Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Wintra (soudce zpravodaj), soudce Jaromíra Jirsy a soudkyně Veroniky Křesťanové o ústavní stížnosti K. P., zastoupené JUDr. Zdeňkem Koschinem, advokátem se sídlem Štefánikova 48, Praha 5, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 31. 1. 2024 č. j. 25 Co 243/2023-199, za účasti Krajského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a České kanceláře pojistitelů, sídlem Milevská 2095/5, Praha 4, jako vedlejší účastnice, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Stěžovatelka v řízení před obecnými soudy vystupovala jako žalovaná ve sporu s vedlejší účastnicí. Ta se po stěžovatelce domáhala zaplacení nároku na částečnou náhradu toho, co ze svého garančního fondu vyplatila pojišťovně poškozené z dopravní nehody, kterou měla částečně zavinit stěžovatelka. Okresní soud v Kladně žalobě vedlejší stěžovatelky plně vyhověl a uložil stěžovatelce zaplatit vedlejší účastnici náhradu nákladů řízení. Krajský soud v Praze napadeným rozsudkem rozhodnutí okresního soudu k odvolání stěžovatelky věcně potvrdil, změnil výrok o náhradě nákladů řízení a současně stěžovatelce uložil povinnost nahradit vedlejší účastnici a státu náklady odvolacího řízení. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení rozsudku krajského soudu s tvrzením o porušení čl. 90 Ústavy České republiky a zásahu do svých ústavně zaručených práv podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Okresní soud vyšel z toho, že v květnu 2018 došlo k dopravní nehodě, když stěžovatelka jako řidička Renaultu Thalia nedala při odbočování vlevo přednost protijedoucí Škodě Felicii. Její řidička pak prudce zabrzdila, dostala smyk a sjela do protijedoucího pruhu, kde se střetla s vozidlem Mercedes-Benz, které bylo při dopravní nehodě poškozeno. Vedlejší účastnice zaplatila v květnu 2019 částku 209 603 Kč jako náhradu za hmotnou škodu na vozidle Kooperativě pojišťovně, u níž bylo pojištěno poškozené vozidlo. Po stěžovatelce se poté domáhala jedné třetiny této částky ponížené o 30 % kvůli pravděpodobně částečnému zavinění řidičky Škody Felicie na vzniklé škodě, a to z titulu postižního nároku podle § 24 odst. 9 zákona č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti za újmu způsobenou provozem vozidla a o změně některých souvisejících zákonů (zákona o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla). Okresní soud žalobě vyhověl, protože vedlejší účastnice svůj nárok prokázala. Stěžovatelka v době dopravní nehody neměla pojištěno své vozidlo na odpovědnost za škodu a žalovaná částka zdaleka nedosahuje zákonného limitu, kterého se lze postižním nárokem domáhat. Okresní soud nepovažoval právo za promlčené, protože vznikl okamžikem výplaty vedlejší účastnice, která ho řádně uplatnila v rámci předešlého trestního řízení, kdy promlčecí lhůta neběžela. Otázku zavinění na dopravní nehodě nepovažoval okresní soud za podstatnou kvůli odlišné povaze civilního a trestního řízení. Postižní nárok vedlejší účastnice je vázán na nedodržení povinnosti sjednat pojištění. Okresní soud každopádně dodal, že zavinění řidičky Škody Felicie bylo podstatně nižší, jak vyplynulo z trestního řízení.
3. Krajský soud se s věcným posouzením okresního soudu ztotožnil poté, co doplnil dokazování o výslech zpracovatele znaleckého posudku v trestní věci. Na základě toho krajský soud neměl pochyb, že dopravní nehodu způsobila především stěžovatelka a řidička Škody Felicie jí nemohla žádným způsobem zabránit. Škoda na poškozeném vozidle proto vznikla v příčinné souvislosti s porušením povinnosti (pravidla přednosti) stěžovatelkou, která odpovídá za škodu způsobenou provozem vozidla podle § 2927 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku. Stěžovatelka neměla své vozidlo v té době řádně pojištěné, takže jsou dány i předpoklady pro důvodnost postižního nároku vedlejší účastnice, která požadovala 70 % svého zákonného nároku a ten jí tedy náleží. Krajský soud rovněž nepovažoval právo za promlčené, neboť byl u okresního soudu uplatněn dne 24. 4. 2022, tedy v tříleté promlčecí lhůtě, která začala běžet dne 31. 5. 2019. Ani další odvolací námitky krajský soud neshledal důvodnými.
4. Stěžovatelka v ústavní stížnosti zrekapitulovala, že kvůli dopravní nehodě byla původně trestně stíhána pro ublížení na zdraví podle § 148 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku. Trestní řízení nakonec skončilo postoupením věci k projednání v přestupkovém řízení. To následně skončilo pro prekluzi. V nyní projednávané věci stěžovatelka považuje za podstatné, že ohledně příčinné souvislosti porušení právních povinností stěžovatelky, vzniklou škodou na poškozeném vozidle a uhrazením částky z garančního fondu leželo břemeno tvrzení a důkazní na vedlejší účastnici. Právo vedlejší účastnice stěžovatelka považuje za promlčené, protože k nehodě došlo v květnu 2018. Krajskému a okresnímu soudu vyčítá, že vycházely ze zjištění trestních soudů. Poukazuje na to, že vedlejší účastnice po uplynutí koncentrační lhůty okresního soudu neuvedla žádná nová tvrzení, jen odkázala na znalecký posudek z trestního řízení, kterým už okresní soud disponoval. Namítá, že dopravní nehodu nezpůsobila a vedlejší účastnice se měla svého nároku domáhat po řidičce Škody Felicie, která také neměla sjednané pojištění. Stěžovatelka vnímá napadený rozsudek za zásadní zásah do svých práv, protože je nezaměstnanou matkou samoživitelkou dvou nezletilých dětí, na které nedostává žádné výživné od jejich otců. Obecné soudy jí neposkytly soudní ochranu.
5. Ústavní soud považoval ústavní stížnost za včasnou, přípustnou, splňující veškeré požadované náležitosti a podanou oprávněnou stěžovatelkou, která je řádně zastoupena advokátem, po vyčerpání zákonných procesních prostředků ochrany práv, které měla stěžovatelka k dispozici.
6. Ústavní stížnost je však zjevně neopodstatněná.
7. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky), nikoli další instancí v systému všeobecného soudnictví. To znamená, že jeho zásah připadá v úvahu pouze při zjištění nejzávažnějších pochybení, která porušují ústavně zaručená základní práva a svobody, zejména jsou-li závěry obecných soudů hrubě nepřiléhavé nebo vykazují-li znaky libovůle. Stěžovatelka navíc Ústavnímu soudu předkládá k řešení spor o peněžité plnění v částce nepřesahující 50 000 Kč, tedy spor o tzv. bagatelní částku, u něhož zákonodárce pro jeho povahu vyloučil mimořádný opravný prostředek. Ústavní soud tyto věci považuje zpravidla bez dalšího za zjevně neopodstatněné, neprovázejí-li je mimořádné okolnosti, které je posouvají do ústavní roviny (viz např. nález sp. zn. III. ÚS 3725/13 ). Je na stěžovatelích (v tomto případě stěžovatelce), aby v ústavní stížnosti vysvětlili, proč věc přes "bagatelnost" částky vyvolává v jejich sféře ústavněprávně relevantní újmu (viz např. usnesení sp. zn. III. ÚS 1161/14 nebo nález sp. zn. IV. ÚS 3502/20 , bod 25). Za takovou výjimečnou věc lze považovat i věc stěžovatelky, která v ústavní stížnosti vylíčila (ač nedoložila) své osobní poměry, pro které pro ni může být soudem vymožený nárok vedlejší účastnice blížící se horní hranici "bagatelnosti" citelnou újmou. Její ústavní stížnost si proto zasluhuje pozornost Ústavního soudu, není ale opodstatněná.
8. Ústavní soud po prostudování napadeného rozsudku krajského soudu, ústavní stížnosti a k ní přiložených listin dospěl k závěru, že ve stěžovatelčině věci k žádnému excesu ani k libovůli v řízení před obecnými soudy nedošlo.
9. Co se týče (nutno říct, že velmi kusé) ústavněprávní argumentace stěžovatelky ohledně porušení práva na soudní ochranu, Ústavní soud tento názor nesdílí. Stěžovatelka sice nenapadla rozsudek okresního soudu, ale brojí proti rozsudku krajského soudu, který stojí na obdobných (respektive doplněných) skutkových a právních závěrech. Je třeba předeslat, že okresní soud v řízení o nároku vedlejší účastnice postupoval velmi pečlivě. Jako první vypořádal většinu výtek, které stěžovatelka namítla i v ústavní stížnosti. Stěžovatelka v době, kdy došlo k dopravní nehodě, porušila povinnost sjednat si tzv. povinné ručení. Tím se sama vystavila riziku, že pokud nějakou dopravní nehodu způsobí, bude muset nést důsledky porušení této povinnosti, které mohou nabýt podoby vysokých finančních částek. To se - bohužel pro stěžovatelku - také stalo. Vedlejší účastnice v souladu s právní úpravou částku vyplacenou pojišťovně poškozeného vozidla poté vymáhala po stěžovatelce. Učinila tak přitom předtím, než se její právo promlčelo. Jak již popsal krajský soud (viz rekapitulaci jeho odůvodnění v bodě 3 shora nebo přímo bod 19 napadeného rozsudku), vedlejší stěžovatelce vzniká právo na postih teprve dnem plnění z garančního fondu [viz rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 23 Cdo 452/2010 nebo Jandová, L. Vojtek, P. § 24 (Garanční fond). Zákon o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2019, s. 400, marg. č. 42].
10. Krajský soud se také podrobně zabýval námitkou unesení břemene tvrzení a břemene důkazního a s tím související námitkou, že se obecné soudy neměly řídit závěry z trestní větve případu. Ústavní soud nemá krajskému soudu co vytknout za situace, kdy si na základě provedeného dokazování (byť důkazy původně pořízenými v trestním řízení, což na jejich použitelnosti v civilním řízení nemá vliv) učinil obdobný skutkový závěr o důvodnosti a výši nároku vedlejší účastnice. Krajský soud navíc doplnil dokazování směrem k prokázání míry zavinění stěžovatelky na dopravní nehodě. Z něj vyplývá, že k dopravní nehodě vozidel Škoda Felicie a poškozeného Mercedes-Benz by nedošlo, kdyby stěžovatelka neporušila svoji právní povinnosti vyplývající z pravidel silničního provozu. Míru zavinění řidičky Škody Felicie proto krajský soud nepovažoval za významnou, protože ta střetu nemohla nijak zabránit. Krajský soud by proto dokonce považoval za prokázaný celý postižní nárok vedlejší účastnice ve výši jedné třetiny toho, co vyplatila pojišťovně poškozeného vozidla, avšak mohl jít přiznat jen tolik, kolik žalobou uplatnila (tj. 70 % této částky).
11. Ústavní soud z těchto důvodů mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu. Protože ústavní stížnost projednal bez zbytečného odkladu, nebylo třeba rozhodovat o stěžovatelčině návrhu na odklad vykonatelnosti podle § 79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 24. dubna 2024
Jan Wintr, v. r.
předseda senátu