U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně
JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Vladimíra Mikuška a JUDr. Miroslavy
Jirmanové, Ph.D., v exekuční věci oprávněné J. T., zastoupené Mgr. Milanem
Partíkem, advokátem se sídlem v Praze 2, Slezská 949/32, proti povinnému M. S.,
zastoupenému Mgr. Jiřinou Novotnou, advokátkou se v Brně, Ponávka 2, pro
1.639.600,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Kroměříži pod sp.
zn. 12 Nc 3295/2007, o dovolání povinného proti usnesení Krajského soudu v
Brně, pobočky ve Zlíně ze dne 24. října 2012, č. j. 58 Co 211/2012, 58 Co
545/2012 - 580, takto:
Dovolání se odmítá.
Krajský soud v Brně, pobočka ve Zlíně, výrokem II. shora
označeného usnesení potvrdil k odvolání oprávněné usnesení Okresního soudu v
Kroměříži ze dne 19. 6. 2012, č. j. 12 Nc 3295/2007 - 476, ve výroku I., jímž
exekuci nařízenou usnesením téhož soudu ze dne 27. 2. 2007, č. j. 12 Nc
2895/2007 - 18, částečně zastavil pro částku 106.115,50 Kč (neboť ta byla
soudním exekutorem vymožena v řízení vedeném oprávněnou proti povinnému u
tohoto soudu pro tutéž pohledávku pod sp. zn. 4 Nc 3294/2006), a k odvolání
povinného ve výroku II., jímž zamítl „návrh povinného ze dne 18. 5. 2011,
doplněný dne 10. 4. 2012, na zastavení exekuce prodejem nemovitosti povinného a
na zastavení exekuce ohledně nákladů exekuce a nákladů řízení oprávněné“, a
dále ve výroku III., jímž „zastavil řízení o návrhu na zastavení exekuce ze dne
18. 5. 2011, doplněném dne 10. 4. 2012 z důvodu litispendence“; odvolání
povinného proti výroku I. usnesení soudu prvního stupně odvolací soud výrokem
I. shora citovaného usnesení podle § 218 písm. b) o. s. ř. odmítl, neboť k němu
nebyl subjektivně oprávněn, jelikož tímto výrokem bylo jeho návrhu vyhověno.
Předchozím usnesením ze dne 13. 2. 2012, č. j. 12 Nc 3295/2007 - 301, Okresní
soud v Kroměříži nařízenou exekuci částečně zastavil pro částku 445.024,40 Kč,
kterou soudní exekutor vymohl taktéž v řízení vedeném u tohoto soudu pod sp.
zn. 4 Nc 3294/2006.
Návrh na zastavení exekuce ze dne 18. 5. 2011 povinný odůvodnil
tím, že provedení exekuce prodejem nemovitosti považuje „za nepřiměřené,
nevhodné a nesprávné“, jelikož soudní exekutor měl v prvé řadě postihnout a
oprávněné přikázat jeho pohledávky, které má vůči svým dlužníkům a které
převyšují vymáhanou pohledávku - vůči povinné Ing. H. ve výši cca 2.200.000,-
Kč a vůči Ing. S. ve výši cca 1.500.000,- Kč. V doplnění návrhu ze dne 10. 4.
2012 povinný dále uvedl, že v exekučním řízení vedeném vůči němu oprávněnou v
řízení u Okresního soudu v Kroměříži pod sp. zn. 4 Nc 3294/2006 pro tutéž
pohledávku již bylo vymoženo plnění minimálně ve výši cca 554.000,- Kč, že v
řízení jím vedeném jako oprávněným proti povinnému Ing. S. u téhož okresního
soudu pod sp. zn. 3 E 566/2002 by již mělo proběhnout rozvrhové jednání, při
němž by mu mělo připadnout 738.909,55 Kč, že v exekučním řízení vedeném proti
Ing. H. u Exekučního úřadu ve Zlíně pod sp. zn. 77 Ex 2275/04 zbývá podle
sdělení soudního exekutora k vymožení 1.552.000,- Kč a že má ještě další
pravomocně přiznanou pohledávku za Ing. H. ve výši 548.000,- Kč s
příslušenstvím. Dále povinný tímto podáním navrhl zastavení exekuce pro náklady
exekuce a náklady oprávněné, který odůvodnil s poukazem na § 150 o. s. ř. tím,
že oprávněná proti němu zahájila pro tutéž pohledávku dvě exekuční řízení,
která probíhala souběžně, a že vstoupila do řízení o výkon rozhodnutí, jež vede
proti Ing. S., čímž došlo k navýšení pohledávky o další úroky; jednání
oprávněné je tedy „natolik nemravné“, že by jí náhrada nákladů exekučního
řízení neměla být přiznána.
Odvolací soud z obsahu spisu zjistil, že v dané věci byla exekuce
na majetek povinného nařízena usnesením Okresního soudu v Kroměříži ze dne 27.
2. 2007, č. j. 12 Nc 3295/2007 - 18, ve spojení s opravným usnesením tohoto
soudu ze dne 15. 11. 2007, č. j. 12 Nc 3295/2007 - 30, podle rozsudku Okresního
soudu v Kroměříži ze dne 3. 11. 2005, č. j. 11 C 219/2004 - 107, ve spojení s
rozsudkem Krajského soudu v Brně, pobočky ve Zlíně, ze dne 30. 11. 2006, č. j.
60 Co 355/2006 - 158, a s opravným usnesením téhož soudu ze dne 9. 3. 2007, č.
j. 60 Co 355/2006 - 184, k uspokojení pohledávky oprávněné ve výši 1.639.600,-
Kč s příslušenstvím. Soudní exekutor usnesením ze dne 2. 10. 2007, bez čísla
jednacího, rozhodl, že ke společnému projednání se spojují věci vedené u
Okresního soudu v Kroměříži pod sp. zn. 4 Nc 3294/2006 (15 EX 68/2006) a pod
sp. zn. 12 Nc 3295/2007 (15 EX 70/2007) s tím, že „vedoucím spisem bude spis ve
věci 4 Nc 3294/2006 (15 EX 68/2006)“, a usnesením ze dne 17. 2. 2010, č. j. 15
EX 68/2006 - 140, rozhodl o zastavení exekuce ve věci 4 Nc 3294/2006 (15 EX
68/2006). Exekučním příkazem ze dne 20. 12. 2007, č. j. 15 EX 70/2007 - 35,
dále rozhodl o provedení exekuce přikázáním pohledávky povinného za Ing. M. S.
z platebního rozkazu Krajského soudu v Brně, sp. zn. 3 Sm 254/2002 - 31, jež je
vymáhána u Okresního soudu v Kroměříži ve věci sp. zn. 3 E 566/2002. Dalším
exekučním příkazem ze dne 20. 4. 2006, č. j. 15 EX 70/2007 - 5, ve spojení s
exekučním příkazem ze dne 16. 1. 2008, č. j. 15 EX 70/2007 - 47, postihl
pohledávku povinného za Ing. E. H. Dále krajský soud z obsahu spisu zjistil, že
k dotazu soudu prvního stupně sdělil soudní exekutor, že v exekuci vedené pod
sp. zn. 4 Nc 3294/2006 (15 EX 68/2006) vymohl celkem 554.079,90 Kč, že v
exekuci vedené proti Ing. H. mu byla vyplacena částka 496.672,90 Kč a že
vymožení dalších částek je obtížné, neboť nebyl zjištěn další postižitelný
majetek povinné; v další zprávě ze dne 18. 6. 2012 soudní exekutor uvedl, že
celkem bylo vymoženo na jistinu 1.252.718,99 Kč s tím, že v této částce je
zahrnut výtěžek z postižení pohledávek za Ing. H. a Ing. S., na odměně pro
soudního exekutora částka 225.503,70 Kč, na hotových nákladech exekuce částka
161.593,50 Kč, přičemž do výtěžku dosud není zahrnut výtěžek z dražby ve výši
945.000,- Kč.
Krajský soud nepřisvědčil námitce povinného, jíž soudu prvního
stupně vytýkal, že ve věci nenařídil jednání, a to s odůvodněním, že neprováděl-
li dokazování, nebylo nařízení jednání třeba. Za správnou taktéž nepovažoval
námitku povinného, že soud prvního stupně měl kladně rozhodnout o jeho návrhu
na zastavení exekuce pro náklady exekuce a náklady oprávněné. V tomto ohledu
uvedl, že „o povinnosti povinného k úhradě nákladů exekuce v širším smyslu (tj.
povinnosti hradit náklady exekuce v užším smyslu a náklady řízení oprávněné)
bylo rozhodnuto při nařízení exekuce“ a že „předmětem rozhodování již bude
pouze jejich výše v příkazu k úhradě nákladů exekuce a zde skutečně přísluší
účastníkům toliko možnost podat námitky proti příkazu k jejich úhradě.
Výjimečně sice i v exekučním řízení přichází v úvahu aplikace § 150 o. s. ř.,
nicméně, pokud již bylo pravomocně rozhodnuto o základu nákladů exekuce, jako v
daném případě, nelze k aplikaci tohoto ustanovení přistoupit bez dalšího jindy
než při určení jejich výše v příkazu k úhradě nákladů exekuce. Zastavení
exekuce přichází v úvahu pouze ze zákonných důvodů uvedených zejména v
ustanovení § 268 odst. 1 o. s. ř. a exekuční řád obsahuje dále speciální
ustanovení v § 55a, podle něhož nelze exekuci zastavit dokonce ani k návrhu
účastníků, pokud nejsou zaplaceny její náklady. Protože o povinnosti k náhradě
nákladů exekuce bylo již pravomocně rozhodnuto a nebyly dosud vymoženy, exekuci
zastavit nelze“. Odvolací soud se dále - s poukazem na obecnou zásadu, že
způsob provedení exekuce není nevhodný tehdy, pokud pohledávku oprávněného
nelze jiným způsobem vůbec či v přiměřeném čase uspokojit - ztotožnil se
závěrem soudu prvního stupně, že právě o takovou situaci se jedná v případě
povinného, byla-li exekuce nařízena i prodejem jeho nemovitosti, neboť je-li
vymáhána pohledávka ve výši 1.639.600,- Kč s příslušenstvím a bylo-li dosud
(bez výtěžku z dražby) vymoženo na jistině 1.252.718,99 Kč, na odměně soudního
exekutora 225.503,70 Kč a na hotových nákladech exekuce 161.593,50 Kč, zbývá k
vymožení jistina ve výši 386.881,- Kč, příslušenství pohledávky, spočívající v
nákladech předcházejícího řízení ve výši 226.051,- Kč, a úroky z prodlení, tedy
částka převyšující možnost uspokojit pohledávku oprávněné v přiměřené době z
jiného způsobu exekuce. „Hypotetický a spekulativní předpoklad“, že její
pohledávku bude možno uspokojit „z případné náhrady škody za nesprávný úřední
postup“, jak povinný tvrdil, nelze považovat za dostatečně prokázaný zdroj
možného uspokojení oprávněné, „když povinným tvrzené majetkové poměry jsou
zoufalé, a rodina žije toliko z důchodu manželky povinného“. Pokud pak odvolání
povinného směřovalo i proti výroku III. usnesení soudu prvního stupně, jímž
„zastavil řízení o návrhu na zastavení exekuce ze dne 18. 5. 2011, doplněném
dne 10. 4. 2012 z důvodu litispendence“, odvolací soud odkázal na odůvodnění
jeho rozhodnutí.
Výslovně proti výroku II. usnesení odvolacího soudu podal povinný
dovolání, jehož přípustnost dovozuje z § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Namítá,
že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§ 241a
odst. 2 písm. b) o. s. ř.], že je postiženo zmatečnostní vadou podle § 229
odst. 3 o. s. ř., jelikož v řízení před soudy obou stupňů mu nesprávným
postupem soudu byla odňata možnost jednat před soudem, přičemž „ve svém
důsledku tak dovolání z důvodu zmatečnostní vady dle § 229 odst. 3 o. s. ř. opírá také o dovolací důvod dle ust. § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., dle
kterého je dovolacím důvodem skutečnost, že předcházející řízení před soudy
nižších stupňů je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci“. Zásadní význam rozhodnutí odvolacího soudu po právní
stránce spatřuje v posouzení následujících otázek: 1) zda je správný názor
soudů obou stupňů, že „ve věci nebylo třeba provádět dokazování, tudíž nebylo
potřeba nařizovat jednání k projednání návrhu povinného, ani posléze nařídit
jednání k projednání odvolání povinného“, a 2) zda je přípustné v řízení o
zastavení exekuce rozhodnout o zastavení exekuce ohledně jejích nákladů “. Dovolatel soudům obou stupňů vytýká, že při rozhodování o tom, o jakou částku
má být exekuce zastavena, vycházely jen ze sdělení nyní již odvolaného
exekutora Mgr. D., jeho tvrzení však neověřovaly ani k němu neprováděly žádné
dokazování. Tento postup považuje s ohledem na judikaturu Nejvyššího soudu
(která dovodila, že pokud soud rozhoduje o zastavení exekuce z důvodu, že právo
přiznané exekučním titulem zaniklo, může tak učinit zásadně po proběhnuvším
jednání ve věci, přičemž jedinou výjimkou by byla situace, kdy by skutková
tvrzení účastníků řízení byla shodná, pouze by byla účastníky rozdílně
interpretována - viz např. usnesení uveřejněné pod číslem 25/2002 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení ze dne 5. 4. 2011, sp. zn. 20 Cdo
1822/2009 a usnesení ze dne 26. 6. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1624/96, uveřejněné v
časopise Soudní judikatura 8/1997 pod číslem 64) za nesprávný a v rozporu s ní,
jelikož šlo o částečné zastavení exekuce o částky, které byly vymoženy mimo
tuto exekuci, a „měl mu být dán prostor, aby se k tvrzením exekutora mohl
vyjádřit“, což není možné provést jinak, než při nařízeném jednání, navíc za
situace, „kdy se účastníci rozcházeli“ v tom, v jakém rozsahu měla být exekuce
zastavena (povinný tvrdil, že v exekuci vedené u Okresního soudu v Kroměříži
pod sp. zn. 4 Nc 3294/2006 bylo vymoženo minimálně 551.139,90 Kč, zatímco
oprávněná a soudní exekutor uváděli částku 445.024,40 Kč, a proto se domáhal
předložení vyúčtování). Stejně tak nesprávně oba soudy postupovaly i v řízení o
jeho návrhu na zastavení exekuce ze dne 18. 5. 2011, doplněném podáním ze dne
10. 4. 2012, v nichž uváděl nové skutečnosti a činil důkazní návrhy, neboť jím
navržené důkazy neprovedly a rozhodly bez nařízení jednání s odůvodněním, že ve
věci nebylo prováděno dokazování. Jestliže tedy soudy obou stupňů postupovaly v
rozporu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu, „založily tím zásadní právní
význam projednávané věci“.
Pokud pak jde o zamítavé rozhodnutí o návrhu na
zastavení exekuce pro její náklady a náklady oprávněné, dovolatel s odkazem na
§ 268 odst. 1 písm. h), odst. 4 a na § 269 o. s. ř. vyslovuje názor, že pokud
soud dospěje k závěru, že přiznání nákladů exekuce je v rozporu s § 150 o. s. ř., může exekuci ohledně těchto nákladů zastavit. Poukazuje na to, že
pohledávka oprávněné je prakticky vymožena, že mu dosud nebyl doručen příkaz k
úhradě nákladů exekuce, a v této souvislosti namítá, že v mezidobí od vydání
usnesení o nařízení exekuce došlo ke změně poměrů, jež odůvodňují rozhodnutí
podle § 150 o. s. ř., a to jak ve vztahu k nákladům soudního exekutora Mgr. D.,
který závažně překročil své pravomoci a Ministerstvem spravedlnosti proti němu
byla podána kárná žaloba a trestní oznámení, tak i k nákladům oprávněné, neboť
ta vůči povinnému postupně zahájila a vedla dvě exekuční řízení pro vymožení
téže pohledávky, ačkoliv dluh řádně splácel, vstoupila do řízení o výkon
rozhodnutí, jenž vedl proti Ing. S., čímž zmařila nařízenou dražbu nemovitostí,
které pak byly prodány za nižší částku, a došlo též k nárůstu její pohledávky o
úroky. Protože tedy jednání exekutora Mgr. D. i oprávněné je v rozporu s
dobrými mravy, je namístě, aby soud rozhodl podle § 150 o. s. ř. Dovolatel
navrhl, aby dovolací soud odložil vykonatelnost rozhodnutí odvolacího soudu a
poté, aby rozhodnutí soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně
k dalšímu řízení.
Dovolací soud dovolání proti výroku II. usnesení odvolacího soudu
projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1.
7. 2009 do 31. 12. 2012 (viz čl. II Přechodných ustanovení, bod 12, části první
zákona č. 7/2009 Sb. a článek II, bod 7 části první zákona č. 404/2012 Sb.) a
po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, účastníkem
řízení, řádně zastoupeným advokátem, se nejprve zabýval přípustností dovolání.
Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná
rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle § 237 odst. 1 o. s. ř. dovolání je přípustné proti rozsudku
odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, a) jimiž bylo změněno
rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, b) jimiž bylo potvrzeno
rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci
samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním
názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil, c) jimiž bylo
potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné
podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve
věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní
stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní
otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která
je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní
otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a
odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 se nepřihlíží.
V posuzované věci povinný dovoláním napadl výrok II. usnesení
odvolacího soudu, kterým potvrdil výrok II. usnesení soudu prvního stupně, jímž
byl zamítnut „návrh povinného ze dne 18. 5. 2011, doplněný dne 10. 4. 2012, na
zastavení exekuce prodejem nemovitosti povinného a na zastavení exekuce ohledně
nákladů exekuce a nákladů řízení oprávněné“, nikoliv však výrok I. usnesení
odvolacího soudu, kterým odvolání povinného proti výroku I. usnesení soudu
prvního stupně, jímž exekuce byla částečně zastavena pro částku 106.115,50 Kč,
bylo podle § 218 písm. b) o. s. ř. odmítnuto. Námitkami dovolatele proti výroku
I. usnesení odvolacího soudu se dovolací soud proto nemohl zabývat. Usnesení
soudu prvního stupně ze dne 13. 2. 2012, č.j. 12 Nc 3295/2007 - 301, kterým
nařízená exekuce byla částečně zastavena pro částku 445.024,40 Kč, nebylo
odvoláním napadeno, a proto nabylo právní moci.
Z obsahu dovolání (z důvodů vylíčení dovolání) vyplývá, že povinný se
dovolává proti části výroku II. usnesení odvolacího soudu, kterou potvrdil
výrok II. usnesení soudu prvního stupně v části, jíž byl zamítnut jeho návrh ze
dne 18. 5. 2011, doplněný podáním ze dne 10. 4. 2012, na zastavení exekuce
prodejem jeho nemovitosti, avšak žádné konkrétní námitky proti závěru
odvolacího soudu, že způsob provedení exekuce prodejem nemovitosti povinného
není zřejmě nevhodný (§ 47 odst. 1 věta třetí exekučního řádu), v dovolání
neuplatnil (nevznesl). Pokud proti této potvrzující části výroku usnesení
odvolacího soudu pouze namítá, že v řízení o jeho návrhu na zastavení exekuce
ze dne 18. 5. 2011, doplněném podáním ze dne 10. 4. 2012, v nichž uváděl nové
skutečnosti a činil důkazní návrhy, soudy obou stupňů nepostupovaly správně,
neboť neprovedly jím navržené důkazy a rozhodly bez nařízení jednání s
odůvodněním, že ve věci nebylo prováděno dokazování, nejde o námitku
nesprávného právního posouzení věci, nýbrž o uplatnění dovolacího důvodu podle
§ 241a písm. a) o. s. ř., jímž lze odvolacímu soudu vytýkat, že řízení je
postiženo vadou, která mohla mít na následek nesprávné rozhodnutí ve věci. K
okolnostem uplatněným dovolacím důvodem podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.
však dovolací soud v případě, že přípustnost dovolání lze posuzovat jen podle §
237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., nepřihlíží (srov. § 237 odst. 3 o. s. ř.).
Nejvyšší soud proto dovolání proti části výroku II. usnesení odvolacího
soudu, kterým potvrdil výrok II. usnesení soudu prvního stupně v části, jíž byl
zamítnut návrh povinného ze dne 18. 5. 2011, doplněný dne 10. 4. 2012, na
zastavení exekuce prodejem nemovitosti, podle § 243b odst. 5 věty první a § 218
písm. c) o. s. ř. odmítl.
Dále povinný dovoláním napadl část výroku II. usnesení odvolacího
soudu, kterým potvrdil část výroku II. usnesení soudu prvního stupně, jímž byl
zamítnut návrh povinného ze dne 10. 4. 2012 na zastavení exekuce „ohledně
nákladů exekuce a nákladů řízení oprávněné“. Protože o tomto návrhu povinného
soud prvního stupně rozhodl (až) výrokem II. usnesení ze dne 19. 6. 2012, č. j.
12 Nc 3295/2007 - 476 (nikoliv předchozím usnesením ze dne 14. 10. 2011, č. j.
12 Nc 3295/2007 - 264, které bylo v zamítavém výroku o návrhu povinného na
zastavení exekuce usnesením Krajského soudu v Brně, pobočky ve Zlíně, ze dne
21. 12. 2011, č. j. 58 Co 727/2011 - 285, zrušeno a věc mu byla v tomto rozsahu
vrácena k dalšímu řízení, jak z obsahu spisu vyplývá), lze přípustnost
dovolání proti této části potvrzujícího výroku II. usnesení odvolacího soudu
posuzovat jen z hlediska § 237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř.
V posuzované věci bylo zjištěno, že soud prvního stupně
usnesením ze dne 13. 2. 2012, č. j. 12 Nc 3295/2007 - 301, nařízenou exekuci
částečně zastavil pro částku 445.024,40 Kč, kterou soudní exekutor vymohl v
exekuci vedené u tohoto soudu pod sp. zn. 4 Nc 3294/2006, a usnesením ze dne
19. 6. 2012, č. j. 12 Nc 3295/2007 - 476, částečně exekuci zastavil pro částku
106.115,50 Kč vymoženou soudním exekutorem rovněž v exekuci vedené u soudu
prvního stupně pod sp. zn. 4 Nc 3294/2006. Jak z obsahu tohoto připojeného
spisu vyplývá, byla tato exekuce nařízena usnesením Okresního soudu v Kroměříži
ze dne 3. 4. 2006, č. j. 4 Nc 3294/2006 - 13, podle rozsudku Okresního soudu v
Kroměříži ze dne 3. 11. 2005, č. j. 11 C 219/2004 - 107, a to za situace, kdy
uvedený exekuční titul byl pravomocný a formálně vykonatelný; tyto vlastnosti
však následně pozbyl, což bylo důvodem, pro který byla usnesením soudního
exekutora ze dne 17. 2. 2010, č. j. 15 EX 68/2006 - 140, zastavena (výrok I.)
a jímž bylo rozhodnuto, že „o nákladech exekučního řízení exekuce bude
rozhodnuto v pokračujícím exekučním řízení, jímž je exekuce nařízená usnesením
Okresního soudu v Kroměříži ze dne 27. 2. 2007, č. j. 12 Nc 2895/2007 - 18
(výrok II.). K odvolání povinného bylo usnesení soudního exekutora ve výroku
II. zrušeno usnesením Krajského soudu v Brně, pobočky ve Zlíně, ze dne 27. 10.
2010, č. j. 58 Co 340/2010 - 295, a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení.
Usnesením ze dne 3. 5. 2011, č. j. 15 EX 68/2006 - 171, soudní exekutor
rozhodl, že „mu nejsou přiznány náklady exekuce, neboť již byly v průběhu
řízení povinným uhrazeny“ (výrok I.), a že se náklady řízení oprávněné
nepřiznávají (výrok II.). Krajský soud v Brně, pobočka ve Zlíně, usnesením ze
dne 3. 11. 2011, č. j. 58 Co 506/2011 - 183, změnil usnesení soudního exekutora
ve výroku II. (správně zřejmě ve výroku I.) tak, že soudnímu exekutorovi se
náhrada nákladů exekuce nepřiznává.
V daném exekučním řízení pak bylo zjištěno, že náklady exekuce
(jakož i část vymáhané pohledávky) dosud nebyly zaplaceny a ani v exekuci
vymoženy. Jestliže tedy částky 445.024,40 Kč a 106.115,50 Kč byly vymoženy v
jiném exekučním řízení, je jednoznačné, že se tak stalo mimo rámec dané
exekuce.
Zásady, jimiž se (obecně) řídí rozhodování o nákladech exekuce a o
nákladech oprávněného v exekučním řízení, shrnul Ústavní soud v usnesení ze
dne 14. dubna 2006, sp. zn. III. ÚS 282/06, v němž uvedl: „Ustanovení § 87 až §
89 exekučního řádu nelze interpretovat bez ukotvení v obecné úpravě nákladů
řízení o výkon rozhodnutí (tj. v ustanoveních § 270 a § 271 o. s. ř.), neboť
vystihují očividně jen zvláštnosti exekučního řízení s tím, že jinak se uplatní
důsledky obecné subsidiarity občanského soudního řádu (§ 52 odst. 1 o. s. ř.). Tam i zde se vychází z toho, že oprávněný je procesní stranou, jíž svědčí plný
úspěch ve věci (srov. § 142 odst. 1 o. s. ř.), jelikož nařízením exekuce bylo
jeho návrhu vyhověno. Úprava povinnosti k náhradě nákladů exekuce se k tomu v
exekučním řízení přihlašuje výslovně (srov. § 87 odst. 3 exekučního řádu) a
také v exekučním řízení platí, že nařízení exekuce se vztahuje i na povinnost k
úhradě nákladů exekuce [§ 44 odst. 6 písm. d), § 87 odst. 1, 3] a nákladů
oprávněného (§ 87 odst. 2), bez toho, že by již zde byly specifikovány. Tyto
závěry se však váží právě jen k těm situacím, kdy povinnost k náhradě nákladů
řízení o výkon (a exekuce) stíhá povinného. Praktické jsou ovšem i případy
jiné, kdy oprávněnému „plný úspěch“ nesvědčí - jmenovitě, když návrhu na
nařízení výkonu rozhodnutí (exekuce) vyhověno nebylo. Zde se tento režim
nákladového rozhodování logicky neuplatní a za správné nutno mít, že pak jsou
ustanovení § 87 odst. 2 a 3 exekučního řádu nepoužitelná, a nezbývá než
prostřednictvím § 52 odst. 1 vycházet z ustanovení § 254 odst. 1, § 142 odst. 1, § 146 odst. 1 písm. c), odst. 2, § 146 odst. 3, příp. § 150 o. s. ř. Nejenže
tedy nemusí platit, že náklady hradí oprávněnému povinný, nýbrž přichází v
úvahu, že se prosadí pravidlo opačné, že oprávněný hradí náklady vzniklé v
exekučním řízení povinnému. Přímý průmět odpovídajících důsledků je však - z
povahy věci - možné spojovat jen s procesním vztahem oprávněného a povinného,
resp. s posuzováním náhrady nákladů, jež právě jim vznikly. Oproti řízení o
výkon rozhodnutí vystupuje totiž v řízení exekučním další („nákladový“)
subjekt, exekutor, s nímž zákon spojuje náklady exekuce, vymezené v § 87 odst. 1 exekučního řádu. V situaci při nařízení exekuce (když je návrhu vyhověno)
zákon jeho postavení důvodně připodobňuje postavení oprávněného (§ 87 odst. 3),
a ukládá povinnému, aby je exekutorovi uhradil. Avšak v případech, kdy je návrh
na nařízení exekuce zamítnut (a „úspěch“ má povinný), uvažovat - se zřetelem k
principům, jež ovládají rozhodování o nákladech řízení vůbec - o povinnosti
povinného k nákladovému plnění (včetně povinnosti vůči exekutorovi) zásadně
nelze. Hledisku „úspěchu ve věci“ (§ 142 o. s. ř.), o něž nezbývá než se opřít,
odpovídá, že je to naopak oprávněný, koho je přiléhavé s povinností nahradit
náklady exekuce identifikovat.
Pro situaci zastavení exekuce je pak potřeba
založit procesněprávní (nákladový) vztah mezi oprávněným a exekutorem
reflektovaný výslovně v § 89 exekučního řádu, podle kterého dojde-li k
zastavení exekuce, může soud uložit oprávněnému, aby nahradil náklady exekuce. Zákon však tu zjevně nečiní nic jiného, než doplňuje § 271 o. s. ř. o úpravu
nákladů, na něž občanský soudní řád pamatovat z povahy věci nemohl; otevírá
(toliko) prostor pro vymezení procesního vztahu k dalšímu subjektu, jímž je
exekutor, a to výlučně vůči oprávněnému, neboť co do povinného platí i zde
princip, vyjádřený v ustanovení § 87 odst. 3 exekučního řádu. Jinak pro
rozhodování o nákladech exekuce, byla-li zastavena, platí kriteria, obsažená v
ustanovení § 271 o. s. ř. (§ 52 odst. 1 exekučního řádu); subsidiární použití
občanského soudního řádu je i zde nutností. Uvádí-li ustanovení § 89 exekučního
řádu, že soud může uložit oprávněnému, aby nahradil náklady exekuce, neplyne
odtud nejen, že tak učinit vždy musí, nýbrž nedává ani jakkoliv najevo, podle
jakých kriterií o nákladech exekuce při jejím zastavení má soud rozhodnout. Tak
je tomu právě proto, že tato kritéria jsou obsažena v ustanovení § 271 o. s. ř. a že jsou způsobilá založit i povinnost oprávněného, je z jeho textu nabíledni. Jestliže tedy zhodnocením hledisek zakotvených v § 271 o. s. ř. (z jakého
důvodu došlo k zastavení exekuce) to má být povinný, komu se ukládá povinnost k
náhradě nákladů oprávněnému, pak je to právě on, komu musí být uložena - ve
prospěch exekutora – i povinnost k náhradě nákladů exekuce. V případě, že
přichází v úvahu založení povinnosti k náhradě nákladů podle § 271 o. s. ř. naopak v osobě oprávněného, je logicky oprávněný rovněž nositelem povinnosti k
náhradě nákladů exekuce, kterou (k možnému uložení) předjímá právě ustanovení §
89 exekučního řádu“.
rozhodnutí, rozhodne soud o náhradě nákladů, které účastníkům prováděním výkonu
rozhodnutí vznikly, podle toho, z jakého důvodu k zastavení výkonu rozhodnutí
došlo. Může také zrušit dosud vydaná rozhodnutí o nákladech výkonu, popřípadě
uložit oprávněnému, aby vrátil, co mu povinný na náklady výkonu již zaplatil.
Dojde-li tedy k zastavení výkonu rozhodnutí, soud rozhodne nejen o
povinnosti k náhradě nákladů v řízení o zastavení výkonu rozhodnutí, ale je
současně povinen rozhodnout o všech nákladech, které vznikly v průběhu celého
řízení; pokud lze procesní zavinění vedoucí k zastavení výkonu rozhodnutí plně
přičítat oprávněnému, soud mu nejenže uloží povinnost uhradit povinnému všechny
náklady, které účelně vynaložil v průběhu celého vykonávacího řízení a které by
mu nevznikly, pokud by oprávněný postupoval s potřebnou mírou pečlivosti, ale
současně také zruší veškerá předcházející (ne)pravomocná usnesení o nákladech
výkonu rozhodnutí. Přitom posuzuje, zda zastavení výkonu rozhodnutí nezavinil
oprávněný tím, že při podání návrhu na jeho nařízení nebo při provádění výkonu
nezachoval potřebnou míru pečlivosti a přistoupil bezdůvodně k vymáhání splnění
povinnosti nebo ve vymáhání bezdůvodně pokračoval. Jestliže nelze oprávněnému
procesní zavinění vytknout, má právo na náhradu všech nákladů vzniklých při
provádění výkonu i nákladů řízení o zastavení výkonu rozhodnutí (srov. např.
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. srpna 2006, sp. zn. 20 Cdo 1756/2006). Při
rozhodování o nákladech podle § 271 o. s. ř. není vyloučeno použití § 150 o. s.
ř. Rozhodnutí podle § 271 může být vydáno současně s usnesením o zastavení
výkonu rozhodnutí nebo i v době po pravomocném zastavení výkonu rozhodnutí.
Uvedená hlediska je pak nutno užít i při částečném zastavení výkonu rozhodnutí
s tím, že namísto zrušení předchozích rozhodnutí o nákladech v případě
procesního zavinění oprávněného soud tato rozhodnutí změní tak, že oprávněnému
přizná náhradu jen v takové výši, která by mu náležela, kdyby k jeho procesnímu
zavinění nedošlo. (srov. např. Kurka, V., Drápal, L.: Výkon rozhodnutí v
soudním řízení, Linde Praha, 2004, str. 400, nebo Bureš, J., Drápal, L., Bureš,
J. a kol. Občanský soudní řád II. § 201 až 376. Komentář. 1. vydání.
Praha : C. H. Beck, 2009, str. 2266).
Z uvedeného pro danou věc vyplývá, že nebyla-li exekuce zastavena
zcela, nýbrž jen částečně ohledně částky 445.024,40 Kč a částky 106.115,50 Kč,
není soud povinen rozhodnout o všech nákladech, které vznikly v průběhu celého
řízení, a v úvahu nepřichází ani rozhodnutí podle § 271 věty druhé o. s. ř.,
neboť exekuční řízení v dané věci zatím nebylo skončeno.
Protože zamítavé rozhodnutí odvolacího soudu v části výroku II.,
kterým potvrdil výrok II. usnesení soudu prvního stupně, jímž byl zamítnut
návrh povinného na zastavení exekuce „ohledně nákladů exekuce a nákladů řízení
oprávněné“, nemá po právní stránce zásadní význam ve smyslu § 237 odst. 3 o. s.
ř., jelikož je v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu i s odbornou
literaturou, dovolací soud dovolání povinného podle § 243b odst. 5 věty první a
§ 218 písm. c) o. s. ř. odmítl (byť odůvodnění rozhodnutí krajského soudu není
v daných souvislostech zcela výstižné a jeho poukaz na § 55a exekučního řádu je
z hlediska intertemporality nesprávný - viz nález Ústavního soudu ze dne 4.
června 2009, sp. zn. I. ÚS 969/09, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12.
prosince 2012, sp. zn. 20 Cdo 1376/2011, na uvedeném závěru to však nic
nemění).
Vzhledem k tomu, že judikatura (k tomu srov. rozhodnutí
uveřejněné pod číslem 82/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) i
odborná literatura (viz shora) dovodila, že soud i při částečném zastavení
exekuce rozhoduje o nákladech exekuce (tedy o nákladech soudního exekutora a
nákladech oprávněného), přičemž i v takovém případě postupuje podle zásad
uvedených v § 271 o. s. ř., bude na soudu prvního stupně, aby o těchto
nákladech v daném řízení rozhodl. Je tomu tak proto, že podle § 51 písm. b)
exekučního řádu částečným zastavením dochází k zániku pověření exekutora ve
vztahu k částce, ohledně níž byla exekuce zastavena, resp. ve vztahu ke způsobu
exekuce, ohledně kterého došlo k zastavení, a proto je vyloučeno, aby exekutor
mohl ještě o nákladech exekuce rozhodovat v příkazu k úhradě nákladů (shodně
srov. též Stanovisko Nejvyššího soudu ČR z 15. 2. 2006, sp. zn. Cpjn 200/2005,
uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. R 31/2006, bod XV).
O případné náhradě nákladů dovolacího řízení se rozhoduje ve
zvláštním režimu podle § 87 a násl. exekučního řádu.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. prosince 2013
JUDr. Olga Puškinová
předsedkyně senátu