Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Vojena Güttlera a soudců Ivany Janů a Františka Duchoně o ústavní stížnosti M. F., zastoupeného JUDr. Ladislavou Lebedovou, advokátkou se sídlem v Ledči nad Sázavou, Husovo nám. 65, proti rozsudku Okresního soudu v Havlíčkově Brodě ze dne 2.3.2006, sp.zn. 1 T 81/2005, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích ze dne 19.7.2006, sp.zn. 14 To 158/2006, a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17.1.2007, sp.zn. 3 Tdo 1493/2006, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V posuzované věci byl stěžovatel uznán vinným trestným činem ublížení na zdraví podle § 224 odst. 1 tr. zákona a byl mu uložen trest odnětí svobody v trvání 6 měsíců s podmíněným odložením na zkušební dobu 1 roku. Uvedeného trestného činu se měl stěžovatel dopustit tím, že v podnapilém stavu, do kterého se sám zaviněně přivedl, při vzájemném přátelském "pošťuchování" strčil rukou do ramene podnapilého poškozeného L. K., který ztratil rovnováhu, upadl na znak na zem, utrpěl několik zranění a byl hospitalizován celkem 19 dnů v nemocnici.
Podle názoru stěžovatele soudy postupovaly při posuzování jeho případu v rozporu se zákonem, neboť dovodily příčinnou souvislost mezi pádem poškozeného a pohybem ruky stěžovatele, byť tento závěr z provedených důkazů neplyne. Nelze prý usuzovat na to, že bezprostřední příčinou pádu poškozeného bylo jednání stěžovatele a zejména, že by toto jednání překročilo intenzitu běžné opatrnosti. Uvedeným rozhodnutím mělo být proto zasaženo do základního práva stěžovatele podle čl. 39 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Stěžovatel napadl uvedený trestní příkaz odporem. Okresní soud v Havlíčkově Brodě jej pak rozsudkem ze dne 30.6.2005, čj. 1 T 81/2005-26, zprostil obžaloby, neboť podle jeho názoru nebylo stěžovateli prokázáno, že svým jednáním naplnil skutkovou podstatu trestného činu ublížení na zdraví. K odvolání Okresního státního zastupitelství v Havlíčkově Brodě Krajský soud v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích, napadený rozsudek v celém rozsahu zrušil a věc vrátil okresnímu soudu. Podle krajského soudu rozsudek trpěl neúplností a nejasností skutkových zjištění a bylo třeba provést další dokazování.
Následně Okresní soud v Havlíčkově Brodě rozsudkem ze dne 2.3.2006, čj. 1 T 81/2005-140, znovu uznal stěžovatele vinným trestným činem ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 224 odst. 1 tr. zákona (v podstatě shodně s citovaným příkazem) a odsoudil jej k trestu odnětí svobody v trvání 6 měsíců s podmíněným odkladem na 1 rok. Všeobecná zdravotní pojišťovna byla se svým nárokem odkázána na občanskoprávní řízení.
Odvolání stěžovatele Krajský soud v Hradci králové, pobočka v Pardubicích, usnesením ze dne 19.7.2006, čj. 14 To 158/2006-153, zamítl. Stěžovatel napadl usnesení krajského soudu dovoláním, které Nejvyšší soud usnesením ze dne 17.1.2007, čj. 3 Tdo 1493/2006-169, jako zjevně neopodstatněné odmítl.
Z ústavní stížnosti vyplývá, že svým podáním směřuje především proti hodnocení provedených důkazů soudy a domáhá se v plném rozsahu přezkoumání rozhodnutí napadeným ústavní stížností. Stěžovatel však přehlíží, že Ústavní soud není dalším stupněm v hierarchii obecných soudů a jen opakuje argumenty, kterými se zabýval odvolací soud a s nimiž se tento soud dostatečně vypořádal. Obecné soudy pak podle názoru Ústavního soudu rozhodovaly v souladu s ústavním principem nezávislosti soudů a respektovaly zásadu volného hodnocení důkazů precizovanou v ust. § 2 odst. 6 tr. řádu.
Z vyžádaného spisu Okresního soudu v Havlíčkově Brodě vyplývá, že nalézací soud vyslechl ve věci řadu svědků, ve věci nařídil rekonstrukci a byl vypracován i znalecký posudek. Soudy provedené důkazy hodnotily jednotlivě i v jejich vzájemných souvislostech a v odůvodnění rozsudků je uvedeno, jakými úvahami se soudy ve věci řídily. Provedené dokazování poskytlo dostatek důkazů pro zjištění skutkového stavu. Stěžovatelem předkládaná verze skutkového děje a odlišná interpretace provedených důkazů, jinými slovy nesouhlas se závěry obecných soudů, nemohou samy o sobě založit protiústavnost napadených rozhodnutí. K jednotlivým námitkám proto postačí odkázat na jejich odůvodnění, neboť soudy se s obhajobou stěžovatele vyrovnaly dostatečně.
V předmětné věci dospěl Ústavní soud k závěru, že obecné soudy postupovaly v rámci daném příslušnými procesními předpisy. Aplikovaly běžné právo ústavně konformním způsobem, nedopustily se svévolného jednání, které by mohlo způsobit porušení základního práva stěžovatele a mezi skutkovými zjištěními a právními závěry, jež z něho obecné soudy vyvodily, neexistuje ani extrémní rozpor ve smyslu ustálené judikatury Ústavního soudu. Rozhodnutí obecných soudů jsou tedy i z ústavněprávního hlediska plně přijatelná. Proto Ústavní soud uzavřel, že napadenými rozhodnutími k namítanému porušení ustanovení čl. 39 Listiny, jehož se stěžovatel dovolává, zjevně nedošlo. Za tohoto stavu Ústavní soud ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, jako zjevně neopodstatněný návrh, odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 9. srpna 2007
Vojen Güttler předseda senátu