USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 31. 3. 2021 o
dovolání, obviněné L. P., rozené M., nar. XY, trvale bytem XY, a nejvyššího
státního zástupce podaném ve prospěch obviněné, proti rozsudku Krajského soudu
v Brně ze dne 13. 10. 2020, č. j. 8 To 320/2020-2271, jako soudu odvolacího v
trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 4 T 137/2017, takto:
Podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. se zrušuje rozsudek Krajského soudu v Brně ze
dne 13. 10. 2020, č. j. 8 To 320/2020-2271. Současně se zrušují také všechna
další rozhodnutí na zrušený rozsudek obsahově navazující, pokud vzhledem ke
změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle § 265l odst. 1 tr. ř. se Krajskému soudu v Brně přikazuje, aby věc v
potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
1. Obviněná L. P. (dále zpravidla jen „obviněná“, příp. „dovolatelka“)
byla rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 26. 6. 2020, č. j. 4 T
137/2017-2213, uznána vinnou přečinem křivé výpovědi (v rozsudku nesprávně
uvedeno ve vztahu k právní větě) podle § 345 odst. 2, 3 písm. c) tr. zákoníku
účinného od 1. 2. 2019 a přečinem ohrožování výchovy dítěte podle § 201 odst. 1
písm. d), odst. 3 písm. b) tr. zákoníku a za tyto trestné činy byla podle § 345
odst. 3 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku odsouzena k úhrnnému
trestu odnětí svobody v trvání dvou let. Podle § 84 tr. zákoníku a § 85 odst. 1
tr. zákoníku byl výkon tohoto trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v
trvání tří let a nad obviněnou byl vysloven dohled.
2. Proti uvedenému rozsudku Městského soudu v Brně podala obviněná i
státní zástupkyně odvolání. Krajský soud v Brně z podnětu odvolání státní
zástupkyně podle § 258 odst. 1 písm. b), d) tr. ř. napadený rozsudek v celém
rozsahu zrušil a podle § 259 odst. 3 písm. a) tr. ř. znovu rozhodl tak, že
uznal obviněnou vinou přečinem křivé výpovědi (v rozsudku nesprávně uvedeno ve
vztahu k právní větě) podle § 345 odst. 2, 3 písm. c) tr. zákoníku účinného od
1. 2. 2019 a zločinem týrání svěřené osoby podle § 198 odst. 1, 2 písm. c), d)
tr. zákoníku. Za tyto trestné činy byla obviněná podle § 198 odst. 2 tr.
zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku odsouzena k úhrnnému trestu
odnětí svobody v trvání tři a půl roku, pro jehož výkon byla podle § 56 odst. 2
písm. a) tr. zákoníku zařazena do věznice s ostrahou. Podle § 256 tr. ř. bylo
odvolání obviněné zamítnuto.
I.
Dovolání a vyjádření k němu
3. Proti rozsudku Krajského soudu v Brně podali jak obviněná, tak
nejvyšší státní zástupce ve prospěch obviněné dovolání.
4. Obviněná ve svém dovolání uplatnila dovolací důvody podle § 265b
odst. 1 písm. g), l) tr. ř. s argumentací „extrémního nesouladu právního
posouzení skutku s učiněnými skutkovými závěry řízení”. Toto své tvrzení
odůvodnila jak existencí tzv. opomenutých důkazů, tak postupem soudů nižších
stupňů v rozporu s pravidly formální logiky, a to zejména při hodnocení
některých důkazů. Za zcela stěžejní lze podle jejího mínění v tomto směru
považovat zejména záznam Nejvyššího státního zastupitelství o provedení
kontroly skončené věci ze dne 10. 8. 2015, sp. zn. 1 NZN 408/2015, kdy obviněná
poměrně rozsáhlým způsobem namítla především skutečnost, že se soudy nižších
stupňů obsahem uvedeného důkazu nikterak nezabývaly a nezohlednily při
hodnocení důkazů jeho obsah, a to zejména ve vztahu k možné procesní
nepoužitelnosti některých důkazů, které lze považovat v projednávané trestní
věci za významné. Obviněná ve svém dovolání rovněž zpochybnila způsob, jakým se
soud druhého stupně vypořádal s jejím odvoláním, neboť má za to, že se tento
soud dostatečně nevypořádal se všemi námitkami, které byly v jejím odvolání
vzneseny. Závěrem svého dovolání proto navrhla, aby Nejvyšší soud podle § 265l
odst. 1 tr. ř. zrušil napadená rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k
dalšímu řízení, případně aby sám rozhodl podle § 265m tr. ř.
5. Nejvyšší státní zástupce ve svém dovolání podaném ve prospěch
obviněné uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Po
stručném shrnutí dosavadního průběhu předmětného trestního řízení odůvodnil
podané dovolání zejména nemožností posouzení projednávaného jednání obviněné
jako trestného činu podle § 198 odst. 1, 2 písm. c), d) tr. zákoníku, jak
učinil ve svém rozsudku soud druhého stupně. Nejvyšší státní zástupce má za to,
že ve skutkové větě výroku o vině absentuje vyjádření jednoho ze znaků skutkové
podstaty předmětného trestného činu, a sice znak týrání, k jehož naplnění je
třeba, aby poškozený pociťoval toto týrání jako „těžké příkoří”. Další
pochybení shledal nejvyšší státní zástupce v opomenutí provedení důkazu ze
strany soudů nižších stupňů, a sice konkrétně výslechu M. P., kdy soud prvního
stupně zhodnotil výslech tohoto svědka jako nadbytečný, a to bez bližšího
zdůvodnění, kdy naproti tomu soud druhého stupně absenci provedení takového
důkazu odůvodnil jeho provedením před soudem stupně prvního. Poslední z okruhu
nejvyšším státním zástupcem uplatněných dovolacích námitek je námitka
nedostatečně vyjádřeného úmyslu obviněné spáchat zločin křivého obvinění podle
§ 345 odst. 2, 3 písm. c) tr. zákoníku ve skutkové větě výroku o vině soudu
druhého stupně. Nejvyšší státní zástupce má za to, že pouhé konstatování o
odložení trestní věci vedené proti poškozenému podle § 159a odst. 1 tr. ř.,
není dostatečným vyjádřením skutečnosti křivého obvinění ze strany obviněné,
které bylo vedeno úmyslem stíhání nevinné osoby. Z výše uvedených důvodů
nejvyšší státní zástupce navrhl, aby podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. Nejvyšší
soud zrušil napadený rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 13. 10. 2020, sp.
zn. 8 To 320/2020, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí
obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla
podkladu a dále aby Nejvyšší soud podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal
Krajskému soudu v Brně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
6. V předmětné trestní věci zaslal své sdělení prostřednictvím svého
právního zástupce také poškozený, otec nezletilých dětí, který ve svém
vyjádření poukázal na skutečnost, že v případě znalce M. P. nemůže jít o
opomenutý důkaz, neboť uvedený svědek u hlavního líčení dne 17. 5. 2018 využil
svého práva odmítnout vypovídat s tím, že by sám sebe mohl uvést v nebezpečí
trestního stíhání.
7. Státní zástupkyně nejvyššího státního zastupitelství k dovolání
obviněné sdělila, že s ohledem na dovolání v její prospěch podané rovněž
nejvyšším státním zástupcem se k tomuto nebude vyjadřovat. Obviněná ve svém
vyjádření k dovolání nejvyššího státního zástupce opětovně reprodukoval, byť
stručněji, své námitky, zejména s odkazem na vazbu k „Záznamu Nejvyššího
státního zastupitelství o provedené kontrole“ (viz shora).
II.
Přípustnost dovolání
8. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že
dovolání obviněné i nejvyššího státního zástupce jsou přípustná [§ 265a odst.
1, 2 písm. a) tr. ř.], byla podána osobami oprávněnými [§ 265d odst. 1 písm. a)
tr. ř. (v případě nejvyššího státního zástupce), § 265d odst. 1 písm. c), odst.
2 tr. ř. (v případě obviněné, podaném prostřednictvím obhájce)], v zákonné
lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání
obsahují i obligatorní náležitosti stanovené v § 265f odst. 1 tr. ř.
9. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b
tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda konkrétní námitky, o něž se dovolání
opírají, lze podřadit pod uplatněné dovolací důvody.
10. Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném
hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno
namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako
trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho
právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o
vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže
odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících
řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem
nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán
(srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně
relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti
skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel
vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále
vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu.
Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu
soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle
svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností
případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění
skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení
nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle
§ 2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávat úplnost provedeného dokazování či se
zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající
se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod.,
nemají povahu právně relevantních námitek.
11. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst.
1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně
uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových
zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi
provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem
prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen
soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263
odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout
přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně
lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva) a čl. 2 odst. 1 Protokolu
č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na
přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a
úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není
oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle
zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov.
omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.).
Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného
přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání
jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí
dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5.
2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími
důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi
napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má
přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem - advokátem (§ 265d
odst. 2 tr. ř.).
12. Nejvyšší soud k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr.
ř. uvádí, že tento dovolací důvod v sobě zahrnuje dvě alternativy. Podle první
z nich je dán, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného
opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2
písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem
pro takové rozhodnutí. Jde tedy o případy, kdy bylo zamítnuto nebo odmítnuto
obviněným podané odvolání proti rozsudku nalézacího soudu z formálních důvodů
uvedených v § 253 tr. ř. bez věcného přezkoumání podle § 254 tr. ř., aniž by
byly současně splněny procesní podmínky stanovené trestním řádem pro takový
postup. Podle druhé z nich je uvedený dovolací důvod dán tehdy, když v řízení,
které předcházelo vydání rozhodnutí o zamítnutí řádného opravného prostředku
proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř.,
byl dán některý z důvodů dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr.
ř. Jde tedy o případy, kdy bylo zamítnuto obviněným podané odvolání proti
rozsudku nalézacího soudu postupem podle § 256 tr. ř., tj. po věcném
přezkoumání odvolacím soudem podle § 254 tr. ř. s tím, že jej odvolací soud
neshledal důvodným. Obviněná neoznačila konkrétní alternativu jmenovaného
dovolacího důvodu.
III.
Důvodnost dovolání
13. Nejvyšší soud musí předně konstatovat, že námitky uplatněné v
dovolání obviněné jsou obsahově shodné s námitkami, se kterými se již musely v
rámci její obhajoby vypořádat soudy nižších stupňů [opětovný odkaz na zprávu
(Záznam) o kontrole Nejvyššího státního zastupitelství ze dne 10. 7. 2015, sp.
zn. 1 NZN 408/2015.; ev. výslech svědka M. P. (k uvedenému viz výklad níže
samostatně, body 26. – 27.)], což je také patrno z odůvodnění jejich
rozhodnutí. Na případ, kdy obviněná v dovolání uplatňuje obsahově shodné
námitky s námitkami, které byly již uplatněny v řízení před soudem prvního a
druhého stupně, pamatuje rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp.
zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu
[C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408], podle něhož opakuje-li
obviněná v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem
prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně
a správně [v předmětné trestní věci je poukázáno na nesrovnalosti v
rozhodnutích soudů k otázce vypořádání se s výslechem svědka M. P. (k uvedenému
viz výklad níže samostatně, body 26. – 27.)] vypořádaly, jde zpravidla o
dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
14. V kontextu informací uvedených shora musí Nejvyšší soud, nad rámec
své přezkumné činnosti, nejprve reagovat na námitku obviněné spočívající v
nezohlednění zprávy (záznamu) o kontrole Nejvyššího státního zastupitelství ze
dne 10. 7. 2015, sp. zn. 1 NZN 408/2015. Předně je třeba připomenout, že se
nejedná o tzv. opomenutý důkaz, jak se obviněná ve svém dovolání snaží
naznačit, neboť uvedená zpráva byla soudem prvního stupně provedena jako důkaz
listinný (viz č. l. 1461–1533) a v rámci hodnocení důkazů tuto zprávu oba
soudy, tedy jak soud prvního, tak soud druhého stupně hodnotily a k ní se
vyjádřily. Nejvyšší soud s tímto hodnocením (viz strana 18–19 odůvodnění
rozsudku soudu prvního stupně a str. 11 odůvodnění rozsudku soudu druhého
stupně) vyjadřuje svůj souhlas a pouze pro úplnost dodává, že se předmětná
zpráva Nejvyššího státního zastupitelství týkala jiné trestní věci, než
předmětné trestní věci, ve které obviněná podává dovolání. Jakkoliv lze
konstatovat jistou souvislost uvedených případů, je třeba zdůraznit, že v
trestní věci, v jejímž rámci byla tato kontrolní zpráva vydána, byla v
souvislosti s vytýkanými pochybeními učiněna příslušná opatření, napravující
daná pochybení, jako i skutečnost, že předmětné usnesení Policie České
republiky, Krajského ředitelství policie JMK, územní odbor Brno-venkov, č. j.
KRPB-15169-95/TČ-2015-060371 ze dne 15. 12. 2016, bylo podrobeno kontrole
Ústavním soudem, a to s konstatováním jeho ústavní konformity (viz usnesení
Ústavního soudu ze dne 27. 3. 2018, sp. zn. I. ÚS 3204/17).
15. K další námitce obviněné, která se vztahuje k tvrzení, že se soudy
nižších stupňů nedostatečně vypořádaly s námitkami, které před nimi uplatnila,
je nutno uvést, že v rámci svého dovolání je, až na jednu výjimku (viz shora
zmiňovaný „záznam“ a na skutečnosti z něj vyplývající, které podle jejího
mínění ovlivnily rozhodnutí o její vině), blíže nekonkretizuje. Nejvyšší soud k
rozsahu odůvodnění rozhodnutí soudu druhého stupně připomíná, že ten je odvislý
od celkové složitosti věci a námitek uplatněných v řádném opravném prostředku.
Právo obviněné na náležité odůvodnění však nelze vykládat tak, že by byla
vyžadována nutnost podrobné reakce na každou jednotlivou konkrétní námitku,
neboť i z judikatury Evropského soudu pro lidská práva (dále jen ESLP ), resp.
i Ústavního soudu plyne, že tento požadavek nelze interpretovat v podobě
povinnosti soudu uvést ve svém rozhodnutí detailní odpověď na každý argument
obviněného (srov. nález Ústavního soudu ze dne 27. 12. 2011, sp. zn. IV. ÚS
415/11; rozhodnutí ESLP ve věci H. B. proti Španělsku, č. 18064/91, rozsudek ze
dne 9. 12. 1994). Pokud se odvolací soud se skutkovými závěry nalézacího soudu
ztotožnil a za dostačující považoval i rozsah provedeného dokazování, poté tím
lze vysvětlit i jeho stručnější argumentační reakci na odvolací námitky
obviněné, které navíc byly ve většině pouze opakováním obhajoby uplatněné již v
rámci řízení před soudem prvního stupně. Současně však Nejvyšší soud nemohl
přehlédnout, že odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku (viz str. 14) použití
ustanovení § 258 odst. 1 písm. b), d) tr. ř. váže ke svému závěru, že „oproti
soudu prvního stupně, který konstatoval, že nemohl přistoupit ke změně právní
kvalifikace s odůvodněním, že by došlo k výrazné změně podstaty žalovaného
skutku, naproti tomu on (odvolací soud) dospěl k závěru, že totožnost skutku
byla zachována, nedošlo k žádné změně jednání obžalované, pouze byl upřesněn
následek dopadu jednání obžalované na psychoemocionální a mravní vývoj
nezletilých“, aniž by následně v odůvodnění svého rozsudku, při zmíněném
procesním postupu, se řádně vypořádal s naplněním zákonných znaků trestného
činu, kterým, oproti soudu prvního stupně, uznal obviněnou vinnou, a jehož
zákonnými znaky se tudíž nalézací soud nemohl zabývat.
16. K námitce nejvyššího státního zástupce vztahující se k vytýkanému
nedostatku popisu skutkové věty výroku o vině rozsudku soudu druhého stupně, a
to z důvodu absence explicitního vyjádření úmyslu obviněné nepravdivým tvrzením
přivodit trestní stíhání poškozeného v případě sexuálně motivovaného jednání
poškozeného vůči nezletilým dětem, Nejvyšší soud uvádí, že ve skutkové větě
výroku o vině, konkrétně v nejvyšším státním zástupcem zmiňované části, je hned
v první větě uvedeno, že obviněná učinila oznámení o sexuálně motivovaném
jednání poškozeného vůči nezletilým dětem „v úmyslu přivodit trestní stíhání
svého manžela I. P.“. Z uvedeného je tak zřejmé, že jakkoliv lze takto
formulovanou dovolací námitku považovat za podřaditelnou pod uplatněný dovolací
důvod, jedná se o námitku neopodstatněnou.
17. Pokud jde o další námitku nejvyššího státního zástupce, a sice
námitku vztahující se k nenaplnění znaků zločinu týrání svěřené osoby podle §
198 odst. 1, odst. 2 písm. c), d) tr. zákoníku, nelze než s nejvyšším státním
zástupcem vyslovit souhlas. Nejen že rozsudek soudu druhého stupně v tomto
směru prakticky neobsahuje žádné odůvodnění, ale ani ze samotné skutkové věty
výroku o vině rozsudku soudu druhého stupně pak naplnění všech znaků citované
skutkové podstaty nevyplývá. Za nesporné je možno v posuzovaném případě
považovat, že nezletilí byli vůči obviněné svěřenými osobami. Jinak tomu ovšem
je v případě naplnění znaku „týrá“ a z něho vyplývající podmínky, aby takové
týrání poškození „pociťovali jako těžké příkoří“.
18. Podle skutkové věty výroku o vině rozsudku soudu druhého stupně
mělo týrání spočívat v tom, že obviněná (ohledně obou dětí) zjednodušeně řečeno:
- své děti dlouhodobě potencovala v jejich fantaziích a vymýšlení si
údajných praktik otce
- podrobovala je různým psychologickým sezením
- nezletilí byly ohroženi v psychosociálním vývoji
- zejména nezletilá dcera byla nucena popisovat smyšlené prakticky před
orgány sociálněprávní ochrany dětí, popř. orgány činnými v trestním řízení
- a z výše uvedených důvodů probíhá styk nezletilých s otcem asistovaně
v krizovém centru, kde se čím dál více děti k otci chovají odtažitě.
19. Předně je třeba připomenout, že „týráním“ se podle ustálené
judikatury i odborné literatury rozumí zlé nakládání se svěřenou osobou
(případně s osobou blízkou nebo s osobou žijící ve společném obydlí),
vyznačující se vyšším stupněm hrubosti a bezcitnosti a určitou trvalostí, které
tato osoba pociťuje jako těžké příkoří. Může jít o zlé nakládání působením
fyzických útrap, ale i o zlé nakládání v oblasti psychické. Nevyžaduje se, aby
u svěřené osoby vznikly následky na zdraví, ale musí jít o jednání, které
týraná osoba pro jeho krutost, bezohlednost nebo bolestivost pociťuje jako
těžké příkoří. Jako příklady týrání se uvádí bití otevřenou rukou i pěstí nebo
za pomoci různých předmětů (gumové hadice, důtek, řemene, dřevěné tyče apod.),
kopání, pálení cigaretou, doutníkem nebo jinými žhavými předměty, působení
elektrickým proudem, bolestivé tahání za vlasy, po dlouhou dobu trvající
přivazování k radiátorům ústředního topení nebo jiným pevným předmětům,
ponechávání týrané osoby v chladném prostředí bez nutného oblečení, nucení k
provádění těžkých prací nepřiměřených věku a tělesné konstituci týrané osoby,
déletrvající odpírání dostatečné potravy, časté buzení týrané osoby v noci
apod.
20. Závěr, že týráním se rozumí jen takové jednání, které poškozený
pociťuje jako těžké příkoří, platí jak v případě trestného činu týrání svěřené
osoby podle § 198 tr. zákoníku, tak při posuzování trestného činu týrání osoby
žijící ve společném obydlí podle § 199 tr. zákoníku. U obou je namístě vycházet
především z publikovaného rozhodnutí č. 20/2006 Sb. rozh. tr., na které
navazuje i pozdější judikatura. Kromě dvou zmíněných rozhodnutí citovaných ve
vyjádření nejvyššího státního zástupce (8 Tdo 1561/2016 a 7 Tdo 913/2019) lze
uvést např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 12. 2019, sp. zn. 7 Tdo
1469/2019. Rovněž odborná literatura (viz např. Jelínek, J. a kol: Trestní
právo hmotné. 2. vydání. Praha: Leges, 2010, s. 575, 577) předkládá uvedenou
charakteristiku znaku týrání, která vychází ze subjektivního vnímání
poškozeného.
21. Určité objektivní hledisko, jak správně uvedl nejvyšší státní
zástupce, je sice naznačeno v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 3. 2018, sp.
zn. 11 Tdo 82/2018, avšak pouze ve vztahu k situaci, kdy u poškozeného nelze
zjistit prožívání (případně následky) jednání pachatele, a to ani znaleckým
posudkem, např. z důvodu duševní poruchy poškozeného. V takové situaci je pak
podstatné, jak by v dané situaci a za daných okolností jednání pachatele
vnímala a cítila většina lidí vyznačujících se charakteristikami poškozeného
(věk, vztah k pachateli, zdravotní stav apod.). V podstatě je tedy i zde
zachována priorita subjektivního hlediska při zohlednění možnosti zjistit
vnímání a prožívání oběti v době činu. Nic to tedy nemění na závěru, že týráním
zde nelze bez dalšího rozumět objektivní poškozování zdravého fyzického nebo
psychického vývoje člověka (viz též usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tdo
1469/2019).
22. V posuzovaném případě mělo týrání spočívat v podstatě ve vzbuzování
nenávistných postojů dětí vůči jejich otci. Jde tedy o jednání v kontextu výše
citované judikatury značně atypické, a o to víc je s podivem, že se soud
druhého stupně nijak nepokusil vysvětlit, proč bylo nutno takové jednání
považovat za týrání, navíc za situace, kdy soudem prvního stupně s ohledem na
jím zvolenou právní kvalifikaci jednání obviněné, problematika znaků „týrání“ a
vnímání poškozených jako „těžké příkoří“ nebyla posuzována. Lze se tak
domnívat, že závěr, že se jedná o týrání, byl prakticky bez dalšího převzat
odvolacím soudem ze znaleckého posudku PhDr. Sylvie Němečkové. Zde je ovšem
nutno připomenout, že obsah pojmu týrání z pohledu psychologie a v právním
smyslu však není v žádném případě totožný. V tomto směru je třeba připomenout,
že úkolem znalkyně nemůže být se vyjadřovat k právním otázkám. Ani obsah
znaleckého posudku naplnění znaku týrání v právním smyslu nijak neobjasňuje a v
podstatě jen v tomto směru hodnotí jednání obviněné, které podle znalkyně bude
mít dopad na vývoj nezletilých. Z hlediska toho, jak nezletilí jednání obviněné
prožívali, se však z napadených rozhodnutí i z citovaného znaleckého posudku
lze dozvědět velmi málo. Byla-li při svém výslechu před soudem prvního stupně
znalkyně vyzvána, aby posoudila, jak nezletilí vnímali výše popsané jednání
obviněné, znalkyně uvedla, že si nezletilí „určitě nemohli uvědomit dopad tady
toho jednání“ (viz č. l. 2178).
23. Z napadeného rozhodnutí je patrno, že daleko spíše než aktuálnímu
prožívání jednání obviněné jako těžkého příkoří, přikládal soud druhého stupně
význam následkům, které mělo její jednání podle znalkyně způsobit na vývoji
osobnosti nezletilých. Toto ovšem ve smyslu výše uvedené judikatury k naplnění
znaku týrání nestačí. Byť lze jednání obviněné spočívající ve vytváření
nenávistného postoje k otci hodnotit jako zavrženíhodné, z hlediska naplnění
skutkové podstaty týrání svěřené osoby podle § 198 odst. 1, 2 písm. c), d) tr.
zákoníku, je zásadní prožívání ze strany nezletilých, nikoli následky, které
mělo jednání obviněné zanechat na jejich vývoji. Aniž by chtěl Nejvyšší soud
jednání obviněné bagatelizovat, je třeba říci, že trvalé a neodstranitelné
následky na vývoji osobnosti dětí, popřípadě i na jejich fyzickém zdraví mohou
rodiče způsobit mnoha různými způsoby, které doposud nebyly v rovině trestního
práva nijak uchopeny. Může se jednat např. o příliš volnou výchovu s absencí
hranic, příliš autoritářskou výchovu, kdy dítě není vedeno k samostatnosti, v
tělesné rovině např. nekorigování očních vad, ortopedických vad, nevhodnou
stravu vedoucí později k nemocem a předčasným úmrtím atd. Nic z toho však
doposud nebylo považováno za týrání dítěte, a to ani ve formě jeho zanedbávání
(viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 12. 2019, sp. zn. 7 Tdo 1469/2019).
24. V daném případě tak nelze z rozhodnutí napadeného dovoláním ani z
obsahu spisového materiálu zjistit, zda nezletilí jednání obviněné v době, kdy
k němu docházelo, prožívali jako těžké příkoří, a tedy ani závěr o naplnění
znaku týrání za stávajících skutkových zjištění nelze dovodit. Vedle
skutečnosti, kterou již Nejvyšší soud zmínil shora (strohost odůvodnění
rozhodnutí odvolacího soudu, pokud se týká znaku týrání) považuje za potřebné i
v reakci na shora uvedené (viz bod 17. – 23.) uvést následující. Odvolací soud
k otázce týrání se na straně 14 odůvodnění svého rozsudku soustředil na citaci
znaku „týrání“, aniž by tento znak specifikoval na předmětnou trestní věc z
pohledu týrané osoby (nezletilých dětí), a na to, zda toto jednání obviněné
nezletilé děti pociťovaly jako „těžké příkoří“. Tyto úvahy odvolacího soudu
absentují nejen ve skutkovém zjištění, ale také v odůvodnění jeho rozsudku.
Shora v bodě 22. bylo konstatováno (ze sdělení znalkyně), že si nezletilí
„určitě nemohli uvědomit dopad tady toho jednání“ (viz č. l. 2178). Současně
však v rozsudku nalézacího soudu (viz bod 45.) je mj. uvedeno, že „Odmítání se
týká i prarodičů P. Obě děti při návštěvě projevily intenzivní strach s velmi
silným emočním doprovodem z představy ztráty jakéhokoli domova na základě
informace matky, že otec se snaží děti dostat do dětského domova a matku do
blázince“. S ohledem na již výše zmíněnou strohost odůvodnění rozsudku
odvolacího soudu, kdy lze zvažovat, zda odůvodnění rozsudku odvolacího soudu ve
vztahu k znaku „týrání“, a s ním spojenou otázkou zjištění pociťování týrané
osoby takového jednání ze strany obviněné jako „těžkého příkoří“, odpovídá
ustanovení § 125 tr. ř., když neobsahuje právní úvahy v tomto směru naznačené,
považoval Nejvyšší soud za potřebné na toto pochybení poukázat.
25. Přezkumnou povinnost Nejvyššího soudu byla způsobilá založit rovněž
námitka nejvyššího státního zástupce, kterou je zpochybňován zjištěný skutkový
stav s odkazem na tzv. opomenuté důkazy [tuto námitku obsahově vznesla rovněž
dovolatelka, byť ne v tak fundované podobě jako nejvyšší státní zástupce, a
proto nebylo možno dovolání obviněné jako celek odmítnout podle § 265i odst. 1
písm. b) tr. ř., jak by bylo možno učinit s ohledem na zbývající obviněnou
uplatněné námitky (viz shora)]. Ve vztahu k uvedené problematice [ve vazbě na
obě podaná dovolání] považuje Nejvyšší soud za potřebné uvést, že k otázce tzv.
opomenutých důkazů se opakovaně vyslovil Ústavní soud (viz usnesení sp. zn. I.
ÚS 904/14, nález sp. zn. IV. ÚS 251/04 a další): Zákonem předepsanému postupu v
úsilí o právo (zásadám spravedlivého procesu) vyplývajícímu z čl. 36 odst. 1
Listiny je nutno rozumět tak, že v řízení před obecným soudem musí být dána
jeho účastníkovi mj. i možnost navrhnout důkazy, jejichž provedení pro zjištění
(prokázání) svých tvrzení pokládá za potřebné; tomuto procesnímu právu
účastníka pak odpovídá povinnost soudu nejen o navržených důkazech rozhodnout,
ale také – pokud jim nevyhoví – ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů
(...) navržené důkazy neprovedl, resp. pro základ svých skutkových zjištění je
nepřevzal. V usnesení sp. zn. 8 Tdo 545/2014 (viz též usnesení 8 Tdo 1352/2014)
Nejvyšší soud tzv. opomenuté důkazy charakterizuje jako kategorii důkazů, které
nebyly provedeny nebo hodnoceny způsobem stanoveným zákonem, tj. důkazy, o
nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně důkazy, jimiž se soud
nezabýval při postupu podle § 2 odst. 6. tr. ř., protože takové důkazy téměř
vždy založí nejen nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí (§ 125 tr. ř.), ale
současně též porušení pravidel spravedlivého procesu (čl. 36 odst. 1, 37 odst.
3, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práva svobod). Za opomenuté důkazy v
daných rozhodnutích Nejvyšší soud považuje i procesní situace, v nichž bylo
účastníky řízení navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž návrh na toto
provedení byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně
zcela opomenut, což znamená, že ve vlastních rozhodovacích důvodech o něm ve
vztahu k jeho zamítnutí nebyla zmínka buď žádná, či toliko okrajová a obecná,
neodpovídající povaze a závažnosti věci [srov. např. nálezy Ústavního soudu sp.
zn. II. ÚS 262/2004, I. ÚS l18/2009, či III. ÚS 3320/2009 a další]. Konstatoval
zároveň, že se však nejedná o opomenuté důkazy, jestliže jsou dodrženy všechny
podmínky procesního postupu, jak jsou zákonem vymezeny, a soudy tento postup
dostatečně odůvodní a vysvětlí v přezkoumávaných rozhodnutích.
26. V projednávané trestní věci nastal ohledně výpovědi svědka M. P.
rozpor, když soudem prvního stupně byla tato výpověď označena za nadbytečnou
(bod 53.) a naproti tomu soudem druhého stupně bylo uvedeno, že výslech tohoto
svědka není třeba provádět (bod 4.), neboť jej již provedl soud stupně prvního.
Je pravdou, že soud prvního stupně svědka k hlavnímu líčení předvolal, nicméně
se jej snažil vyslechnout, avšak s ohledem na postoj otce nezl. dětí k tomuto
výslechu nedošlo, a přestože JUDr. Hais poukazoval na možnost postupu podle § 8
odst. 5 tr. ř. (shodně jako nejvyšší státní zástupce v podaném dovolání),
nevypořádal se soud prvního ani druhého stupně s ev. možného postupu podle
tohoto ustanovení a veškeré vystoupení uvedeného svědka se tak v podstatě
omezilo, jak správně poukazuje nejvyšší státní zástupce, na pouhou polemiku o
přípustnosti jeho výslechu (viz č. l. 1824–1826) bez závěru. Soud prvního
stupně v prvním svém rozsudku výslech uvedeného svědka označil za nepřínosný,
následně uvedl, že další potřebu výslechu tohoto svědka zváží, přičemž z
odůvodnění rozsudku je zřejmé, že následně dospěl k závěru, že se s ohledem na
další provedené důkazy jedná o výslech nadbytečný (viz bod 53.), aniž by
obhajobou navržený důkaz zamítl. Oproti tomu v řízení před soudem druhého
stupně, poté co byl návrh obhajoby na provedení uvedeného důkazu zopakován, byl
soudem druhého stupně rovněž odmítnut, avšak s odůvodněním jeho provedení již
před soudem prvního stupně. S ohledem na zde konstatované skutečnosti, je ovšem
zřejmé, že tento svědek ve skutečnosti věcně vyslechnut nebyl a z odůvodnění
soudu druhého stupně tak není zcela zřejmé, z jakých důvodů považoval výpověď
svědka M. P. před soudem prvního stupně za dostatečnou. Za objektivní nelze
považovat ani argumentaci právního zástupce poškozeného (otce nezl. dětí) pokud
v přípisu Nejvyššímu soudu dne 26. 1. 2021 uvedl, že dne 17. 5. 2018 u hlavního
líčení svědek využil svého práva odmítnout vypovídat, že by sám sebe mohl uvést
v nebezpečí trestního stíhání, neboť zmíněný svědek po vzájemných vystoupeních
obhájce a zmocněnce poškozeného k tomu, zda může či nemůže před soudem
vypovídat, uvedl, že „je ochoten vypovídat, ale za určitých podmínek, že teda
vy se domluvíte, jestli můžu vypovídat“. S ohledem na shora uvedené skutečnosti
je zřejmé, že takto odvolacím soudem formulované odůvodnění odmítnutí provedení
obhajobou navrženého důkazu nemůže ve světle shora formulovaných zákonných
požadavků [právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy]
obstát, a i v tomto směru je třeba námitce nejvyššího státního zástupce (také
námitce obhajoby) přisvědčit. Pokud se tedy odvolací soud rozhodl výslech
uvedeného svědka neprovést, bylo nutno podrobně tuto skutečnost v rozsudku
odůvodnit, a to i ve vazbě na ev. [ne]možnost provedení takového důkaz z
pohledu § 8 odst. 5 tr. ř., aby nevyhovění takovému návrhu nemohlo být označeno
za opomenutý důkaz (viz shora).
27. Vedle shora uvedených výhrad musí Nejvyšší soud konstatovat, že
odvolací soud zrušil rozsudek soudu prvního stupně z důvodů uvedených § 258
odst. 1 písm. b), d) tr. ř. Podle § 258 odst. 1 písm. b) tr. ř. odvolací soud
zruší napadený rozsudek pro vady rozsudku, zejména pro nejasnost nebo neúplnost
skutkových zjištění týkajících se přezkoumávané části rozsudku, nebo proto, že
se ohledně takové části soud nevypořádal se všemi okolnostmi významnými pro
rozhodnutí. Z rozhodnutí odvolacího soudu přitom vyplývá, že „soud prvního
stupně ve věci provedl všechno potřebné dokazování, tak jak mu ukládá ust. § 2
odst. 5 tr. ř. a zjistil skutkový stav bez důvodných pochybností“. Dále uvedl,
že se „v daném případě se zcela ztotožňuje s argumentací soudu I. stupně
ohledně hodnocení důkazů jednotlivě i ve vzájemných souvislostech. Odůvodnění
napadeného rozsudku bezezbytku splňuje požadavky uvedené v ust. § 125 odst. 1
tr. ř. a jelikož se s argumentací uvedenou v odůvodnění napadeného rozsudku
odvolací soud ztotožňuje, pro stručnost na ni odkazuje“. V odůvodnění svého
rozsudku odvolací soud poukazuje na to, že nedošlo k žádné změně popisu jednání
obviněné, pouze byl „upřesněn následek dopadu jednání obžalované na
psychoemocionální a mravní vývoj nezletilých“, proto byla zachována totožnost
skutku. Nejvyšší soud musí souhlasit s tvrzením odvolacího soudu, že v popisu
skutku nedošlo k žádné změně ani upřesnění skutkového stavu, současně však z
odůvodnění rozhodnutí zmíněného soudu nevysledoval, v čem mělo dojít k
„upřesnění následku dopadu jednání obviněné na psychoemocionální a mravní vývoj
nezletilých“, když pouze v bodě 5. svého rozsudku odvolací soud zopakoval tytéž
skutečnosti, které zmínil soud prvního stupně v bodech 45. – 46., přičemž
nalézací soud nevěnoval v odůvodnění svého rozhodnutí žádnou pasáž znaku týrání
atd. (viz shora). Nejvyšší soud z důvodů výše uvedených zrušil napadený
rozsudek Krajského soudu v Brně, neboť vytýkaná pochybení nastala v řízení před
soudem druhého stupně [ve vztahu k odlišné právní kvalifikaci neodůvodnil
naplnění znaku „týrání“. Nejvyšší soud plně souhlasí s odvolacím soudem, že
týrání může spočívat i v působení psychických útrap, avšak je nezbytné, aby
také ono zlé nakládání se svěřenou osobou, vyznačující se vyšším stupněm
hrubosti a bezcitnosti a určitou trvalostí, které tato osoba pociťuje jako
těžké příkoří také vyjádřil nejen ve skutkovém zjištění, ale také v odůvodnění
svého rozhodnutí]. Nejvyšší soud dále zrušil i všechna další obsahově
navazující rozhodnutí, která tímto ztratila podklad, a soudu druhého stupně
přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Krajský soud v
Brně v rámci nového projednání věci se zaměří na odstranění vytýkaných vad,
přičemž při svém rozhodování, je vázán právním názorem, který vyslovil Nejvyšší
soud (§ 265s odst. 1 tr. ř.). V rámci odůvodnění svého nového rozhodnutí je
rovněž třeba soustředěně přistoupit také k označení členů senátu v případném
rozsudku, stejně jako souladu právní věty se zvolenou právní kvalifikací, což v
případě dovoláním napadeného rozsudku nebylo splněno.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný
prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 31. 3. 2021
JUDr. Jan Engelmann
předseda senátu