30 Cdo 2770/2017-68
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Františka Ištvánka a soudců JUDr. Pavla Simona a JUDr. Bohumila Dvořáka v
právní věci žalobkyně P. Ř., narozené XY, bytem XY, zastoupené Mgr. Emilem
Doleželem, advokátem se sídlem v Praze 8, Sokolovská 22, proti žalované České
republice – Ministerstvu vnitra, se sídlem v Praze 7, Nad Štolou 3, o 381 151
Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 52 C
589/2014, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne
24. 1. 2017, č. j. 16 Co 452/2016-52, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího
řízení částku 300 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
I. Dosavadní průběh řízení
1. Obvodní soud pro Prahu 7 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne
24. 6. 2016, č. j. 52 C 589/2014-24, vyhověl žalobě v části, jíž se žalobkyně
domáhala zaplacení částky 376 915,80 Kč s příslušenstvím (výrok I), zamítl
žalobu v části, jíž se žalobkyně domáhala zaplacení částky 4 235,20 Kč s
2. Dovoláním napadeným rozsudkem Městský soud v Praze jako soud odvolací
změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že se žaloba o zaplacení částky 376
915,80 Kč s příslušenstvím zamítá (výrok I), a rozhodl o náhradě nákladů řízení
před soudy obou stupňů (výrok II).
3. Soud prvního stupně vyšel z následujících skutkových zjištění.
Žalobkyně nebyla uvedena jako dcera svého otce P. R. v Centrální evidenci
obyvatel (dále jen „CEO“), ačkoliv otec byl zapsán v rodném listu žalobkyně.
Dne 25. 2. 2005 otec žalobkyně zemřel. Žalobkyně se neúčastnila v roce 2005
dědického řízení, neboť o probíhajícím dědickém řízení nebyla vyrozuměna. Byla
tak zkrácena o možnost získat dědický podíl ve výši ? z čisté hodnoty dědictví
ve zjištěné částce 1 524 606 Kč. Zůstavitel P. R. zemřel bez zanechání závěti,
čistá hodnota dědictví byla rozdělena mezi další tři zůstavitelovy dcery.
Usnesení Obvodního soudu pro Prahu 6 sp. zn. 26 D 268/2005 nabylo právní moci
dne 29. 12. 2005. Ve výpisu z CEO ze dne 2. 3. 2005 byly jako děti zůstavitele
uvedeny pouze M. B., M. R. a E. R.. Právo žalobkyně vůči ostatním dědičkám v
okamžiku, kdy se žalobkyně o smrti otce a svém dědickém právu dozvěděla (v roce
2014), již bylo promlčeno. Svůj nárok uplatnila žalobkyně u žalované v květnu
2014, žalovaná nárok neuznala.
4. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalovaná nese odpovědnost ve
smyslu § 8a odst. 1 zákona č. 133/2000 Sb., o evidenci obyvatel, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen zákon č. 133/2000 Sb.), za přesnost údajů v
informačním systému. Přestože toto ustanovení nese dovětek, že odpovědnost se
vztahuje ke stavu, ve kterém byly zapisovatelem předány, měl soud prvního
stupně za to, že odpovědnost se vztahuje obecně na přesnost údajů v informačním
systému tak, jak byla pro žalovanou zjistitelná, a to minimálně ke dni
platnosti novely, která tuto odpovědnost žalované zakotvila, tj. ke dni
platnosti zákona č. 53/2004 Sb. Toto ustanovení bylo vloženo do zákona č.
133/2000 Sb. cca 4 roky poté, co byl vydán, a lze tedy očekávat, že za tuto
dobu již musel být vytvořen evidenční systém souladný s matrikami a jinými
zapisovateli, aby mohla být takováto odpovědnost státu uložena, tedy již v té
době mělo být ze strany žalované zjištěno, že u žalobkyně je evidována jako
vazební rodič pouze matka, a jejím úkolem mělo být ověřit, zda příslušná
matrika neeviduje i otce žalované, a vytvořit k žalované jako vazební osobu i
otce evidovaného v rodném listě. Pokud tedy v době projednávání dědictví po
otci žalované absentoval v evidenčním systému žalované vazební vztah mezi
žalobkyní a jejím otcem, je to třeba vnímat jako nesprávný úřední postup
žalované jako správce informačního systému evidence obyvatel s přímou
odpovědností za správnost údajů, v jehož důsledku nebyl žalobkyni přiznán její
zákonný podíl na dědictví, když notář vycházel při zjišťování okruhu dědiců
právě z CEO. Vzhledem k tomu, že se o smrti otce žalobkyně dozvěděla až v roce
2014, uplynula již tříletá promlčecí doba ve smyslu § 101 zákona č. 40/1964
Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“), s počátkem běhu dle § 105 obč.
zák. k uplatnění jejích práv jako oprávněného dědice vůči ostatním dědičkám po
zůstaviteli podle § 485 obč. zák. Nemožností domoci se svého zákonného
dědického podílu, neboť taková žaloba by musela být neúspěšná, vznikla
žalobkyni škoda představující nezískaný dědický podíl ponížený o odměnu notáře.
5. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně. Po
právní stránce odvolací soud uvedl, že dle ustálené judikatury Nejvyššího soudu
(např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 8. 2010, sp. zn. 25 Cdo 2601/2010)
nárok na náhradu škody způsobené při výkonu veřejné moci nesprávným úředním
postupem ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou
při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně
zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti
(notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“ nebo „zákon č.
82/1998 Sb.“), je zásadně nárokem subsidiárního charakteru, podmíněným tím, že
se poškozený nemůže domoci nápravy jinak.
6. V daném případě se žalobkyně mohla domoci vydání na ni připadajícího
dědického podílu žalobou na ochranu oprávněného dědice dle § 485 obč. zák.,
podanou proti ostatním dědičkám zůstavitele, neboť tyto byly povinny jí
dědictví v rozsahu připadajícím na žalobkyni vydat. Odpovědnost státu pak
nastupuje až ve chvíli, kdy poškozený nemůže dosáhnout uspokojení své
pohledávky vůči původnímu dlužníku. Sama skutečnost, že dle svého tvrzení se
žalobkyně o smrti otce dozvěděla až po devíti letech, tedy po uplynutí tříleté
promlčecí lhůty k podání předmětné žaloby na vydání dědictví, nemůže být
přičítána případnému nesprávnému postupu státu (neuvedení žalobkyně v CEO).
Okolnost, že k promlčení nároku došlo v důsledku dlouhodobé absence osobního či
jiného styku mezi žalobkyní a jejím otcem, je okolností subjektivního
charakteru na straně žalobkyně. Skutečnost, že žalobkyně nemohla uplatnit svůj
dědický nárok vůči ostatním dědicům před uplynutím promlčecí lhůty je tak
primárně důsledkem absence běžného kontaktu žalobkyně s jejím otcem, nikoliv
důsledkem případného nesprávného postupu při evidenci osob v CEO. Příčinná
souvislost mezi případným nesprávným úředním postupem státu a vzniklou škodou
tak dle názoru odvolacího soudu chybí a subsidiární odpovědnost státu za škodu
zde nenastupuje, neboť žalobkyně měla svůj nárok uplatnit vůči těm dědicům
zůstavitele, kterým se dědictví po jejím otci dostalo. Za těchto konkrétních
okolností nelze promlčení nároku žalobkyně vůči dědicům považovat za důvod
vzniku subsidiární odpovědnosti státu za škodu dle zákona č. 82/1998 Sb.
7. V daném případě tedy není naplněn jeden z předpokladů pro odpovědnost
státu za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci nesprávným úředním postupem,
a to existence příčinné souvislosti mezi nesprávným úředním postupem a vzniklou
škodou.
II. Dovolání a vyjádření k němu
8. Rozsudek odvolacího soudu v celém jeho rozsahu napadla žalobkyně
dovoláním, jehož přípustnost spatřuje v tom, že má být právní otázka dovolacím
soudem vyřešena jinak a jde o otázku, která v rozhodování dovolacího soudu
dosud nebyla vyřešena. Jako dovolací důvod dovolatelka uvádí nesprávné právní
posouzení věci. Namítá, že úvahy odvolacího soudu opomíjí, že právě proto, že
žalobkyně byla vynechána z dědického řízení, nebylo jí doručeno usnesení
Obvodního soudu pro Prahu 6 sp. zn. 26 D 368/2005 a o jeho existenci se v
promlčecí době nedozvěděla ani jinak. Je tedy absurdní, pokud odvolací soud
uzavírá, že mohla žalobu, která směřuje zejména proti tomuto usnesení, podat.
Dovolatelka nesouhlasí s tím, že si sama zavinila, že o smrti otce se
nedozvěděla včas. V důkazním řízení před soudem prvního stupně bylo zjištěno,
že žalobkyni otec svým ostatním dcerám tajil, sám s ní od dětství
nekomunikoval, a to zejména proto, že žalobkyně pocházela z nemanželského
poměru otce. Nebylo vinou ani chybou žalobkyně, že kontakt s otcem nebyl ani na
běžné úrovni. Odvolací soud odmítl akceptovat složitost reálného života, a to,
že někdy jsou rodinné vztahy složité natolik, že dokonce kontakt dcery s otcem
neprobíhá vůbec. To se stalo právě v případě žalobkyně a jejího otce. Tato
skutečnost však nemá vliv na existenci dědického práva, tj. práva potomků na
dědický podíl.
9. V dané věci je zřejmé, že pokud by žalobkyně byla uvedena v CEO,
dozvěděla by se o smrti otce v dědickém řízení a svůj dědický díl by získala.
Pokud by jej v dědickém řízení nezískala, byla by alespoň o smrti otce z
dědického řízení informována a mohla by se ochrany svého práva na dědický podíl
domáhat řádnou cestou.
10. O existenci nemanželské dcery – žalobkyně nikdo nevěděl, sám otec
dceru nikde nenahlásil, neřekl o žalobkyni ani svým dětem a manželce. Právní
řád, ale ani morální pravidla ovšem nestanoví, že každý je povinen pravidelně
kontrolovat úmrtí svých příbuzných. Žalobkyni nelze vytýkat, že sama úmrtí otce
nezjistila včas. Nevědomost žalobkyně je proto v příčinné souvislosti s
nesprávným úředním postupem Ministerstva vnitra.
11. Dovolatelka dále namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu bylo
překvapivé. V průběhu celého řízení argument, který jako jediný použil odvolací
soud pro změnu napadeného rozhodnutí, nezazněl. Žalobkyně byla zkrácena na
svých procesních právech, neboť se nemohla v průběhu krátkého odvolacího
jednání bránit. Žalobkyně nebyla poučena o možnosti odlišného právního názoru.
12. Dovolatelka namítá vadnost nákladového výroku, když do nákladového
výroku byla podána odvolání obou procesních stran.
13. Dovolatelka navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek změnil
tak, že potvrdí správnost výroku I. rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne
24. 6. 2016, č. j. 52 C 589/2014-24, a přizná žalobkyni plnou náhradu nákladů
řízení.
14. Žalovaná ve svém vyjádření k dovolání uvedla, že se ztotožňuje s
rozhodnutím odvolacího soudu, které bylo vydáno v souladu s ustálenou soudní
judikaturou, na kterou soud v odůvodnění svého rozsudku v plné šíři odkazuje, a
považuje je za správné. Žalovaná navrhuje, aby dovolací soud, pokud dovolání
žalobkyně připustí, dovolání jako nedůvodné zamítl.
III. Přípustnost dovolání
15. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl
podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1.
2014 do 29. 9. 2017 (viz čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb. a čl. II bod 2
zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
16. Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, řádně
zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř., dovolací soud se proto zabýval jeho
přípustností.
17. Ve vztahu k nákladovému výroku dovolatelka nikterak nevymezuje
přípustnost dovolání. V této části tudíž dovolání trpí vadou, pro niž nelze v
dovolacím řízení pokračovat (§ 241b odst. 3 o. s. ř. a § 243b o. s. ř.).
18. Dovolací soud však shledal dovolání přípustným pro řešení otázky
příčinné souvislosti mezi tvrzeným nesprávným úředním postupem státu a vzniklou
škodou, neboť daná otázka nebyla dosud v podobných skutkových poměrech v
judikatuře Nejvyššího soudu vyřešena.
IV. Důvodnost dovolání
19. Dovolání takto přípustné však není důvodné.
20. V posuzované věci spočívá rozsudek odvolacího soudu na závěru, že
nebyl splněn jeden z předpokladů vzniku odpovědnosti za škodu podle zákona č.
82/1998 Sb., a to existence příčinné souvislosti mezi tvrzeným nesprávným
úředním postupem Ministerstva vnitra, spočívajícím v tom, že žalobkyně nebyla
vedena v Centrální evidenci obyvatel jako dcera P. R. a vznikem škody
spočívající v tom, že se žalobkyni nedostalo jejího dědického podílu z dědictví
po P. R., na který měla mít dle svých tvrzení nárok.
21. Zákon č. 82/1998 Sb. zakládá objektivní odpovědnost státu (bez
ohledu na zavinění), jíž se nelze zprostit a která předpokládá dle § 5 písm. b)
ve spojení s § 13 OdpŠk současné splnění třech předpokladů: 1) nesprávný úřední
postup, 2) vznik škody a 3) příčinná souvislost mezi nesprávným úředním
postupem a vznikem škody. Jejich existence musí být v soudním řízení bezpečně
prokázána a nepostačuje pouhý pravděpodobnostní závěr o splnění některé z nich.
22. Otázka, zda skutečně došlo na straně státu k tvrzenému nesprávnému
úřednímu postupu, není předmětem dovolacího řízení, neboť odvolací soud založil
svůj zamítavý rozsudek na závěru o absenci příčinné souvislosti a jen ten
žalobkyně dovoláním napadá. Takto vymezeným dovolacím důvodem je Nejvyšší soud
v dovolacím řízení vázán.
23. Ke zkoumání faktické kauzality se Nejvyšší soud vyjádřil opakovaně.
Například v rozsudku ze dne 22. 1. 2014, sp. zn. 30 Cdo 1729/2013, uvedl, že je
běžné, že se kauzálního děje účastní více skutečností, které vedou ke vzniku
škody. Mezi takovými skutečnostmi je však třeba identifikovat právně relevantní
příčinu vzniku škody. Z celého řetězce všeobecné příčinné souvislosti (v němž
každý jev má svou příčinu, zároveň však je příčinou jiného jevu) je třeba
sledovat jen ty příčiny, které jsou důležité pro odpovědnost za škodu. Musí jít
o skutečnosti podstatné, bez nichž by ke vzniku škody nedošlo. Pro existenci
kausálního nexu je nezbytné, aby řetězec postupně nastupujících příčin a
následků byl ve vztahu ke vzniku škody natolik propojen, že již z působení
prvotní příčiny lze důvodně dovozovat věcnou souvislost se vznikem škodlivého
následku. To znamená, aby prvotní příčina bezprostředně vyvolala jako následek
příčinu jinou a ta případně příčinu další. K přerušení příčinné souvislosti
dochází, jestliže nová okolnost působila jako výlučná a samostatná příčina,
která vyvolala vznik škody bez ohledu na původní škodnou událost. Zůstala-li
původní škodná událost tou skutečností, bez níž by k následku nedošlo, příčinná
souvislost se nepřerušuje.
24. Pro posouzení faktické kauzality je třeba na prvním místě
identifikovat následek, tj. určit, v čem spočívá žalobkyní tvrzená škoda a
následně zjistit, zda je žalobkyní tvrzený nesprávný úřední postup příčinou
této škody, nebo zda byla škoda zapříčiněna jinou okolností.
25. Žalobkyně spatřuje svoji škodu v tom, že nezískala finanční
prostředky, které měla dle svého přesvědčení získat jako svůj dědický podíl po
zemřelém otci. Pro zjištění příčinné souvislosti je třeba na prvním místě
posoudit, kdy žalobkyni uvedená škoda vznikla.
26. Žalobkyně mohla získat svůj dědický podíl v případě, pokud by se
účastnila dědického řízení ve věci dědictví po svém zemřelém otci. Otázkou však
je, zda jí ve chvíli, kdy bylo dědické řízení skončeno a ona svůj dědický podíl
nezískala, již škoda vznikla.
27. Škodou přitom zákon míní újmu, která nastala (projevuje se) v
majetkové sféře poškozeného. Spočívá-li ve zmenšení jeho majetkového stavu, jde
o škodu skutečnou. Spočívá-li v tom, že se majetek poškozeného nezvětšil,
ačkoliv nebýt škodné události, k jeho zvětšení by při obvyklém běhu věcí bývalo
došlo, jde o ušlý zisk (jako v případě žalobkyně v této věci). Škoda je přitom
objektivně vyjádřitelná všeobecným ekvivalentem, tj. penězi, a je tedy
napravitelná poskytnutím majetkového plnění, především penězi.
28. Podle § 105 obč. zák. jde-li o právo oprávněného dědice na vydání
dědictví (§ 485), počne běžet promlčecí doba od právní moci rozhodnutí, jímž
bylo dědické řízení skončeno.
29. Dle § 485 odst. 1 obč. zák., zjistí-li se po projednání dědictví, že
oprávněným dědicem je někdo jiný, je povinen ten, kdo dědictví nabyl, vydat
oprávněnému dědici majetek, který z dědictví má, podle zásad o bezdůvodném
obohacení tak, aby neměl majetkový prospěch na újmu pravého dědice.
30. Podle § 8 odst. 3 zákona č. 133/2000 Sb., ve znění účinném do 31.
12. 2008, obyvateli staršímu 15 let na základě písemné žádosti poskytuje
ministerstvo, krajský úřad, obecní úřad obce s rozšířenou působností nebo
ohlašovna územního obvodu místa trvalého pobytu písemně údaje vedené v
informačním systému k jeho osobě s výjimkou údajů uvedených v § 3 odst. 3 písm.
p) a § 3 odst. 4 písm. q), který se poskytuje pouze obyvateli staršímu 18 let.
V žádosti obyvatel uvede a) jméno, popřípadě jména, příjmení, rodné příjmení,
b) rodné číslo, c) číslo občanského průkazu, cestovního dokladu, průkazu o
povolení k pobytu pro cizince nebo průkazu povolení k pobytu azylanta, d)
adresu místa trvalého pobytu občana nebo místa pobytu obyvatele uvedeného v § 1
odst. 1 písm. b) a c). Žádost opatří úředně ověřeným podpisem. Povinnost
úředního ověření podpisu neplatí, pokud obyvatel předloží doklad uvedený v
písmenu c) a podepíše žádost před orgánem příslušným k poskytování údajů.
31. Opomenutí dědice, jak k tomu došlo v případě žalobkyně, není zcela
výjimečné. I z toho důvodu na ně zákon pamatoval v § 485 odst. 1 obč. zák. a
umožnil mu, aby se svého dědického podílu domohl žalobou podanou proti tomu,
kdo dědictví nabyl v rozsahu, jež přináležel opomenutému dědici. Ten si vůči
osobě, která dědila, podržel nárok, jež zákon kvalifikuje jako bezdůvodné
obohacení. Z toho je zřejmé, že skončením dědického řízení žalobkyni jí tvrzená
škoda nevznikla, neboť součástí jejího majetku stále byla pohledávka vůči
osobám, které po jejím otci dědily. Případná pochybení v průběhu dědického
řízení (lhostejno zda kvalifikovatelná jako nesprávný úřední postup nebo
nezákonné rozhodnutí – k tomuto rozdílu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
29. 4. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2262/2013) z toho důvodu nelze označit za příčinu
žalobkyní tvrzené škody.
32. Žalobkyni vznikla škoda až v okamžiku, kdy se její výše uvedená
pohledávka stala nevymahatelnou. Pohledávka se může stát nevymahatelnou i z
důvodu jejího promlčení, přičemž si soud v odškodňovacím řízení otázku
nevymahatelnosti může posoudit jako otázku předběžnou (srov. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2015, sp. zn. 30 Cdo 546/2015). Soudy se otázkou
nevymahatenosti pohledávky žalobkyně vůči osobám, které po otci žalobkyně
dědily, nezabývaly. S ohledem na níže uvedené je však posouzení dané otázky
nadbytečné, neboť ani v případě, kdy by skutečně uvedená pohledávka byla z
důvodu promlčení nároku žalobkyně na vydání bezdůvodného obohacení proti
osobám, které po jejím otci dědily, nevymahatelná, nemělo by to vliv na
správnost závěrů odvolacího soudu.
33. Z výše uvedeného je zřejmé, že škoda (byla-li by prokázána
nevymahatelnost pohledávky žalobkyně) mohla vzniknout až ve chvíli, kdy
uplynula promlčecí doba pro podání žaloby opomenutého dědice, která byla podle
§ 105 obč. zák. tři roky od právní moci rozhodnutí, jímž bylo dědické řízení
skončeno.
34. Poté, co je identifikována škoda jako následek, je třeba se zabývat
otázkou, která okolnost je její příčinou. V daném případě je zjevné, že
bezprostřední příčinou vzniku škody žalobkyně je nepodání žaloby opomenutého
dědice. Z pohledu odpovědnosti státu je pak, s přihlédnutí k žalobní
konstrukci, rozhodné jen to, zda žalobkyní tvrzený nesprávný úřední postup
spočívající v tom, že nebyla v Centrální evidenci obyvatel vedena jako dcera P.
R., lze považovat za nutnou a dostačující příčinu toho, že žalobkyně se svých
nároků jako opomenutý dědic nedomáhala. Jinak řečeno, zda by v případě, kdy by
byla vedena jako dcera P. R. v Centrální evidenci obyvatel, byla bývala
uvedenou žalobu podala, a to v době od 29. 12. 2005 do 29. 12. 2008, kdy
uplynula výše zmíněná promlčecí doba.
35. Vzhledem k tomu, že žalobkyně měla v rozhodné době přístup pouze k
údajům, které byly v Centrální evidenci obyvatel vedeny o ní (srov. § 8 odst. 3
zákona č. 133/2000 Sb.), nikoli k údajům evidovaným o P. R., je zřejmé, že
skutečnost neevidence žalobkyně jako jeho dcery v Centrální evidenci obyvatel
nemohla mít na rozhodnutí žalobkyně o tom, zda žalobu oprávněného dědice podat
či nepodat, žádný vliv. Nejsou proto při posouzení důvodnosti uplatněného
škodního nároku na místě úvahy o tzv. souběžné ani kumulativní kauzalitě, neboť
jedinou dostatečnou a nutnou podmínkou vzniku shora žalobkyni definované škody
byla její nevědomost o smrti otce, následná její neúčast v dědickém řízení po
něm a konečně její neuplatnění práva opomenutého dědice (a nikoliv tedy její
neevidence jako dcery P. R.).
36. Podle § 242 odst. 3 o. s. ř. je-li dovolání přípustné, dovolací soud
přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) a odst. 3
o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci. Dovolací soud však v posuzovaném řízení žádné vady
neshledal, a to ani dovolatelkou tvrzenou vadu spočívající v překvapivosti
rozhodnutí odvolacího soudu ohledně závěru o neexistenci příčinné souvislosti.
Z odůvodnění napadeného rozhodnutí je zřejmé, že odvolací soud nepostavil své
rozhodnutí na tom, že příčinná souvislost nebyla prokázána, ale na právním
závěru, že mezi tvrzenými skutečnostmi nelze příčinnou souvislost spatřovat. V
takovém případě ani výzva ve smyslu § 118a odst. 2 o. s. ř. a případné následné
doplnění vylíčení rozhodných skutečností by nemohlo vést k jinému závěru.
37. Z výše vyložených důvodů považoval dovolací soud rozsudek odvolacího
soudu za věcně správný, a proto dovolání podle § 243d písm. a) o. s. ř. zamítl.
38. S ohledem na výsledek dovolacího řízení je žalobkyně povinna
nahradit žalované náklady tohoto řízení vzniklé v souvislosti s podáním
vyjádření k dovolání (srov. § 243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 1, § 151
odst. 1 část věty před středníkem a § 146 odst. 3 o. s. ř.), jež sestávají z
náhrady hotových výdajů advokáta stanovených paušální částkou 300 Kč [§ 13
odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za
poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů].
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. 4. 2019
JUDr. František Ištvánek
předseda senátu