28 Cdo 2114/2012
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ludvíka Davida, CSc.,
a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní věci
žalobce O. V., bytem P. 3, N. P. 10, zastoupeného Mgr. Janou Zilvarovou,
advokátkou v Praze 10, Hradešínská 29, proti žalované České republice –
Ministerstvu spravedlnosti České republiky, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská
16, za niž jedná Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, Územní
pracoviště v hlavním městě Praze, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábř. 42, pro
5.397.971,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp.
zn. 26 C 251/2008, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze
dne 6. 12. 2011, č. j. 29 Co 33/2010-89, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Rozsudkem Městského soudu v Praze shora označeným byl (výrokem I.) potvrzen
rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 12. 11. 2009, č. j. 26 C
251/2008-47, kterým byla ve výroku I. zamítnuta žaloba, jíž se žalobce po
žalované domáhal zaplacení částky ve výši 5.397.971,- Kč s příslušenstvím.
Odvolacím soudem bylo současně rozhodováno o nákladech řízení (výrok II.).
Předmětem řízení byla žaloba o náhradu škody způsobené nesprávným úředním
postupem Okresního soudu pro Prahu-západ v řízení vedeném pod sp. zn. E 666/97,
v němž se žalobce domáhal soudního výkonu rozhodnutí prodejem nemovitostí
povinného, a to za účelem uspokojení pohledávky ve výši 3.000.000,- Kč s
příslušenstvím a nákladů řízení, které mu v souvislosti s jejím vymáháním
vznikly. Průtahy v uvedeném vykonávacím řízení měly podle tvrzení žalobce za
následek vznik škody, neboť dotčené nemovitosti byly vydraženy až v průběhu
konkursu prohlášeného ke dni 30. 7. 2003 na majetek povinného (dlužníka).
Jelikož se do konkursního řízení přihlásili i další věřitelé (někteří s
přednostními pohledávkami), žalobci tak ze zpeněžené konkursní podstaty
připadla pouze částka ve výši 177.392,- Kč.
Odvolací soud ve věci rozhodoval po zrušení svého předcházejícího (též
potvrzujícího a zamítavého) rozhodnutí ze dne 4. 5. 2010, č. j. 29 Co
33/2010-64, rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 11. 5. 2011, č. j. 28 Cdo
4118/2010-76. Dovolací soud uložil odvolací instanci, aby zejména řádně
odůvodnila své rozhodnutí a posoudila otázku příčinné souvislosti mezi
prokazatelně nesprávným úředním postupem soudu v řízení o výkon rozhodnutí a
žalobci tvrzeně vzniklou majetkovou újmou. Odvolací soud v dané věci neshledal
podmínku odpovědnosti státu za škodu v podobě existence příčinné souvislosti za
naplněnou. Uvedl rovněž, že nelze ani přesně určit výši škody, která měla
žalobci vzniknout. V tomto směru bylo konstatováno, že žalobce neprokázal, za
jakou cenu by byly nemovitosti v době předcházející prohlášení konkursu na
majetek dlužníka M. F. v soudní dražbě prodány, ani do jaké výše své pohledávky
by byl v rámci takové dražby uspokojen (tj. že by získal více, než se mu
dostalo v konkursním řízení). Odvolacím soudem bylo dále zdůrazněno, že na
rozsah konkurence věřitelů nelze usuzovat pouze ze samotného počtu oprávněných
v řízení o výkon rozhodnutí, neboť další věřitelé se mohli přihlásit i v reakci
na dražební vyhlášku. Soud první instance ve svém rozhodnutí též poznamenal, že
žalobce měl mezi konkurenty (věřiteli) slabší postavení, když v jeho prospěch
nebyly předmětné nemovitosti zatíženy zástavním právem.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost
opíral o zásadní právní význam napadeného rozsudku ve věci samé. Spatřoval jej
v tom, zda je dána příčinná souvislost mezi nesprávným úředním postupem
spočívajícím v průtazích v soudním řízení a škodou vzniklou žalobci v důsledku
faktického znemožnění domoci se včas svého práva soudní cestou a uspokojit tak
svou pohledávku v maximální možné míře za podmínek daných v posuzovaném
případě. V rámci vylíčení dovolacího důvodu především tvrdil, že rozhodnutí
odvolacího soudu je v rozporu s dosavadní rozhodovací praxí soudů v obdobných
sporech o náhradu škody – upozornil zde např. na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 953/2007. Žalobce namítal, že existence příčinné souvislosti byla v
předmětné věci jednoznačně prokázána, poněvadž v důsledku nesprávného úředního
postupu založeného na nečinnosti soudu byl žalobce zbaven možnosti realizovat
své právo přiznané pravomocným soudním rozhodnutím (směnečným platebním
rozkazem Krajského soudu v Praze, č. j. Sm 55/98-14). Podotkl také, že ohledně
možného výtěžku dražby nemovitostí je třeba vyjít ze skutečnosti, že ve včas
provedené soudní dražbě by bylo dosaženo minimálně ceny ve výši stanoveného
nejnižšího podání, tedy částky 5.150.000,- Kč – což by vedlo k plnému
uspokojení žalobcovy pohledávky. Dovolatel závěrem žádal, aby Nejvyšší soud
zrušil rozsudek odvolacího soudu – a současně i rozsudek soudu prvního stupně –
a věc vrátil první instanci k dalšímu řízení. Vyjádření k dovolání nebylo podáno. Podle článku II. bodu 7. přechodných ustanovení zákona č. 404/2012 Sb., kterým
se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, a některé další zákony, účinného od 1. 1. 2013, dovolání proti
rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona
se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, s výjimkou §
243c odst. 3 zákona, který se užije ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti
tohoto zákona. Protože napadené rozhodnutí Městského soudu v Praze bylo vydáno dne 6. 12. 2011, rozhodl dovolací soud o dovolání podle občanského soudního řádu ve znění
účinném do 31. 12. 2012. Nejvyšší soud zjistil, že žalobce, zastoupený advokátkou, podal dovolání v
zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1, § 241 odst. 1 o. s. ř.). Žalobce dovozoval
přípustnost dovolání z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a dovolací
důvod byl uplatněn podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., tj. pro tvrzenou
nesprávnost právního posouzení věci odvolacím soudem. Dovolání není přípustné. Přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dána, jestliže
nemůže nastoupit přípustnost podle § 237 odst. 1 písm. a), b) o. s. ř. (změna
rozhodnutí soudu prvního stupně odvolacím soudem, vázanost soudu prvního stupně
předchozím odlišným právním názorem odvolacího soudu) a dovolací soud dospěje k
závěru, že napadené rozhodnutí ve věci samé má po právní stránce zásadní
význam. Podle § 237 odst. 3 o. s. ř.
má rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po
právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v
rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy
rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka
posouzena jinak. Kritérium zásadního právního významu napadené rozhodnutí
odvolacího soudu nesplňuje. Soudy obou nižších stupňů při rozhodování o uplatněném nároku vycházely z
právního názoru, že bylo povinností žalobce prokázat předpoklady odpovědnosti
státu za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem ve smyslu ustanovení § 13
odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu
veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem. V posuzované věci byla prokázána existence nesprávného úředního postupu
spočívajícího v neodůvodněných průtazích v řízení o výkon rozhodnutí vedeném u
Okresního soudu pro Prahu-západ pod sp. zn. E 666/97. Skutečnost, že byla
zjištěna nečinnost soudu v rozmezí od stanovení ceny předmětných nemovitostí
povinného (19. 3. 2001) až do následného vydání dražební vyhlášky (30. 10. 2003) lze charakterizovat jako evidentní porušení zásady rychlosti řízení
(srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 1999, sp. zn. 2 Cdon 804/96,
uveřejněný v časopise Soudní judikatura pod poř. č. 4/2000). Nezbytnou
podmínkou vzniku odpovědnosti státu je však také příčinná souvislost mezi
právní skutečností, za niž se odpovídá (zde nesprávný úřední postup), a mezi
vznikem škody, tedy je-li postup orgánu státu se vznikem škody ve vztahu
příčiny a následku; samotná existence nesprávného úředního postupu škodu
nepředstavuje. O odškodnitelnou majetkovou újmu se proto jedná, pokud nesprávnost postupu
(nečinnost) měla dopad do majetkové sféry žalobce, tedy jestliže nebýt této
nesprávnosti, nedošlo by k tvrzené majetkové újmě (v daném případě k nemožnosti
vymožení pohledávky přiznané žalobci směnečným platebním rozkazem Krajského
soudu v Praze, č. j. Sm 55/98-14). V tomto směru pak leží důkazní břemeno na
žalobci, neboť konstrukce odpovědnostního vztahu podle ustanovení § 13 odst. 1
a 2 zákona č. 82/1998 Sb. je z hlediska břemene tvrzení a břemene důkazního
nepochybná; poškozený (žalobce) nese břemeno tvrzení a důkazní břemeno o tom,
že mu vznikla škoda a že je dána příčinná souvislost mezi vznikem škody a
nesprávným úředním postupem (obecně k otázce důkazního břemene srov. rozhodnutí
Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 257/97, uveřejněné v
časopise Právní rozhledy, sv. 7, ročník 1998). Zjištěný skutkový stav (kterým je Nejvyšší soud s ohledem na uvažovanou
přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. vázán) nedává reálný
a jednoznačný podklad pro závěr, že při dřívějším provedení výkonu rozhodnutí
by žalobce mohl plně uspokojit svou pohledávku z výtěžku prodeje nemovitostí
povinného. Závěr nižších instancí, že mezi nesprávným úředním postupem a
vznikem tvrzené materiální újmy vztah příčiny a následku není, je tedy správný
a též v souladu s ustálenou judikaturou.
Z hlediska naplnění příčinné souvislosti jako jednoho z předpokladů
odpovědnosti státu za škodu nemůže stačit obecná úvaha o možných následcích
postupu škůdce či pouhé připuštění možnosti vzniku škody v důsledku jeho
protiprávního jednání, nýbrž musí být příčinná souvislost najisto postavena. O
vztah příčinné souvislosti se jedná, vznikla-li konkrétní prokazatelně zjištěná
majetková újma následkem konkrétního protiprávního úkonu škůdce, tedy je-li
jeho jednání a škoda ve vzájemném poměru příčiny a následku. Příčinou škody
může být jen takové protiprávní jednání (popř. nečinnost), bez něhož by škodný
následek prokazatelně nevznikl (viz např. rozhodnutí zdejšího soudu ze dne 25. 1. 2006, sp. zn. 25 Cdo 818/2005). Z výše řečených důvodů Nejvyšší soud podle § 243b odst. 5 věty první a § 218
písm. c) o. s. ř. dovolání žalobce pro nedostatek zásadního právního významu
napadeného rozhodnutí odvolacího soudu odmítl. O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 a § 146
odst. 3 o. s. ř., a to tak, že žádný z účastníků nemá na jejich náhradu nárok,
neboť žalobce nebyl v řízení o dovolání úspěšný a žalované v tomto řízení žádné
prokazatelné náklady nevznikly. Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského
soudního řádu.