Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Ivany Janů a Františka Duchoně (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele CZECH PRODUCTS, s. r. o., se sídlem Kladno, Josefa Hory 1448, zastoupeného Mgr. Vojtěchem Veverkou, advokátem se sídlem Kladno, nám. Starosty Pavla 40, proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 27. 2. 2008, čj. 13 Cm 1251/2007 - 172, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 7. 2008, čj. 8 Cmo 277/2008 - 118, a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2010, čj. 23 Cdo 5167/2008 - 281, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel uvedl, že v dané věci jasně vymezil předmět žaloby, předložil důkazy a byl proto v legitimním očekávání, že obecné soudy skutkovému stavu přiřadí i odpovídající hmotně právní normy. Obecné soudy nevedly řízení způsobem, který by stěžovateli zajistil jeho základní práva, naopak postupem soudů byla jeho základní práva zkrácena. Stěžovatel rovněž upozornil na to, že soudy aprobovaly jednání "contra bonos mores". Formalistickým posuzováním věci a přidržením se doslovného znění smlouvy postupovaly v rozporu s dobrými mravy.
Vrchní soud v Praze shora označeným rozsudkem ze dne 24. 7. 2008 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Ztotožnil se se závěrem soudu prvního stupně, že žádný závazkový vztah mezi účastníky prokázán nebyl. Pokud stěžovatel tvrdil, že smlouva měla být uzavřena konkludentně a závazek z ní měl trvat neomezeně, odvolací soud tuto konstrukci neakceptoval a na straně žalované neshledal porušení smluvní povinnosti, ani porušení žádné jiné povinnosti plynoucí z obchodního zákoníku, v jehož důsledku by škoda vznikla. Protože nebyl prokázán základní předpoklad odpovědnosti za škodu podle obchodního zákoníku, nebyla žaloba o náhradu škody podle § 373 a násl. Obch. zák. důvodná. Nejvyšší soud dovolání stěžovatele odmítl jako nepřípustné, neboť nebyl shledán důvod k závěru o zásadním právním významu napadeného rozhodnutí podle § 237 odst. 3 OSŘ.
Posláním Ústavního soudu je především zkoumat, zda napadeným rozhodnutím soudu nebyla porušena základní práva nebo svobody stěžovatele, zakotvená v ústavních předpisech. Na základě argumentů stěžovatele se Ústavní soud zabýval ústavností předmětného řízení. Zjistil, že obecné soudy správně zjistily skutkový stav věci a vyvodily z něho, podle zásady volného hodnocení důkazů, právní závěry, které náležitě a přesvědčivě odůvodnily. Celou věcí se důkladně zabývaly, správně aplikovaly příslušná ustanovení občanského soudního řádu, občanského zákoníku i obchodního zákoníku. Přesvědčivě se vypořádaly se všemi argumenty stěžovatele. V detailech stačí poukázat na odůvodnění jejich rozhodnutí a je nadbytečně z nich zde cokoli opakovat. Ústavní soud tak neshledal nic, co by věc posouvalo do ústavněprávní roviny. Pokud obecné soudy rozhodly způsobem, s nímž se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá to ještě důvod k úspěšné ústavní stížnosti.
Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem dospěl I. senát Ústavního soudu k závěru, že jsou splněny podmínky ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Proto, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, usnesením ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné. V Brně dne 29. května 2012
Vojen Güttler předseda I. senátu Ústavního soudu