Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka a soudců Jaromíra Jirsy a Pavla Šámala (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele M. H., t. č. ve Věznici Rýnovice, zastoupeného Mgr. Petrou Němcovou, advokátkou, sídlem Svobody 2084, Náchod, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. září 2022 č. j. 11 Tdo 453/2022-2261, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 9. prosince 2021 sp. zn. 2 To 104/2021 a rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 24. srpna 2021 č. j. 9 T 4/2021-1913, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Hradci Králové, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Praze a Krajského státního zastupitelství v Hradci Králové, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod zakotvených v čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1, odst. 2, čl. 37 odst. 3, čl. 39 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti a předložených podkladů se podává, že v záhlaví specifikovaným rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové (dále jen "krajský soud") byl stěžovatel uznán vinným čtyřnásobným přečinem sexuálního nátlaku podle § 186 odst. 2 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník (pod body 1, 2, 4, 5), přečinem těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 147 odst. 1 trestního zákoníku (pod bodem 2), zločinem znásilnění podle § 185 odst. 1, odst. 2 písm. a) trestního zákoníku (pod bodem 3), zločinem znásilnění podle § 185 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. c) trestního zákoníku (pod bodem 6) a přečinem výroby a jiného nakládání s látkami s hormonálním účinkem podle § 288 odst. 1 trestního zákoníku (pod bodem 7). Za to byl odsouzen podle § 185 odst. 3 trestního zákoníku za použití § 43 odst. 1 trestního zákoníku k úhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání pěti roků a šesti měsíců, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 73 odst. 1 trestního zákoníku mu byl současně uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu masérské, rekondiční a regenerační služby jako osobě samostatně výdělečně činné i jako závislé osobě na dobu pěti roků. Podle § 228 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, byla stěžovateli uložena povinnost zaplatit Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky částku 16 583 Kč a České průmyslové zdravotní pojišťovně částku 2 063 Kč.
3. Rozsudek krajského soudu napadli odvoláními stěžovatel, jeho manželka M. H., poškozená Všeobecná zdravotní pojišťovna České republiky a poškozená Pavla B. (jedná se o pseudonym). Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") shora označeným rozsudkem podle § 258 odst. 1 písm. f), odst. 2 trestního řádu rozsudek krajského soudu zrušil pouze ve výroku o náhradě škody u poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovny České republiky. Podle § 259 odst. 3 trestního řádu znovu rozhodl tak, že podle § 228 odst. 1 trestního řádu stěžovateli uložil povinnost zaplatit poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky náhradu škody ve výši 18 252 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně od právní moci rozsudku do zaplacení. K odvolání poškozené Pavla B. podle § 265 trestního řádu rozhodl, že se jmenovaná poškozená s celým svým nárokem na náhradu škody odkazuje na řízení ve věcech občanskoprávních. Odvolání stěžovatele a M. H. byla podle § 256 trestního řádu zamítnuta jako nedůvodná.
4. Dovolání stěžovatele proti rozsudku vrchního soudu Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu. Po přezkoumání věci shledal, že mezi učiněnými skutkovými zjištěními a provedenými důkazy není dán žádný zjevný nesoulad. Konstatoval, že krajskému soudu nelze vytýkat, vycházel-li při rozhodnutí o vině stěžovatele v bodech 1 - 6 skutkové věty výroku rozsudku zejména z výpovědí poškozených a ze závěrů znaleckých zkoumání. Krajský soud podle něj provedl všechny potřebné důkazy, a neprovedl-li některé navrhované důkazy, návrh na jejich provedení zamítl a řádně odůvodnil. Ve shodě s rozhodnutími krajského soudu a vrchního soudu na základě učiněných skutkových zjištění uzavřel, že stěžovatel jednal za účelem vlastního sexuálního uspokojení a že jeho jednání hrubým a závažným způsobem zasahovalo do intimní sféry poškozených a rozhodně nebylo součástí běžné masérské činnosti.
5. K námitkám stěžovatele směřujícím proti právní kvalifikaci jednání pod bodem 7. skutkové věty výroku rozsudku krajského soudu Nejvyšší soud uvedl, že v masérské provozovně stěžovatele bylo prokazatelně zajištěno množství léků uvedených v tzv. skutkové větě, které obsahovaly účinnou látku testosteron, který je uveden v příloze 1 nařízení vlády č. 454/2009 Sb., ve znění pozdějších předpisů. Nejvyšší soud nepřisvědčil tvrzení stěžovatele, že i kdyby bylo zjištění ohledně léků pravdivé, stál na poli omluvitelného právního omylu, který by měl vylučovat jeho trestnost. Zdůraznil, že kdyby stěžovatel nevěděl, že u něj zajištěné léky obsahovaly látku, jejíž přechovávání ve větším množství je trestné, šlo by o právní omyl negativní o trestnosti činu, který pachatele neomlouvá podle zásady ignorantia iuris nocet (neznalost zákona neomlouvá). Pachatel by jednal nezaviněně jen tehdy, nemohl-li by se omylu vyvarovat. V případě stěžovatele a s ohledem na charakter vytýkaného jednání by však podle Nejvyššího soudu bylo možno jen těžko uvěřit tomu, že by nevěděl, o jaké látky jde, a že jejich přechovávání ve větším množství je nelegální.
6. Stěžovatel v ústavní stížnosti po rekapitulaci dosavadního průběhu trestního řízení namítá, že orgány činné v trestním řízení se od počátku trestního řízení snažily shromáždit důkazy v jeho neprospěch. Námitky obhajoby soudy podle stěžovatele nereflektovaly a důkazy, které obhajoba navrhovala k vyvrácení tvrzení poškozených, byly odmítnuty. Nedošlo k přezkoumání znaleckých posudků, k vyšetřovacímu pokusu ani k řádnému odůvodnění rozhodnutí a vyhodnocení rozporů ve výpovědích poškozených, znalců a listinných důkazů. Má za to, že námitky, které obhajoba uplatnila proti průběhu znaleckého zkoumání, soudy vůbec nereflektovaly. Znovu ze svého pohledu rozebírá výpovědi poškozených a závěry znaleckých posudků, a rovněž poukazuje na nestandardní postupy v přípravném řízení. Zdůrazňuje, že ze spisového materiálu vyplynulo, že poškozené odmítly zkoumání znalcem, na což reagovalo příslušné státní zastupitelství intervencí u těchto poškozených, kdy následně došlo ke změně jejich postoje. Je přesvědčen, že takový postup státního zastupitelství odporoval zákonu a nebyl transparentní, čím došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces, avšak rozhodující soudy tuto skutečnost nezhojily. Stejně tak se podle něj nezabývaly jeho námitkami ohledně právní kvalifikace skutku uvedeného pod bodem 7 výroku rozsudku krajského soudu.
7. Závěrem v ústavní stížnosti tvrdí, že napadenými rozhodnutími byl porušen čl. 11 odst. 1 Listiny, když byl přiznán nárok za léčbu poškozené Jiřiny S. (jedná se o pseudonym) Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky, ač léčba souvisela s její předchozí psychiatrickou léčbou a byla nezávislá na jakékoliv jeho činnosti. Rovněž nárok České průmyslové zdravotní pojišťovny byl podle něj přiznán bez dalšího přezkumu a bez řádného zhodnocení důkazů.
8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Jeho ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
9. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřízen a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17), všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. V řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (podústavního) práva.
10. Stěžovatel v ústavní stížnosti vznáší totožné námitky, které uplatnil již v předchozích stadiích trestního řízení a se kterými se obecné soudy včetně Nejvyššího soudu náležitě a dostatečně přesvědčivě vypořádaly. Tím staví Ústavní soud nepřípustně do role další přezkumné instance. Úkolem Ústavního soudu ale v žádném případě není opětovně přezkoumávat důvodnost obhajoby stěžovatele, ani přehodnocovat důkazy provedené obecnými soudy v hlavním líčení či veřejném zasedání, a to již s ohledem na zásadu ústnosti a bezprostřednosti [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257)], resp. důvodnost vztahu mezi důkazy a usvědčujícími závěry obecných soudů, s výjimkou zjevné svévole v podobě tzv. extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými závěry. Podobný exces Ústavní soud v dané věci neshledal. Závěry obecných soudů jsou jednotlivě i ve svém souhrnu logické a snadno odvoditelné z provedených důkazů. Přehodnocování obvyklých rozporů mezi jednotlivými důkazy, jež nezakládá extrémní rozpor, nepatří k úkolům Ústavního soudu, a jeho vlastní názory učiněné v tomto směru nemohou být důvodem zrušení napadených rozhodnutí.
11. K námitkám, kterými stěžovatel brojí proti důkaznímu řízení a hodnocení důkazů, Ústavní soud připomíná, že řízení o ústavní stížnosti není pokračováním trestního řízení, ale jde o zvláštní řízení, jehož předmětem je přezkum napadených soudních rozhodnutí pouze v rovině porušení základních práv či svobod zaručených ústavním pořádkem [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. V řízení o ústavní stížnosti se tedy nelze domáhat zpochybnění obecnými soudy učiněných skutkových zjištění a závěrů, a to včetně hodnocení objektivity a úplnosti provedeného dokazování. Pouze obecný soud hodnotí provedené důkazy podle svého uvážení v souladu s trestním řádem, přičemž zásada volného hodnocení důkazů vyplývá z principu nezávislosti soudů (čl. 81 a čl. 82 odst. 1 Ústavy). Respektuje-li obecný soud při svém rozhodnutí podmínky předvídané ústavním pořádkem a uvede-li, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, není v pravomoci Ústavního soudu toto hodnocení posuzovat. Ústavní soud se může zabývat správností hodnocení důkazů obecnými soudy jen tehdy, zjistí-li, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy.
12. V podrobnostech Ústavní soud odkazuje na přesvědčivá odůvodnění rozsudků krajského soudu a vrchního soudu, ze kterých nelze dovodit, že by soudy rekonstruovaly ve výroku popsaný skutkový děj na základě neobjektivního a nekritického hodnocení důkazů či na základě ničím nepodložených domněnek a spekulací.
13. Krajský soud logicky a přesvědčivě zdůvodnil, proč neuvěřil obhajobě stěžovatele a na základě jakých důkazů dospěl k závěru o jeho vině. Uzavřel, že v bodech 1 - 6 skutkové věty byla provedeným dokazováním vina stěžovatele jednoznačně prokázána zejména výpověďmi jednotlivých poškozených, o jejichž věrohodnosti neměl pochybnosti, a to i ve spojení se závěry vypracovaných znaleckých posudků, ze kterých vyplynulo, že u poškozených nebyly zjištěny žádné forenzně významné sklony k poruchám vnímání, paměti a nebyly u nich zjištěny ani sklony ke konfabulaci. Byly-li stěžovatelem zpochybňovány vyhotovené znalecké posudky, jednotliví znalci a metody, jakými postupovali, tak krajský soud podotkl, že neměl důvod znalecké posudky zpochybňovat a že závěry znaleckých posudků byly konfrontovány i s vyjádřeními lékařů, které předkládala obhajoba, přičemž znalci své znalecké posudky obhájili. Krajský soud neshledal žádný motiv, pro který by poškozené měly snahu stěžovateli uškodit, když obhajobou předložené motivy posoudil jako nepravděpodobné. K jednání pod bodem 7 skutkové věty poukázal na to, že na základě zjištěného skutkového stavu věci stěžovatel přechovával pro své soukromé účely nikoli léčebného charakteru anabolické steroidy s testosteronem, k jejichž držení a nakládání s nimi neměl na území České republiky vydáno povolení, navíc bylo zajištěno množství preparátu v takovém množství, že bylo možno vyrobit 29 dávek, které by byly způsobilé vyvolat určité hormonální účinky v lidském organismu. Vypořádal se i s návrhy na doplnění dokazování, a pokud některé navrhované důkazy neprovedl, návrhy na jejich provedení zamítl a řádně odůvodnil.
14. Vrchní soud se po přezkoumání věci se závěrem krajského soudu ztotožnil (upravil toliko výrok o náhradě škody). Podle názoru Ústavního soudu se krajský soud i vrchní soud s provedenými důkazy vypořádaly jak jednotlivě, tak i ve vzájemných souvislostech. Opakovat na tomto místě souhrn všech usvědčujících důkazů považuje Ústavní soud za nadbytečné.
15. V souladu s požadavky ústavního pořádku a judikatury Ústavního soudu rozhodující obecné soudy postupovaly také v otázce náhrady škody. Vrchní soud vyhověl odvolání Všeobecné zdravotní pojišťovny České republiky, která se řádně a včas nadvakrát připojila se svým nárokem na náhradu škody, kdy poprvé se připojila dne 13. 1. 2021 s částkou 16 583 Kč a podruhé dne 12. 3. 2021 s částkou 1 669 Kč, celkově tedy požadovala částku 18 252 Kč s úrokem z prodlení od právní moci rozsudku. Vrchní soud poukázal na to, že napravil pochybení krajského soudu, který zřejmě nedopatřením zohlednil pouze první připojení se s nárokem na náhradu škody na částku 16 583 Kč, když druhé připojení s částkou 1 669 Kč přehlédl. Všeobecná zdravotní pojišťovna České republiky podle vrchního soudu prokazatelně doložila také to, že již hradila poskytnutou zdravotní péči poškozené Jiřiny S. K námitkám stěžovatele, že Všeobecná zdravotní pojišťovna České republiky i Česká průmyslová zdravotní pojišťovna se připojily i s částkami za léky, které do té doby poškozené užívaly, vrchní soud uvedl, že je zjevné, že šlo o další úkony spojené s vyšetřením a ošetřením jednotlivých poškozených, a byla-li medikace nadále prodloužena, neboť byla stejná, tak šlo jednoznačně o skutečnosti, které byly v příčinné souvislosti mezi jednáním stěžovatele a vznikem uplatněných nároků. Obě zmíněné pojišťovny tak měly nárok na náhradu škody v té výši, kterou plnily.
16. Jde-li o napadené usnesení Nejvyššího soudu, tak ani v tomto ohledu nebylo shledáno porušení ústavně zaručených práv stěžovatele. Nejvyšší soud po přezkoumání věci shledal, že stěžovatel svými uplatněnými námitkami v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu převážně rozporoval správnost učiněných skutkových zjištění, přičemž takové námitky nebylo možno podřadit pod žádný ze zákonného katalogu dovolacích důvodů. Krajský soud podle něj provedl všechny potřebné důkazy a řádně se vypořádal i s návrhy na doplnění dokazování.
Poukázal mimo jiné na to, že obhajobou předložená odborná vyjádření PhDr. Ivana Galuszky a PhDr. Tomáše Nováka byla krajským soudem předložena znalci PhDr. Karlu Humhalovi, k jehož znaleckému posudku obsahovala zmíněná odborná vyjádření výhrady. Jmenovaný znalec se u hlavního líčení k daným výhradám vyjádřil a setrval na svých závěrech, z nichž krajský soud vycházel. Stejně tak krajský soud seznámil znalce MUDr. Ladislava Hosáka, Ph.D., s odborným vyjádřením MUDr. Petra Ročka, které zpochybňovalo jeho znalecký posudek, kdy znalec MUDr.
Ladislav Hosák, Ph.D., se dostatečným způsobem s námitkami vypořádal a obhájil závěry svých znaleckých posudků. Podle názoru Nejvyššího soudu se krajský soud s návrhy na doplnění dokazování vypořádal ústavně konformním způsobem. K tomu Ústavní soud dodává, že soudy hodnotí relevanci důkazního návrhu vždy ve vztahu k rozsahu a obsahu celého (již provedeného) důkazního řízení. Soudy tak nelze zavázat ke striktním obecným požadavkům bez přihlédnutí ke kontextu ostatních důkazů. Právě to hrálo rozhodující roli ve věci stěžovatele.
Krajský soud odmítl provést ty důkazy, které nemohly (vzhledem k důkazní situaci) jakkoliv ovlivnit rozhodnutí ve věci samé (srov. např. usnesení ze dne 22. 2. 2022 sp. zn. IV. ÚS 3488/21 ).
17. Nejvyšší soud se na základě učiněných skutkových zjištění ztotožnil se závěrem krajského soudu a vrchního soudu, že jednání stěžovatele hrubým a závažným způsobem zasahovalo do intimní sféry poškozených a rozhodně nebylo součástí běžné masérské činnosti. Poukázal přitom na příklady konkrétního jednání, kterého se dopouštěl, kdy poškozené Haně B. (jedná se o pseudonym) zasouval přes její odpor prst do konečníku, kde s ním pohyboval po dobu nejméně jedné minuty, z Jiřině S. strhl spodní prádlo a osahával jí ňadra i hýždě až u přirození, Alenu S. (jedná se o pseudonym) líbal, strkal jí jazyk do pusy, přes její odpor jí lízal přirození a strčil jí prsty do pochvy, kde s nimi pohyboval, Pavle B. svlékl spodní prádlo, dráždil ji třásněmi a zasunul jí na několik minut prsty do pochvy, Jitce K. (jedná se o pseudonym) také sundal spodní prádlo, hladil ji a čichal k ní, dráždil ji šátkem po těle a prstem na přirození, Zuzaně C. (jedná se o pseudonym) i přes její aktivní odpor svlékl kalhotky, líbal ji na přirození, do kterého jí strkal jazyk. Již ze samotného charakteru jednání stěžovatele vůči poškozeným, jakož i z výpovědí poškozených, bylo podle Nejvyššího soudu zřejmé, že stěžovatel jednal za účelem vlastního sexuálního uspokojení a nikoli za účelem pomoci poškozeným, kterým naopak způsobil psychickou újmu a některým z nich i následky ve formě těžké újmy na zdraví. Podrobně také vysvětlil, z jakého důvodu nebylo možno přisvědčit výtkám stěžovatele ohledně jednání popsaného pod bodem 7 skutkové věty (sub bod 5).
18. K poukazu stěžovatele na údajně nestandardní postupy v přípravném řízení, které spatřuje v tom, že poškozené nejprve odmítly zkoumání znalcem, na což reagovalo příslušné státní zastupitelství intervencí u těchto poškozených, kdy následně došlo ke změně jejich postoje, je třeba uvést, že jde o tvrzení irelevantní. Účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí (§ 2 odst. 5 trestního řádu). Je pak plně na úvaze soudu, jak vyhodnotí jednotlivé důkazy a jakými důkazními prostředky bude okolnosti významné pro zjištění skutkového stavu objasňovat.
19. Nejvyšší soud se náležitě vypořádal se všemi dovolacími námitkami stěžovatele a zabýval se i tím, zda postupem obecných soudů nedošlo k porušení jeho základních práv a svobod, přičemž ani v tomto ohledu neshledal jakékoliv pochybení. V postupu Nejvyššího soudu nespatřuje Ústavní soud žádné znaky neústavního pochybení.
20. Právo na soudní a jinou právní ochranu podle čl. 36 a násl. Listiny (resp. čl. 6 odst. 1 Úmluvy) není možno vykládat tak, že by zaručovalo úspěch v řízení či zaručovalo právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám stěžovatele. Zmíněným základním právem je zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Za situace, kdy nebyl zjištěn extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a skutkovými závěry soudů ani libovůle v rozhodování, je nutno jejich postup považovat za výraz nezávislého soudního rozhodování, do něhož Ústavní soud není oprávněn zasahovat (srov. např. usnesení ze dne 23. 4. 2020 sp. zn. I. ÚS 811/20 ).
21. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatele (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 25. ledna 2023
Vladimír Sládeček v. r. předseda senátu