
Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o zaplacení 1 049 071,40 Kč s příslušenstvím,
vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 10 C 154/2018, o dovolání
žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 5. 2020, č. j. 70 Co
131/2020-310, takto:
I. Dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 5.
2020, č. j. 70 Co 131/2020-310, v rozsahu, v jakém jím bylo rozhodnuto o nároku
na náhradu nákladů exekuce ve výši 372 123,40 Kč s příslušenstvím, se zamítá,
jinak se dovolání odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
1. Žalobce se domáhá zaplacení náhrady majetkové a nemajetkové újmy, jež
mu měla vzniknout v souvislosti s nesprávným úředním postupem Okresního soudu v
Havlíčkově Brodě v řízení vedeném pod sp. zn. 10 C 80/2009 a v souvislosti s
nezákonnou exekucí vedenou u téhož soudu pod sp. zn. 29 EXE 393/2016. Nesprávný
úřední postup spatřoval v tom, že
1) v rozsudku ze dne 4. 9. 2015, č. j. 10 C 80/2009-682, o vypořádání
společného jmění manželů (dále též jen „Rozsudek“) Okresní soud v Havlíčkově
Brodě chybně označil nemovitosti, které měly připadnout do vlastnictví žalobce,
a v důsledku této chyby pak příslušný katastrální úřad zamítl návrh na vklad
vlastnického práva;
2) Okresní soud v Havlíčkově Brodě neodeslal Rozsudek příslušnému katastrálnímu
úřadu ve stanovené 30denní lhůtě.
K vymožení povinnosti žalobce zaplatit bývalé manželce částku 2 026 873 Kč,
uložené mu Rozsudkem, Okresní soud v Havlíčkově Brodě nařídil exekuci, aniž
zkoumal vykonatelnost tohoto exekučního titulu, což vedlo k nezákonnému vedení
exekuce. V souvislosti s nápravou nesprávného úředního postupu a nezákonného
rozhodnutí vznikla žalobci škoda, neboť musel vynaložit náklady právního
zastoupení ve výši 138 374 Kč (2 úkony právní služby určené k nápravě vadného
označení nemovitosti v Rozsudku a 17 úkonů právní služby vynaložených v
souvislosti s nezákonným rozhodnutím), náklady na změnu úvěrové smlouvy, jejíž
prostřednictvím měl splnit svůj závazek zaplatit bývalé manželce částku 2 026
873 Kč, ve výši 18 000 Kč a v průběhu exekuce na základě příkazu k úhradě
nákladů exekuce (dále též jen „PUNE“) zaplatit odměnu exekutora ve výši 367
888,40 Kč, jeho hotové výdaje ve výši 4 235 Kč a náklady oprávněné ve výši 20
594,20 Kč. Nezákonné rozhodnutí pak mělo zásadní vliv na jeho život i jeho
rodiny, proto požadoval také odškodnění nemajetkové újmy ve výši 500 000 Kč.
2. Obvodní soud pro Prahu 2 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 13.
12. 2019, č. j. 10 C 154/2018-265, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci
387 623,40 Kč (výrok I), v části, aby žalovaná zaplatila žalobci 661 448 Kč,
žalobu zamítl (výrok II) a uložil žalované povinnost zaplatit žalobci na
nákladech řízení 36 394,26 Kč (výrok III).
3. K odvolání obou účastníků Městský soud v Praze (odvolací soud)
rozsudkem ze dne 14. 5. 2020, č. j. 70 Co 131/2020-310, rozsudek soudu prvního
stupně ve vyhovujícím výroku I ohledně částky 54 000 Kč potvrdil a ohledně
částky 333 623,40 Kč jej změnil tak, že v tomto rozsahu žalobu zamítl, a v
zamítavém výroku II rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I rozsudku
odvolacího soudu); současně rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou
stupňů (výrok II rozsudku odvolacího soudu).
4. Ztotožnil se se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, že
rozsudkem Okresního soudu v Havlíčkově Brodě ze dne 4. 9. 2015, č. j. 10 C
80/2009-682, bylo rozhodnuto o vypořádání společného jmění manželů Š. S. a
žalobce (v řízení v postavení žalovaného), do jehož výlučného vlastnictví byl
mimo jiné přikázán pozemek parc. č. XY (zahrada) v obci a katastrálním území
XY, a na vyrovnání podílu mu byla uložena povinnost zaplatit bývalé manželce
částku 2 026 873 Kč. Dne 2. 5. 2016 žalobce podal návrh na vydání opravného
usnesení a připojil k němu rozhodnutí Katastrálního úřadu pro XY, Katastrální
pracoviště XY ze dne 25. 4. 2016, č. j. V-2849/2016-601, jímž byl návrh na
vklad vlastnického práva v jeho prospěch zamítnut z důvodu nesprávného označení
pozemku. Dne 5. 5. 2016 vydal Okresní soud v Havlíčkově Brodě opravné usnesení
č. j. 10 C 80/2009-759, kterým opravil označení pozemku, a toto usnesení nabylo
právní moci dne 24. 5. 2016. Dne 6. 5. 2016 bývalá manželka žalobce (oprávněná)
podala návrh na zahájení exekuce k vymožení povinnosti žalobce (povinného)
zaplatit jí na vyrovnání podílu částku 2 026 873 Kč podle Rozsudku. Usnesením
Okresního soudu v Havlíčkově Brodě ze dne 13. 5. 2016, č. j. 29 EXE
393/2016-14, byla nařízena exekuce a jejím vedením byl pověřen soudní exekutor
JUDr. Jiří Komárek, Exekutorský úřad Žďár nad Sázavou. Na návrh žalobce byla
usnesením Okresního soudu v Havlíčkově Brodě ze dne 29. 3. 2017, č. j. 29 EXE
393/2016-122, byla exekuce zastavena, oprávněné byla uložena povinnost zaplatit
exekutorovi náklady exekuce a povinnému náklady řízení a byl zrušen exekuční
příkaz ze dne 17. 5. 2016, č. j. 038 EX 382/16-16. Soud prvního stupně měl za
to, že podání návrhu na nařízení exekuce nelze v tomto případě primárně chápat
jako nutný a nezbytný krok k vymožení pohledávky oprávněné, nýbrž jako zneužití
práva a postup šikanózního charakteru. K odvolání oprávněné Krajský soud v
Hradci Králové usnesením ze dne 30. 6. 2017, č. j. 25 Co 128/2017-161, změnil
usnesení soudu prvního stupně tak, že návrh na zastavení exekuce zamítl.
Následně dne 8. 9. 2017 soudní exekutor vydal příkaz k úhradě nákladů exekuce
č. j. 29 EXE 393/2016-14, 038 EX 382/16-92, kterým uložil žalobci jakožto
povinnému zaplatit náklady exekuce, které sestávají z odměny exekutora ve výši
367 888,40 Kč, dále hotové výdaje exekutora ve výši 4 235 Kč a dále náklady
oprávněné ve výši 20 594,20 Kč. Žalobce proti tomuto příkazu nepodal námitky a
příkaz nabyl právní moci dne 19. 9. 2017. Vymáhanou částku i náklady exekuce
žalobce zaplatil. K dovolání žalobce Nejvyšší soud usnesením ze dne 18. 10.
2017, č. j. 20 Cdo 4482/2017-193, rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu
vrátil k dalšímu řízení. V odůvodnění uvedl, že výrok ukládající žalobci
platební povinnost je třeba vykládat v souvislosti s ostatními výroky
exekučního titulu, a pokud tyto nenabyly pro chybu v psaní právní moci, nemohl
nabýt právní moci ani výrok ukládající žalobci platební povinnost. Soudy proto
měly zkoumat, zda oprávněná měla v době zahájení exekučního řízení vůbec
vykonatelný exekuční titul a zda není na místě exekuci zastavit podle § 268
odst. 1 písm. a) o. s. ř., a to vzhledem k vzájemné provázanosti výroků
exekučního titulu. Teprve po vypořádání se s touto otázkou se měly soudy
zabývat tím, zda podaný návrh není šikanózní. Po vrácení věci odvolacímu soudu
vzala oprávněná své odvolání zpět a usnesením Krajského soudu v Hradci Králové
ze dne 29. 12. 2017, č. j. 25 Co 128/2017-216, bylo odvolací řízení zastaveno a
oprávněné byla uložena povinnost zaplatit povinnému náklady odvolacího řízení a
soudnímu exekutorovi náklady exekuce. Usnesení nabylo právní moci dnem 31. 1.
2018. Vzhledem k tomu, že odvolání bylo vzato zpět, usnesení Okresního soudu v
Havlíčkově Brodě ze dne 29. 3. 2017, č. j. 29 EXE 393/2016-122, o zastavení
exekuce nabylo právní moci, jako kdyby k podání odvolání nedošlo, a sice dnem
19. 4. 2017. Žalobce vyzval soudního exekutora k vrácení zaplacených nákladů
exekuce, soudní exekutor odmítl s odůvodněním, že byly zaplaceny na základě
pravomocného PUNE.
5. Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně nejprve posuzoval
existenci nesprávného úředního postupu a nezákonného rozhodnutí ve smyslu § 8 a
§ 13 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu
veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona
České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský
řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“ nebo „zákon č. 82/1998
Sb.“). Za správný považoval závěr soudu prvního stupně, že
1) písařská chyba v písemném vyhotovení Rozsudku není nesprávným úředním
postupem, postup pro její opravu je stanoven v § 164 o. s. ř. a tímto způsobem
také byla opravena,
2) nedodržení 30denní lhůty, v níž měl být Rozsudek zaslán příslušnému
katastrálnímu úřadu, je nesprávným úředním postupem.
Nesouhlasil však se závěrem soudu prvního stupně, že usnesení Okresního soudu v
Havlíčkově Brodě ze dne 13. 5. 2016, č. j. 29 EXE 393/2016-14, o nařízení
exekuce a pověření soudního exekutora je nezákonným rozhodnutím. Měl za to, že
uvedené usnesení nemůže být považováno za nezákonné rozhodnutí, neboť nebylo
pro nezákonnost zrušeno, bylo však vydáno jako důsledek nesprávného úředního
postupu spočívajícího v chybném vyznačení doložky právní moci a vykonatelnosti
na Rozsudku, který v době nařízení exekuce ještě pravomocný a vykonatelný
nebyl. Výrok Rozsudku byl totiž opraven opravným usnesením, jehož důsledkem
byla změna právní moci a vykonatelnosti.
6. Shodně se soudem prvního stupně se dále zabýval vznikem škody a
příčinnou souvislost mezi vznikem škody a nesprávným úředním postupem či
nezákonným rozhodnutím a ztotožnil se se závěrem soudu prvního stupně, že nárok
žalobce na náhradu nákladů právního zastoupení ve výši 138 374 Kč není důvodný.
Dva úkony právní služby, které měly směřovat k opravě písařské chyby, nelze
považovat za škodu, za niž by odpovídal stát, neboť písařská chyba v Rozsudku
není nesprávným úředním postupem, a chybí tudíž odpovědnostní titul.
Zbývajících 17 úkonů právní služby vynaložených na zastavení exekuce nelze
přiznat, neboť o nákladech řízení bylo rozhodnuto v usneseních o zastavení
exekuce a o zastavení odvolacího řízení a tyto výroky nelze přezkoumávat v
odškodňovacím řízení. Z částky 18 000 Kč, kterou žalobce nárokoval jako náklady
na změnu úvěrové dokumentace, odvolací soud shledal oprávněným požadavek na
zaplacení poplatků za změnu termínu čerpání úvěru ve výši dvakrát 2 000 Kč,
celkem 4 000 Kč, neboť žalobce je musel vynaložit v důsledku toho, že Okresní
soud v Havlíčkově Brodě nedodržel 30denní lhůtu pro zaslání Rozsudku
příslušnému katastrálnímu úřadu, a žalobce byl nucen termín čerpání hypotéčního
úvěru (vázaného na vklad do katastru nemovitostí) posunout.
7. Na rozdíl od soudu prvního stupně odvolací soud dovodil, že žalobci
nelze přiznat náklady exekuce (372 123,40 Kč) a náklady oprávněné (20 594,20
Kč), které žalobce zaplatil na základě PUNE ze dne 8. 9. 2017. Měl za to, že
proti PUNE je přípustný opravný prostředek, jímž jsou námitky, a tohoto
opravného prostředku žalobce nevyužil. Navíc nepodal ani návrh podle § 271 o.
s. ř., na jehož základě soud mohl PUNE zrušit, popř. uložit oprávněné, aby
vrátila, co jí bylo na nákladech exekučního řízení již zaplaceno. Není tedy
splněna podmínka § 8 odst. 3 OdpŠk a nejde ani o případ hodný zvláštního
zřetele, v němž by na splnění této podmínky nebylo nutno trvat.
8. Na rozdíl od soudu prvního stupně odvolací soud také dovodil, že
„exekucí, která s ohledem na nedostatek právní moci exekučního titulu vůbec
vedena být neměla“, bylo negativně zasaženo do osobnostní sféry žalobce. Sice
nebylo prokázáno, že by exekuce byla příčinou rozvodu jeho manželství s H. P.,
způsobila mu však „mnoho starostí navíc“ a prohloubila jeho psychické potíže a
zdravotní problémy. I když tento zásah nebyl velké intenzity, dospěl k závěru,
že nemajetkovou újmu žalobce je namístě odškodnit v penězích, žalobce však svůj
požadavek neodůvodnil odkazem na žádné rozhodnutí v podobné věci. Odvolací soud
považoval za přiměřenou částku 50 000 Kč, neboť takovéto částky se v několika
případech dostalo osobám poškozeným trestním stíháním, jež neskončilo
odsouzením a jež nepříznivě zasáhlo do jejich osobnostní sféry.
II. Dovolání a vyjádření k němu
9. Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce včasným dovoláním, které
směřovalo proti výroku I rozsudku odvolacího soudu v části, v níž odvolací soud
změnil rozsudek soudu prvního stupně ohledně částky 333 623,40 Kč tak, že
žalobu zamítl, a v části, v níž potvrdil zamítavý výrok rozsudku soudu prvního
stupně ohledně částky 661 448 Kč, a proti výroku II rozsudku odvolacího soudu o
nákladech řízení.
10. Přípustnost dovolání spatřoval v tom, že dovolacím soudem dosud
nebyly řešeny následující otázky:
11. 1) Zda nepodání námitek proti příkazu k úhradě nákladů exekuce je
překážkou pro uplatnění nároku na náhradu újmy podle § 8 odst. 3 OdpŠk, pokud
celá exekuce byla zastavena jako nezákonná, resp. zda se jedná o případ
zvláštního zřetele hodný. Poukazoval na to, že PUNE ze dne 8. 9. 2017 byl vydán
poté, co odvolacím soudem byl zamítnut jeho návrh na zastavení exekuce, a v
této situaci by podání námitek bylo zjevně bezúčelné. Žalobce sice plnil na
základě pravomocného PUNE, avšak exekuce byla zastavena jako nezákonná, a proto
by i tento PUNE měl být považován za nezákonné rozhodnutí.
12. 2) Zda je podmínkou pro uplatnění nároku na náhradu újmy podle § 8
odst. 3 OdpŠk použití postupu podle § 271 věty druhé o. s. ř. a zda postup
podle tohoto ustanovení lze uplatnit v rámci podání soudu, kterým povinný
sděluje, že nesouhlasí se zpětvzetím odvolání a trvá na tom, aby odvolací soud
meritorně rozhodl. Namítal, že tento postup není předvídán v § 8 odst. 3 OdpŠk,
neboť nejde o řádný ani mimořádný opravný prostředek, navíc žalobce se zrušení
předmětného PUNE domáhal v podání ze dne 6. 12. 2017, to však odvolací soud
nezohlednil.
13. 3) Zda písařská chyba v písemném vyhotovení rozsudku představuje
nesprávný úřední postup. Měl za to, že jde o pochybení, které vzniklo jinou
činností soudu, za kterou nese stát odpovědnost.
14. 4) Zda při uplatňování nemajetkové újmy je žalobce kromě tvrzení a
dokazování skutkových okolností povinen označovat i soudní judikaturu. Namítal,
že žalobce má plnit povinnost tvrzení a důkazní, nikoli předkládat soudu právní
posouzení.
15. 5) Zda náhrada nemajetkové újmy ve výši 50 000 Kč je adekvátní
kompenzací nezákonně vedené exekuce po dobu více než roku a půl. Přiznanou
částku považoval za nepřiměřeně nízkou, zdůraznil, že nezákonně vedená exekuce
byla hlavní příčinou rozvratu jeho manželství s H. P., což ostatně vyplynulo i
z provedeného dokazování.
16. Navrhl, aby dovolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil
odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
17. Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
III. Přípustnost dovolání
18. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl
podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9.
2017 (viz čl. II bod 1 zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
19. Dovolání bylo podáno včas (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), osobou k tomu
oprávněnou, za splnění podmínky § 241 odst. 1 o. s. ř.
20. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná
rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
21. Podle § 237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné
proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí,
jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
22. Podle § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. dovolání podle § 237 není
přípustné proti rozsudkům a usnesením vydaným v řízeních, jejichž předmětem
bylo v době vydání rozhodnutí obsahujícího napadený výrok peněžité plnění
nepřevyšující 50 000 Kč, včetně řízení o výkon rozhodnutí a exekučního řízení,
ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv a o pracovněprávní vztahy; k
příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.
23. V případě řízení, jehož předmětem je částka skládající se z několika
samostatných nároků odvíjejících se od odlišného skutkového základu, má
rozhodnutí o každém z těchto nároků charakter samostatného výroku a přípustnost
dovolání je třeba zkoumat ve vztahu ke každému z těchto nároků samostatně, a to
bez ohledu na to, zda tyto nároky byly uplatněny v jednom řízení a zda o nich
bylo rozhodnuto jedním výrokem. Posouzení, zda se jedná o samostatný nárok či
nikoliv, vychází z toho, zda jsou skutečnosti rozhodné pro posouzení
opodstatněnosti dílčích nároků rozdílné, třebaže se odvíjejí od téže události
(srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2003, sp. zn. 32 Odo
747/2002, ze dne 26. 8. 2009, sp. zn. 25 Cdo 2643/2007, a ze dne 31. 5. 2011,
sp. zn. 30 Cdo 3157/2009; ústavní stížnosti proti těmto usnesením podané odmítl
Ústavní soud usneseními ze dne 26. 5. 2004, sp. zn. III. ÚS 537/03, ze dne 15.
2. 2010, sp. zn. I. ÚS 2894/09, a ze dne 30. 7. 2013, sp. zn. I. ÚS 2496/11).
Tyto judikatorní závěry jsou použitelné i po změně formulace ustanovení § 238
odst. 1 písm. c) o. s. ř. provedené s účinností od 30. 9. 2017 zákonem č.
296/2017 Sb., neboť podle důvodové zprávy k tomuto zákonu účelem změny nebylo
rozšíření přípustnosti dovolání nad rámec dosavadní úpravy a jejího
judikaturního výkladu, nýbrž naopak omezení přípustnosti dovolání (srov.
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2018, sp. zn. 25 Cdo 1791/2018, proti
němuž podanou ústavní stížnost Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 4. 6. 2019,
sp. zn. IV. ÚS 3187/18, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2019, sp.
zn. 30 Cdo 2627/2018, proti němuž podanou ústavní stížnost Ústavní soud odmítl
usnesením ze dne 16. 6. 2020, sp. zn. IV. ÚS 311/20).
24. V posuzované věci odvolací soud rozhodoval o náhradě majetkové a
nemajetkové újmy skládající se z několika samostatných nároků, přípustnost
dovolání je tudíž třeba zkoumat ve vztahu ke každému z nich samostatně.
25. Nároky na náhradu nákladů oprávněné uhrazené na základě PUNE ze dne
8. 9. 2017 (20 594,20 Kč) a na náhradu poplatků vynaložených na změnu úvěrové
dokumentace (14 000 Kč) nepřevyšují částku 50 000 Kč, přičemž se nejedná o
nároky ze spotřebitelské smlouvy či pracovněprávního vztahu, proto ve vztahu k
těmto nárokům není dovolání přípustné podle § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
26. Dalším nárokem, který žalobce uplatnil, je nárok na náhradu nákladů
právního zastoupení ve výši 138 374 Kč, blíže specifikovaný podáním ze dne 29.
10. 2019 (na něž odkázal soud prvního stupně). V tomto podání rozepsal
jednotlivé úkony právní služby i odměnu za ně vypočtenou podle vyhlášky č.
177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních
služeb (advokátní tarif), v celkové výši 206 164 Kč. Uvedl, že z takto
vyjmenovaných úkonů právní služby dva z nich směřovaly k odstranění písařské
chyby v Rozsudku, a sice návrh na vydání opravného usnesení a vzdání se práva
na odvolání proti opravenému Rozsudku, oba po 12 550 Kč, spolu s režijním
paušálem a DPH pak po 15 549 Kč, a zbývajících sedmnáct k nápravě nezákonného
rozhodnutí, k nimž je nutno ještě připočíst náklady na dopravu a náhradu za
promeškaný čas v celkové výši 12 209 Kč. Protože však měl se svým právním
zástupcem dohodnutu hodinovou sazbu, uhradil mu méně, než kolik činila výše
odměny vyčíslená podle advokátního tarifu, konkrétně částku 138 374 Kč, která
je předmětem řízení. Ačkoli nerozlišil, jaká suma z této částky připadá na
náklady právního zastoupení vynaložené na odstranění písařské chyby v Rozsudku,
je zřejmé, že i kdyby zaplatil odměnu v plné výši podle advokátního tarifu, tj.
2 x 15 549 Kč, celkem 31 098 Kč, nepřevyšuje tento nárok částku 50 000 Kč a ve
vztahu k tomuto nároku není dovolání přípustné podle § 238 odst. 1 písm. c) o.
s. ř. Nejvyšší soud se proto pro nadbytečnost již dále nezabýval dovolací
argumentací žalobce týkající se tohoto nároku (otázkou, zda písařská chyba v
písemném vyhotovení rozsudku představuje nesprávný úřední postup).
27. Ve zbývající části nároku na náhradu nákladů právního zastoupení,
tedy těch, které žalobce vynaložil na nápravu nezákonného rozhodnutí, dovolání
neobsahuje náležitosti vyžadované ustanovením § 241a odst. 2 o. s. ř., neboť
žalobce řádně nevymezil, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti
dovolání (§ 237-238a o. s. ř.), ani nevymezil otázku, na níž napadené
rozhodnutí záviselo a která by měla být předmětem dovolacího přezkumu (§ 241a
odst. 3 o. s. ř.). V této části je proto dovolání žalobce vadné, přičemž
vytčené nedostatky obligatorních náležitostí dovolání již nelze odstranit,
neboť lhůta pro podání dovolání, během níž tak bylo možno učinit (srov. § 241b
odst. 3 větu první o. s. ř.), uplynula. V dovolacím řízení tak nelze pro tuto
vadu pokračovat (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp.
zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek, usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2015, sp. zn. II. ÚS
2716/13, či ze dne 26. 6. 2014, sp. zn. III. ÚS 1675/14, nebo stanovisko pléna
Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16).
28. Ve vztahu k nároku na náhradu nemajetkové újmy ve výši 450 000 Kč
není dovolání přípustné podle § 237 o. s. ř. pro řešení otázky, zda je žalobce
povinen označovat i soudní judikaturu, neboť uvedená otázka již byla v
judikatuře Nejvyššího soudu řešena a odvolací soud se od řešení přijatého v
této judikatuře neodchýlil. V řízeních o náhradu nemajetkové újmy, jejíž vznik
se nepresumuje (jako tomu bylo v projednávané věci) se uplatní obecný princip,
že je v každém případě primárně na žalobci, aby zvolil přesvědčivé srovnání,
podle kterého jeho újma z hlediska spravedlnosti není menší než újma jiná, za
kterou se přiznává minimálně žalovaná částka (srov. např. rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 16. 9. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1747/2014, uveřejněný pod číslem
67/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či ze dne ze dne 27. 6. 2017,
sp. zn. 30 Cdo 577/2017). Řízení o nároku podle zákona č. 82/1998 Sb. je
řízením sporným a klade v první řadě nároky na účastníky řízení, aby
legitimnost svého procesního postupu vysvětlili, tudíž je v zájmu samotného
účastníka, aby své úkony doprovodil odkazem na rozhodnutí v obdobných věcech.
Nelze však s deficitem takového poukazu spojovat procesní důsledek nesplnění
procesní povinnosti, či dokonce neunesení břemene tvrzení, neboť stále platí
zásada, že soud zná právo a jeho výklad (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
10. 9. 2019, sp. zn. 30 Cdo 1198/2018). V poměrech projednávané věci odvolací
soud postupoval v souladu s těmito závěry a neoznačil-li žalobce srovnatelné
případy, nekladl mu tuto skutečnost k tíži, nýbrž založil své rozhodnutí na
případech, které mu byly známy z jeho úřední činnosti.
29. Ve vztahu k nároku na náhradu nemajetkové újmy ve výši 450 000 Kč
není dovolání přípustné podle § 237 o. s. ř. ani pro řešení otázky, zda náhrada
nemajetkové újmy ve výši 50 000 Kč je adekvátní kompenzací nezákonně vedené
exekuce po dobu více než roku a půl. Judikatura Nejvyššího soudu je ustálena v
závěru, že stanovení formy a výše přiměřeného zadostiučinění je především
úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu
odvolacího. Dovolací soud při přezkumu výše přiznaného zadostiučinění v zásadě
posuzuje právní otázky spojené s výkladem podmínek a kritérií obsažených v §
31a OdpŠk, přičemž výslednou částkou se zabývá až tehdy, byla-li by vzhledem k
aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřená, což v
případě žalobce není (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp.
zn. 30 Cdo 4462/2009). Odvolací soud založil své rozhodnutí na závěru, že zásah
do osobnostní sféry žalobce nebyl velké intenzity, zásah do rodinného života
nebyl prokázán vůbec. Nesouhlasí-li žalobce se zjištěným skutkovým stavem a se
způsobem, jakým odvolací soud hodnotil provedené důkazy, uplatňuje nezpůsobilý
dovolací důvod (srov. § 241a odst. 1 o. s. ř.).
30. V rozsahu výroku o nákladech řízení není dovolání přípustné podle §
238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
31. Ve vztahu k nároku na náhradu nákladů exekuce ve výši 372 123,40 Kč
je dovolání přípustné pro řešení otázek, zda podání námitek proti příkazu k
úhradě nákladů exekuce a návrh na postup podle § 271 věty druhé o. s. ř. jsou
podmínkou pro přiznání nároku na náhradu škody povinnému způsobené tímto
příkazem ve smyslu ustanovení § 8 odst. 3 OdpŠk v případě, že došlo k zastavení
exekuce zaviněním oprávněné, neboť tyto otázky dosud nebyly v rozhodování
dovolacího soudu vyřešeny.
V. Důvodnost dovolání
32. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám
uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř.,
jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí
ve věci (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), avšak žádné takové vady týkající se nároku na
náhradu nákladů exekuce dovolací soud neshledal.
33. Podle § 8 odst. 3 OdpŠk nejde-li o případy zvláštního zřetele hodné,
lze nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím přiznat pouze
tehdy, pokud poškozený využil v zákonem stanovených lhůtách všech procesních
prostředků, které zákon poškozenému k ochraně jeho práva poskytuje; takovým
prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek,
vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s
jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního
řízení, nebo návrh na zastavení exekuce.
34. Podle ustálené soudní praxe smysl tohoto ustanovení vychází z obecné
zásady prevence, podle které by měl účastník řízení využít všech procesních
prostředků v řízení samotném, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje a
které jsou zároveň způsobilé odstranit nezákonné rozhodnutí (srov. např.
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 11. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3322/2013).
Pravidlo vyčerpání procesních opravných prostředků vyžaduje, aby stěžovatel
řádně využil ty prostředky, které jsou dostupné a dostatečné k dosažení nápravy
tvrzených porušení. Existence efektivních opravných prostředků musí být jistá
nejen v teorii ale také v praxi, jinak ztrácí požadovanou přístupnost a
efektivnost. Stěžovatel není povinen využívat prostředky, které jsou
nedostatečné a neefektivní (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 2. 6.
2011, sp. zn. IV. ÚS 3719/10).
35. Příkazem k úhradě nákladů exekuce soudní exekutor určuje náklady
exekuce a náklady oprávněného a stanovuje povinnost k jejich náhradě (srov. §
88 odst. 1, 2 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční
činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů,
dále též jen „ex. ř.“. Vychází přitom z ustanovení § 87 odst. 2 a 3 ex. ř.,
podle něhož má oprávněný právo na náhradu nákladů účelně vynaložených k
vymáhání nároku a podle něhož je to povinný, kdo hradí náklady oprávněného i
náklady exekuce.
36. Dojde-li k zastavení exekuce, hradí náklady exekuce a náklady
účastníků ten, který zastavení zavinil (srov. § 89 věty první ex. ř.).
37. Dojde-li k zastavení nařízeného výkonu rozhodnutí, rozhodne soud o
náhradě nákladů, které účastníkům prováděním výkonu rozhodnutí vznikly, podle
toho, z jakého důvodu k zastavení výkonu rozhodnutí došlo. Může také zrušit
dosud vydaná rozhodnutí o nákladech výkonu, popřípadě uložit oprávněnému, aby
vrátil, co mu povinný na náklady výkonu rozhodnutí již zaplatil (srov. § 271 o.
s. ř.).
38. Nejvyšší soud ve své judikatuře dovodil, že při rozhodování o
nákladech exekuce soud (event. soudní exekutor) postupuje podle ustanovení § 89
věty první ex. ř., které pouze doplňuje úpravu obsaženou v ustanoveních § 270 a
§ 271 o. s. ř. ve spojení s ustanovením § 52 odst. 1 ex. ř. (srov. stanovisko
občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 15. 2. 2006, sp.
zn. Cpjn 200/2005, uveřejněné pod číslem 31/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek).
39. Dojde-li k zastavení exekuce, soud rozhodne nejen o povinnosti k
náhradě nákladů v řízení o zastavení exekuce, ale je současně povinen
rozhodnout o všech nákladech, které vznikly v průběhu celého řízení. Pokud lze
procesní zavinění vedoucí k zastavení exekuce plně přičítat oprávněnému, soud
mu nejenže uloží povinnost uhradit povinnému všechny náklady, které účelně
vynaložil v průběhu celého exekučního řízení a které by mu nevznikly, pokud by
oprávněný postupoval s potřebnou mírou pečlivosti, ale současně také zruší
veškerá předcházející (ne)pravomocná usnesení o nákladech exekuce. Rozhodnutí
podle ustanovení § 271 o. s. ř. může být vydáno současně s usnesením o
zastavení exekuce nebo i v době po pravomocném zastavení exekuce (srov. Bureš,
J., Drápal, L., Krčmář. Z. a kol. Občanský soudní řád II. § 201 až 376.
Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, str. 2266, nebo usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2006, sp. zn. 20 Cdo 1756/2006, ze dne 30. 12.
2013, sp. zn. 20 Cdo 1013/2013, ze dne 27. 8. 2014, sp. zn. 21 Cdo 2917/2014,
ze dne 24. 10. 2017, sp. zn. 20 Cdo 3422/2017, či ze dne 14. 5. 2018, sp. zn.
20 Cdo 2880/2017).
40. Z výše uvedeného vyplývá, že i když ustanovení § 271 o. s. ř.
používá formulaci, že soud „může“ zrušit dosud vydaná rozhodnutí o nákladech
exekuce, v praxi tak učiní vždy, bude-li exekuce zastavena zaviněním
oprávněného. Rozhodnutí podle § 271 o. s. ř. přitom není podmíněno návrhem
povinného, soud jej vydá, i když to povinný nenavrhne. Skutečnost, zda povinný
podal proti PUNE námitky, je pak v této fázi řízení zcela bez právního významu.
41. Námitky proti příkazu k úhradě nákladů exekuce ani návrh povinného
na postup podle § 271 o. s. ř. tak nemohou být v tomto případě považovány za
procesní prostředek, který je způsobilý odstranit nezákonné rozhodnutí ve
smyslu § 8 odst. 3 OdpŠk. Takovým prostředkem je zde návrh na zastavení
exekuce, jehož prostřednictvím může povinný dosáhnout zastavení exekuce a tím i
zrušení dosud vydaného příkazu k úhradě nákladů exekuce.
42. Není proto správný závěr odvolacího soudu, že námitky proti příkazu
k úhradě nákladů exekuce a návrh povinného na postup podle § 271 o. s. ř. jsou
podmínkou (ve smyslu § 8 odst. 3 OdpŠk) pro přiznání nároku na náhradu škody
způsobené příkazem k úhradě nákladů exekuce. Dovolání však přesto není důvodné.
43. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 10. 7. 2019, sp. zn. 20 Cdo
1227/2019, uvedl, že i v případě, že soud v rozhodnutí o zastavení exekuce
výslovně nezruší předchozí příkazy k úhradě nákladů exekuce, tyto příkazy se
přesto mají za zrušené, jestliže soud při zastavení exekuce rozhodne tak, že
soudní exekutor nemá právo na náhradu nákladů exekuce vůči povinnému. Plnění,
které soudní exekutor vymohl na základě příkazu k úhradě nákladů exekuce, je
soudní exekutor povinen vydat jako tzv. bezdůvodné obohacení dle § 2991 zákona
č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, poskytnuté z důvodu, který dodatečně odpadl.
Povinnost soudního exekutora vrátit plnění na náhradu nákladů exekuce, jež je
dodatečně plněním bez právního důvodu, je povinností soukromoprávní. Soudní
exekutor není ve vztahu ke své přiznané odměně (rozhoduje-li o ní soud) v
postavení orgánu veřejné moci, ale vystupuje jako účastník řízení, kterého lze
soudním rozhodnutím zavázat povinností, aby vrátil povinnému, to, co exekutor
již na svých nákladech od něho vymohl. Závěry tohoto rozsudku je třeba
přiměřeně aplikovat i v projednávané věci.
44. Podle skutkových zjištění byla exekuce zastavena usnesením Okresního
soudu v Havlíčkově Brodě ze dne 29. 3. 2017, č. j. 29 EXE 393/2016-122. V tomto
usnesení také soud prvního stupně uložil oprávněné povinnost zaplatit
exekutorovi náklady exekuce, dále povinnost zaplatit povinnému náklady řízení a
zrušil exekuční příkaz ze dne 17. 5. 2016, č. j. 038 EX 382/16-16. Zastavení
exekuce odůvodnil tím, že podání návrhu na nařízení exekuce nelze v tomto
případě primárně chápat jako nutný a nezbytný krok k vymožení pohledávky
oprávněné, nýbrž jako zneužití práva a postup šikanózního charakteru. Uvedené
usnesení nabylo právní moci dne 19. 4. 2017 a soud rozhodující o náhradě škody
je jím vázán a nemůže předjímat, jak by odvolací soud rozhodl o podaném
odvolání po zrušení věci dovolacím soudem, pokud by je oprávněná nevzala zpět.
45. Pro právní posouzení věci je přitom podstatné, že procesní zavinění
na zastavení exekuce bylo shledáno na straně oprávněné a v souladu s tím také
byla oprávněné uložena povinnost zaplatit exekutorovi náklady exekuce (stejně
jako i v usnesení odvolacího soudu o zastavení odvolacího řízení ze dne 29. 12.
2017). Právní mocí usnesení o zastavení exekuce dnem 19. 4. 2017 také zaniklo
oprávnění exekutora k vedení exekuce [srov. § 51 písm. b) ex. ř.] a exekutor
již nebyl oprávněn vydat příkaz k úhradě nákladů exekuce ze dne 8. 9. 2017, č.
j. 038 EX 382/16-92, byť tato skutečnost vyšla najevo až dodatečně. I když tedy
příkaz k úhradě nákladů exekuce nebyl zrušen, právní mocí usnesení o zastavení
exekuce se stal neúčinným a plnění, jež na jeho základě exekutor přijal, se
stalo plněním z právního důvodu, který odpadl, a exekutor je musí vrátit.
46. Ustálená rozhodovací praxe dovolacího soudu je založena na názoru,
že stát by za škodu vzniklou žalobci mohl odpovídat až subsidiárně v případě,
že by žalobce nebyl úspěšný se svým nárokem vůči osobám, které se na jeho úkor
přímo obohatily. Škodu přitom nelze odvozovat pouze od okolnosti, že osoby
povinné nereagovaly na výzvu k plnění (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 4. 11. 2004, sp. zn. 25 Cdo 1404/2004, ze dne 18. 8. 2005, sp. zn. 25 Cdo
1158/2004, nebo rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 25. 8. 2010, sp. zn. 25 Cdo
2601/2010, uveřejněný pod číslem 48/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek, ze dne 23. 2. 2011, sp. zn. 25 Cdo 2091/2008, či ze dne 2. 5. 2012,
sp. zn. 28 Cdo 1512/2011).
47. Promítnuto do poměrů projednávané věci to znamená, že nepokusil-li
se žalobce po exekutorovi vymoci plnění, které exekutor přijal na základě
příkazu k úhradě nákladů exekuce, nelze dovodit vznik škody na straně žalobce.
Pouhá skutečnost, že soudní exekutor odmítl plnění žalobci vydat na základě
jeho výzvy, k tomuto závěru nepostačuje, když současně ze skutkových zjištění
nic nenasvědčuje tomu, že by žalobce nemohl být se svým nárokem na vydání
bezdůvodného obohacení úspěšný. Nevznikla-li žalobci škoda, není třeba se
zabývat splněním dalších předpokladů odpovědnosti za škodu a žalobu je nutno
zamítnout.
48. Jelikož rozhodnutí odvolacího soudu je v konečném důsledku správné,
Nejvyšší soud dovolání žalobce v rozsahu nároku na náhradu nákladů exekuce ve
výši 372 123,40 Kč podle ustanovení § 243d odst. 1 písm. a) o. s. ř. zamítl. Ve
zbývajícím rozsahu je odmítl podle § 243c odst. 1 o. s. ř.
49. O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodl Nejvyšší soud podle §
243b, § 151 odst. 1 části věty před středníkem a § 142 odst. 1, § 146 odst. 3
o. s. ř. Žalobce, jehož dovolání bylo zamítnuto a odmítnuto, nemá na náhradu
nákladů řízení právo, a žalované v dovolacím řízení žádné účelně vynaložené
náklady nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24. 3. 2021
Mgr. Vít Bičák
předseda senátu