U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a
soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D. a JUDr. Pavla Simona, ve věci žalobce P.
Z., zastoupeného JUDr. Davidem Mášou, advokátem se sídlem v Praze 2, Na Zderaze
1275/15, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem
v Praze 2, Vyšehradská 16, o náhradu nemajetkové újmy, vedené u Obvodního soudu
pro Prahu 2 pod sp. zn. 15 C 259/2012, o dovolání žalobce proti rozsudku
Městského soudu v Praze ze dne 21. 5. 2013, č. j. 70 Co 192/2013 - 75, takto:
I Dovolání se odmítá.
II Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Městský soud v Praze v záhlaví uvedeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu
prvního stupně, jímž byla zamítnuta žaloba na zaplacení částky 2,000.000,- Kč,
které se žalobce domáhal z titulu náhrady nemajetkové újmy. Žalobce v řízení
tvrdil, že mu újma byla způsobena v souvislosti s řízením vedeným u Okresního
soudu v Liberci pod sp. zn. 12 C 471/2005. V řízení rozhodoval také Nejvyšší
soud. Žalobce rozhodnutí obecných soudů napadl ústavní stížností, přičemž v
řízení před Ústavním soudem byl rovněž neúspěšný. Žalobce namítal, že žádný ze
soudů se nezabýval a nevypořádal s jeho argumentací, z čehož žalobce dovozuje
nezákonnost daných rozhodnutí. Soud prvního stupně neprováděl dokazování, neboť již na základě žalobcových
tvrzení shledal žalobu nedůvodnou. Odvolací soud se ztotožnil s odůvodněním
soudu prvního stupně a jeho argumentaci dále rozvedl. Uvedl, že v tzv. odškodňovacím řízení je sice nalézací soud oprávněn přezkoumávat správnost
úředního postupu v průtažném eventuálně jinak závadném řízení, v jehož důsledku
vznikla poškozenému imateriální újma, není však další revizní instancí, jíž by
příslušelo právo na přezkoumávání pravomocných rozhodnutí soudů jakéhokoli
stupně, tím méně rozhodnutí Nejvyššího soudu či Ústavního soudu. Původní řízení
bylo zakončeno pravomocným rozhodnutím soudu prvního stupně ve spojení s
rozhodnutím soudu odvolacího. Ve věci rozhodoval Nejvyšší soud i Ústavní soud,
přičemž žádné rozhodnutí nebylo zrušeno či změněno. Proto odvolací soud dospěl
k závěru, že nebyla naplněna podmínka dle § 8 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., o
odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo
nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992
Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) (dále jen „OdpŠk“). Odpovědnost za nesprávný úřední postup, kterou žalobce také namítal, podle
odvolacího soudu přichází v úvahu pouze tehdy, nejde-li o postup státního
orgánu, jenž přímo směřuje k vydání rozhodnutí a není-li vydáním takového
rozhodnutí završen, v takovém případě se totiž eventuální nesprávný úřední
postup projeví právě v nezákonnosti rozhodnutí, které bylo na základě
nesprávného úředního postupu vydáno. K námitce žalobce o nutnosti aplikace § 11
a násl. zák. č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen „obč. zák“), odvolací
soud uvedl, že žalobce jednoznačně vylíčil skutek tak, že se domáhá
zadostiučinění za imateriální újmu, již utrpěl v příčinné souvislosti s chybným
postupem orgánů soudní soustavy. Takový skutek lze za současné právní úpravy
subsumovat pouze pod speciální úpravu zákona č. 82/1998 Sb. Nelze se domáhat
toho, aby v případě, v němž podmínky odpovědnosti podle zákona č. 82/1998 Sb. nebudou splněny, resp. shledány, byl uvedený skutek podřazován pod jinou
(obecnou) právní normu. Rozsudek odvolacího soudu v celém jeho rozsahu napadl žalobce dovoláním,
přičemž splnění předpokladů přípustnosti dovolání spatřuje v tom, že napadené
rozhodnutí závisí na vyřešení právní otázky hmotného práva, jež má dovolací
soud posoudit jinak, resp. která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena.
nebylo zrušeno či změněno. Jako dovolací důvod dovolatel uvádí nesprávné právní
posouzení věci. Dovolatel namítá:
a) Odvolací soud pochybil, pokud uzavřel, že dovolateli nelze poskytnout
odškodnění újmy způsobené rozhodnutím, které sice je nezákonné, ale nebylo
zrušeno, i když zrušeno být nemůže, protože žádný prostředek nápravy proti němu
neexistuje (rozhodnutí Ústavního soudu), na rozdíl od nesprávných úředních
postupů, kdy tyto odškodnit lze, i když rovněž nemůže existovat rozhodnutí,
které by deklarovalo, že šlo o nesprávný úřední postup. b) Odvolací soud dále pochybil, pokud dospěl k závěru, dle nějž způsobí-
li stát někomu nemajetkovou újmu, lze ji odškodnit jen za situace, kdy jsou
naplněny speciální podmínky § 31a OdpŠk, a pokud zásah nesplňuje tyto zúžené
podmínky, ačkoliv zásah lze podřadit pod zásah do osobnostních práv chráněných
občanským zákoníkem, tak tuto obecnější ochranu nelze aplikovat, a to ani přes
výslovné ustanovení zákona, dle nějž se vztahy řídí občanským zákoníkem, pokud
není stanoveno jinak (§ 26 OdpŠk). Dle dovolatele není stanoveno jinak, a pokud
je, je to diskriminační a zakládá to nerovnost před zákonem. Stát tak nese za
škodu menší odpovědnost než jiné osoby. Dovolatel učinil součástí dovolání rovněž námitky vznesené v odvolání. V tomto
podání dovolatel dále rozvíjí argumentaci ohledně toho, že nelze trvat na
podmínce dle § 8 odst. 1 OdpŠk za situace, kdy neexistuje orgán, který by
nezákonné rozhodnutí zrušil, a také o nutnosti aplikace obecných ustanovení
občanského zákoníku. Dále dovolatel dovolání doplnil podáním ze dne 21. 5. 2013, v němž výklad
učiněný odvolacím soudem označil za zcela bezohledný a urážející obyčejné
lidské cítění. Opětovně uvedl, že správný výklad má spočívat buď na závěru, že
podmínku dle § 8 odst. 1 OdpŠk aplikovat nelze, nebo má být aplikována obecná
úprava obsažená v občanském zákoníku. Jinak by ust. § 26 OdpŠk bylo zcela
nadbytečné. Dovolatel dále namítl:
c) Závěr, dle nějž neexistuje odpovědnost státu za škodu či nemajetkovou
újmu, kterou stát způsobil nezákonným rozhodnutím svých orgánů, které stojí v
hierarchii nejvýše, je neospravedlnitelný, neboť vede k porušení čl. 36 odst. 3
Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“). d) Z čl. 13 Evropské Úmluvy o ochraně lidských práv (dále jen „Úmluva“)
vyplývá, že i v případě pochybení Ústavního soudu musí existovat účinný
prostředek nápravy před národním orgánem. Dovolatel v dovolání navrhl, aby dovolací soud napadené usnesení společně s
usnesením soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k
dalšímu řízení. V doplnění dovolání navrhl, aby rozhodnutí odvolacího soudu
změnil. Žalovaná ve vyjádření uvedla, že se plně ztotožňuje se závěry odvolacího soudu. Soud se podle ní řádně vypořádal se všemi námitkami žalobce. Dále nepovažuje
tvrzení a právní závěry žalobce obsažené v dovolání za důvodné. Proto navrhuje,
aby Nejvyšší soud dovolání jako nepřípustné odmítl. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona
č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (viz čl. II.
bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.“
Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, zastoupenou podle § 241
odst. 1 o. s. ř, dovolací soud se proto zabýval jeho přípustností. Podle ustanovení § 237 o. s. ř.: „Není-li stanoveno jinak, je dovolání
přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení
končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo
procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené
rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu
dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li
být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.“
Dovolatel co do přípustnosti dovolání uvedl, že otázka posuzovaná odvolacím
soudem určitým způsobem má být posouzena jinak. Takovéto vymezení přípustnosti
dovolání naznačuje nepochopení jednotlivých předpokladů přípustnosti dovolání,
neboť předpoklad přípustnosti dovolání spočívající v tom, že dovolacím soudem
vyřešená právní otázka má být posouzena jinak, míří pouze na případ právní
otázky vyřešené dovolacím soudem v jeho dosavadní rozhodovací praxi, od jejíhož
řešení by se měl odklonit (posoudit tuto otázku jinak), a to postupem podle §
20 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích. Má-li být dovolání přípustné
proto, že dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak, jde o
způsobilé vymezení přípustnosti dovolání ve smyslu § 241a odst. 2 o. s. ř., jen
je-li z dovolání zřejmé, od kterého svého řešení otázky hmotného nebo
procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013). Dovolatel žádnou příslušnou judikaturu Nejvyššího soudu neuvedl. Přípustnost
dovolání tudíž může být založena pouze na základě dalšího dovolatelem uvedeného
důvodů, a to nebyla-li odvolacím soudem řešená právní otázka v rozhodování
dovolacího soudu dosud vyřešena. Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích opakovaně uvádí, že v souladu se zásadou
presumpce správnosti rozhodnutí není soud v řízení o odpovědnosti státu za
škodu oprávněn sám posuzovat zákonnost rozhodnutí vydaného v jiném řízení a
podmínka nezákonnosti rozhodnutí je splněna pouze tehdy, bylo-li toto
pravomocné rozhodnutí skutečně jako nezákonné zrušeno nebo změněno příslušným
orgánem. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2004, sp. zn. 25
Cdo 1230/2003, publikované v Souboru civilních rozhodnutí NS, sv. 30, pod C
2818, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 2. 2006, sp. zn. 25 Cdo
2162/2005). Tento závěr je rovněž potvrzován judikaturou Ústavního soudu (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 13. 11. 2012, sp. zn. III. ÚS 3622/12,
usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 4. 2008, sp. zn. III. ÚS 541/08 nebo
usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 5. 2010, sp. zn. II. ÚS 1015/10). Možnost, že při rozhodovací činnosti soudu dojde k pochybení, nelze nikdy
předem úplně vyloučit. Z toho důvodu má soudní soustava vnitřní kontrolní
mechanismy.
Soudní rozhodnutí podléhá pouze soudnímu přezkumu. Tato vnitřní
kontrola se realizuje pouze prostřednictvím opravných prostředků – instančním
postupem (viz Alena Winterová, Alena Macková, a kolektiv, Civilní právo
procesní, Část první: Řízení nalézací, 7. vydání, Praha: Linde, 2014, s. 500). V obecném soudnictví lze užít opravné prostředky řádné (odvolání) a mimořádné
(dovolání, žaloba na obnovu řízení, žaloba pro zmatečnost). Mimo obecné
soudnictví pak stojí další prostředky nápravy, jimiž jsou ústavní stížnost a na
mezinárodní úrovni stížnost k Evropskému soudu pro lidská práva (dále jen
„ESLP“). Nejvyšší soud se ve své judikatuře již zabýval otázkou posuzování zákonnosti
rozhodnutí, proti nimž není přípustný opravný prostředek, v odškodňovacím
řízení. V rozsudku ze dne 4. 12. 2014, sp. zn. 30 Cdo 4286/2013, Nejvyšší soudu
uvedl: „Podmínka zakotvená v ustanovení § 8 odst. 1 OdpŠk brání tomu, aby
odškodňovací řízení plnilo funkci, která náleží opravným prostředkům. V souladu
se zásadou vigilantibus iura scripta sunt je na osobě, která se cítí být
rozhodnutím vydaným orgánem veřejné moci dotčena na svých právech, aby se proti
takovému rozhodnutí bránila prostřednictvím opravných prostředků a docílila tak
jeho zrušení. Ani v případě prvostupňových rozhodnutí, proti nimž není
přípustný opravný prostředek, nelze obecně dojít k závěru, že absenci opravného
prostředku by mělo nahradit odškodňovací řízení. Soudní řízení není, až na
výjimky, povinně dvojinstanční. V případě rozhodnutí, u nichž zákonodárce
dospěje k závěru, že jejich přezkum v opravném řízení není důvodný, by bylo
proti smyslu zákonné úpravy, aby tato rozhodnutí byla přezkoumávána v řízení
odškodňovacím.“
I při využití veškerých výše uvedených prostředků nápravy je nutné připustit,
že konečné rozhodnutí může být objektivně nesprávné. Za těchto okolností však
stát za případnou škodu způsobenou tímto rozhodnutím, odpovědnost nenese. Ze
zákona nelze nikterak dovodit, že by stát odpovídal za škodu způsobenou
rozhodnutím, které nebylo zrušeno. Neexistuje tedy zákonný podklad pro to, aby
byla žalobci přiznána náhrada škody v situaci, kdy rozhodnutí, proti němuž
brojí, nebylo zrušeno či změněno (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne
3. března 2011, sp. zn. 28 Cdo 2025/2009). V posuzovaných souvislostech je na místě poukázat i na usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 23. 10. 2012, sp. zn. 30 Cdo 1846/2012, v němž vyjádřil, že
považuje za nepřípustné, aby obecné soudy posuzovaly postup Ústavního soudu v
řízení o ústavních stížnostech a v ostatních speciálních řízeních svěřených k
rozhodování Ústavnímu soudu. Nálezem Ústavního soudu ze dne 19. 9. 2013, sp. zn. II. ÚS 179/2013, byla ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu
odmítnuta. Podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 24. 7. 2013, sp. zn. 30 Cdo
443/2012, pak za nezákonné ve smyslu § 8 zák. č. 82/1998 Sb. je třeba považovat
rozhodnutí Ústavního soudu, jestliže jeho nezákonnost byla deklarována v
rozsudku Evropského soudu pro lidská práva (aniž by zároveň takové rozhodnutí
bylo zrušeno).
Na výše uvedeném nemůže nic změnit ani argument dovolatele, že v případě
náhrady škody způsobené nesprávným úředním postupem se rozhodnutí, které by
deklarovalo nesprávný úřední postup, nevyžaduje. Nesprávný úřední postup je
jiným odpovědnostním titulem, přičemž zákonná úprava pro tento případ obdobnou
podmínku, jako v případě nezákonného rozhodnutí vyžaduje ust. § 8 odst. 1
OdpŠk, nezakotvuje, přičemž soudce je dle čl. 95 odst. 1 Ústavy při rozhodování
vázán zákonem. Dovolatelem uváděná analogie je tudíž nepřípadná. Rovněž aplikací občanského zákoníku se Nejvyšší soud ve své judikatuře již
zabýval. V usnesení ze dne 29. 1. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2032/2013, uvedl, že §
26 OdpŠk „stanoví, že pokud není stanoveno jinak, řídí se právní vztahy
upravené v tomto zákoně občanským zákoníkem. Nicméně zákon OdpŠk ve vztahu k
občanskému zákoníku je ve vztahu speciality, tj. uplatní se zde zásada lex
specialis derogat lex generali a aplikace speciálního zákona OdpŠk má tedy
přednost. Znamená to např., že je vyloučeno použití § 420 obč. zák. na nároky z
odpovědnosti státu za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím či nesprávným
úředním postupem, která je upravena zvláštním zákonem (viz. Jiří Švestka, Jiří
Spáčil, Marta Škárová, Milan Hulmák, a kolektiv, Občanský zákoník I, II, 2. vydání, 2009, s.1200).“ (obdobně srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2010, sp. zn. 25 Cdo 3929/2009, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2011, sp. zn. 25 Cdo 5162/2008, uveřejněný pod číslem 85/2011 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek). Výklad, který nabízí dovolatel, dle nějž je nutné
užít obecnou úpravu, neplyne-li mu nárok na odškodnění z úpravy zvláštní, neboť
nejsou splněny touto úpravou vyžadované podmínky, je v rozporu s výše uvedeným
principem přednosti zvláštní úpravy před úpravou obecnou. V konečném důsledku
by tento výklad znamenal nadbytečnost jakékoliv zvláštní úpravy, neboť veškeré
právní poměry by bylo nutné posuzovat pouze podle ustanovení nejobecnějších,
což popírá základní principy, na nichž je právní řád vystavěn. Přisvědčit nelze ani námitce dovolatele, že uvedený výklad činí ust. § 26 OdpŠk
obsoletním. Zákon č. 82/1998 Sb. zdaleka neobsahuje komplexní úpravu
odpovědnosti za škodu. Jako příklad lze uvést ust. § 442 odst. 1 obč. zák. nebo
ust. § 441 obč. zák., pro něž zákon č. 82/1998 Sb. neobsahuje úpravu speciální,
tudíž je nezbytné tato ustanovení ve spojení s § 26 OdpŠk aplikovat (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. září 2012, sp. zn. 28 Cdo 3327/2011, nebo
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. března 2011, sp. zn. 28 Cdo 4921/2008). Ust. § 420 obč. zák. a § 11 a násl. obč. zák. jsou však speciální úpravou
vyloučena. Dovozuje-li dovolatel odpovědnost státu za škodu přímo z ústavních předpisů
(čl. 36 odst. 3 Listiny), lze poukázat na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2006, sp. zn. 25 Cdo 2632/2005, uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí
NS, pod C 4643, z jehož odůvodnění jednoznačně vyplývá, že ustanovení Listiny
nezakládají přímý nárok na náhradu škody. Ustanovení čl.
36 Listiny nestanoví
přímé hmotněprávní nároky poškozeného proti odpovědnému subjektu a v tomto
směru jeho odst. 4 výslovně odkazuje na zákonnou úpravu, která ve zvláštním
zákoně, jímž je v daném případě zákon č. 82/1998 Sb., stanoví předpoklady, za
nichž má každý právo na náhradu škody. Nejsou-li tyto předpoklady splněny,
nelze nad rámec tohoto zvláštního zákona odškodnění přiznat. Ostatně i Ústavní
soud v rozhodnutí ze dne 24. 8. 2005, sp. zn. III. ÚS 152/05, vyslovil, že
kromě nároků upravených ve zvláštním zákoně (tehdy zákon č. 58/1969 Sb.) soud
nemůže žádné další nároky konstituovat (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu
ze dne 25. 10. 2007, sp. zn. 25 Cdo 3113/2005, nebo ze dne 22. 11. 2007, sp. zn. 25 Cdo 811/2006). Také v rozsudku (velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia)
Nejvyššího soudu ze dne 11. 5. 2011, sp. zn. 31 Cdo 3916/2008, uveřejněného pod
č. 125 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2011, bylo vyjádřeno, že
právo na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím soudu, jiného státního
orgánu či orgánu veřejné správy nebo nesprávným úředním postupem nelze
přiznat přímo na základě článku 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod. Nelze souhlasit ani s názorem dovolatele, že výklad učiněný odvolacím soudem je
v rozporu s čl. 13 Úmluvy. Dovolací soud dovolateli připomíná, že v dané věci
využil řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek a rovněž podal
ústavní stížnost. ESLP ve své judikatuře opakovaně uvádí, že „účinnost“
prostředku nápravy nezávisí na tom, zda bude dosaženo příznivého výsledku, tedy
že bude akceptován právní názor dovolatele (srov. rozsudek ESLP ve věci
Odborový svaz švédských strojvůdců v. Švédsko z roku 1976, Série A-20, nebo ve
věci Vilvarajah a ostatní z roku 1991, Série A-215, a dále usnesení Ústavního
soudu ze dne 7. 2. 2007, sp. zn. I. ÚS 353/06, nebo ze dne 19. 2. 2007, sp. zn. IV. ÚS 264/06). Shledává-li dovolatel porušení čl. 13 Úmluvy v tom, že proti
poslednímu prostředku nápravy (rozhodnutí Ústavního soudu) již na národní
úrovni neexistuje další prostředek nápravy, je takovýto výklad čl. 13 Úmluvy v
rozporu s citovanou judikaturou. I kdyby existovaly další prostředky nápravy,
vždy musí existovat takový, kterým bude o dané věci rozhodnuto s konečným
důsledkem. Opak by znamenal faktickou nekonečnost soudního řízení. Z výše uvedeného vyplývá, že veškeré otázky, které dovolatel ve svých obsáhlých
podáních předestřel, již byly v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešeny a
soudy nižších stupňů rozhodly v souladu s uvedenou rozhodovací praxí. Jelikož
dovolací soud neshledal dovolání přípustným, nezabýval se vadami řízení (srov. § 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.) a dovolání odmítl podle ustanovení § 243c
odst. 1 a 2 o. s. ř. Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.