Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Langáška, soudkyně zpravodajky Dity Řepkové a soudce Jana Wintra o ústavní stížnosti stěžovatelů E. B. a V. Č., zastoupených Mgr. Klárou Kalibovou, Ph.D., advokátkou, sídlem Eliášova 467/28, Praha 6, proti vyrozumění Městského státního zastupitelství v Praze ze dne 17. ledna 2025 č. j. 3 KZN 1098/2024-18, vyrozumění Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 1 ze dne 25. října 2024 č. j. 2 ZN 1188/2024-13, a proti opatření Policie České republiky, Krajské ředitelství policie hl.
města Prahy, Služba kriminální policie a vyšetřování, Odbor extremismu a terorismu, 2. oddělení, ze dne 11. července 2024 sp. zn. KRPA-180744-88/TČ-2024-000042, za účasti Městského státního zastupitelství v Praze, Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 1 a Policie České republiky, Krajské ředitelství policie hl. města Prahy, Služba kriminální policie a vyšetřování Odbor extremismu a terorismu, 2. oddělení, jako účastníků řízení, a E. M. a L. M., jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jejich ústavně zaručených práv chráněných čl. 10, odst. 1 a 2, čl. 19 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z obsahu ústavní stížnosti a jejích příloh Ústavní soud zjistil, že Policie České republiky, Krajské ředitelství policie hl. města Prahy, Služba kriminální policie a vyšetřování Odbor extremismu a terorismu, 2. oddělení (dále jen "policejní orgán"), zahájil úkony trestního řízení pro podezření z naplnění znaků skutkové podstaty přečinu výtržnictví dle § 358 odst. 1 trestního zákoníku v souběhu s přečinem popírání, zpochybňování, schvalování a ospravedlňování genocidia dle § 405 trestního zákoníku vedlejšími účastníky. Uvedených trestných činů se vedlejší účastníci měli stručně řečeno dopustit tím, že nejprve verbálně zaútočili na dobrovolníky v informačním stánku iniciativy Pražský Majdan, který informoval kolemjdoucí o válce na Ukrajině, následně po eskalaci verbálního ataku, který napadení dobrovolníci vnímali jako provokativní jednání ze strany rusky hovořící skupiny osob, došlo k fyzickému napadení ze strany vedlejších účastníků vůči stěžovatelům, přičemž tito byli několikrát udeřeni deštníky, vedlejší účastník E. M. minimálně jednou udeřil otevřenou dlaní do obličeje stěžovatelku E. B. Věc byla napadeným opatřením policejního orgánu vyřízena podle § 159a odst. 1 písm. a) trestního řádu, tedy odevzdána správnímu orgánu k projednání přestupku, neboť v daném případě bylo dle policejního orgánu na místě využít principu subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 trestního zákoníku. Policejní orgán v odůvodnění opatření uvedl, že jednáním vedlejších účastníků nebyly naplněny znaky skutkové podstaty přečinu popírání, zpochybňování, schvalování a ospravedlňování genocidia dle § 405 trestního zákoníku, a že jednání vedlejších účastníků ani nedosahuje tak závažné míry porušení zájmu chráněného trestním zákoníkem, že by naplňovalo znaky přečinu výtržnictví podle § 358 odst. 1 trestního zákoníku. Policejní orgán vyšel při rozhodování především z videozáznamů pořízených účastníky incidentu, a z informací získaných výslechem zadržených osob (vedlejších účastníků a dalších). Na základě vyhodnocení videozáznamů se incident jevil policejnímu orgánu jako eskalovaný jednáním prvotně napadené stěžovatelky E. B., která v době, kdy se spor zdál být ze strany vedlejších účastníků ukončen, v tomto pokračovala a na vedlejší účastníky pokřikovala, čímž incident prodlužovala.
3. Stěžovatelé se následně obrátili na Obvodní státní zastupitelství pro Prahu 1 (dále jen "obvodní státní zastupitelství"), které v postupu policejního orgánu neshledalo pochybení. Jako stěžejní důkaz byly obvodním státním zastupitelstvím vyhodnoceny zajištěné kamerové záznamy, které jsou velmi kvalitní a je z nich bez důvodných pochybností známa identita jednotlivých osob i průběh jejich jednání. Na základě provedeného dokazování (především kamerovými záznamy) státní zástupkyně obvodního státního zastupitelství dospěla k závěru, že se v posuzovaném případě jednalo o běžný situační konflikt, přičemž na straně podezřelých nebyl prokázán žádný motiv, který by svědčil pro podporu Ruska a schvalování jím prováděných ozbrojených akcí na Ukrajině nebo který by vycházel ze zášti vůči Ukrajině a ukrajinskému národu. K trestnému činu popírání, zpochybňování, schvalování a ospravedlňování genocidia státní zástupkyně uvedla, že jednání pachatele musí být významově jednoznačné, což jednání vedlejších účastníků nebylo. Tito nikdy výslovně žádným způsobem neuvedli, že schvalují ozbrojený útok Ruska na Ukrajinu. K podezření ze spáchání trestného činu násilí proti skupině obyvatelů a proti jednotlivci dále uvedla, že žádným z provedených důkazů nebylo prokázáno, že se vedlejší účastníci do konfliktu se stěžovateli zapojili právě proto, že věděli nebo předpokládali, že jsou ukrajinské národnosti. K trestnému činu výtržnictví pak bylo konstatováno, že se ze strany podezřelých nejednalo o projev záporného vztahu k veřejnému pořádku, projev neúcty ke společnosti jako celku nebo prostředek sebeprosazování na úkor veřejnosti. V průběhu vzniklého konfliktu nedošlo ke vzniku újmy na zdraví poškozených, ani ke škodě na majetku. Ve smyslu zásady ultima ratio bylo proto na místě odevzdat věc k projednání přestupku.
4. Poté se stěžovatelé obrátili na Městské státní zastupitelství v Praze (dále jen "městské státní zastupitelství"), přičemž státní zástupkyně vyhodnotila v celkovém kontextu kamerové záznamy a jednotlivé výroky a konstatovala, že policejní orgán skutkový stav objasnil dostatečně, provedl veškeré potřebné šetření, a to i směřující k objasnění existence či neexistence předsudečných indikátorů, které by mohly svědčit o nenávistném pozadí činu, přičemž jejich existence zjištěna nebyla. Městské státní zastupitelství dospělo k závěru, že jednání ani jednoho z vedlejších účastníků nenaplnilo svou intenzitou takovou mez, aby bylo nutné reagovat prostředky trestního práva.
5. V podané ústavní stížnosti směřující proti opatření policejního orgánu a vyrozumění obvodního a městského státní zastupitelství stěžovatelé nejprve odkazují na obecné ústavní principy, a to doktrínu horizontálního působení lidských práv a princip bránící se demokracie. Dále argumentují judikaturou Ústavního soudu a Evropského soudu pro lidská práva (dále jen "ESLP") týkající se předsudečných trestných činů, přičemž zdůrazňují, že dle ESLP mají státy povinnost objasňovat předsudečnou pohnutku prostřednictvím tzv. předsudečných indikátorů. Policejní orgán a státní zastupitelství dle stěžovatelů interpretovaly incident formalisticky a bez aplikace postupů standardizovaných k prověřování a vyšetřování předsudečných trestných činů. Stěžovatelé mají za to, že nebyla naplněna povinnost účinného vyšetřování, jehož podstatou ve vztahu k předsudečným trestným činům je objasnění nenávistného motivu.
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými stěžovateli, kteří byli účastníky řízení, v němž byla napadená rozhodnutí vydána. Ústavní soud je k projednání ústavní stížnosti příslušný. Stěžovatelé jsou právně zastoupeni v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelé vyčerpali všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
7. Napadená vyrozumění lze označit za rozhodnutí ve smyslu § 72 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, neboť stěžovatelé nemohli napadnout žádné formální rozhodnutí, nýbrž postup orgánů činných v trestním řízení při vyřízení jejich podnětů. Za "rozhodnutí" zasahující do ústavních práv stěžovatelů je tedy možno považovat nejen opatření policejního orgánu, ale i vyrozumění obvodního a městského státního zastupitelství (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 8. 2014 sp. zn. II. ÚS 2166/14 ).
8. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
9. Podstatou posuzované ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatelů s výsledkem šetření orgánů činných v trestním řízení ve věci podezření ze spáchání přečinu výtržnictví dle § 358 odst. 1 trestního zákoníku v souběhu s přečinem popírání, zpochybňování, schvalování a ospravedlňování genocidia dle § 405 trestního zákoníku.
10. Ústavní soud při své rozhodovací činnosti již mnohokrát vyslovil, že neexistuje ústavně zaručené subjektivní právo fyzické nebo právnické osoby na to, aby jiná osoba byla trestně stíhána, respektive aby určité jednání bylo kvalifikováno jako konkrétní trestný čin. Z čl. 39 a čl. 40 odst. 1 Listiny lze dovodit charakteristický znak právního státu, podle kterého vymezení trestného činu, stíhání pachatele a jeho potrestání je věcí vztahu mezi státem a pachatelem trestného činu. Stát svými orgány rozhoduje podle pravidel trestního řízení o tom, zda a kým byl trestný čin spáchán. Úprava těchto otázek v trestním řádu tyto zásady neporušuje a žádné právo na "satisfakci" za způsobený trestný čin v ústavní rovině ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy nezakládá (viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 4. 10. 2022 sp. zn. III. ÚS 1981/22 a tam citovaná judikatura).
11. Stěžovatelé měli v trestním řízení postavení poškozených, proto jim nelze, jsou-li splněny další zákonné předpoklady stanovené zákonem o Ústavním soudu, upřít právo domáhat se ústavní stížností přezkumu rozhodnutí či postupu orgánů činných v trestním řízení z hlediska práva na účinné vyšetřování. Ústavní soud v minulosti formuloval ve vztahu k obsahu práva na účinné vyšetřování, že má být vhodné, důkladné, nestranné a nezávislé, bez zbytečných průtahů a pod veřejnou kontrolou (podrobně k tomuto právu zejména nález Ústavního soudu ze dne 27. 10. 2015 sp. zn. I. ÚS 860/15 , nález ze dne 24. 5. 2016 sp. zn. I. ÚS 1042/15 nebo nález ze dne 3. 9. 2019 sp. zn. III. ÚS 2012/18 ). Účinné vyšetřování ovšem nezaručuje žádný konkrétní výsledek trestního řízení, ale jen řádnost postupu uvedených orgánů (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 29. 10. 2013 sp. zn. I. ÚS 2886/13 , bod 20).
12. Ústavní soud po přezkoumání opatření policejního orgánu a vyrozumění obvodního a městského státního zastupitelství neshledal, že by byl namístě jeho kasační zásah.
13. Již z opatření policejního orgánu je zřejmé, že ve věci bylo provedeno důkladné prověřování zaměřené na posouzení podezření z možného spáchání trestného činu výtržnictví v souběhu s trestným činem popírání, zpochybňování, schvalování a ospravedlňování genocidia, přičemž na základě vyhodnocení veškerých důkazních prostředků (především kamerového záznamu pořízeného stěžovatelkou) dospěl policejní orgán k závěru, že v jednání vedlejších účastníků nelze spatřovat podezření ze spáchání prověřovaných trestných činů.
Současně byl přijat závěr o tom, že je namístě věc posoudit a vyřídit jako naplnění skutkové podstaty přestupku proti občanskému soužití podle § 7 odst. 1 písm. c) bod. 4 zákona č. 251/2016 Sb., o některých přestupcích, proto byla věc postoupena k tomu příslušnému orgánu. Rozhodnutí policejního orgánu bylo následně podrobeno kontrole státních zástupkyň obvodního i městského státního zastupitelství, přičemž vady, které namítali stěžovatelé ve svých podáních, zjištěny nebyly. Veškeré námitky stěžovatelů byly státními zástupkyněmi příslušných státních zastupitelství podrobně vypořádány, včetně poukazu na konkrétní zjištění vyvozených z provedených důkazů; na základě nich nebylo možné shledat, že by jednáním vedlejších účastníků byly naplněny skutkové podstaty prověřovaných či jiných trestných činů.
Obě státní zástupkyně ve svých vyjádřeních přitom uvedly, z jakého důvodu dospěly k tomu, že postup policejního orgánu byl správný.
Odůvodnění jejich vyrozumění jsou zcela logická a srozumitelná.
14. Účinné vyšetřování má být dle shora citované judikatury vhodné, důkladné, nestranné a nezávislé, bez zbytečných průtahů a pod veřejnou kontrolou. Všechny tyto požadavky byly v posuzované věci naplněny. Z napadeného opatření a z vyrozumění státních zastupitelství je zřejmé, že jak policejní orgán, tak obvodní a městské státní zastupitelství měly k dispozici důkazní materiál (především kamerový záznam v dobré kvalitě), díky kterému mohly spolehlivě vyhodnotit, zda je na místě zahájit trestní stíhání vedlejších účastníků.
Na základě dostupných důkazů orgány činné v trestním řízením odůvodnily, proč dospěly k závěru, že v posuzovaném případě není na místě zahajovat trestní stíhání vedlejších účastníků (a rovněž stěžovatelky), přičemž z napadených rozhodnutí jednoznačně vyplývá, jaké úvahy vedly příslušné orgány k tomu, že věc byla odevzdána k jednání o přestupku. Obvodní státní zastupitelství správně poukázalo na skutečnost, že trestní právo se řídí zásadou ultima ratio a v posuzovaném případě bylo vzhledem ke zjištěným skutečnostem na místě tuto zásadu aplikovat.
15. Pokud jde o objasnění nenávistného motivu, z judikatury Evropského soudu pro lidská práva ("ESLP") vyplývá, že orgány činné v trestním řízení mají povinnost učinit veškeré přiměřené kroky k odhalení případného nenávistného motivu. Povinnost státu vyšetřit možné nenávistné pozadí násilného činu však znamená toliko povinnost vyvinout maximální úsilí, přičemž orgány činné v trestním řízení dle ESLP nemají opomenout vyhodnocení podezřelých okolností, které mohou naznačovat násilí motivované rasovou nenávistí (rozsudek ESLP ze dne 20.
10. 2015 ve věci Balázs v. Maďarsko, č. stížnosti 15529/12). Stěžovatelé tvrdí, že se orgány činné v trestním řízení v jejich případě nezabývaly dostatečně objasněním nenávistného motivu. S touto námitkou se však již vypořádalo jak obvodní, tak i městské státní zastupitelství. Z napadených vyrozumění je zřejmé, že se obě státní zastupitelství zabývala jednotlivými důkazy a konstatovala, že žádným z nich nebylo prokázáno, že se podezřelí do konfliktu se stěžovateli zapojili právě proto, že věděli nebo předpokládali, že jsou ukrajinské národnosti, či že by ze strany vedlejších účastníků v průběhu vzájemného konfliktu padla jakákoli zmínka o Ukrajině či Ukrajincích.
Skutečnost, že si vedlejší účastníci byli vědomi toho, že stěžovatelka E. B. je ukrajinské národnosti a ostatní poškození stáli u stánku s ukrajinskou vlajkou, sama o sobě k prokázání požadované diskriminační pohnutky nestačí. Městské státní zastupitelství ve vyrozumění potvrdilo, že obvodní státní zastupitelství v rámci dozorové činnosti vycházelo z výpovědí rusky mluvících osob i kamerových záznamů, a že předsudečné indikátory v posuzované věci zjištěny nebyly.
Odůvodnění napadených vyrozumění svědčí o tom, že orgány činné v trestním řízení se v posuzované věci dostatečným způsobem zabývaly tím, zda stěžovatelé nebyli vystavení násilí motivovanému rasovou nenávistí a srozumitelně s odkazem na příslušné důkazy vysvětlily, z jakého důvodu dospěly k závěru, že tomu tak nebylo. Ústavní soud proto v postupu orgánů činných v trestním řízení ani v tomto ohledu neshledal zásah do základních práv stěžovatelů.
16. Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 23. dubna 2025
Tomáš Langášek v. r. předseda senátu