23 Cdo 452/2010
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla
Příhody a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Zdeňka Dese ve věci
žalobkyně Česká kancelář pojistitelů, se sídlem v Praze 4, Na Pankráci
1724/129, PSČ 140 00, identifikační číslo osoby 70099618, zastoupené JUDr.
Janem Bébrem, advokátem, se sídlem v Praze 5, Ostrovského 3, proti žalovaným 1)
P. M. a 2) J. V., o zaplacení částky 30.787,- Kč s příslušenstvím, vedené u
Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 28 C 179/2006, o dovolání žalobkyně
proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. listopadu 2008, č. j. 53 Co
292/2008-147, takto:
I. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 13. listopadu 2008, č. j. 53
Co 292/2008-147, v části výroku pod bodem I, jíž byl potvrzen rozsudek
Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 19. února 2008, č. j. 28 C 179/2006-128, v
části výroku pod bodem I, kterou byla zamítnuta žaloba co do částky 27.988,- Kč
s 2,5% úrokem z prodlení ročně ode dne 13. února 2005 do zaplacení, jakož i ve
výrocích o nákladech řízení pod body I a II, a rozsudek Obvodního soudu pro
Prahu 5 ze dne 19. února 2008, č. j. 28 C 179/2006-128, v části výroku pod
bodem I, kterou byla zamítnuta žaloba co do částky 27.988,- Kč s 2,5% úrokem z
prodlení ročně ode dne 13. února 2005 do zaplacení, jakož i ve výroku o
nákladech řízení pod bodem II, se zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací soudu
prvního stupně k dalšímu řízení.
II. Ve zbývající části se dovolání odmítá.
Obvodní soud pro Prahu 5 rozsudkem ze dne 19. února 2008, č. j. 28 C
179/2006-128, zamítl žalobu o zaplacení částky 30.787,- Kč s 2,5% úrokem z
prodlení od 13. února 2005 do zaplacení (výrok pod bodem I) a rozhodl o
nákladech řízení (výrok pod bodem II). Soud prvního stupně zjistil, že druhý žalovaný dne 22. září 2003 jako řidič
motorového vozidla, jehož vlastníkem a provozovatelem byl první žalovaný,
poškodil při couvání přední nárazník, rámeček SPZ a SPZ vozidla třetí osoby. Druhý žalovaný neměl pro toto vozidlo uzavřeno povinné smluvní pojištění
odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla. Cena opravy vozidla byla
poškozenému vyúčtována v částce 22.510,- Kč fakturou ze dne 2. října 2003
splatnou dne 14. října 2003. Poškozený dne 21. října 2003 uplatnil u České
pojišťovny a. s. nárok na úhradu částky 38.261,50 Kč za opravu a za půjčení
náhradního vozidla a dopisem ze dne 16. prosince 2003 uplatnil u žalobkyně
nárok na náhradu škody z garančního fondu ve výši 32.427,80 Kč. Žalobkyně dne
7. ledna 2004 pověřila zpracováním škodní události pojišťovnu Kooperativa,
pojišťovna, a. s., která pak vyplatila poškozenému částku 27.988,- Kč, z toho
22.510,- Kč za škodu na vozidle a 5.478,- Kč za půjčovné náhradního vozidla. Žalobkyně dne 22. prosince 2004 poukázala delegované pojišťovně tuto částku
navýšenou o delegační poplatek ve výši 2.799,- Kč, celkem tedy žalovanou částku
30.787,- Kč. Soud prvního stupně dovodil, že žalobou uplatněné postižní právo je svou
podstatou právem na náhradu škody, které na žalobkyni přešlo ve smyslu
ustanovení § 827 občanského zákoníku, ve znění před 1. lednem 2005 (dále též
jen „obč. zák.“), a podléhá tedy promlčení podle ustanovení § 106 odst. 1 a 2
obč. zák., přičemž jeho účinky se vztahují i na žalobkyni, na niž přešlo právo
na náhradu toho, co plnila za žalované. Protože žalobkyně je právním nástupcem
poškozeného, pojí se počátek běhu subjektivní promlčecí doby k vědomosti
poškozeného o tom, kdo za škodu odpovídá, a o okolnostech, z nichž lze alespoň
orientačně zjistit výši škody. K tomu podle úsudku soudu prvního stupně došlo
nejpozději dne 2. října 2003, kdy poškozený převzal fakturu za opravu. Posledním dnem dvouleté subjektivní lhůty byl tedy den 3. října 2005, a protože
žaloba byla podána dne 26. ledna 2006, soud prvního stupně posoudil námitku
promlčení jako důvodnou. Současně dovodil, že by nemohl žalobě vyhovět ani v
případě opačného závěru v otázce promlčení, neboť žalobkyně neprokázala
(vzhledem k vcelku nepatrnému rozsahu poškození vozidla), že škoda ve výši
žalované částky vznikla v příčinné souvislosti s předmětnou dopravní nehodou. K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 13. listopadu 2008,
č. j. 53 Co 292/2008-147, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé
potvrdil a ve výroku o nákladech řízení jej změnil (výrok pod bodem I) a
rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok pod bodem II).
Odvolací soud vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně a v
otázce promlčení se plně ztotožnil též s jeho právním posouzením; na rozdíl od
soudu prvního stupně založil své rozhodnutí pouze na závěru o promlčení
uplatněné pohledávky. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním, jehož přípustnost opřela
o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“) a jež odůvodnila tím, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném
právním posouzení věci [§ 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.]. Zásadní právní význam zakládající přípustnost dovolání dovolatelka spatřovala v
tom, že odvolací soud řešil právní otázku povahy uplatněného nároku a
související otázku promlčení v rozporu s judikaturou dovolacího soudu a s
hmotným právem. Argumentovala, že vyplacením plnění z garančního fondu na ni
nepřechází nárok poškozeného na náhradu škody; její nárok vůči žalovaným
nevyplývá z občanského zákoníku, nýbrž jde o regresní nárok sui generis
vyplývající ze zvláštního zákona, z ustanovení § 24 odst. 7 (po novelizaci
odst. 9) zákona č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla. V
otázce promlčení se proto neuplatní ustanovení § 106 obč. zák., nýbrž
ustanovení § 101 obč. zák. upravující obecnou tříletou promlčecí dobu. Ta pak
běží ode dne, kdy právo mohlo být uplatněno poprvé, tj. ode dne, kdy došlo k
výplatě plnění z garančního fondu, neboť před poskytnutím plnění nelze žádat
regres. Dovolatelka navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu i rozsudek
soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Žalovaní se k dovolání nevyjádřili. Napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vyhlášeno před 1. červencem 2009, kdy
nabyla účinnosti novela občanského soudního řádu provedená zákonem č. 7/2009
Sb., Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) proto vzhledem k bodu 12
přechodných ustanovení v článku II uvedeného zákona dovolání projednal a
rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 30. června
2009. Po zjištění, že dovolání bylo podáno ve lhůtě stanovené v § 240 odst. 1 o. s. ř. oprávněnou osobou (účastníkem řízení) řádně zastoupenou advokátem, jímž bylo
dovolání též sepsáno (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), se Nejvyšší soud zabýval
nejdříve otázkou, zda je dovolání v této věci přípustné, neboť pouze z podnětu
přípustného dovolání lze přezkoumat správnost napadeného rozhodnutí z hlediska
uplatněných dovolacích důvodů. Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon
připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.). Podmínky přípustnosti dovolání proti
rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé jsou obsaženy v ustanovení § 237 o. s. ř.
Podle ustanovení § 237 odst. 1 o. s. ř. dovolání je přípustné proti rozhodnutí
odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci
samé [písm. a)] nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně,
kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším
rozhodnutí proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější
rozhodnutí zrušil [písm. b)], anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu
prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 odst.
1 písm. b) o. s. ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má
ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)].
Podle ustanovení § 237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. dovolání podle odstavce 1 není
přípustné ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o
peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč,
přičemž se nepřihlíží k příslušenství pohledávky.
Ačkoliv soudy obou stupňů rozhodovaly o celém žalobou uplatněném požadavku
jedním výrokem, rozhodovaly o dvou samostatných nárocích s odlišným skutkovým
základem. Žalobkyní požadovaná částka je totiž souhrnem částek představujících
jednak náhradu toho, co žalobkyně za žalované plnila podle ustanovení § 24
odst. 7 věty první zákona č. 168/1999 Sb., ve znění účinném do 30. dubna 2004,
jednak tzv. delegační poplatek za výkon působnosti žalobkyně pověřeným
subjektem podle ustanovení § 24 odst. 9 tohoto zákona. Jde o nároky se
samostatným skutkovým základem, byť se týkají totožné škodní události (srov.
shodně např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. listopadu 2008, sp. zn. 25
Cdo 3415/2006, in www.nsoud.cz). Rozhodnutí odvolacího soudu má proto ohledně
každého z těchto nároků charakter samostatného výroku a přípustnost dovolání je
též třeba zkoumat samostatně, bez ohledu na to, že tyto nároky byly uplatněny v
jednom řízení a že o nich bylo rozhodnuto jedním výrokem (srov. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 15. června 1999, sp. zn. 2 Cdon 376/96, uveřejněné v
časopise Soudní judikatura č. 1, ročník 2000, pod číslem 9, a dále též např.
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. července 2008, sp. zn. 32 Cdo 108/2008, in
www.nsoud.cz). Bylo-li tedy napadeným rozsudkem rozhodnuto o nároku na náhradu
poplatku za výkon působnosti žalobkyně pověřeným subjektem ve výši 2.799,- Kč,
je přípustnost dovolání proti této části výroku napadeného rozsudku vyloučena
ustanovením § 237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. Nejvyšší soud proto dovolání v
tomto rozsahu, tj. co do částky 2.799,- Kč s 2,5% úrokem z prodlení ročně ode
dne 13. února 2005 do zaplacení, podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a §
218 písm. c) o. s. ř. odmítl. Protože napadený rozsudek odvolacího soudu je rozsudkem potvrzujícím a protože
rozhodnutí soudu prvního stupně nepředcházelo rozhodnutí, jímž by tento soud
rozhodl jinak a jež by bylo zrušeno odvolacím soudem, může být dovolání ve
zbývajícím rozsahu přípustné jen při splnění předpokladů stanovených v § 237
odst. 1 písm. c) o. s. ř
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy,
řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována
rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3
o. s. ř.). Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán
uplatněnými dovolacími důvody, včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil
(§ 242 odst. 3 o. s. ř.), proto při zkoumání, zda napadené rozhodnutí má ve
smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní
význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání
označil (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo
541/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 7, ročník 2004, pod
číslem 132). V dané věci dovolání přípustné je, neboť odvolací soud řešil právní otázku,
která je pro jeho rozhodnutí určující, v rozporu s hmotným právem, jak je
vykládáno v ustálené judikatuře Nejvyššího soudu. Protože tu není důvod, proč
by se měl od dosavadní judikatury odchýlit, Nejvyšší soud shledal dovolání v
části, v níž je přípustné, též důvodným, neboť rozhodnutí odvolacího soudu
spočívá v části podléhající dovolacímu přezkumu na nesprávném právním posouzení
a uplatněný dovolací důvod stanovený v § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. je
tudíž naplněn. Podle ustanovení § 9 odst. 1 zákona č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti
za škodu způsobenou provozem vozidla a o změně některých souvisejících zákonů
(zákon o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla), ve znění účinném do 30. dubna 2004 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 47/2004 Sb., kterým se mění zákon č. 168/1999 Sb.), pod rubrikou „Pojistné plnění“, poškozený má právo uplatnit svůj
nárok na plnění podle § 6 u příslušného pojistitele nebo u České kanceláře
pojistitelů (dále též jen „Kancelář“), jedná-li se o nárok na plnění z
garančního fondu podle § 24. Podle ustanovení § 24 tohoto zákona Kancelář poskytuje z garančního fondu
poškozenému plnění za škodu způsobenou provozem vozidla, za kterou odpovídá
osoba bez pojištění odpovědnosti [odstavec 1 písm. b)]. Kancelář má právo proti
tomu, kdo odpovídá za škodu podle odstavce 2 písm. a) a b), na náhradu toho, co
za něho plnila (odstavec 7, věta první).
V rozhodnutí uveřejněném pod číslem 93/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek Nejvyšší soud vyložil, že zákon č. 168/1999 Sb. upravuje v
ustanovení § 9 odst. 1 výjimky z obecně platné zásady, že poškozený nemá přímé
právo na plnění vůči pojistiteli škůdce, a zakládá poškozenému přímý nárok na
plnění. Jde o originární právo založené zvláštním právním předpisem a - byť je
odvozeno od právního vztahu mezi pojistitelem a pojištěným škůdcem - nemá
povahu nároku na náhradu škody. Pojistitel se také nestává osobou odpovědnou za
škodu namísto škůdce. Jeho povinností je pouze plnit za pojištěného, jestliže
poškozený uplatnil vůči němu své právo na plnění. Mezi právem poškozeného na
náhradu vzniklé škody vůči škůdci a specifickým právem poškozeného na výplatu
plnění za pojištěného škůdce (§ 9 odst. 1 zákona č. 168/1999 Sb.) je třeba
důsledně rozlišovat. Plnění pojistitele poskytnuté poškozenému není plněním z
titulu jeho odpovědnosti za škodu. V rozsudku uveřejněném pod číslem 8/2011
Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyšší soud dovodil, že tyto závěry
platí i v případě, kdy za (nepojištěného) škůdce poskytuje plnění poškozenému
Kancelář ze svého garančního fondu podle ustanovení § 24 odst. 2 písm. b)
zákona č. 168/1999 Sb. V rozsudku ze dne 27. května 2009, sp. zn. 25 Cdo
1468/2007, uveřejněném v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího
soudu, C. H. Beck (dále též jen „Soubor“), pod číslem C 7226, svazek
CD-10/2009, a v časopise Soudní rozhledy, číslo 10, ročník 2009, str. 397, pak
Nejvyšší soud uzavřel, že postižní právo Kanceláře vůči osobě odpovědné za
škodu má povahu originárního nároku (srov. shodně též nález Ústavního soudu ze
dne 11. března 2008, sp. zn. III. ÚS 812/06, in www.usoud.cz), jenž se
promlčuje podle ustanovení § 101 obč. zák. v obecné tříleté promlčecí době
běžící ode dne, kdy právo mohlo být vykonáno poprvé, a nikoliv podle ustanovení
§ 106 obč. zák., jež se vztahuje na nároky poškozeného na náhradu škody proti
tomu, kdo za škodu odpovídá. Promlčecí doba tohoto postižního práva vůči
škůdci, odvíjejícího se od toho, že plnila poškozenému z garančního fondu, pak
počíná Kanceláři běžet ode dne, kdy poškozenému zaplatila jí vyplacenou částku
(srov. shodně též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. ledna 2010, sp. zn. 25
Cdo 4724/2006, in www.nsoud.cz). Odvolací soud tedy v posuzované věci pochybil, stejně jako soud prvního stupně,
jestliže žalobou uplatněný nárok Kanceláře posoudil jako právo poškozeného na
náhradu škody, které na kancelář přešlo zákonnou cessí podle ustanovení § 813
obč. zák., ve znění účinném do 31. prosince 2004, a nikoliv jako originární
postižní nárok založený zvláštním právním předpisem, ustanovením § 24 odst. 7
věty první zákona č. 168/1999 Sb. V důsledku toho pak též při posouzení
promlčení uplatněného práva aplikoval právní normu, jež na věc nedopadá. Odkaz odvolacího soudu na judikaturu (na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. září 2003, sp. zn.
25 Cdo 871/2002, uveřejněný v Souboru pod číslem C 2202,
svazek 27, a na rozhodnutí uveřejněná pod čísly 24/1976 a 6/1977 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek), řešící právě jen otázky související s
přechodem práva na náhradu škody na pojišťovnu, je nepřípadný. Nejvyšší soud proto napadené rozhodnutí odvolacího soudu, pokud jím byl
potvrzen rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku ohledně částky
27.988,- Kč s úrokem z prodlení, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1, věta
první, o. s. ř.), podle ustanovení § 243b odst. 2, části věty za středníkem, o. s. ř. zrušil, včetně závislých výroků o nákladech řízení před soudy obou stupňů
[§ 242 odst. 2 písm. b) o. s. ř.]. Protože důvody, pro které bylo zrušeno
rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně,
Nejvyšší soud zrušil v příslušném rozsahu i jeho rozsudek a věc v tomto rozsahu
vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 věta druhá o. s. ř.)
Právní názor dovolacího soudu je pro soudy nižších stupňů závazný (§ 243d odst. 1, část věty za středníkem, ve spojení s § 226 odst. 1 o. s. ř.).
O náhradě nákladů včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém
rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. května 2011
JUDr. Pavel Příhoda
předseda senátu