Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Vojena Güttlera a soudců Ivany Janů a Františka Duchoně účastníků o ústavní stížnosti Ing. M. K., zastoupeného JUDr. Tomášem Krejčím, advokátem v Brně, Špitálka 23b, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 16.11.2005, sp.zn. 5 To 491/2005, a usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 12.4.2006, sp.zn.7 Tdo 376/2006, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Břeclavi ze dne 2.9.2005, sp.zn. 1 T 44/2003, byl stěžovatel odsouzen za trestný čin zpronevěry k trestu odnětí svobody v trvání 14 měsíců. Výkon trestu byl podmíněně odložen na zkušební dobu 2 let. Odvolání stěžovatele Krajský soud v Brně usnesením ze dne 16.11.2005, sp.zn. 5 To 491/2005, zamítl. Stěžovatel napadl usnesení krajského soudu dovoláním, které Nejvyšší soud usnesením ze dne 12.4.2006, sp.zn. 7 Tdo 376/2006, jako zjevně neodůvodněné zamítl.
Podle stěžovatele bylo orgány činnými v trestním řízení a zejména soudy zneužito institutů trestního práva souvisejících s nadměrnou ingerencí státu do právních vztahů mezi občany. V podstatě civilněprávní vztah mezi družstvem Agrofrukt a stěžovatelem byl řešen za použití státní moci, byť tyto subjekty měly využít občanskoprávní cesty, např. podání žaloby na vydání věci, zaplacení kupní ceny a pod. Podle stěžovatele tím bylo porušeno jeho základní právo dané čl. 1 Ústavy a čl. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Odvolání stěžovatele, v němž především namítal, že uvedené dopravní prostředky od družstva Agrofrukt zakoupil a řádně zaplatil, i odvolání poškozeného družstva Krajský soud v Brně usnesením ze dne 16.11.2005, čj. 5 To 491/2005-925, zamítl.
Usnesení krajského soud napadl stěžovatel dovoláním. V něm zejména uvedl, že ve věci se jedná o obchodní vztah mezi poškozeným a stěžovatelem, který nemá být řešen trestním soudem. Jde o obchodněprávní spor o zaplacení kupní ceny za dopravní prostředky a o mstu nebo nátlak na řešení finančních nároků družstva prostředky trestního práva. Stěžovatel se odvolal na praxi Ústavního soudu, který opakovaně judikoval, že v podobných případech nemají být užívány prostředky státní represe namísto prostředků, které mají soukromé subjekty k dispozici pro vymáhání svých nároků. Nejvyšší soud usnesením ze dne 12.4.2006, čj. 7 Tdo 376/2006-963, dovolání jako zjevně neopodstatněné odmítl. Podrobně odůvodnil, že stěžovatel byl sice zapsán v technickém průkazu jako držitel vozidel, leč to přirozeně jeho vlastnictví nezakládalo; to mu muselo být zřejmé, zvláště jestliže ke změně zápisu došlo v souvislosti s uzavřením písemné nájemní smlouvy, jejíž označení i obsah odpovídaly nájmu věci.
Podstata ústavní stížností spočívá v tom, že podle názoru stěžovatele se věcí vůbec neměl zabývat trestní soud, protože se v ní nejedná o trestní záležitost, ale o věc obchodněprávní. Pro soudy, stejně jako pro jiné státní orgány, platí jedna ze stěžejních zásad právního státu upravená v čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky a čl. 2 Listiny základních práv a svobod, že státní moc lze uplatňovat jen v případech a v mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví. Jen soud rozhoduje o vině a trestu za trestné činy (čl.
40 odst. 1 Listiny). V posuzované věci soudy jednaly na základě podané obžaloby a součástí jejich posuzování byla i otázka, zda byl ve věci spáchán trestný čin, tedy zda se jedná o věc, ve které je dána pravomoc trestního soudu. Dospěly k závěru, že trestný čin byl spáchán, což také řádně ústavně konformním způsobem odůvodnily. Z napadených rozhodnutí a jejich odůvodnění, ve kterých obecné soudy vyjádřily své hodnotící úvahy, nevyplývají ani známky libovůle při jejich rozhodování, ani z nich nelze dovozovat, že by mezi skutkovým zjištěním a právními závěry, jež z něho soudy vyvodily, existoval extrémní rozpor ve smyslu ustálené judikatury Ústavního soudu.
Ústavní soud poukazuje na obsah předmětného spisu Okresního soudu v Břeclavi, ze kterého vyplývá, že soudy, a zejména soud I. stupně se věcí důkladně zabývaly a provedly potřebné důkazy. Pokud stěžovatel navrhoval v odvolání provedení dalších důkazů a pokud je odvolací soud neprovedl (výslechy svědků), přesvědčivě zdůvodnil, proč tak neučinil; svědci byli totiž obsáhle slyšeni již před soudem I. stupně. Závěry soudů co do skutkového zjištění jsou logické a nikterak nevybočují z rámce ústavnosti. Obecné soudy tedy podle názoru Ústavního soudu rozhodovaly v souladu s ústavním principem nezávislosti soudů a zásadou volného hodnocení důkazů precizovanou v ust. § 2 odst. 6 tr. řádu a aplikovaly běžné právo způsobem ústavně konformním, který je akceptovatelný.
Pokud jde o nesouhlas s právními závěry obecných soudů, stěžovatel v ústavní stížnosti v zásadě jen opakuje námitky, které již uplatňoval v odvolacím a dovolacím řízení, a staví tak v podstatě Ústavní soud do role další soudní instance. Toto postavení Ústavnímu soudu, jak již opakovaně dal najevo v mnoha svých rozhodnutích, nepřísluší. Do rozhodovací činnosti obecných soudů může Ústavní soud zasahovat pouze v případě, že je jejich rozhodnutím zasaženo do ústavně zaručených práv a svobod. Takové porušení práv stěžovatele však v posuzované věci Ústavní soud neshledal. To, že se závěry obecných soudů nesouhlasí, nemůže samo o sobě zakládat porušení jím tvrzených ústavních práv či svobod. V tomto směru lze odkázat na bohatou a ustálenou judikaturu Ústavního soudu. Za tohoto stavu Ústavní soud ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, jako zjevně neopodstatněný návrh, odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 24. října 2007
Vojen Güttler předseda senátu