25 Cdo 3415/2006
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra
Vojtka a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Roberta Waltra v právní věci
žalobkyně Č. k. p., zastoupené advokátem, proti žalovaným 1) J. A., zastoupené
advokátem, a 2) L. P., o 45.100,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu
v Karviné pod sp. zn. 22 C 167/2005, o dovolání žalobkyně proti rozsudku
Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. června 2006, č. j. 57 Co 68/2006-114,
Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. 6. 2006, č. j. 57 Co
68/2006-114, a rozsudek Okresního soudu v Karviné ze dne 8. 12. 2005, č. j.
22 C 167/2005-82, se ve výrocích, pokud jimi bylo rozhodováno vůči žalované
1) J. A. o nároku ve výši 41.000,- Kč s 2,5% úrokem z prodlení od 15. 7. 2004
do zaplacení, a ve výrocích o náhradě nákladů řízení mezi žalobkyní a žalovanou
1) zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací okresnímu soudu k dalšímu řízení;
jinak se dovolání odmítá.
rozsahu zamítl žalobu vůči žalované 1) a rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Vyšel ze zjištění, že žalovaná 1) jako řidička automobilu ve vlastnictví
žalovaného 2) způsobila dne 22. 12. 2003 dopravní nehodu, při níž došlo k
poškození cizího automobilu. Jelikož žalovaný 2) neměl sjednáno povinné smluvní
pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem svého vozidla (pojistná
smlouva uzavřená dne 22. 7. 2003 u K. p., a. s., zanikla v důsledku nezaplacení
pojistného), poskytla žalobkyně v souladu s § 24 odst. 2 písm. b) zákona č.
168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla a o
změně některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále též
jen „zákon“), prostřednictvím svého smluvního partnera G. P. a. s. vlastníku
poškozeného automobilu náhradní plnění ze svého garančního fondu. Proto má
podle § 24 odst. 7 zákona právo na náhradu tohoto plnění, avšak pouze proti
žalovanému 2), který jako provozovatel vozidla měl povinnost uzavřít smlouvu o
pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla. Podle soudu
prvního stupně pak ve vztahu k žalované 1) není žaloba důvodná, neboť § 24
zákona ve znění účinném ke dni vzniku škody neupravuje odpovědnost řidiče.
Nárok nelze přiznat ani podle § 420 obč. zák. jednak z důvodu vztahu právní
úpravy speciální a obecné, jednak z důvodu, že mezi jednáním žalované 1) a
vznikem takto zjištěné škody není příčinná souvislost, když žalobkyně není ve
vztahu k žalované 1) osobou poškozenou.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 19. 6. 2006, č. j.
57 Co 68/2006-114, rozsudek soudu prvního stupně v napadených zamítavých
výrocích potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud
převzal skutková zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se i s jeho právním
závěrem, že žalovaná 1) není osobou bez pojištění odpovědnosti podle § 24 odst.
2 písm. b) zákona. Je nesporné, že dopravní nehodu zavinila, její odpovědnost
je však dána podle § 420 obč. zák. pouze vůči poškozenému M. B. (vlastníku
poškozeného vozidla, jemuž odpovídá rovněž žalovaný 2) podle § 427 obč. zák.).
Žalovaná 1) není osobou, pro kterou by ze zákona v tehdy účinném znění
vyplývaly jakékoli práva či povinnosti, tedy osobou, vůči níž by žalobkyně
mohla podle § 24 odst. 7 zákona ve znění účinném do 30. 4. 2004 uplatnit nárok
na náhradu toho, co za ní plnila.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost
dovozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., a jako dovolací důvod
uvádí, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§
241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.]. Nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že
žalovaná 1) není ve sporu pasivně věcně legitimována, a tvrdí, že odvolací soud
svůj chybný závěr o vymezení okruhu osob pasivně legitimovaných pro její nárok
podle § 24 odst. 7 zákona odvozuje od domnělé bezprostřední souvislosti mezi
pojmy „osoba odpovědná za škodu způsobenou provozem vozidla bez pojištění
odpovědnosti“ a „osoba povinná uzavřít pojistnou smlouvu“. Osobou, na niž se
pojištění odpovědnosti vztahuje, je podle § 6 odst. 1 zákona každý, kdo
odpovídá za škodu způsobenou provozem vozidla uvedeného v pojistné smlouvě; je
přitom nerozhodné, zda se jedná o odpovědnost objektivní (za škodu vyvolanou
zvláštní povahou tohoto provozu) či odpovědnost subjektivní (za zaviněné
porušení právní povinnosti). Za vzniklou škodu tedy odpovídá nejen provozovatel
vozidla, jehož odpovědnost za škodu způsobenou provozem vozidla vyplývá z
ustanovení § 427 a násl. obč. zák., nýbrž i řidič vozidla, který způsobenou
škodu zavinil (§ 420 obč. zák.); tyto dva druhy odpovědnosti vzájemně
nekonkurují a mohou existovat souběžně. Dovolatelka v této souvislosti
poukazuje na již ustálenou soudní praxi (R 29/1979, R 3/1984) a dovozuje, že
osobou bez pojištění odpovědnosti je každá osoba, která odpovídá za škodu
způsobenou provozem vozidla, ohledně kterého není v době škodné události
uzavřeno pojištění odpovědnosti, konkrétně tedy v tomto případě řidička a
provozovatel vozidla. Odvolací soud právě v nesprávné interpretaci slov „osoba
bez pojištění odpovědnosti“ a uvedením těchto slov do vztahu s § 4 zákona
(hovořící o povinnosti vlastníka vozidla uzavřít k jím vlastněnému vozidlu
pojistnou smlouvu) pochybil, neboť toho, kdo nesplnil povinnost k uzavření
pojistné smlouvy, označil za osobu bez pojištění odpovědnosti, čímž v rozporu s
§ 6 odst. 1 výklad tohoto pojmu nepřiměřeně zúžil. Výplatou plnění z garančního
fondu pak žalobkyni vzniklo postižní právo na jeho náhradu vůči každému, kdo za
způsobenou škodu odpovídá, tedy jak vůči žalovanému 2) (provozovateli), tak i
vůči žalované 1) (řidičce nepojištěného vozidla, která způsobila škodu svým
zaviněným protiprávním jednáním). Dovolatelka navrhla, aby dovolací soud
rozsudky soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu
řízení.
Ve vyjádření k dovolání se žalovaná 1) zcela ztotožnila s rozsudky soudů obou
stupňů a navrhla, aby bylo dovolání žalobkyně zamítnuto.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že
dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě
uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř. oprávněnou osobou – účastníkem řízení
zastoupeným advokátem, dospěl k závěru, že dovolání je zčásti přípustné a
důvodné, jinak dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento
mimořádný opravný prostředek přípustný.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon
připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).
Podle ustanovení § 237 odst. 1 o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku
odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno
rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno
rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci
samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním
názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž
bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není
přípustné podle ustanovení písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že
napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm.
c)]. Podle odstavce 3 tohoto ustanovení rozhodnutí odvolacího soudu má po
právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v
rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími
soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v
rozporu s hmotným právem.
Dovolání v dané věci není přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř., neboť
rozsudkem odvolacího soudu nebylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně a
není přípustné ani podle § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř., neboť rozsudkem
odvolacího soudu nebylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým by
soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku proto,
že by byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí
zrušil. Přípustnost dovolání je proto třeba posuzovat podle § 237 odst. 1 písm.
c) o.s.ř.
Podle ustanovení § 237 odst. 2 písm. a) o.s.ř. není dovolání podle odst. 1
přípustné ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o
peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč;
k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.
Ačkoliv odvolací soud rozhodl o potvrzení rozsudku soudu prvního stupně jedním
výrokem, rozhodoval o dvou samostatných nárocích s odlišným skutkovým základem.
Žalobkyní požadovaná částka (bez příslušenství) je totiž souhrnem částek
představujících plnění poskytnuté G. P. a. s. za náklady vynaložené touto
pojišťovnou na náhradu škody na vozidle M. B. (41.000,- Kč) a plnění vyplacené
G. P. a. s. na poplatku za vyřízení předmětné pojistné události (4.100,- Kč).
Rozhodnutí odvolacího soudu má proto ohledně každého z těchto nároků charakter
samostatného výroku a přípustnost dovolání je též třeba zkoumat samostatně bez
ohledu na to, zda tyto nároky byly uplatněny v jednom řízení a zda o nich bylo
rozhodnuto jedním výrokem. Jestliže tedy rozsudkem odvolacího soudu ohledně
nároku na náhradu žalobkyní uhrazeného poplatku za vyřízení pojistné události
ve výši 4.100,- Kč bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,-
Kč, je přípustnost dovolání proti této části výroku dovoláním napadeného
rozsudku vyloučena ustanovením § 237 odst. 2 písm. a) o.s.ř., aniž by na tento
závěr měla vliv okolnost, že součet výše plnění z obou samostatných nároků
přesahuje částku 20.000,- Kč.
Dovolání tak v tomto rozsahu směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti
němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný, a Nejvyšší soud je
proto ohledně částky 4.100,- Kč s příslušenstvím podle § 243b odst. 5 věty
první a § 218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
Ve zbývajícím rozsahu (tj. ohledně nároku na náhradu plnění poskytnutého G. P.
a. s. za náklady vynaložené touto pojišťovnou na náhradu škody na vozidle M. B.
ve výši 41.000,- Kč s příslušenstvím) shledal dovolací soud dovolání přípustným
podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., a to pro řešení právní otázky pasivní
legitimace žalované 1), která byla v rozhodnutí odvolacího soudu řešena v
rozporu s judikaturou i hmotným právem.
Nesprávné právní posouzení věci, které dovolatelka uplatňuje jako důvod
dovolání [§ 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.], může spočívat v tom, že odvolací
soud věc posoudil podle nesprávného právního předpisu, nebo že správně použitý
právní předpis nesprávně vyložil, případně jej na zjištěný skutkový stav věci
nesprávně aplikoval.
Podle § 4 věty první zákona č. 168/1999 Sb., ve znění účinném ke dni 22. 12.
2003, uzavřít pojistnou smlouvu o pojištění odpovědnosti (dále jen „pojistná
smlouva“) je povinen vlastník nebo spoluvlastník tuzemského vozidla nebo řidič
cizozemského vozidla, nestanoví-li tento zákon jinak.
Podle § 6 odst. 1 zákona pojištění odpovědnosti se vztahuje na každou osobu,
která odpovídá za škodu způsobenou provozem vozidla uvedeného v pojistné
smlouvě.
Podle § 24 odst. 2 písm. b) zákona Kancelář (tj. Č. k. p.) poskytuje z
garančního fondu poškozenému plnění za škodu způsobenou provozem vozidla, za
kterou odpovídá osoba bez pojištění odpovědnosti.
Podle § 24 odst. 7 věty první zákona Kancelář má právo proti tomu, kdo odpovídá
za škodu podle odstavce 2 písm. a) a b), na náhradu toho, co za něho plnila.
Nejvyšší soud již v rozhodnutích ze dne 17. 1. 2008, sp. zn. 32 Cdo 2837/2007,
ze dne 11. 3. 2008, sp. zn. 25 Cdo 1778/2007, a ze dne 1. 7. 2008, sp. zn. 25
Cdo 990/2008, vyjádřil názor, že osobou bez pojištění odpovědnosti [ve smyslu §
24 odst. 2 písm. b) zákona], je nikoli osoba, která nesplní povinnost uzavřít
pojistnou smlouvu ve smyslu § 4 zákona, nýbrž osoba, která odpovídá za škodu
způsobenou provozem vozidla, u něhož nebyla taková pojistná smlouva uzavřena.
Vychází přitom z toho, že odpovědnost provozovatele vozidla za škodu způsobenou
jeho provozem podle § 427 a násl. obč. zák. nevylučuje souběžnou (solidární)
odpovědnost řidiče tohoto vozidla podle § 420 odst. 1 obč. zák., který způsobil
škodu při téže škodní události zaviněným porušením právní povinnosti, nejde-li
o případ uvedený v ustanovení § 420 odst. 2 obč. zák. (srov. rozsudek NS SSR ze
dne 27. 9. 1977, sp. zn. 1 Cz 101/77, publikovaný pod č. 29 ve Sbírce soudních
rozhodnutí a stanovisek, ročník 1979, případně výše citované rozsudky
Nejvyššího soudu). Č. k. p. (žalobkyně) má proto podle § 24 odst. 7 ve spojení
s § 24 odst. 2 písm. b) zákona právo postihu vůči každému, kdo odpovídá za
způsobenou škodu a za koho plnila. Bylo by proti smyslu daného ustanovení,
kdyby postih nebyl možný proti osobě, která za škodu odpovídá na základě
zavinění, resp. opačný výklad by možnost postihu nepřiměřeně zúžil. Má-li tedy
Č. k. p. (žalobkyně) podle § 24 odst. 7 a § 24 odst. 2 písm. b) zákona právo
postihu vůči každému, kdo odpovídá za škodu a za koho plnila, svědčí jí toto
právo vůči řidiči (nepojištěného) vozidla tehdy, odpovídá-li řidič za škodu
vzniklou při provozu tohoto vozidla. Dovolací soud neshledal důvod pro
odchýlení se od tohoto závěru ani v posuzované, skutkově i právně zcela obdobné
věci. Dovoláním zpochybněný právní závěr odvolacího soudu proto dovolací soud
považuje za nesprávný a dovolání za opodstatněné.
Z těchto důvodů Nejvyšší soud České republiky rozsudek odvolacího soudu, pokud
jím byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o zamítnutí žaloby ve
vztahu k žalované 1) ohledně částky 41.000,- Kč s 2,5% úrokem z prodlení od 15.
7. 2004 do zaplacení, zrušil. Jelikož důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí
odvolacího soudu, se vztahují i na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil
dovolací soud i toto rozhodnutí a vrátil věc v tomto rozsahu soudu prvního
stupně k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2 věta za středníkem, odst. 3 o.s.ř.);
obě rozhodnutí byla zrušena též ve výrocích závislých [§ 242 odst. 2 písm. b)
o.s.ř.], tj. ve výrocích o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi žalobkyní a
žalovanou 1).
Vyslovený právní názor dovolacího soudu je pro další řízení závazný (§ 243d
odst. 1 o.s.ř.). V novém rozhodnutí soud znovu rozhodne o nákladech řízení,
včetně nákladů řízení dovolacího (§ 243d odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 19. listopadu 2008
JUDr. Petr Vojtek, v. r.
předseda senátu