Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Baxy (soudce zpravodaje), soudce Jaromíra Jirsy a soudkyně Veroniky Křesťanové o ústavní stížnosti stěžovatelky JUDr. Petry Carvanové, advokátky, sídlem Huťská 1383, Kladno, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 12. února 2024 č. j. 7 To 4/2024-490 a usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 19. prosince 2023 č. j. 5 T 63/2022-446, za účasti Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Praze, jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatelka se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí z důvodu tvrzeného porušení jejích základních práv podle čl. 11 odst. 1, čl. 26 odst. 3, čl. 28 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh vyplývá, že stěžovatelka byla podle § 51a odst. 2 zákona č. 141/1961 Sb., o trestní řízení soudním (trestní řád), zplnomocněna k zastupování poškozené, která byla nezletilou a zároveň i ex lege zvlášť zranitelnou obětí. Při určení odměny stěžovatelky došel Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") k závěru, že je na místě užití restriktivního výkladu § 10 odst. 5 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif). Toto ustanovení má být podle něj aplikováno pouze na ty úkony právní služby, které jsou výlučně spojeny s adhezním řízením a jsou potřebné k účelnému uplatnění nároku na náhradu škody nebo nemajetkové újmy v penězích nebo na vydání bezdůvodného obohacení. Podle § 9 odst. 1 advokátního tarifu se určuje sazba mimosmluvní odměny za všechny ostatní úkony, jichž se má poškozený, respektive jeho zmocněnec právo v trestním řízení účastnit.
3. Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") zrušil usnesení krajského soudu a ve věci znovu rozhodl. Změnu oproti usnesení krajského soudu učinil ve vztahu k úkonům realizovaným před 1. 1. 2022. Ohledně úkonů provedených po uvedeném datu lze podle něj identifikovat dva až tři odlišné přístupy k určení tarifní hodnoty. S odkazem na judikaturu Ústavního soudu uvedl, že při rozhodování o přiznání nákladů zmocněnce poškozeného v trestním řízení musí soud posoudit, zda odměna nepřesahuje rozumnou míru účelnosti. Hodnotí přitom jak potřebnost jednotlivých úkonů právní služby, přiměřenost výše sazby za úkon i přiměřenost celkové výše nákladů vůči celkové částce přiznané poškozenému, a to s hledem na konkrétní okolnosti případu a jejich případný dopad na odsouzeného. Při posuzování přiměřenosti odměny zmocněnce nelze přehlížet ani vzájemnou vyváženost odměn zmocněnců a obhájců. Postup krajského soudu při určení výše odměny zmocněnkyně považoval za správný.
4. Stěžovatelka uvádí, že soudy po zrušení § 12a advokátního tarifu (počínaje dnem 1. 1. 2022) vykládají § 10 odst. 5 advokátního tarifu excesivně. Takový postup je v rozporu se zásadou legitimního očekávání. Soudy mají aplikovat právní předpis jako celek a nemohou vyloučit konkrétní ustanovení právního předpisu. Dosavadní judikatura se vyjadřovala k otázce excesu, ale neposuzovala nově nastolený výklad § 10 odst. 5 advokátního tarifu pohledem ústavní konformity. Stěžovatelka nesouhlasí ani s případnou aplikací § 9 odst. 4 písm. a) advokátního tarifu.
5. Ústavní stížnost stěžovatelka pojímá i jako apel na to, aby Ústavní soud vzal v potaz to, že soudy zvolený výklad advokátního tarifu postihne také zvlášť zranitelné oběti. V ústavní stížnosti podrobně rozebírá i náklady na činnost advokátní kanceláře a vyjmenovává úkony zmocněnce, které nejsou nijak honorovány.
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v nichž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud k jejímu projednání není příslušný v rozsahu, kterým stěžovatelka napadá usnesení krajského soudu. Napadené rozhodnutí totiž bylo vrchním soudem zrušeno. Ve zbylém rozsahu je Ústavní soud k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je advokátkou, a proto podle stanoviska Ústavního soudu ze dne 8. 10. 2015 sp. zn. Pl. ÚS-st. 42/15 nemusí být zastoupena jiným advokátem podle § 30 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
7. Ústavní soud připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do rozhodovací činnosti obecných soudů zasahovat jen tehdy, postihuje-li chybná interpretace nebo aplikace podústavního práva nepřípustně některé z ústavně zaručených základních práv či svobod nebo je v rozporu s požadavky řádného procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Zřetelně tak zdůrazňuje zásadu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 83 a 91 odst. 1 Ústavy).
8. Doktrína minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti jiných orgánů veřejné moci se ještě výrazněji promítá do rozhodování o nákladech řízení, neboť otázku náhrady nákladů řízení, resp. její výše, nelze z hlediska kritérií spravedlivého (řádného) procesu klást na stejnou úroveň, jako na proces vedoucí k rozhodnutí ve věci samé (srov. např. usnesení ze dne 5. 8. 2002 sp. zn. IV. ÚS 303/02 , ze dne 3. 2. 2011 sp. zn. III. ÚS 106/11 , ze dne 13. 10. 2005 sp. zn. III. ÚS 255/05 a další). Z judikatury Ústavního soudu vyplývá, že rozhodování o nákladech soudního řízení je výhradně doménou obecných soudů. Posouzení náhrady nákladů řízení by proto mohlo nabýt ústavněprávní dimenze pouze v případě extrémního vybočení ze zákonných procesních pravidel.
9. Ústavní soud podotýká, že obecné soudy jsou při rozhodování vázány nejen zákony, ale i podzákonnými právními předpisy, ledaže dospějí k jejich nezákonnosti nebo neústavnosti (nález ze dne 17. 4. 2024 sp. zn. IV. ÚS 158/24 , bod 21 a násl). Pokud Ústavní soud ve své judikatuře konstatoval, že "[v] obecné rovině nejsou soudy advokátním tarifem vázány" (např. nález ze dne 22. 3. 2022 sp. zn. I. ÚS 1882/21 , bod 23), je třeba mu rozumět tak, že advokátní tarif jako podzákonný předpis není pro obecné soudy závazný bezpodmínečně.
Pokud soud zvolí z více jeho možných výkladů jeden, který není zjevně nelogický, nespravedlivý či jinak excesivní, z hlediska ochrany ústavnosti není žádný rozumný důvod tento jeho závěr zpochybňovat (usnesení ze dne 25. 7. 2023 sp. zn. III. ÚS 1273/23 , bod 8.). Obecné soudy jsou oprávněny při stanovování odměny (náhrady nákladů řízení) posuzovat účelnost jednotlivých úkonů právní služby, přiměřenost výše sazby za jednotlivý úkon i přiměřenost celkové odměny (nález ze dne 5. 12. 2023 sp. zn. IV.
ÚS 2137/23 , bod 13, či nález ze dne 22. 3. 2022 sp. zn. I. ÚS 1882/21 , bod 27). Uvedené však neznamená, že by se obecné soudy mohly od advokátního tarifu odchylovat libovolně a bez řádného odůvodnění.
10. V těchto intencích posoudil Ústavní soud stěžovatelkou napadené rozhodnutí. Vrchní soud svůj výklad § 10 odst. 5 advokátního tarifu dostatečně a logicky odůvodnil. Upozornil na různé přístupy k určování odměny zmocněnců poškozených a podrobně vysvětlil, proč se ve shodě s krajským soudem přiklonil k přístupu rozlišujícímu mezi úkony, které jsou spojeny výlučně s adhezním řízením a ostatními úkony. Ustanovení § 10 odst. 5 advokátního tarifu vyložil v souladu s trestním řádem, který také rozlišuje úkony, které lze učinit jen v souvislosti s adhezním řízením a ostatní, které lze činit bez toho, aniž by současně probíhalo řízení adhezní.
Upozornil, že minimální odměna zaručená zmocněnci je vyšší než nejnižší částka zaručená obhájci obviněného. Nejde o částku excesivně nízkou, která by ubírala restriktivnímu výkladu § 10 odst. 5 advokátního tarifu na přesvědčivosti. Vrchní soud zdůraznil, že není spravedlivé odměňovat zmocněnce nerovnoměrně za identický právní úkon pouze na základě toho, zda zastupují poškozené, jejichž adhezní nároky byly úspěšně uplatněny, nebo ostatní poškozené.
11. Výklad použitý obecnými soudy spočíval na posouzení účelnosti jednotlivých úkonů právní služby. Odměnu však stěžovatelce soudy přiznaly nejen za úkony související s adhezním řízením, ale i za ostatní úkony právní služby. Ústavní soud v argumentaci soudů, resp. vrchního soudu neshledal exces nebo svévoli, své rozhodnutí přesvědčivě odůvodnil.
12. Se stěžovatelkou nelze souhlasit ani v tom, že by byl postup soudů v rozporu se zásadou legitimního očekávání. Vrchní soud korigoval závěr krajského soudu, který aplikoval výše uvedený výklad i na úkony právní služby realizované před 1. 1. 2022 (tedy před zrušením § 12a odst. 2 advokátního tarifu). To právě s ohledem na zásadu legitimního očekávání stěžovatelky. Zároveň ale upozornil i na to, že se tento výklad § 10 odst. 5 advokátního tarifu začal prosazovat již před tímto datem.
13. Již jen na okraj Ústavní soud dodává, že téměř shodnou věc Ústavní soud ve vztahu ke stěžovatelce řešil v usnesení ze dne 3. 10. 2023 sp. zn. IV. ÚS 2201/23 , kde byl postup soudu shledán ústavně konformním.
14. Stěžovatelčin nesouhlas s případným použitím § 9 odst. 4 písm. a) advokátního tarifu není v posuzované věci podstatný. Vrchní soud toto ustanovení neaplikoval. Z hlediska ústavního nejsou relevantní ani stěžovatelčina četná tvrzení týkající se finanční nákladnosti chodu advokátní kanceláře.
15. Ze všech výše uvedených důvodů proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl zčásti podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. d) jako návrh, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný, zčásti podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 22. října 2024
Josef Baxa v. r. předseda senátu