20 Cdo 1376/2011
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Miroslavy Jirmanové, Ph.D. a soudců JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Vladimíra
Mikuška v exekuční věci oprávněné PHL - G.E.N. s. r. o., se sídlem v Praze 4,
Na Pankráci 1062/58, identifikační číslo osoby 28162684, proti povinné OPZ
PLUS, a. s., „v konkursu“, se sídlem v Praze 1, Hradební 3, identifikační číslo
osoby 45274835, zastoupené JUDr. Lambertem Halířem, advokátem se sídlem v Praze
5, Kroftova 1, pro 29 750,- Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp.
zn. 48 Nc 111/2007, o dovolání povinné proti usnesení Městského soudu v Praze
ze dne 1. 4. 2010, č. j. 17 Co 515/2009-128, takto:
Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 1. 4. 2010, č. j. 17 Co 515/2009-128,
se ruší a věc se vrací městskému soudu k dalšímu řízení.
Obvodní soud pro Prahu 1 usnesením ze dne 28. 8. 2009, č. j. 48 Nc 111/2007-96,
zastavil exekuci do částky 29 750,- Kč (výrok I) a rozhodl, že exekuce bude
nadále pokračovat k vymožení nákladů exekuce (výrok II).
Městský soud v Praze napadeným rozhodnutím usnesení soudu prvního stupně v
napadeném výroku II potvrdil. Dospěl k závěru, že exekuci nelze zastavit zcela,
protože soudní exekutorka dosud nevydala příkaz k úhradě nákladů exekuce (na
výzvu odvolacího soudu, zda vydala příkaz, a aby vyčíslila náklady exekuce a
sdělila, jakou část z nich povinná zaplatila, soudní exekutorka nereagovala).
Současně považoval za správné, že soud prvního stupně postupoval podle § 55a
zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční
řád) a o změně dalších zákonů ve znění zákona č. 347/2007 Sb., tj. ve znění
účinném od 1. 1. 2008 (dále též jen „zákon č. 120/2001 Sb.“), ačkoliv návrh na
zastavení exekuce byl podán v roce 2007, protože se jedná o ustanovení procesní
povahy, kdy v obecné rovině platí, že soud při rozhodování postupuje podle
procesních předpisů, účinných v době rozhodování.
Povinná v dovolání, jehož přípustnost opírá o § 237 odst. 3 písm. c/ (správně
odst. 1 písm. c/), § 238 odst. 1 písm. d/ (resp. písm. c/) zákona č.99/1963
Sb., občanský soudní řád ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „o. s.
ř.“), uvedla, že návrh na zastavení exekuce podala již 12. 11. 2007 a že není
najisto postaveno, zda § 55a zákona č. 120/2001 Sb. lze použít i na řízení
zahájená před 1. 1. 2008, když podle jejího názoru měl o nákladech exekuce
rozhodovat soud podle § 271 o. s. ř. Odkázala na judikaturu Ústavního soudu
(např. nález sp. zn. IV. ÚS 314/09, sp. zn. III. ÚS 704/09, nález ze dne 21. 1.
2010, sp. zn. II. ÚS 1812/2010). Připomněla, že již dne 14. 5. 2007 uhradila
vše, o co byla soudní exekutorkou požádána. O tom, že zaplatila více, svědčí
příkaz k úhradě nákladů exekuce ze dne 26. 10. 2009, č. j. 095 Ex 57/07/Pn
01-065, který byl podle jejího názoru vydán v rozporu se zákonem, a usnesení
Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 14. 12. 2009, č. j. 48 Nc 111/2007-152,
které nabylo právní moci již dne 21. 12. 2009 a bylo vydáno v řízení, v němž
odvolací soud potvrdil usnesení soudu prvního stupně s tím, že „do současné
doby exekutorka nevydala příkaz k úhradě nákladů exekuce, a není tak známá
jejich definitivní výše a současný povinný na záloze nákladů řízení nezaplatil
takovou částku, která by vyúčtování nepochybně převýšila, nemohl odvolací soud
postupovat jinak než usnesení soudu prvního stupně v napadené části jako věcně
správné potvrdit podle § 219 o. s. ř.“. V něm obvodní soud vyčíslil náklady
exekuce částkou 7 735,- Kč (3000,- Kč tvoří odměna exekutorky, 3500,- Kč
paušální náhrada hotových výdajů a DPH v celkové výši 570,- a 665,- Kč). Uvedla
dále, že odvolací soud usnesení soudu prvního stupně potvrdil, aniž by vzal v
úvahu zmíněné usnesení obvodního soudu. Konečně připomněla nález Ústavního
soudu ze dne 1. 3. 2007, vyhlášený ve Sbírce zákonů České republiky pod č. 94,
dle něhož Ústavní soud považuje za vhodné, aby obecné soudy v řízení o výkon
rozhodnutí důsledně postupovaly podle § 268 odst. 1 písm. g) o. s. ř. a řízení
zastavovaly i tehdy, zanikne-li vymáhaná pohledávka splněním v průběhu
exekučního řízení. Navrhla, aby dovolací soud usnesení odvolacího soudu zrušil
a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Dovolací soud věc posoudil podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního
řádu, ve znění účinném od 1. 7. 2009 (Čl. II, Přechodná ustanovení, bod 12.
zákona č. 7/2009 Sb.).
Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná
rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Je-li napadeným rozhodnutím – jako v projednávaném případě – usnesení
odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno usnesení, kterým soud prvního stupně
rozhodl o návrhu na zastavení exekuce, je dovolání ve smyslu § 238a odst. 1
písm. c) o. s. ř. ve spojení s § 130 zákona č. 120/2001 Sb., přípustné za
podmínek vymezených v § 237 odst. 1 písm. b) nebo c) o. s. ř. (srov. § 238a
odst. 2 o. s. ř.). Protože použití ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř.
je vyloučeno, neboť sice usnesení soudu prvního stupně předcházelo dřívější,
odvolacím soudem zrušené rozhodnutí téhož soudu, ale druhým v pořadí nebylo
rozhodnuto jinak proto, že by byl soud prvního stupně vázán právním názorem
odvolacího soudu, zbývá přípustnost dovolání vyvozovat již jen z ustanovení §
237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (jež bylo k 31. 12. 2012 zrušeno nálezem
Ústavního soudu České republiky ze dne 21. 2. 2012, Pl. ÚS 29/11, avšak podle
nálezu IV. ÚS 1572/11 ze dne 6. 3. 2012 zůstává pro posouzení přípustnosti
dovolání podaných do 31. 12. 2012 i nadále použitelné), podle něhož rozhodnutí
odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li
právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo
která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená
právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatňovaným dovolacími důvody
podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 se nepřihlíží.
Napadené usnesení má po právní stránce zásadní význam (§ 237 odst. 3 o. s. ř.),
neboť odvolací soud ve věci rozhodl v rozporu se závaznou judikaturou Ústavního
soudu.
Jelikož vady podle § 229 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) a odst. 3 o. s. ř., jež
by řízení činily zmatečným, ani jiné vady řízení (§ 241a odst. 2 písm. a/ o. s.
ř.), k nimž je dovolací soud – je-li dovolání přípustné – povinen přihlédnout z
úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.), v dovolání namítány
nejsou a nevyplývají ani z obsahu spisu, a protože jinak je dovolací soud vázán
uplatněným dovolacím důvodem včetně jeho obsahového vymezení (§ 242 odst. 3
věta první o. s. ř.), je předmětem dovolacího přezkumu závěr odvolacího soudu,
že důvod k zastavení exekuce podle § 268 odst. 1 písm. g) o. s. ř., podle
kterého exekuce bude zastavena, jestliže po vydání rozhodnutí zaniklo právo jím
přiznané, je dán pouze pro vymáhanou pohledávku, příslušenství a náklady
předcházejícího řízení, ale dále bude pokračovat pro náklady exekuce, i když
již byly povinnou (v projednávané věci třetí osobou ve prospěch povinné)
zaplaceny, neboť soudní exekutorka doposud nevydala příkaz k úhradě nákladů
exekuce, a je tak správný postup soudu prvního stupně podle § 55a zákona č.
120/2001 Sb.
Právní posouzení je ve smyslu § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. nesprávné,
jestliže odvolací soud věc posoudil podle právní normy (práva hmotného nebo –
jak je tomu právě v souzené věci – práva procesního), jež na zjištěný skutkový
stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil,
případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval (z podřazení skutkového
stavu hypotéze normy vyvodil nesprávné závěry o právech a povinnostech
účastníků).
Ústavní soud v nálezu ze dne 4. 6. 2009, sp. zn. I. ÚS 969/09, konstatoval, že
„…z pohledu ústavně konformního výkladu intertemporality, založené novelou
exekučního řádu zákonem č. 347/2007 Sb., je třeba výkon rozhodnutí
uskutečňovaný na základě usnesení soudu o nařízení výkonu rozhodnutí vydaného
před účinností zákona č. 347/2007 Sb. posoudit dle exekučního řádu ve znění
platném a účinném do 31. prosince 2007.” Z uvedeného vyplývá, že soudy prvního
i druhého stupně chybně v této věci aplikovaly ustanovení § 55a zákona č.
120/2001 Sb., který byl vložen do exekučního řádu právě až novelou zákonem č.
347/2007 Sb. Exekuce byla nařízena usnesením Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne
19. 2. 2007, č. j. 48 Nc 111/2007-7, ve spojení s usnesením Městského soudu v
Praze ze dne 27. 8. 2007, č. j. 17 Co 347/2007-37, a proto bylo nutné
rozhodovat podle exekučního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2007. Z uvedeného
důvodu odvolací soud nesprávně aplikoval při rozhodování o návrhu povinné na
zastavení exekuce ustanovení § 55a zákona č. 120/2001 Sb. (s ohledem na zde
vyjádřený názor považuje Nejvyšší soud za překonaný názor vyjádřený v usnesení
ze dne 30. 11. 2011, sp. zn. 20 Cdo 2817/2009, a ze dne 28. 6. 2011, sp. zn. 20
Cdo 2816/2009).
Odvolací soud rovněž přehlédl, že soudní exekutorka v souzené věci vydala
příkaz k úhradě nákladů dne 26. 10. 2009, č. j. 095 Ex 57/07Pn 01-065, který
Obvodní soud pro Prahu 1 změnil usnesením ze dne 14. 12. 2009, č. j. 48 Nc
111/2007-152, tak, že náklady exekuce stanovil částkou 7 735,- Kč.
Protože rozhodnutí odvolacího soudu není správné, dovolací soud je zrušil a věc
mu vrátil k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2 část věty za středníkem, odst. 3 o.
s. ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud v dalším řízení závazný (§
243d odst. 1 věta první, § 226 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 12. prosince 2012
JUDr. Miroslava Jirmanová, Ph.D.
předsedkyně senátu