ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Františka Ištvánka a soudců JUDr. Pavla Vlacha a JUDr. Pavla Simona ve věci
žalobce STAVBA Brno, družstvo, se sídlem v Brně, Podnásepní 379/10,
identifikační číslo osoby 00030864, zastoupené JUDr. Pavlem Indrou, advokátem
se sídlem v Blansku, Rožmitálova 40/10, proti žalované České republice –
Ministerstvu financí, se sídlem v Praze 1, Letenská 15, o náhradu škody, vedené
u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 25 C 18/2013, o dovolání žalované
proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. 9. 2014, č. j. 28 Co
281/2014-67, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 17. 9. 2014, č. j. 28 Co 281/2014-67,
se zrušuje a věc se vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 24. 3. 2014, č. j. 25 C 18/2013-30, ve znění opravného usnesení ze dne 7. 5. 2014,
č. j. 25 C 18/2013-43, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku
827.223,50 Kč s úrokem z prodlení ve výši 18 % ročně od 5. 9. 1994 do 8. 12. 2005 (výrok I), zamítl žalobu o zaplacení úroku z prodlení ve výši 18 % ročně z
částky 827.223,50 Kč od 9. 12. 2005 do zaplacení a částky 10.488,- Kč (výrok
II) a na nákladech řízení uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku
48.787,20 Kč do třiceti dnů od právní moci rozsudku (výrok III). Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) k odvolání žalované shora
uvedeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku
o věci samé a ve výroku o nákladech řízení (výrok I) a žádnému z účastníků
nepřiznal právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II). Odvolací soud tak rozhodl o žalobě, kterou se žalobce domáhal na žalované
zaplacení částky 827.223,50 Kč s úrokem z prodlení ve výši 18 % ročně od 5. 9. 1994 do 8. 12. 2005 (zamítavý výrok rozsudku soudu prvního stupně nebyl napaden
odvoláním a nabyl tak právní moci), a to na náhradě škody, jež mu měla
vzniknout nečinností Finančního úřadu Brno I (dále jen „správce daně“) v daňové
exekuci vedené proti žalobci jako daňovému dlužníku k vymožení daňového
nedoplatku – penále na důchodové dani ve výši 4.320.350,- Kč, podle
vykonatelného platebního výměru ze dne 6. 4. 1995. Tuto nečinnost spatřoval
žalobce v tom, že správce daně poté, co exekučním příkazem ze dne 5. 8. 2005
rozhodl o přikázání pohledávky žalobce za dlužníkem STAVBA, k. s. (dále i jen
„dlužník“), ve výši 827.223,50 Kč s úrokem z prodlení ve výši 18 % ročně od 5. 9. 1994 do zaplacení, přiznané žalobci rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze
dne 29. 6. 2005, č. j. 1 Cmo 126/2005-193, který nabyl právní moci dne 8. 8. 2005, tuto (přikázanou) pohledávku nevymáhal a přivodil tak její promlčení v
(náhradní) tříměsíční promlčecí době podle § 408 odst. 1, 2 zákona č. 513/1991
Sb., obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“). Žalobce sám přitom pohledávku
v důsledku jejího postižení tímto exekučním příkazem na dlužníku vymáhat
nemohl. Nebýt uvedené nečinnosti správce daně, zvětšil by se majetek žalobce o
správcem daně vymoženou pohledávku, neboť exekuce nařízená cit. exekučním
příkazem byla správcem daně následně zastavena (rozhodnutím ze dne 14. 6. 2007), pročež by byl správce daně po zastavení exekuce povinen vymožené plnění
žalobci vydat. Důsledkem nečinnosti správce daně tak bylo promlčení pohledávky
a ztráta její vymahatelnosti na dlužníku. O uvedeném tíživém následku
nečinnosti správce daně se žalobce dozvěděl poté, co byla k jeho návrhu
(došlému soudu dne 17. 8. 2007) na vymožení uvedené pohledávky nařízená exekuce
posléze zastavena usnesením Městského soudu v Brně ze dne 8. 9. 2010, č. j. 69
Nc 3905/2007-115, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně jako soudu
odvolacího ze dne 7. 5. 2012, č. j. 20 Co 107/2011-130, a to pro její
nepřípustnost z důvodu dlužníkem (povinným) vznesené námitky promlčení.
Soudy vyšly ze zjištění, že k nečinnosti správce daně, představované nepodáním
návrhu na nařízení exekuce či výkon rozhodnutí k vymožení pohledávky v otevřené
promlčecí době běžící od 12. 8. 2005 do 12. 11. 2005 (§ 408 odst. 2 obch. zák.), došlo. Tuto nečinnost právně shodně zhodnotily jako nesprávný úřední
postup ve smyslu § 13 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou
při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně
zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti
(notářský řád), v platném znění (dále jen „OdpŠk“). Nesprávnost úředního
postupu správce daně pak soudy dovodily pro jeho rozpor s ustanovením § 315
odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“),
aplikovatelným podle § 73 odst. 7 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a
poplatků, přiměřeně i pro výkon daňové exekuce, podle nějž byl správce daně
jako oprávněný povinen vůči poddlužníku pohledávku uplatnit a zabránit tak
jejímu promlčení. Odvolací soud vyšel ze skutkových závěrů soudu prvního stupně, že dlužník byl v
roce 2005 schopen předmětnou pohledávku uhradit a že by tak „pod tlakem
exekuce“ (tj. jako poddlužník v daňové exekuci) učinil ne později než ke dni 8. 12. 2005. Ve shodě se soudem prvního stupně uzavřel, že takto na dlužníku
(poddlužníku v daňové exekuci) vymožené plnění by byl správce daně posléze
povinen žalobci vydat, neboť vlastní důvod zastavení daňové exekuce (jakkoliv v
rozhodnutí ze dne 14. 6. 2007 nevyjádřený, připuštěný však samotnou žalovanou)
byl představován prekluzí na žalobci jako povinném vymáhaného daňového
nedoplatku. Odvolací soud se dále ztotožnil s právním závěrem soudu prvního
stupně, že takto žalobci vzniklá škoda nijak nesouvisí s tím, že žalobce
nemusel správci daně zaplatit (prekludovaný) daňový nedoplatek, k jehož
vymožení byla daňová exekuce zahájena. V odvolacím řízení žalovanou vznesenou námitku promlčení shledal odvolací soud
přípustnou, avšak nedůvodnou, když s poukazem na judikaturu Nejvyššího soudu
(usnesení ze dne 15. 2. 2012, sp. zn. 28 Cdo 1559/2011, a rozsudek ze dne 30. 4. 2002, sp. zn. 33 Odo 477/2001) uzavřel, že tříletá promlčecí doba podle § 32
odst. 1 OdpŠk započala svůj běh až „datem rozhodnutí“ Krajského soudu v Brně ze
dne 7. 5. 2012, č. j. 20 Co 107/2011-130. Dle odvolacího soudu
až v tomto okamžiku obdržel žalobce informaci, na jejímž základě si mohl učinit
úsudek, která konkrétní osoba je za škodu odpovědná. V této souvislosti
odvolací soud konstatoval, že účastník řízení (tj. povinný STAVBA, k. s.)
námitku promlčení vznést mohl, ale nemusel, pročež bylo na posouzení a
rozhodnutí soudu (v dané věci Krajského soudu v Brně v řízení o odvolání
žalobce jako oprávněného proti usnesení Městského soudu v Brně ze dne 8. 9. 2010, č. j. 69 Nc 3905/2007-115), zda ji shledá důvodnou či nikoliv.
Rozsudek odvolacího soudu v celém jeho rozsahu napadla žalovaná (dále jen
„dovolatelka“) dovoláním, maje za to, že odvolací soud posoudil nesprávně dvě
otázky hmotného práva a jednu otázku procesního práva, na jejichž vyřešení
závisí jeho rozhodnutí, čímž je dle dovolatelky dán dovolací důvod podle § 241a
odst. 1 o. s. ř. Odvolací soud dle dovolatelky pochybil v řešení následujících otázek:
a) v otázce hmotného práva, zda žalobci mohla (tvrzenou) nečinností správce
daně vniknout škoda, když „… v materiální rovině se jeho majetek nesnížil,
naopak v důsledku promlčení (správně: prekluze – poznámka Nejvyššího soudu)
nedoplatku na dani se jeho jmění zvýšilo.“ Přípustnost dovolání ve vztahu k
této otázce dovozuje dovolatelka s poukazem na § 237 o. s. ř. z toho, že nebyla
v rozhodování dovolacího soudu dosud vyřešena;
b) v otázce procesního práva, za kterou dovolatelka považuje (nepřípustné)
přenesení povinností tvrzení a důkazní (a jim odpovídajících břemen) ohledně
bonity dlužníka v rozhodné době (tj. v roce 2005) na její osobu, ač tyto
povinnosti a břemena tíží žalobce. V této souvislosti
dovolatelka namítla, že pokud odvolací soud uzavřel, že „… z ničeho nevyplývá,
že společnost STAVBA, k. s. v roce 2005 by nebyla schopna uhradit pravomocně
přiznanou pohledávku Vrchním soudem v Olomouci“, přenesl tak na ni povinnost
tvrdit a prokázat negativní skutečnost, ač to byl žalobce, kdo měl tvrdit a
prokazovat skutečnost pozitivní (tj. že by dlužník dluh uhradil). Přípustnost
dovolání ve vztahu k této otázce dovozuje dovolatelka z toho, že odvolací soud
se při jejím řešení odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu,
vyjádřené v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 2. 2013, sp. zn. 28 Cdo
2114/2012;
c) konečně v (hmotněprávní) otázce posouzení počátku běhu tříleté promlčecí
doby podle § 32 odst. 1 OdpŠk – dovolatelka je toho názoru, že promlčecí doba
začala v dané věci běžet již dne 10. 12. 2007, kdy dlužník jako povinný v
exekučním řízení vedeném u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 69 Nc 3905/2007
vznesl v rámci návrhu na zastavení exekuce námitku promlčení vymáhaného nároku
žalobce, a tedy ke dni uplatnění nároku u žalované (dne 27. 8. 2012) již marně
uplynula. Rovněž přípustnost dovolání ve vztahu k této otázce spatřuje
dovolatelka v tom, že odvolací soud se při jejím řešení odchýlil od ustálené
rozhodovací praxe dovolacího soudu (v této souvislosti dovolatelka poukázala na
rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2014, sp. zn. 25 Cdo 3672/2012, ze dne
27. 3. 2012, sp. zn. 25 Cdo 129/2010, a ze dne 20. 2. 2003, sp. zn. 25 Cdo
860/2002). Dovolatelka proto navrhla, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu
zrušil a věc odvolacímu soudu vrátil k dalšímu řízení. Žalobce s dovoláním nesouhlasil, ztotožnil se s dovoláním zpochybněným řešením
nastolených otázek soudy obou stupňů.
V otázce promlčení má žalobce za to, že
počátek běhu promlčecí doby „nelze počítat od zastavení exekuce žalovaným
(správně zjevně: správcem daně – poznámka Nejvyššího soudu), ale až od
pravomocného rozhodnutí soudů o zastavení exekuce proti poddlužníkovi (správně:
dlužníkovi – poznámka Nejvyššího soudu).“
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací při projednání dovolání a
rozhodnutí o něm postupoval podle občanského soudního řádu ve znění účinném od
1. 1. 2014 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.). Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, jednající osobou mající
právnické vzdělání podle § 21a odst. 3 a § 241 odst. 2 písm. b) o. s. ř. Dovolání splňuje zákonem vyžadované náležitosti (§ 241a odst. 2 o. s. ř.), a
Nejvyšší soud se proto dále zabýval otázkou jeho přípustnosti. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Dovolací soud shledal dovolání přípustným v otázce sub c), neboť odvolací soud
se při jejím řešení (na němž současně závisí jeho rozhodnutí) vskutku odchýlil
od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, případně označené dovolatelkou. Z uvedeného důvodu shledal dovolací soud dovolání současně i důvodným. Podle § 32 odst. 1 OdpŠk nárok na náhradu škody podle tohoto zákona se promlčí
za tři roky ode dne, kdy se poškozený dozvěděl o škodě a o tom, kdo za ni
odpovídá. Je-li podmínkou pro uplatnění práva na náhradu škody zrušení
rozhodnutí, běží promlčecí doba ode dne doručení (oznámení) zrušovacího
rozhodnutí. V usnesení ze dne 15. 2. 2012, sp. zn. 28 Cdo 1559/2011, Nejvyšší soud
konstatoval: „Otázkou počátku běhu promlčecí doby a její délky, má-li jít o
škodu způsobenou nesprávným úředním postupem (§ 13 odst. 1 zákona č. 82/1998
Sb.), se Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi již opakovaně zabýval. Vždy
přitom uzavřel, že v tomto případě se uplatní pouze jediná, a to subjektivní
promlčecí doba podle ustanovení § 32 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., která
počíná běžet okamžikem, kdy poškozený prokazatelně nabyl vědomost o tom, že mu
vznikla škoda a kdo za ni odpovídá, tedy když zjistí takové skutkové okolnosti,
z nichž (krom určení odpovědného subjektu) lze dovodit vznik škody a orientačně
(přibližně) i její rozsah (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2006, sp. zn. 25 Cdo 1793/2004, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne ze dne 2. srpna 2011, sp. zn. 28 Cdo 590/2011). Nejde přitom o vědomost o škodné události
(o nesprávném úředním postupu), která škodu vyvolala, nýbrž o vědomost o vzniku
majetkové újmy na straně poškozeného (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 30. 4. 2002, sp. zn. 33 Odo 477/2001, uveřejněný v Souboru civilních
rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 1168, sv. 16). Znalost poškozeného o osobě
škůdce se pak váže k okamžiku, kdy obdržel informaci, na jejímž základě si může
učinit úsudek, která konkrétní osoba je za škodu odpovědná.“ Obdobně uzavřel
Nejvyšší soud i v rozsudku ze dne 30. 4. 2002, sp. zn. 33 Odo 477/2001. Ze shora posledně uvedených rozhodnutí Nejvyššího soudu, citovaných v
odůvodnění napadeného rozsudku, se podává obecný a v judikatuře Nejvyššího
soudu nepochybně ustálený výklad institutů vědomosti poškozeného o škodě a
osobě škůdce jakožto okolností rozhodných pro počátek běhu (subjektivní)
promlčecí doby podle § 32 odst. 1 OdpŠk. Význam promlčení pohledávky, v jejíž ztrátě z tohoto důvodu je spatřována
škoda, v nich však z tohoto pohledu řešen není.
Ve skutkových souvislostech odpovídajících dané věci (tj. škoda spočívající v
nedobytnosti pohledávky na dlužníku pro její promlčení způsobené osobou, jež
pohledávku včas neuplatnila) Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 26. 2. 2014, sp. zn. 25 Cdo 3672/2012, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek
pod č. 64/2014, uzavřel následovně: „Škoda věřiteli… vzniká, jestliže jeho
pohledávka není uspokojena, dlužník odpírá dobrovolně plnit a plnění na něm již
nelze soudně vymáhat. V případě, že právo na plnění bylo u soudu uplatněno,
stává se nevymahatelným, jakmile dlužník důvodně vznesl námitku promlčení. V
rozsudku ze dne 18. 3. 2008, sp. zn. 21 Cdo 480/2007, publikovaném pod č. 77/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, Nejvyšší soud shodně s
rozhodnutím ze dne 20. 2. 2003, sp. zn. 25 Cdo 860/2002, dovodil, že pro účely
náhrady škody způsobené tím, že se pohledávka stala nedobytnou, není nezbytné,
aby závěr o nedobytnosti pohledávky byl učiněn v soudním řízení proti
dlužníkovi, nýbrž pro závěr, že se jedná o nevymahatelnou pohledávku, je
rozhodující objektivní zjištění, že se věřitel svého práva skutečně nedomůže. Škoda spočívající v nedobytnosti pohledávky tedy věřiteli nevzniká pouhým
uplynutím promlčecí doby, jak uvažoval odvolací soud, nýbrž okamžikem, kdy je
vzhledem k okolnostem případu nepochybné, že dlužník dobrovolně plnit odmítá a
neuspokojená pohledávka věřitele je soudně nevymahatelná. To platí jak v
případě, že o nároku na plnění promlčené pohledávky neproběhlo vůbec soudní
řízení, tak v případě, že pohledávka byla sice po uplynutí promlčecí doby u
soudu uplatněna, avšak soud ji nemůže věřiteli přiznat, neboť poté, co dlužník
důvodně namítl její promlčení, se stala nevymahatelnou. Závěr, kdy a z jakých
důvodů taková situace v konkrétním případě nastala, je otázkou skutkových
zjištění. Nenastala-li taková situace již dříve, pak škoda způsobená
neuspokojením promlčené pohledávky vzniká v okamžiku, kdy námitka promlčení
byla dlužníkem vznesena, a k tomuto okamžiku se váže počátek běhu objektivní
promlčecí doby (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2012, sp. zn. 25
Cdo 129/2010, a ze dne 11. 3. 2009, sp. zn. 25 Cdo 948/2007)… Před vznikem
škody ovšem nemohl započít ani běh subjektivní promlčecí doby (§ 106 odst. 1
obč. zák.) k uplatnění nároku na náhradu škody proti žalovanému, neboť dokud
škoda nevznikla, nemohl se poškozený o jejím vzniku ani dozvědět. Běh této
promlčecí doby začíná v závislosti na tom, kdy se poškozený dozvěděl o tom, že
mu vznikla škoda a kdo za ni odpovídá, tedy jakmile zjistil skutkové okolnosti,
z nichž lze dovodit vznik jeho majetkové újmy, její přibližný rozsah a vymezit
subjekt odpovědný za škodu… Vzhledem k tomu, že vznikem škody v daném případě
je nevymožitelnost pohledávky… a na žalovaném je požadována náhrada za ni…, je
totiž podstatné, kdy se žalobce dozvěděl o okolnostech, které jsou rozhodující
pro uplatnění jeho nároku na náhradu škody vůči žalovanému, tj.
o tom, že mu
vznikla škoda a kdo za ni odpovídá, tedy že proti jeho pohledávce na vydání
bezdůvodného obohacení byla v soudním řízení vznesena důvodná námitka
promlčení.“
Shodně v usnesení ze dne 27. 3. 2012, sp. zn. 25 Cdo 129/2010, Nejvyšší soud
uvedl: „Běh subjektivní promlčecí doby k uplatnění nároku na náhradu škody
způsobené ztrátou pohledávky žalobce pak začíná toho dne, kdy se žalobce
dozvěděl o skutečnosti, že proti jeho pohledávce na náhradu platu byla vznesena
námitka promlčení, neboť toto jsou ty skutkové okolnosti, na jejichž základě
lze dovodit vznik škody a přibližně i její rozsah.“
V rozsudku ze dne 20. 2. 2003, sp. zn. 25 Cdo 860/2002, Nejvyšší soud dovodil,
že „[o]tázku důvodnosti a existence práva žalobce na plnění proti jeho
dlužníkovi i otázku promlčení tohoto práva lze samozřejmě řešit v řízení o
náhradu škody jako otázku předběžnou, aniž by muselo o nároku věřitele proti
dlužníkovi proběhnout řízení, v němž by byla otázka promlčení nároku posouzena. Námitka promlčení může sice být dlužníkem úspěšně uplatněna jen v soudním
řízení vedeném proti němu o zaplacení pohledávky, neboť její uplatnění mimo
soudní řízení nemá právní účinky, to však neznamená, že by soud v jiném řízení
se nemohl po skutkové stránce otázkou promlčení a jeho předpoklady zabývat. Je
totiž na věřiteli, aby prokázal takové skutkové okolnosti, z nichž vyplývá
jednoznačný závěr, že dlužník odmítl splnit jeho pohledávku, že dobrovolně mu
ji plnit nehodlá a že i v případě uplatnění promlčeného nároku u soudu bylo s
ohledem na jeho předchozí postoj k plnění závazků vůči věřiteli a na jeho
dosavadní vztah k němu zřejmé, že by v rámci obrany proti žalobě se důvodně
dovolal promlčení. Z toho, že z hlediska okamžiku vzniku škody je relevantní i
námitka promlčení vznesená proti mimosoudně uplatněnému nároku, vychází ostatně
i dosavadní judikatura (srov. R 13/1986). K prokázání vzniku škody není tedy
nezbytné, aby žalobce nejprve vymáhal svou pohledávku vůči dlužníkovi v soudním
řízení a aby tak byl znám jeho negativní výsledek, nehledě k tomu, že i
neúspěch žalobce ve sporu vůči dlužníkovi, který v soudním řízení vznesl
námitku promlčení, nebrání dobrovolnému plnění ze strany dlužníka. Promlčením
totiž zaniká pouze nárok, tj. právo na soudní uplatnění pohledávky, nikoliv
samo právo věřitele, takže ani zamítnutí žaloby pro promlčení není nezvratným
důkazem o tom, že právo věřitele nemůže být dlužníkem ani v budoucnu dobrovolně
uspokojeno. Splní-li dlužník dluh, který tomuto promlčenému právu odpovídá,
nejde o bezdůvodné obohacení, jehož vydání by mohl dlužník později požadovat.“
Shodně konstatoval Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 11. 3. 2009, sp. zn. 25 Cdo
948/2007: „Je nesprávný ten názor, že škoda spočívající v tom, že pohledávka
věřitele není a nebude již dlužníkem uspokojena, vzniká až soudním rozhodnutím
o zamítnutí žaloby na plnění proti dlužníkovi z důvodu promlčení.
Vznik škody
na straně věřitele totiž předpokládá, že jeho právo na plnění proti dlužníkovi
není uspokojeno, nebylo u soudu včas uplatněno, dlužník odpírá dobrovolně plnit
a nelze na něm již plnění vymáhat, a to právě proto, že by se ubránil námitkou
promlčení. Vznik škody je skutková okolnost, kterou lze zjistit a posoudit v
řízení o náhradu škody, aniž by o promlčené pohledávce, jejíž náhrada je po
subjektu odpovědném za škodu požadována, muselo proti dlužníkovi proběhnout
řízení s negativním výsledkem.“
Rozhodovací praxe Nejvyššího soudu je tedy, jak ze shora citovaných rozhodnutí
vidno, ustálena v názoru, podle kterého se poškozený, jemuž vznikla škoda
spočívající v nedobytnosti pohledávky na dlužníku pro její promlčení způsobené
osobou, jež pohledávku včas neuplatnila, ač k tomu byla povinna, dozví o škodě
a o tom, kdo za ni odpovídá, ne později než tehdy, kdy je konfrontován s
dlužníkem vznesenou námitkou promlčení (a to příp. vůči i jen mimosoudně
uplatněnému nároku, neboť uplatnění promlčeného nároku vůči dlužníku není
podmínkou toho, aby bylo možné důvodnost námitky promlčení
posoudit). Již k tomuto okamžiku totiž poškozený disponuje
skutkovými okolnostmi, jež jsou způsobilé k učinění (právního) závěru o vzniku
škody a o tom, kdo za ni odpovídá. To, kdy si poškozený na základě takových
(jemu prokazatelně známých) skutkových okolností tento právní závěr utvoří,
není rozhodné. Skutečností z pohledu utvoření si tohoto právního závěru
rozhodnou není výsledek řízení, v němž poškozený (promlčený) nárok
uplatňuje. Uvedené závěry byly sice formulovány v rámci výkladu § 106 odst. 1 obč. zák. ve
vztahu k odpovědnosti advokáta za škodu podle § 24 zák. č. 85/1996 Sb., o
advokacii, s ohledem na shodnou konstrukci počátku běhu subjektivní promlčecí
doby podle § 106 odst. 1 obč. zák. a § 32 odst. 1 OdpŠk jsou však plně
aplikovatelné i v posuzované věci. Právní posouzení věci odvolacím soudem, který okamžik počátku běhu promlčecí
doby podle § 32 odst. 1 OdpŠk ztotožnil s „datem rozhodnutí“ (není zřejmé, zda
vyhlášení, vyhotovení či nabytí právní moci) odvolacího soudu, jímž byla v
exekuci nařízené k návrhu žalobce na majetek dlužníka shledána důvodnou
dlužníkem vznesená námitka promlčení, tedy není správné. Závěr odvolacího soudu o uplatnitelnosti žalovanou vznesené námitky promlčení v
odvolacím řízení naopak správný je [viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
29. 10. 2003, sp. zn. 32 Odo 879/2002, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí
a stanovisek pod č. 45/2004, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2008, sp. zn. 32 Cdo 4291/2007, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod
č. 101/2008, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2011, sp. zn. 29 Cdo
1835/2010, z nichž vyplývá, že námitku promlčení (která má hmotněprávní
charakter, resp. důsledky) lze vznést kdykoliv v průběhu řízení až do jeho
pravomocného skončení, avšak to, zda došlo k marnému uplynutí promlčecí doby,
je možné posoudit toliko z hlediska tvrzení a důkazů, které byly uplatněny do
okamžiku, kdy nastaly účinky zákonné koncentrace řízení (§ 118b, § 205a o. s. ř.)].
Důkaz, z nějž při posouzení (jakkoliv nesprávném) námitky promlčení vyšel
odvolací soud (usnesení Krajského soudu v Brně jako soudu odvolacího ze dne 7. 5. 2012, č. j. 20 Co 107/2011-130), byl proveden již soudem prvního stupně. Stejně tak bylo již soudem prvního stupně k důkazu provedeno odvolání žalobce
proti usnesení Městského soudu v Brně ze dne 8. 9. 2010, č. j. 69 Nc
3905/2007-115, v němž žalobce uvedl následující: „Již při podání návrhu na
nařízení exekuce dne 17. 8. 2007 jsme uvedli, že s námitkou povinného ohledně
promlčení nesouhlasíme.“
Jakkoliv by z citovaného odvolání bylo možné usoudit, že žalobce se dozvěděl o
tom, že dlužník namítá promlčení jeho pohledávky, dokonce již před tím, než dne
17. 8. 2007 podal k jejímu vymožení návrh na nařízení exekuce, soudy takové
skutkové zjištění v řízení z uvedeného (ani jiného) důkazu neučinily a nijak
jej proto ani nehodnotily. Uvedené dovolacímu soudu, vázanému skutkovým stavem
v době vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu (§ 243f odst. 1 o. s. ř.),
brání v jeho změně postupem podle § 243d písm. b) o. s. ř. Proto postupoval
Nejvyšší soud podle § 243e odst. 1 a 2 věta první o. s. ř., napadený rozsudek
odvolacího soudu včetně navazujících výroků o náhradě nákladů řízení zrušil a
věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Dovolacími námitkami sub a) a b) se dovolací soud nezabýval, neboť závěr o
nesprávném řešení otázky promlčení žalobou uplatněného nároku odvolacím soudem
byl pro jeho rozhodnutí postačující; jinak řečeno, od odvolacího soudu případně
odlišné vyřešení dovolatelkou sub a) a b) nastolených otázek dovolacím soudem
by se nemohlo v poměrech dovolatelky nijak příznivěji projevit.
Odvolací soud je ve smyslu § 243g odst. 1 část první věty za středníkem o. s.
ř. ve spojení s § 226 o. s. ř. vázán právními názory dovolacího soudu
vyslovenými v tomto rozhodnutí.
V dalším řízení tak odvolací soud zjistí, kdy se žalobce dozvěděl o tom, že
dlužník namítá promlčení jeho pohledávky. Na podkladě uvedeného zjištění pak v
intencích závazného právního názoru dovolacího soudu vyhodnotí důvodnost
žalovanou vznesené námitky promlčení.
V rámci nového rozhodnutí o věci rozhodne soud i o nákladech tohoto dovolacího
řízení (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 27. 8. 2015
JUDr. František Ištvánek
předseda senátu