Ústavní soud Usnesení ústavní

I.ÚS 859/07

ze dne 2007-10-23
ECLI:CZ:US:2007:1.US.859.07.1

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Vojena Güttlera a soudců Ivany Janů a Františka Duchoně o ústavní stížnosti Ing. A. P., zastoupeného JUDr. Irenou Hruškovou, advokátkou v Praze 5, nám. Kinských 3, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20.12.2006, sp.zn. 8 Tdo 1544/2006, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 25.4.2006, sp.zn. 10 To 120/2006, a proti rozsudku Okresního soudu Praha-západ ze dne 14.6.2005, sp.zn. 14 T 99/2004, takto: Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Napadeným rozsudkem Okresního soudu pro Prahu-západ byl stěžovatel uznán vinným trestným činem zpronevěry a za současného zrušení výroku o trestu z rozsudku téhož soudu ze dne 21.4.2004, sp.zn. 14 T 327/2001, byl odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 3 let. Dále byl stěžovateli uložen trest zákazu činnosti spojené s prodejem realit na dobu 4 let a byla mu uložena povinnost nahradit škodu způsobenou trestnou činností. Stěžovatel napadl uvedený rozsudek odvoláním. Krajský soud v Praze usnesením ze dne 25.4.2006, sp.zn. 10 To 120/2006, zrušil výrok nalézacího soudu o náhradě škody, odvolání státního zástupce zamítl. Stěžovatel pak napadl uvedené usnesení Krajského soudu v Praze dovoláním, které Nejvyšší soud usnesením ze dne 20.12.2006, sp.zn. 8 Tdo 1544/2006, odmítl.

Podle stěžovatele bylo postupem všech soudů zasaženo do jeho základního práva daného čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 14 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech, tedy práva na spravedlivý proces a zároveň do práva na osobní svobodu. Podle stěžovatele soudy dále porušily v průběhu řízení zásadu in dubio pro reo a měly jej zprostit obžaloby. Soudy nezjišťovaly stejně pečlivě okolnosti svědčící ve stěžovatelův prospěch a okolnosti svědčící v jeho neprospěch, čímž porušily zásadu rovného postavení stran řízení. Tím mělo být také zasaženo i do stěžovatelových práv podle čl. 8 odst. 2 Listiny.

Rozsudkem Okresního soudu Praha-západ ze dne 14.6.2005, čj. 14 T 99/2004-247, byl stěžovatel uznán vinným trestným činem zpronevěry a byl odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 3 let. Dále mu byl soudem vysloven zákaz činnosti spojené s prodejem realit na dobu 4 let a k náhradě škody v rozsudku specifikované. Trest byl uložen za současného zrušení výroku o trestu z rozsudku Okresního soudu Praha-západ ze dne 21.4.2004, sp.zn. 14 T 327/2001. V tomto rozsudku soud v podstatě vyslovil, že stěžovatel - podnikatel v oboru realit - na základě plné moci poškozených uzavřel kupní smlouvu ohledně pozemku v k.ú. Lety u Dobřichovic, převzal od kupujícího hotovost 893.400,- Kč a zbývající částka ve výši 1.600.000,- Kč byla složena do notářské úschovy. Po provedení vkladu do katastru nemovitostí stěžovatel tuto částku poukázal na účet společnosti Le-Investment, s.r.o. a prodávajícím nic neuhradil.

Stěžovatel i státní zástupce napadli tento rozsudek odvoláním, o kterém rozhodl Krajský soud v Praze usnesením ze dne 25.4.2006, sp.zn. 10 To 120/2006, tak, že zrušil výrok o náhradě škody. V ostatním (tj. ve výroku o vině a trestu) zůstal rozsudek soudu I. stupně nedotčen. Odvolání státního zástupce, podané v neprospěch stěžovatele, krajský soud zamítl.

Stěžovatel napadl usnesení krajského soudu dovoláním, které Nejvyšší soud usnesením ze dne 20.12.2006, čj. 8 Tdo 1544/2006-317, odmítl. Rozhodnutí odůvodnil tím, že stěžovatel brojil výlučně proti rozsahu vedení dokazování, způsobu hodnocení důkazů a navazující správnosti učiněných skutkových zjištění soudy. Neuplatnil žádnou konkrétní námitku, kterou by bylo možné považovat z hlediska uplatnění důvodu dovolání podle § 265b tr. řádu za relevantní. Do skutkových zjištění a hodnocení provedení důkazů směřuje i stěžovatelova námitka, že soud porušil v řízení zásadu in dubio pro reo. Pod uplatněný dovolací důvod nelze zahrnout ani výhrady stěžovatele týkající se porušení zásad rovného postavení stran v řízení a práva na osobní svobodu.

Podstata ústavní stížnosti spočívá v nespokojenosti stěžovatele s tím, jak obecné soudy zjišťovaly skutkový stav. Dále též namítal, že došlo k porušení zásady in dubio pro reo. Ke svým tvrzením však stěžovatel nenabídl žádný důkaz, ani konkrétní argumentaci. Ústavní soud proto při posuzování návrhu vyšel ze spisu Okresního soudu Praha-západ, ze kterého vyplývá, že obecné soudy se věcí zabývaly velmi důkladně a všechny navržené důkazy provedly. Svá rozhodnutí řádně odůvodnily; z jejich odůvodnění vyplývá logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními i právními závěry, které soudy učinily. Úvahy soudů jsou v odůvodnění napadených rozhodnutí dostatečně popsány a rozebrány. Stejně tak Nejvyšší soud postupoval při rozhodování o přípustnosti dovolání v souladu s příslušnými ustanoveními o.s.ř. a své závěry přesvědčivě a podrobně odůvodnil.

V předmětné věci dospěl Ústavní soud k závěru, že obecné soudy postupovaly v rámci daném příslušnými procesními předpisy. Aplikovaly běžné právo ústavně konformním způsobem, nedopustily se svévolného jednání a jejich rozhodnutí jsou logická, srozumitelná a přesvědčivá. Jsou tedy i z hlediska ústavněprávního plně přijatelná. Ústavní soud proto dospěl k závěru, že napadenými rozhodnutími k porušení ustanovení čl. 36 odst. 1 Listiny, ani ust. čl. 6 Úmluvy, jichž se stěžovatel dovolává, zjevně nedošlo.

Týž závěr platí, pokud jde o námitku, že rozhodnutími soudů bylo zasaženo do práva stěžovatele na osobní svobodu (čl. 8 Listiny); k zásahu do tohoto práva zřejmě mělo dojít tím, že byl odsouzen k nepodmíněnému odnětí svobody. Protože však, jak Ústavní soud zjistil, postup soudů v této věci byl ústavně konformní, byl stěžovatel stíhán a zbaven osobní svobody z důvodů a způsobem, který stanoví zákon (čl. 8 odst. 2 Listiny). Proto Ústavní soud ani této námitce stěžovatele nemohl vyhovět. Za tohoto stavu Ústavní soud ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, jako zjevně neopodstatněný návrh, odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 23. října 2007

Vojen Güttler v.r. předseda senátu