U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr.
Petra Krause a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D.,
ve věci žalobce P. M., zastoupeného Mgr. Vratislavem Morvayem, advokátem se
sídlem v Praze 2, Svobodova 9, proti žalované České republice – Ministerstvu
spravedlnosti se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, za níž jedná Úřad pro
zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží
390/42, o zaplacení 480.907.691,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu
pro Prahu 2 pod sp. zn. 27 C 152/2009, o dovolání žalobce proti rozsudku
Městského soudu v Praze ze dne 8. března 2011, č. j. 30 Co 51/2011-124, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Shora označeným rozsudkem Městský soud v Praze (dále jen „odvolací
soud“) potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 15. září 2010, č.j.
27 C 152/2009-96, jímž byla zamítnuta žaloba, kterou se žalobce domáhá po
žalované zaplacení částky 480.907.691,- Kč s příslušenstvím.
Předmětem řízení je žalobcem uplatněný nárok na náhradu škody v uvedené
výši, která mu měla být způsobena nezákonným trestním stíháním. To bylo
zahájeno dne 26. 6. 1998 sdělením obvinění pro skutek kvalifikovaný jako
trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1 a 4 trestního zákona a bylo ukončeno
zprošťujícím rozsudkem, který nabyl právní moci dne 10. 4. 2008 (rozsudek
Městského soudu v Praze ze dne 8. 10. 2007, sp. zn. 40 T 3/2004, ve spojení s
usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 10. 3. 2008, sp. zn. 1 To 57/2007).
V dané věci dospěl odvolací soud k závěru, že žalobcem vylíčené
skutečnosti jím uplatněný nárok – kvalifikovaný podle § 8 odst. 1 zákona č.
82/1998 Sb., ve znění účinném do 26. 4. 2006 – neodůvodňují. Tvrdí-li totiž
žalobce, že se v důsledku vedeného trestního stíhání v roce 1998 neuskutečnil
prodej jím vybudovaného jezdeckého areálu v Ch. za předpokládanou kupní cenu v
částce 350.000.000,- Kč (čím měl být připraven o zisk ve výši 286.987.491,-
Kč), nemůže jít o škodu již proto, že tímto nerealizovaným prodejem se jeho
majetek nijak nesnížil ani nemohlo dojít k jeho rozmnožení o uvedenou (či
nižší) částku, tvrdí-li žalobce současně, že obvyklá cena tohoto areálu (jež i
po té zůstal v žalobcově vlastnictví) činila právě oněch 350.000.000,- Kč.
Navazující tvrzení, že se jeho majetek mohl rozrůst o dalších 162.295.000,- Kč,
v případě, že by dosáhl zpeněžení areálu a zhodnotil částku 350.000.000,- Kč
jejím vložením na bankovní účty, označil soud za hypotetickou možnost,
konkrétními skutečnostmi nepodloženou. Majetkovou újmu žalobce nemohl utrpět
ani samotným prodejem areálu v roce 2006 zájemci s nejvyšší nabídkou
48.000.000,- Kč, jež vyjadřovala obvyklou hodnotu tohoto areálu v dané době,
nehledě k tomu, že v tomto případě není dána ani příčinná souvislosti mezi
tvrzenou majetkovou újmou a nezákonným trestním stíháním, jestliže k prodeji
došlo na základě žalobcova svobodného rozhodnutí a z důvodů spíše ekonomických.
Současně odvolací soud poukázal na logické rozpory v tvrzení žalobce, jehož
dílčí nároky vedle sebe neobstojí.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Co do jeho
přípustnosti odkázal na ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního
řádu (o. s. ř.), co do důvodů má za to, že řízení je postiženo vadou, jež mohla
mít za následek nesprávné rozhodnutí (§ 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.), a že
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm.
b/ o. s. ř.). Za ně žalobce označil řešení otázek vzniku škody a příčinné
souvislosti mezi nezákonným trestním stíháním a vznikem škody. Přitom namítal,
že dílčí nárok na náhradu škody ve výši 350.000.000,- Kč představuje nikoliv
skutečnou škodu, nýbrž ušlý zisk z nerealizovaného prodeje; za škodu lze v
takovém případě pokládat i rozdíl mezi výší pořizovacích nákladů a částkou, jíž
mohl získat prodejem areálu, nebýt nezákonného trestního stíhání. Za nesprávné
pokládá i závěry odvolacího soudu o ušlém zisku ve výši 162.295.000,- Kč,
namítaje, že o uvedenou částku mohl rozmnožit své jmění, pokud by kupní cena
350.000.000,- Kč byla složena na jeho bankovní účet a pokud by následně využil
„příslušných bankovních produktů“; v této souvislosti se dovolával i rozhodnutí
Nejvyššího soudu publikovaného pod č. 39/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek, s nímž se – dle jeho názoru – právní posouzení věci odvolacím
soudem rozchází. Stran posouzení nároku na zaplacení dalších 31.625.200,- Kč
namítá, že zde jde o škodu skutečnou ve smyslu § 442 odst. 1 obč. zák., neboť
vybudovaný areál byl nucen prodat pod cenou, aby zabránil trvajícímu poklesu
jeho hodnoty, čímž – jak tvrdí – toliko plnil prevenční povinnost dle § 415
obč. zák. Za nesprávné má i závěry odvolacího soudu o chybějící příčinné
souvislosti mezi nezákonným trestním stíháním a vznikem škody a pokládá za vadu
řízení, že tento závěr soudy učinily bez provedení dokazování, ač otázka
příčinné souvislosti je zpravidla otázkou skutkovou. Navrhl, aby Nejvyšší soud
zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil Obvodnímu soudu pro Prahu 2 k
dalšímu řízení.
Žalovaná pokládá rozsudek odvolacího soudu za správný a navrhla, aby
dovolání bylo jako nepřípustné odmítnuto.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že
dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou
osobou (účastníkem řízení), zastoupenou advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.) a ve
lhůtě stanovené § 240 odst. 1 o. s. ř., se zabýval otázkou přípustnosti
dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon
připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno
rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé (§ 237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.),
nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým tento soud
rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl
vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil (§ 237
odst. 1 písm. b/ o. s. ř.), anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního
stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm.
b) o. s. ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci
samé po právní stránce zásadní význam (§ 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.).
Jelikož rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen a
nejde o případ přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. (již
proto, že soudem prvního stupně nebyl dříve vydán rozsudek, jenž by byl
odvolacím soudem zrušen), může být dovolání přípustné jen při splnění
předpokladů uvedených v ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., tedy má-li
rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu § 237
odst. 1 písm. c) o. s. ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v
rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy
rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka
posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2
písm. a) a § 241a odst. 3 o. s. ř. se nepřihlíží (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).
Je v souladu s ustálenou judikaturou, že odpovědnost státu za škodu způsobenou
nezákonným rozhodnutím (§ 5 písm. a/, § 7 a § 8 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb.)
nastává toliko při kumulativním splnění tří podmínek, jimiž jsou nezákonné (pro
nezákonnost zrušené) rozhodnutí, vznik škody a příčinná souvislost mezi
nezákonným rozhodnutím a vznikem škody (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu
ze dne 29. června 1999, sp. zn. 2 Cdon 129/97, publikovaný v časopise Soudní
judikatura, ročník 2000, sešit 1, pod č. 5, nebo rozsudek ze dne 31. ledna
2002, sp. zn. 25 Cdo 430/2000, uveřejněný pod C 1000 v Souboru civilních
rozhodnutí Nejvyššího soudu). Proto musí být vždy zkoumána i zákonná podmínka
vzniku škody. Tuto podmínku zákon č. 82/1998 Sb., obsahující zvláštní úpravu
odpovědnosti za škodu způsobenou orgánem státu, blíže nedefinuje ani neupravuje
rozsah její náhrady. Podle § 26 zákona č. 82/1998 Sb. pokud není stanoveno
jinak, řídí se právní vztahy upravené v tomto zákoně občanským zákoníkem. Proto
je třeba v této otázce vycházet z ustanovení § 442 obč. zák.; podle něj „hradí
se skutečná škoda a to, co poškozenému ušlo (ušlý zisk)“.
Škodou zákon míní újmu, která nastala (projevuje se) v majetkové sféře
poškozeného a je objektivně vyjádřitelná všeobecným ekvivalentem, tj. penězi. U
škody na věci, resp. majetku, se rozlišuje škoda skutečná a ušlý zisk. Za
skutečnou škodu je nutno považovat takovou újmu, která znamená zmenšení
majetkového stavu poškozeného oproti stavu před škodnou událostí a která
představuje majetkové hodnoty, jež je nutno vynaložit k uvedení do předešlého
stavu. Ušlý zisk je v podstatě ušlým majetkovým prospěchem, který spočívá v
nenastalém zvětšení (rozmnožení) majetku poškozeného, které bylo možné – kdyby
nebylo škodné události – důvodně očekávat (stanovisko Nejvyššího soudu ČSSR Cpj
87/70, publikované pod č. 55/1971 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Ze skutkového vylíčení věci, jak je provedl sám žalobce, je patrno, že částka
350.000.000,- Kč (za níž měl prodat jezdecký areál jiné osobě), nepředstavuje
škodu skutečnou, ovšem ani ušlý zisk, jelikož celková majetková bilance žalobce
by i v případě uskutečnění prodeje zůstala zásadně nezměněna (vycházeje i zde z
nesporných tvrzení účastníků o obvyklé hodnotě předmětu koupě). Již z toho je
zřejmé, že samotným prodejem (z něhož dle žalobcova dosud neprokázaného tvrzení
sešlo právě z důvodu jeho trestního stíhání), by ke zvětšení (rozmnožení)
žalobcova majetku o další hodnoty nedošlo. Odpovědnost státu za škodu v podobě
ušlého zisku jako výnosu z peněz, který by přinesly při obvyklém způsobu
hospodaření, by byla pak dána tehdy, pokud by žalobci nebylo umožněno po
určitou dobu disponovat s jeho penězi a mohl mu tak ujít zisk, jehož by při
běžném nakládání s těmito peněžními prostředky za normálního běhu okolností
dosáhl; to však jen za předpokladu, bylo-li by prokázáno, že na základě např.
smlouvy o běžném či vkladovém účtu měl mít tyto peníze úročeny u některé z
komerčních bank, tedy že takový zisk mohl důvodně očekávat s ohledem na
pravidelný běh věcí, avšak přišel o něj. Jen tehdy je taková ztráta reálně
ušlým ziskem ve smyslu ustanovení § 442 odst. 1 obč. zák. a podmínka
odpovědnosti státu v podobě vzniku škody je tak naplněna (srov. i žalobcem
citovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. srpna 2007, sp. zn. 25 Cdo
296/2006, publikovaný pod č. 39/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek,
jehož závěry žalobce dezinterpretuje). Pouze hypotetické závěry o možném
zúročení předmětné částky „příslušnými bankovními produkty“, které žalobce
soudu předkládá, nelze považovat za dostatečně dokládající vznik škody v daném
rozsahu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. dubna 2009, sp. zn.
25 Cdo 422/2007, nebo rozsudek ze dne 21. října 2010, sp. zn. 25 Cdo 862/2008).
Ke zmenšení žalobcova majetku (ke vzniku škody skutečné) pak logicky nemohlo
dojít ani prodejem areálu v roce 2006 zájemci s nejvyšší nabídnutou kupní
cenou, představující cenu v místě a čase obvyklou, uskutečněného navíc v
situaci, kdy pohnutkou k tomuto prodeji (což žalobce sám připouští) byly
zejména důvody ekonomické, nikoliv žalobcovo trestní stíhání; proto zde chybí i
podmínka příčinné souvislosti mezi nezákonným rozhodnutím a vznikem škody.
K námitce žalobce, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.), jelikož soudy
nižších stupňů neprovedly jím navržené důkazy, je vhodné připomenout, že
prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu na přípustnost dovolání podle § 237
odst. 1 písm. c) o. s. ř usuzovat nelze (srov. § 237 odst. 3 o. s. ř.), ledaže
by zásadní významnost rozsudku odvolacího soudu po stránce právní vyplývala ze
střetu odlišných právních názorů na výklad procesního předpisu, s dopadem na
rozhodnutí ve věci samé (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29.
června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura,
ročník 2004, sešit 7, poř. č. 132; dále např. nález Ústavního soudu ze dne 9.
ledna 2008, sp. zn. II. ÚS 650/06, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 28.
července 2010, sp. zn. IV. ÚS 1464/10). O takový případ však posuzované věci
nejde. A to ani proto, že žalobcem předkládaná otázka příčinné souvislosti (k
níž mělo být dle jeho názoru vedeno dokazování) měla pro rozhodnutí ve věci
samé význam spíše okrajový, zakládá-li odvolací soud závěr o nedůvodnosti
žaloby již na posouzení, že žalobci škoda nevznikla, vycházeje zde zejména z
nesporných tvrzení účastníků (§ 120 odst. 4 o. s. ř.).
Z výše uvedeného vyplývá, že dovolání žalobce směřuje proti rozsudku odvolacího
soudu, proti němuž tento mimořádný opravný prostředek přípustný není (§ 237
odst. 1 písm. c/, odst. 3 o. s. ř.). Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval
jednání (§ 243a odst. 1 věty první o. s. ř.), nepřípustné dovolání odmítl (§
243b odst. 5 věty první, § 218 písm. c/ o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty
první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 části věty před středníkem a § 146 odst. 3
o. s. ř. za situace, kdy žalované, která by jinak měla právo na jejich náhradu,
v tomto řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 18. září 2012
Mgr. Petr K r a u s, v. r.
předseda senátu