Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Langáška, soudkyně zpravodajky Dity Řepkové a soudce Jana Wintra o ústavní stížnosti stěžovatelky ZONAS, a. s., sídlem Horní náměstí 14/17, Olomouc, právně zastoupené JUDr. Ing. Petrem Machálkem, Ph.D., advokátem, sídlem Pivovarská 58/8, Vyškov, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. listopadu 2024 č. j. 33 Cdo 327/2024-257, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 3. srpna 2023 č. j. 18 Co 197/2022-224, rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 31.
ledna 2022 č. j. 31 C 69/2021-177, rozhodnutí Rady Energetického regulačního úřadu ze dne 12. ledna 2021 č. j. 10645-30/2016-ERU a rozhodnutí Energetického regulačního úřadu ze dne 17. prosince 2019 č. j. 10645-18/2016-ERU, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně, Městského soudu v Brně a Energetického regulačního úřadu, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti EG.D Holding, a. s. (dříve EG.D, a. s., E.ON Distribuce, a. s.), sídlem Lidická 1873/36, Brno, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Prostřednictvím návrhu na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť jimi měla být porušena její základní práva zaručená čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Z napadených rozhodnutí a ústavní stížnosti Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka je nástupnickou společností právní předchůdkyně - obchodní společnosti FVE 28, s. r. o., která dne 1. 4. 2015 zanikla fúzí sloučením. Právní předchůdkyně stěžovatelky uzavřela s vedlejší účastnicí dne 21. 1. 2011 "Smlouvu o dodávce elektřiny vyrobené z obnovitelného zdroje s převzetím závazku dodat elektřinu do elektrizační soustavy č. 2010-S711004" (dále jen "smlouva"). Na základě této smlouvy stěžovatelka vyráběla a dodávala do distribuční sítě elektřinu a vedlejší účastnice tuto elektřinu odebírala za sjednanou cenu, přičemž za prosinec 2012 ze strany stěžovatelky vystavená faktura na částku 223 358,40 Kč nebyla ze strany vedlejší účastnice uhrazena.
3. Stěžovatelka proto podala k Energetickému regulačnímu úřadu (dále též "ERÚ") návrh na zahájení sporného řízení ze dne 3. 10. 2016, v jehož rámci požadovala, aby ERÚ uložil vedlejší účastnici povinnost zaplatit stěžovatelce uvedenou částku s příslušenstvím a náhradu nákladů. ERÚ návrh z důvodu nedostatku pasivní věcné legitimace vedlejší účastnice zamítl. Proti jeho rozhodnutí podala stěžovatelka rozklad, který byl rozhodnutím Rady ERÚ zamítnut a napadené rozhodnutí potvrzeno. Následně stěžovatelka podala k Městskému soudu v Brně žalobu (dle částí páté občanského soudního řádu) o uhrazení částky 223 358,40 Kč spolu s náklady spojenými s uplatněním pohledávek v celkové výši 2 400 Kč a spolu s úrokem z prodlení stanoveným čl. IV. odst. 5 smlouvy. Žaloba byla zamítnuta a následně na základě odvolání stěžovatelky Krajský soud v Brně rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Stěžovatelka podala dovolání, které bylo usnesením Nejvyššího soudu odmítnuto jako nepřípustné.
4. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že ERÚ i obecné soudy nesprávně interpretovaly § 54 odst. 13 zákona č. 165/2012 Sb., o podporovaných zdrojích energie a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o podporovaných zdrojích energie"), když uváděly, že z něj nelze dovodit specifickou formu ani lhůtu pro odmítnutí nároku na výkupní cenu. Stěžovatelka argumentuje, že ačkoli zákon nezakotvuje obligatorní písemnou formu odmítnutí nároku, neznamená to, že by zákonodárce upustil od požadavku, aby z daného právního jednání byl adresátovi zřejmý jeho obsah. Odmítnutí nároku jako právní jednání tak musí být učiněno výslovně, nebo alespoň takovým způsobem, aby byl jeho obsah seznatelný, určitý a srozumitelný. ERÚ i obecné soudy tak nesprávně dovodily, že samotné neuhrazení vystavené faktury má být vyloženo jako odmítnutí nároku, s čímž stěžovatelka nesouhlasí.
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení podle zákona o Ústavním soudu a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 téhož zákona).
6. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti.
7. Ústavní soud zásadně je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. O jeho zásahu do rozhodovací činnosti obecných soudů lze uvažovat pouze za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti [srov. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06
(N 148/46 SbNU 471)]. Takové vady však v nyní projednávané věci shledány nebyly.
8. Základní otázkou, která se prolíná celým řízením před správními orgány i soudy, je to, zda je vedlejší účastnice, tehdy žalovaná, ve věci pasivně legitimována. Tato námitka stěžovatelky byla též předmětem dovolání, které Nejvyšší soud odmítl, přičemž se v odůvodnění svého rozhodnutí vypořádal s námitkami stěžovatelky stran aplikace § 54 odst. 13 zákona o podporovaných zdrojích energie, kdy odkázal na předchozí svou judikaturu (str. 4 napadeného usnesení). Podle Nejvyššího soudu je závěr odvolacího soudu o nedostatku pasivní věcné legitimace vedlejší účastnice v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu.
9. Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti je povolán korigovat excesy obecných soudů [např. nález ze dne 30. 6. 2004 sp. zn. IV. ÚS 570/03
(N 91/33 SbNU 377)]; o exces však v posuzovaném případě nejde. Stěžovatelka se domáhá přehodnocení závěrů obecných soudů, přičemž v ústavní stížnosti jsou uváděny tytéž argumenty, se kterými se obecné soudy náležitě vypořádaly. Tím staví Ústavní soud do postavení další instance, která mu nepřísluší. Nadto Ústavní soud považuje závěry Nejvyššího soudu za ústavně souladné, vycházející z relevantní judikatury Nejvyššího soudu, a Ústavní soud nespatřuje žádný důvod pro svůj případný kasační zásah. Na rozhodnutí obecných soudů - které v posuzované věci uzavřely, že vedlejší účastnice není pasivně legitimována, jelikož forma odmítnutí ve smyslu § 54 odst. 13 zákona o podporovaných zdrojích energie není nijak stanovena ani zákonem ani smlouvou mezi stranami, a tak bylo zcela na vedlejší účastnici (její právní předchůdkyni), jakým způsobem odmítnutí provede, přičemž nezaplatila-li vedlejší účastnice (její právní předchůdkyně) vystavenou fakturu, lze toto její jednání ve světle judikatury Nejvyššího soudu posoudit jako odmítnutí nároku, pročež práva a povinnosti z uplatněného nároku přešla k 1.
1. 2013 na operátora trhu - nelze shledat nic, co by bylo ústavně nekonformní.
10. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud odmítl ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 30. dubna 2025
Tomáš Langášek v. r.
předseda senátu