Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Františka Duchoně (soudce zpravodaj) a Ivany Janů ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů 1) D. L., a 2) N. L., zastoupených JUDr. Vladimírem Focko, advokátem se sídlem Brno, Pellicova 2c, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, ze dne 7. 9. 2006, čj. 55 To 377/2006 - 173, a rozsudku Okresního soudu ve Vsetíně ze dne 24. 5. 2006, čj. 3 T 4/2006 - 155, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Včas podanou ústavní stížností se D. L. a N. L. (dále jen "stěžovatelé") domáhali zrušení uvedeného usnesení Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci (dále též "odvolací soud"), a rozsudku Okresního soudu ve Vsetíně (dále též "soud prvního stupně") pro porušení práva na spravedlivý proces, vyplývající zejména z čl. 95 a čl. 96 Ústavy ČR a čl. 8 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Uvedeným usnesením odvolací soud zamítl odvolání stěžovatelů proti rozsudku soudu prvního stupně. Tímto rozsudkem byli uznáni vinnými trestnými činy útoku na veřejného činitele podle ustanovení § 155 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. b) trestního zákona (dále jen "TrZ") a výtržnictví podle ustanovení § 202 odst. 1 TrZ. Trestných činů se dopustili tím, že dne 17. 10. 2005 ve Vsetíně, před restaurací Na Papírni, fyzicky napadli členy policejní hlídky Policie ČR, sedící ve služebním vozidle, pro jejich předchozí služební zákrok, který spočíval v tom, že krátce před napadením v uvedené restauraci zjišťovali totožnost stěžovatelů z důvodu anonymního oznámení, že se tam zdržují se svými nezletilými dětmi po dobu několika hodin.
Fyzickým napadením, popsaným ve výrokové části rozsudku, došlo k ublížení na zdraví členů policejní hlídky s dobou léčení do 31. 10. 2005, resp. do 6. 11. 2005. Za to byli stěžovatelé odsouzeni k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku se zkušební dobou v délce dva roky.
V ústavní stížnosti nejprve zopakovali odůvodnění svého odvolání. Poté pokračovali vlastním hodnocením provedených důkazů s tvrzením, že soud prvního stupně řádně nezdůvodnil nevěrohodnost svědků obhajoby. Nevyjádřil se k namítaným rozporům ve výpovědích svědků obžaloby a přecenil marginální nepřesnosti ve výpovědích stěžovatelů a svědků obhajoby. Oba soudy vyšly z nepodložených spekulací, stěžovateli příkladmo uvedených, zejména, že policisté neměli důvod je napadnout, že stěžovatel D. L. pil 12° pivo a byl ve stavu těžší podnapilosti, i když u něj nebyla provedena dechová či jiná zkouška, že stěžovatelka N. L. mohla napadení policisty oznámit mobilem, že změnila výpověď o identifikaci jednoho z policistů až po výpovědi svědka V. T. apod. Po prostudování ústavní stížnosti a obsahu napadených rozhodnutí Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.
Z ústavní stížnosti je zřejmé, že tvrzení stěžovatelů nepřinášejí do posuzované věci nic nového a ani ji neposunují do ústavně právní roviny. Stěžovatelé polemizují s hodnocením důkazů, se skutkovými zjištěními, právními závěry obecných soudů a věcnou správností napadených rozhodnutí. Opakují námitky, které byly předmětem rozhodování v předchozím řízení a s nimiž se obecné soudy v odůvodnění svých rozhodnutí vypořádaly, aniž by při svém rozhodování vybočily z mezí ústavně chráněného práva na spravedlivý proces.
Z konstantní judikatury vyplývá, že Ústavní soud nemůže zasahovat do rozhodovací pravomoci obecných soudů a "hodnotit" hodnocení důkazů provedené obecnými soudy, což je plně věcí soudů obecných. O zásahu Ústavního soudu je možné uvažovat teprve za situace, kdy soudy, při zjišťování skutkového stavu, zatíží svá rozhodnutí vadami ve smyslu tzv. opomenutých důkazů, důkazů získaných a posléze použitých v rozporu s procesními předpisy, nebo v případě extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry z toho vyvozenými na straně druhé. Taková situace však v souzené věci nenastala. Závěry obecných soudů vycházejí z platné právní úpravy a respektují ústavně garantovaná základní práva stěžovatelů. V daném případě neshledal Ústavní soud v postupu a závěrech obecných soudů žádné pochybení, natož pochybení, jež by dosahovalo mezí ústavnosti odůvodňující jeho zásah.
V projednávané věci postupovaly obecné soudy v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů [§ 2 odst. 6 trestního řádu (dále jen "TrŘ")], dokazování bylo provedeno v potřebném rozsahu a byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti (§ 2 odst. 5 TrŘ). Na základě řádně zjištěného skutkového stavu věci dospěly obecné soudy k právnímu závěru, že stěžovatelé svým jednáním naplnili skutkovou podstatu stíhaných trestných činů. Jejich závěr o vině stěžovatelů má oporu ve skutkových zjištěních.
V odůvodnění svých rozhodnutí obecné soudy uvedly, které skutečnosti vzaly za prokázané, o které důkazy opřely svá skutková zjištění, jak se vypořádaly s obhajobou stěžovatele, proč považovaly svědky obhajoby za nevěrohodné (str. 8 - 9 rozsudku soudu prvního stupně), jakými úvahami se řídily při hodnocení provedených důkazů, a to i z hlediska zjištěných rozporů ve výpovědích svědků a stěžovatelů (str. 7 - 9 rozsudku soudu prvního stupně a str. 4 - 6 usnesení odvolacího soudu) a jakými úvahami se řídily při posuzování viny a trestu (§ 125 odst. 1 TrŘ).
Obecné soudy nevycházely z nepodložených spekulací, jak tvrdí stěžovatelé, ale z provedených důkazů a jejich hodnocení. V podrobnostech lze odkázat na vyčerpávající odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně a usnesení odvolacího soudu. Důkazy, provedené v tomto trestním stíhání, vytvořily nepřerušený řetězec, který obecným soudům umožnil učinit, bez důvodných pochybností, závěr o vině stěžovatelů. Skutečnost, že stěžovatelé se závěry obecných soudů nesouhlasí, nemůže sama o sobě založit odůvodněnost ústavní stížnosti.
Ústavní soud neshledal, že by napadená rozhodnutí obecných soudů porušila stěžovateli tvrzené právo na spravedlivý proces, resp. čl. 8 Listiny, ve spojení s čl. 95 a čl. 96 Ústavy ČR. Obecné soudy postupovaly zákonem stanoveným způsobem, stěžovatelům byl zaručen přístup k nezávislému a nestrannému soudu a nebylo jim bráněno, aby svá práva před soudem řádně hájili. Napadená rozhodnutí jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování (čl. 82 Ústavy ČR). Z obecného pohledu je třeba si uvědomit, že právo na spravedlivý proces znamená zajištění práva na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného rozhodování podle zákona, v souladu s ústavními principy, jak tomu bylo v dané věci, ale toto právo není možno vykládat jako garanci úspěchu v řízení.
Pro úplnost je vhodné doplnit, že čl. 95 a čl. 96 Ústavy ČR, stejně jako čl. 90 Ústavy ČR, neupravují ústavně zaručená základní práva a svobody ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR, kterých by bylo možno se domáhat formou ústavní stížnosti, ale garantují zásadní principy soudní moci. To je zřejmé ze systematického začlenění citovaných článku v Ústavě ČR.
V návaznosti na výše uvedené Ústavní soud návrh stěžovatelů, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítl jako zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné. V Brně dne 30. ledna 2007
Vojen Güttler předseda I. senátu Ústavního soudu