Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Wintra, soudce Jaromíra Jirsy a soudkyně zpravodajky Veroniky Křesťanové o ústavní stížnosti stěžovatelky Jany B. (jedná se o pseudonym), zastoupené Mgr. Luďkem Dvořákem, advokátem, sídlem Staňkova 383/41, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 8 Tdo 1044/2023-3087 ze dne 5. prosince 2023, rozsudku Krajského soudu v Brně č. j. 8 To 98/2023-3033 ze dne 23. května 2023 a rozsudku Městského soudu v Brně č. j. 4 T 137/2017-2901 ze dne 19. ledna 2023, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně a Městského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Brně a Městského státního zastupitelství v Brně, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky ("Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů ("zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jejích ústavně zaručených práv zakotvených v čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti a připojených listin se podává, že (prvním) rozsudkem Městského soudu v Brně ("městský soud") sp. zn. 4 T 137/2017 ze dne 28. června 2018 byla stěžovatelka odsouzena za zločin křivého obvinění. Usnesením Krajského soudu v Brně ("krajský soud) sp. zn. 8 To 366/2018 ze dne 23. října 2018 byl rozsudek městského soudu zrušen. Městský soud poté (druhým) rozsudkem č. j. 4 T 137/2017-2213 ze dne 26. června 2020 uznal stěžovatelku vinnou ze spáchání přečinu křivé výpovědi a přečinu ohrožování výchovy dítěte. Krajský soud rozsudkem č. j. 8 To 320/2020-2271 ze dne 13. října 2020 zrušil i tento rozsudek městského soudu a sám uznal stěžovatelku vinnou ze spáchání přečinu křivé výpovědi a zločinu týrání svěřené osoby. Usnesením Nejvyššího soudu č. j. 6 Tdo 184/2021-2598 ze dne 31. března 2021 byl však uvedený rozsudek krajského soudu zrušen a krajský soud poté usnesením č. j. 8 To 320/2020-2670 ze dne 8. června 2021 zrušil i druhý rozsudek městského soudu.
3. Městský soud poté rozhodl znovu napadený rozsudkem (třetím v pořadí) a stěžovatelku jako v druhém rozsudku uznal vinnou ze spáchání přečinu křivého obvinění a zločinu týraní svěřené osoby.
4. Krajský soud napadeným rozsudkem rozsudek městského soudu znovu zrušil v celém rozsahu a znovu sám uznal stěžovatelku vinnou z přečinu křivého obvinění a přečinu ohrožení výchovy dítěte, za což jí uložil úhrnný trest odnětí svobody v trvání dvou let, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu tří let, a to za současného vyslovení dohledu.
5. Proti napadenému rozsudku krajského soudu podala stěžovatelka dovolání, které Nejvyšší soud napadeným usnesením podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítl jako zjevně neopodstatněné.
6. Skutek, za nějž byla stěžovatelka odsouzena, spočíval - stručně vyjádřeno - v tom, že podala vědomě nepravdivé trestní oznámení na svého manžela, ve kterém tvrdila, že různými způsoby sexuálně zneužíval jejich dvě nezletilé děti, což vedlo k zahájení trestního řízení proti němu pro několik trestných činů. Stěžovatelka v průběhu trestního řízení lživá tvrzení opakovala a doplňovala i v rámci podaného vysvětlení. Své dvě nezletilé děti dlouhodobě potencovala v jejich fantaziích a vymýšlení si údajných praktik jejich otce, podrobovala je různým psychologickým sezením v krizových centrech, vzbuzovala v nich nenávistné postoje k otci a utvrzovala je ve skutečnostech, které byly v rozporu s objektivní realitou. Ve stejném trestním oznámení stěžovatelka obviňovala manžela z toho, že ji dlouhodobě týrá a opakovaně znásilnil.
7. Stěžovatelka namítá, že obecné soudy opomenuly důkaz, který navrhovala a který prokazoval její nevinu, přičemž tak učinily s pouze formalistickým odůvodněním. Stěžovatelka cituje judikaturu vztahující se k trestnému činu ohrožení pod vlivem návykové látky a k problematice opomenutých důkazů. Má za to, že její vina nebyla bez rozumných pochybností prokázána. Opomenutí důkazu mělo spočívat v nevyslechnutí svědka M. P., který byl podle stěžovatelky ochoten tvrdit, že se její děti staly obětmi sexuálního zneužívání ze strany svého otce, tj. jejího manžela. Připomíná, že v řízení byli jako svědkové vyslechnuti i jiní znalci, kteří v předchozím řízení vedeném proti jejímu manželovi podávali svoje znalecké posudky.
8. Stěžovatelka poukazuje na to, že součástí spisového materiálu je i Zpráva o kontrole Nejvyššího státního zastupitelství sp. zn. 1 NZN 408/2015 ze dne 31. července 2015 ("Zpráva"), která byla pořízena v rámci předchozího prověřování v trestním řízení vedeném proti jejímu manželovu (tedy v řízení, v němž se stěžovatelka měla dopustit stíhané trestné činnosti). Uvádí, že Zpráva hovoří mj. o používání nezákonných metod a nestandardních postupů policejního orgánu a k devalvaci důkazního stavu, a to konkrétně vrchní komisařkou JUDr. Ševčíkovou. Obecné soudy podle ní i přesto z tvrzení JUDr. Ševčíkové vycházely a dokonce ji označily za klíčovou, aniž by vysvětlily, proč v této souvislosti nepřihlíží k závěrům Zprávy.
9. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, jež byla účastnicí řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání - až na výjimku - příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
10. Stěžovatelka ústavní stížností napadá rozsudek městského soudu, avšak krajský soud rozsudek městského soudu zrušil v celém rozsahu a nahradil jej vlastním rozhodnutím. K rozhodování o ústavnosti rozsudku městského soudu není Ústavní soud příslušný (není povolán rušit, co již bylo zrušeno).
11. Ústavní soud nejprve připomíná, že zásadně nemá oprávnění zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť nepředstavuje vrchol jejich soustavy, ale zvláštní soudní orgán ochrany ústavnosti (srov. čl. 81, 83, 90 Ústavy). Nepřísluší mu tedy přehodnocovat skutkové a právní závěry obecných soudů, a neposuzuje proto v zásadě ani jejich stanoviska a výklady ke konkrétním ustanovením zákonů, nejde-li o otázky ústavněprávního významu. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout jen tehdy, pokud by postup těchto orgánů byl excesivní do té míry, že by překročil meze ústavnosti [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 224/98 ze dne 8. července 1999 (N 98/15 SbNU 17); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz]. O takovou situaci však v posuzovaném případě nejde.
12. Z ustálené judikatury Ústavního soudu vyplývá, že rozhodnutí o rozsahu dokazování spadá do výlučné kompetence soudu, který má v rámci normativního obsahu aplikovaných podústavních norem dostatečný prostor, aby individuálně posoudil, zda ke zjištění skutkového stavu je či není třeba provedení dalších důkazů. Ústavní soud může do tohoto procesu vstupovat jen ve výjimečných případech, jestliže by důkazní návrh měl zásadní význam pro posouzení otázky viny, avšak obecný soud jej přesto bez logického odůvodnění odmítne provést [viz např. nálezy sp. zn. I. ÚS 425/97 ze dne 13. března 1999 (N 42/13 SbNU 305), sp. zn. I. ÚS 362/96 ze dne 20. května 1997 (N 60/8 SbNU 107)]. Porušení pravidel spravedlivého procesu tedy nelze vyvozovat z toho, že soud neuzná za vhodné některý z navržených důkazů provést, pokud tak učinil proto, že z důkazů do té doby provedených je skutkový stav posuzované věci již bezpečně objasněn a svůj postup v tomto směru přiměřeným způsobem odůvodní [srov. nálezy sp. zn. I. ÚS 32/95 ze dne 21. května 1996 (N 40/5 SbNU 331) či sp. zn. I. ÚS 459/2000 ze dne 16. července 2002 (N 89/27 SbNU 51].
13. Právě o takovou situaci jde i v nyní posuzovaném případě, jak bude dále vysvětleno.
14. Obecné soudy se důsledně vypořádaly se zásadní stěžovatelčinou námitkou týkající se nevyslechnutí svědka M. P. (srov. bod 59 napadeného rozsudku městského soudu, bod 7 napadeného rozsudku krajského soudu a bod 18 napadeného usnesení Nejvyššího soudu). Z jejich rozhodnutí vyplývá, že důvodem pro odmítnutí tohoto stěžovatelčina důkazního návrhu byla skutečnost, že svědek P. (i další terapeuti) měl stěžovatelčiny děti v péči v době, která nebyla v souvislosti s danou trestnou činností posuzována, a pak i nadbytečnost tohoto důkazu, s ohledem na již provedené důkazy.
15. Obecné soudy inkriminovaný důkazní návrh obhajoby tedy neignorovaly a jeho neprovedení odůvodnily způsobem, který Ústavní soud považuje za racionální a srozumitelný, nikoli pouze formalistický, jak tvrdí stěžovatelka. Nevyslechnutí svědka P. proto nevykazuje znaky opomenutého důkazu ve smyslu výše citované judikatury.
16. Pokud se stěžovatelka odvolává na výše zmíněnou Zprávu a tvrdí, že obecné soudy nevysvětlily, proč nepřihlédly k závěrům v ní obsaženým, odkazuje Ústavní soud zejména na bod 19 napadeného usnesení Nejvyššího soudu. V něm Nejvyšší soud odkazoval na závěry obsažené v jeho prvním usnesení (tj. usnesení č. j. 6 Tdo 184/2021-2598 ze dne 31. března 2021). Ty se odvíjely zejména od skutečnosti, že uvedená Zpráva byla pořízena v jiném trestním řízení (tedy v řízení vedeném dříve proti manželovi stěžovatelky). Nejvyšší soud v napadeném usnesení dále akceptoval závěr městského soudu o tom, že nepřejal automaticky závěry ve věci činných policejních orgánů, jichž se Zpráva týkala, nýbrž že sám prováděl příslušné důkazy, které pak hodnotil.
17. Obecné soudy tedy Zprávu nepřehlížely a její existencí i obsahem se zabývaly. Z hlediska významu pro závěr o vině stěžovatelky ze spáchání výše uvedených trestných činů je přitom podstatné, že výpověď JUDr. Ševčíkové nepředstavovala stěžejní či ojedinělý důkaz, nýbrž že byla doplněna řadou dalších provedených důkazů (srov. např. body 64 až 66 napadeného rozsudku městského soudu). Závěr obecných soudů, že vina stěžovatelky byla prokázána bez důvodných pochybností, považuje Ústavní soud za dostatečně odůvodněný a neidentifikoval žádnou podstatnou okolnost, na základě které by jej měl rozporovat.
18. Z důvodů shora uvedených Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost odmítl. V rozsahu, ve kterém byl napaden rozsudek městského soudu, ústavní stížnost odmítl podle § 43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu pro svou nepříslušnost a ve zbylém rozsahu pak ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, neboť nezjistil porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatelky.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 7. května 2024
Jan Wintr v. r. předseda senátu