7 Tdo 1469/2019-1355
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 11. 12. 2019 o dovolání
obviněné G. W., nar. XY, trvale bytem XY, podaném proti usnesení Městského
soudu v Praze ze dne 20. 6. 2019, sp. zn. 9 To 44/2019, v trestní věci vedené u
Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 52 T 68/2018 takto:
Podle § 265k odst. 1 tr. ř. se zrušují usnesení Městského soudu v Praze ze dne
20. 6. 2019, sp. zn. 9 To 44/2019, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze
dne 26. 10. 2018, sp. zn. 52 T 68/2018.
Podle § 265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušená
rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením,
pozbyla podkladu.
Podle § 265l odst. 1 tr. ř. se Obvodnímu soudu pro Prahu 4 přikazuje, aby věc v
potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Dosavadní průběh řízení
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 (nalézací soud, soud prvního stupně) ze
dne 26. 10. 2018, č. j. 52 T 68/2018-1164, byla obviněná G. W. uznána vinnou
zločinem týrání svěřené osoby podle § 198 odst. 1, odst. 2 písm. c), d) tr.
zákoníku a úmyslným přečinem ohrožování výchovy dítěte podle § 201 odst. 1
písm. b), d), odst. 3 písm. b) tr. zákoníku a odsouzena k úhrnnému podmíněnému
trestu odnětí svobody v trvání dvou roků, jehož výkon byl podmíněně odložen na
zkušební dobu v trvání čtyř roků. Podle § 82 odst. 2 tr. zákoníku jí bylo
uloženo, aby v průběhu zkušební doby podle svých sil nahradila „škodu, kterou
trestnými činy způsobila“. Podle § 99 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku bylo
obviněné uloženo ochranné léčení psychiatrické ambulantní formou, propojené s
psychoterapií. Dále jí bylo uloženo nahradit poškozené nezl. AAAAA (pseudonym)
„škodu“ ve výši 50 000 Kč. Poškozená AAAAA se zbytkem svého nároku a poškozená
BBBBB (pseudonym) s celým svým nárokem na náhradu škody byly odkázány na řízení
ve věcech občanskoprávních.
Uvedených trestných činů se podle zjištění soudu prvního stupně
vyjádřených ve výroku rozsudku dopustila obviněná tím, že od přesně nezjištěné
doby, nejméně však od roku 2013 do 18. 8 2017, v Praze, zejména v místě svého
trvalého bydliště, se vzrůstající intenzitou psychicky týrala své nezletilé
dcery AAAAA, nar. XY, a BBBBB, nar. XY, za účelem dosažení vlastních zájmů v
osobních sporech s otcem nezletilých M. W. a vybudování nezdravé závislosti
nezletilých na ní, a to tak, že dcery k sobě nadměrně a nezdravě poutala,
úmyslně s nimi manipulovala, podsouvala jim svůj nenávistný postoj vůči otci,
zatahovala je do jejich konfliktu, nutila je lhát, což se následně odrazilo na
kvalitě, intenzitě a vřelosti vztahu nezletilých k otci. Nezletilé jej
odmítaly, nechtěly s ním trávit čas, vyjadřovaly k němu negativní postoje. V
případě nezletilé AAAAA obviněná záměrně zkreslovala údaje o jejím zdravotním
stavu, nutila ji, aby vědomě vytvářela příznaky enurézy, či aby předstírala či
zveličovala jiné somatické obtíže, vystavovala ji bezdůvodným návštěvám a
vyšetřením v různých zdravotnických zařízeních, také ji omezovala v jejím
životě tím, že ji vystavovala naprosto nepotřebným opatřením, např. nočnímu
buzení, v důsledku čehož nezl. AAAAA řádně neplnila povinnou školní docházku,
neboť v 1. pololetí školního roku 2015/2016 ze 403 hodin 316 zameškala. Tím
došlo k narušení vztahu s vrstevníky, neboť se nemohla s nimi účastnit žádných
aktivit. Toto chování obviněné obě nezletilé významně poškodilo a narušilo
jejich zdravý vývoj, neboť deformuje vývoj jejich osobnosti a vnímání morálních
hodnot. Obviněná jedná zcela v rozporu s jejich zájmy a zdravým psychickým a
somatickým vývojem a podmínky, kterým jsou obě nezletilé vystaveny, jeví
některé známky syndromu CAN.
K odvolání obviněné (kterým napadla rozsudek soudu prvního stupně v
celém rozsahu) byl usnesením Městského soudu v Praze ze dne 20. 6. 2019, č. j.
9 To 44/2019-1276, podle § 258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. rozsudek soudu
prvního stupně zrušen ve výroku o náhradě škody a nově byly obě nezletilé se
svými nároky na náhradu nemajetkové újmy odkázány na řízení ve věcech
občanskoprávních. Odvolání poškozených byla zamítnuta.
Dovolání a vyjádření k němu
Proti usnesení odvolacího soudu podala obviněná dovolání, kterým je
napadla v rozsahu nezrušené části rozsudku soudu prvního stupně. Odkázala
přitom na důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Uvedla, že nesprávnost
právního posouzení se týká znaků obou skutkových podstat trestných činů,
kterými byla uznána vinnou. Soudy se nedržely ani zásady subsidiarity trestní
represe a navíc je ve věci dán extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a z nich
vyvozenými skutkovými zjištěními a jejich právním posouzením.
Obviněná zdůraznila, že nenaplnila znaky týrání ve smyslu § 198 tr. zákoníku,
jak je vykládá judikatura, a uvedla příklady jednání, které jako týrání svěřené
osoby popisuje komentářová literatura. Ty podle ní v žádném případě nelze
porovnávat s jejím mateřským chováním, kterým projevovala přirozený zájem o
zdravotní stav a vývoj dcer. K tomu odkázala na některé důkazy – názory
psychologů, psychiatra a ošetřující lékařky. Soudy přitom nezkoumaly jednání
otce, který zdravotní stav dcer bagatelizoval, s obviněnou nekomunikoval,
separoval ji od finančních prostředků a užíval drogy. Psychický stav dětí
neovlivňovala pouze matka, ale přirozeně také otec. Soudy nereflektovaly ani
zjištění týkající se napadení obviněné otcem nezletilých v jejich přítomnosti
nebo incident týkající se nezl. AAAAA, při němž utrpěla zranění hrudního
obratle, v důsledku něhož se obviněná přirozeně obávala nechat dcery s otcem
samotné.
K přečinu ohrožování výchovy dítěte obviněná uvedla, že v případě
nezletilé AAAAA nešlo o záškoláctví, nezletilá měla individuální studijní plán,
veškerou látku s ní vždy doplnila, doučovala se s ní doma a věnovala náležitou
péči přípravě na přezkoušení. Její školní prospěch byl vždy výborný. I
vyšetření v Thomayerově nemocnici potvrdilo školní motivovanost a řádné návyky
nezletilé. Ozdravné pobyty nezletilé nebyly rozhodnutím obviněné, ale byly
ordinovány lékaři. Také noční buzení bylo doporučeno urologem.
O nezletilé BBBBB se soudy prakticky nezmiňují, pouze mechanicky
dovozují, že se jednání obviněné týkalo i jí. Toto však není dostačující k
závěru o naplnění znaku spáchání činu nejméně na dvou osobách podle § 198 odst.
2 písm. c) tr. zákoníku. V případě AAAAA se soudy nezabývaly tím, zda předmětný
následek nebyl způsoben jinými příčinami, jako poruchou štítné žlázy, k níž se
váží kromě fyzických potíží i duševní a hormonální problémy, prostředím školy
nebo cystou v zadní části levého čelního laloku, která u ní byla nalezena podle
zprávy J. a mohla by vysvětlovat nerovnoměrný vývoj její osobnosti.
Dále obviněná poukázala na zásadu subsidiarity trestní represe s tím,
že jde o civilní spor. Trestní oznámení ze strany otce nezletilých je třeba
vnímat jako součást boje o svěření dcer do péče. K důkazní situaci poznamenala,
že soudy neprovedly výslechy obou nezletilých či alespoň starší AAAAA. K
důkazům předkládaným obhajobou nepřihlížely s odůvodněním, že znalecké posudky
byly zpracovány podle zadání obviněné. S ohledem na rozpory mezi závěry znalců
však měly alespoň nařídit zpracování revizního znaleckého posudku k osobnosti
obviněné. Posudek měl být zpracován také na osobnost otce nezletilých, neboť i
jeho jednání se odráží na jejich duševním stavu. Důkaz měl být proveden také
spisem orgánu sociálně-právní ochrany dětí, který obsahuje záznam výpovědi
nezletilé AAAAA ze dne 12. 11. 2015, kde popisovala fungování rodiny a chování
otce k ní. Existence Münchhausenova syndromu by proxy byla konstatována jako
domněnka K. Následně s ní bylo znalci pracováno jako s potvrzenou diagnózou,
aniž by v tomto směru byla obviněná vyšetřena. Výpovědi řady svědků vyznívající
v neprospěch obviněné jsou tendenční z důvodu příbuzenského vztahu k otci. Z
ničeho také neplyne, že k jednání kvalifikovanému jako týrání nezletilých mělo
docházet již od roku 2013.
Soudy se podle obviněné dostatečně nezabývaly ani použitelností záznamů
telefonických hovorů mezi obviněnou a nezletilými jako důkazních prostředků, a
to s ohledem na právo na soukromí ve smyslu čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských
práv a základních svobod. Otec nezletilých hovory nahrával preventivně za
účelem jejich použití ve svůj prospěch, nikoli z důvodu ochrany zájmu
chráněného trestním zákoníkem. Nebyl přitom ani osobou, proti které byly útoky
směřovány. Hovory nahrával od roku 2016, k získání inkriminované nahrávky tak
došlo až po roce a půl zaznamenávání desítek hovorů. Autenticita nahrávek byla
zkoumána pouze v režimu odborného vyjádření Kriminalistického ústavu Praha,
nikoli znaleckým posudkem, zkoumán byl přitom záznam na flash-disku, nikoli
samotný telefon. Otcem nezletilých byly po důkladné selekci předloženy pouze
nahrávky, které se „mu hodily“ (šlo o jednorázový exces obviněné pod silným
emočním tlakem v důsledku sporů o dcery), nebyl předložen kompletní obsah
hovorů. Právě s vybranými záznamy byli přitom konfrontováni soudní znalci.
Závěrem obviněná navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení i
rozsudek soudu prvního stupně a aby přikázal Obvodnímu soudu pro Prahu 4, aby
věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství k dovolání obviněné
uvedl, že pokud jde o tzv. extrémní nesoulad, obviněná žádnou bližší
argumentaci neuvádí a pouze odkazuje na své námitky obsažené v jejím předchozím
odvolání. Takový odkaz je nepřípustný. Za důvodné však státní zástupce označil
námitky absence znaků zločinu týrání svěřené osoby a přečinu ohrožování výchovy
dítěte. Soudy se zejména nezabývaly tím, zda děti pociťovaly jednání
dovolatelky jako „těžké příkoří“. Podle nauky i judikatury se jedná o nutný
znak, který musí být naplněn vždy, pokud má být jednání pachatele považováno za
„týrání“ ve smyslu § 198 odst. 1 tr. zákoníku.
K tomu státní zástupce poukázal na některá rozhodnutí Nejvyššího soudu. Tímto
aspektem se Nejvyšší soud zabýval i např. v případě hospitalizované osoby
trpící rozvinutým stádiem demence (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 12.
2012, sp. zn. 8 Tdo 1459/2012), případně u dětí, které rodiče od okolního světa
izolovali z náboženských důvodů (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 12. 2017,
sp. zn. 6 Tdo 1512/2017). Státní zástupce poukázal na to, že v posuzovaném
případě se soudy otázkou pociťování těžkého příkoří vůbec nezabývaly,
respektive odvolací soud se přiklonil spíše k opaku, pokud nepřiznání náhrady
nemajetkové újmy dětem odůvodnil tím, že děti „zřejmě jednání matky jako újmu
nemajetkového charakteru dosud nepociťují“. Státní zástupce má za to, že soud
ponechal řešení této právní otázky na znalcích. Tomu nasvědčuje i závěr
odstavce 45 odůvodnění rozsudku, kde soud pouze opakuje názor znalců, že
jednání obviněné „lze“ považovat za týrání.
Státní zástupce shledává v rozsudku porušení § 125 tr. ř. Odůvodnění v podstatě
neobsahuje právní úvahy, jimiž se soud řídil, když prokázané skutečnosti
posuzoval podle příslušných ustanovení zákona v otázce viny. Soud obsáhle
odůvodnil pouze skutková zjištění, což je patrno i z toho, že po odstavci 51
této části odůvodnění bezprostředně následuje již jen odůvodnění výroku o
trestu. Odvolací soud se právním posouzením skutku zabýval pouze v odstavci 27
odůvodnění svého usnesení, a to jen povšechným konstatováním jeho správnosti.
Soudy se tedy právním posouzením skutku podle státního zástupce nezabývaly,
resp. to není patrno z jejich rozhodnutí.
Pokud byl podle státního zástupce v obdobných věcech Nejvyšším soudem
zkoumán u poškozených dětí syndrom CAN, byla konstatována existence takového
syndromu (viz např. sp. zn. 4 Tdo 962/2018, 8 Tdo 679/2019, 5 Tdo 551/2019).
Oproti tomu ve věci obviněné je v závěru skutkové věty uvedeno pouze, že děti
„jeví některé známky syndromu CAN“, z čehož lze podle státního zástupce učinit
závěr, že takový syndrom u nich prokázán nebyl (pozn.: citace skutkové věty
státním zástupcem není zcela přesná, ve skutečnosti je zde uvedeno, že
„podmínky, kterým jsou obě nezletilé vystaveny, jeví některé známky syndromu
CAN“).
Pokud jde o absenci znaků trestného činu ohrožování výchovy dítěte,
obviněná podle státního zástupce v podstatě namítá, že její děti sice zanedbaly
školní docházku, nikoliv však výuku, neboť se s nimi učila doma. K tomu státní
zástupce vyložil, jak znaky tohoto přečinu posuzuje nauka a judikatura.
Poukázal na č. 11/1984 Sb. rozh. tr. (s. 87 a 88) s tím, že obviněné by musel
být prokázán deficit ve vzdělání jejich dětí. Soudy se však domácím vyučováním
dětí nezabývaly. Neprověřeno zůstalo i tvrzení o jejich vynikajících školních
výsledcích. Přitom je nesporné, že obviněná je učitelkou, která pracuje jako
speciální pedagog. Z odůvodnění rozsudku nalézacího soudu je dále patrno, že
AAAAA během trvání předmětného skutku postupně dospěla do třetí třídy základní
školy, což odpovídá jejímu věku. Nic nenasvědčuje tomu, že by propadla nebo
měla podstatné mezery ve znalostech. Podle popisu skutku ve výroku rozsudku
nalézacího soudu byla obviněná odsouzena pouze za to, že umožnila své dceři
AAAAA zameškat školní docházku, nikoliv za to, že by ji nevzdělávala, což podle
státního zástupce nemůže naplnit znaky shora uvedeného trestného činu, jestliže
je tomuto dítěti jinak zajištěno potřebné vzdělání mimo školu.
Vzhledem k tomu, že dovolatelka svým jednáním nenaplnila znaky
trestných činů, jimiž byla uznána vinnou, považuje státní zástupce za
bezpředmětné a spekulativní zabývat se otázkou užití zásady subsidiarity
trestní represe. Stejně tak nepovažuje za nutné zabývat se tím, zda soudy
vyhověly všem důkazním návrhům obhajoby. Jednání dovolatelky spočívající v
navádění dcery k tomu, aby se v době pobytu u otce počurala, a v hanění otce
před dcerami by mohlo být podle státního zástupce schválností, tedy přestupkem
proti občanskému soužití podle § 7 odst. 1 písm. c) zákona č. 251/2016 Sb., o
některých přestupcích. Jednání spočívající v zanedbání školní docházky by mohlo
být přestupkem podle § 182a odst. 1 písm. a) zákona č. 561/2004 Sb., o
předškolním, základním, středním, vyšším odborném a jiném vzdělávání (školský
zákon), neboť jako zákonná zástupkyně zanedbávala péči o povinnou školní
docházku žáka. Závěrem státní zástupce učinil shodný návrh na rozhodnutí
Nejvyššího soudu jako obviněná.
Posouzení věci Nejvyšším soudem
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání
je přípustné [§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. a), h) tr. ř.], bylo podáno osobou
k tomu oprávněnou, tj. obviněnou prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm.
c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě k tomu určeném (§ 265e tr. ř.)
a splňuje náležitosti obsahu dovolání (§ 265f odst. 1 tr. ř.).
Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném
hmotně právním posouzení. Stěžejní dovolací námitky tudíž jsou pod tento
dovolací důvod podřaditelné, neboť zpochybňují, že zjištěným jednáním obviněná
naplnila znaky uvedených trestných činů.
Protože Nejvyšší soud nezjistil důvody k odmítnutí dovolání podle §
265i odst. 1 tr. ř., přezkoumal ve smyslu § 265i odst. 3 tr. ř. zákonnost a
odůvodněnost napadeného rozhodnutí v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání,
jakož i řízení napadenému rozhodnutí předcházející, a dospěl k závěru, že
dovolání je důvodné.
Zločinu týrání svěřené osoby podle § 198 odst. 1, odst. 2 písm. c), d)
tr. zákoníku se dopustí ten, kdo týrá osobu, která je v jeho péči nebo výchově,
spáchá takový čin nejméně na dvou osobách a páchá takový čin po delší dobu.
Úmyslného přečinu ohrožování výchovy dítěte podle § 201 odst. 1 písm. b), d),
odst. 3 písm. b) tr. zákoníku se dopustí ten, kdo úmyslně ohrozí rozumový,
citový nebo mravní vývoj dítěte tím, že mu umožní vést zahálčivý nebo nemravný
život a že závažným způsobem poruší svou povinnost o ně pečovat nebo jinou svou
důležitou povinnost vyplývající z rodičovské zodpovědnosti a pokračuje v
páchání takového činu po delší dobu. V daném případě soudy konkrétně dospěly k
závěru, že obviněná úmyslně ohrozila rozumový vývoj dítěte tím, že mu umožnila
vést zahálčivý život a závažným způsobem porušila svou povinnost o ně pečovat.
Ve výroku odsuzujícího rozsudku jsou uvedena (více či méně konkrétně) některá
jednání obvinění, její motiv a následky nastalé u nezletilých dcer. Výrok však
není dostatečně jasný, aby z něj bylo možné dovodit, zda a kterým jednáním
obviněná měla naplnit znaky zločinu týrání svěřené osoby a kterým znaky přečinu
ohrožování výchovy dítěte. Výrok navíc působí nejasně a také nelogicky,
například není zřejmé, zda důsledek zameškaných vyučovacích hodin nezl. AAAAA
se má vztahovat jen k nočnímu buzení, anebo i k dalším předtím uvedeným
jednáním, nejasný je rovněž závěr ohledně syndromu CAN (viz níže). Tyto otázky
neujasnil v napadeném usnesení ani odvolací soud, který se právní kvalifikací
prakticky nezabýval. Bylo proto nutno vycházet z odůvodnění rozsudku, z něhož
jednoznačně vyplývá, že přečin ohrožování výchovy dítěte považoval soud za
spáchaný pouze zameškáním vyučovacích hodin nezl. AAAAA (viz odst. 49
odůvodnění rozsudku nalézacího soudu), zatímco všechna ostatní jednání uvedená
ve výroku rozsudku se vztahují ke zločinu týrání svěřené osoby (viz odst. 39
odůvodnění rozsudku).
K přečinu ohrožování výchovy dítěte
Nejvyšší soud se neztotožnil s tím, že by znaky přečinu ohrožování výchovy
dítěte podle § 201 tr. zákoníku bylo možné bez dalšího naplnit pouze zameškáním
školní docházky. Obviněná uvedla, že nezletilou AAAAA učila doma, věnovala
náležitou péči přípravě na přezkoušení a její školní prospěch byl vždy výborný.
V tomto směru nevěnovaly soudy její obhajobě žádnou pozornost a závěr o vině
přečinem podle § 201 odst. 1 písm. b), d), odst. 3 písm. b) tr. zákoníku je
založen na holém faktu zameškání školní docházky. Podle výroku rozsudku soudu
prvního stupně měla obviněná úmyslně ohrozit rozumový vývoj nezletilé AAAAA
tím, že jí umožnila vést zahálčivý život a závažným způsobem porušila svou
povinnost o ni pečovat, a pokračovala v páchání takového činu po delší dobu.
Judikatura i odborná literatura se v otázce zahálčivého života v případě
zanedbání školní docházky vesměs shoduje v tom, že za umožnění vést dítěti
zahálčivý život lze považovat i jednání rodičů, kteří neposílali po delší dobu
své děti do školy a ani jinak nezajišťovali jejich vyučování.
Široce respektovaný komentář k trestnímu zákoníku (Šámal, P. a kol. Trestní
zákoník. 2.vydání. Praha: Nakladatelství C. H. Beck, 2012) konkrétně uvádí:
„Soudy považovaly za umožnění vést dítěti zahálčivý život i jednání rodičů,
kteří neposílali po delší dobu své děti do školy a ani jinak nezajišťovali
jejich vyučování. Tato praxe je správná. Pravidelnou školní docházkou si dítě
osvojuje jednak základní vzdělání, nezbytné pro přípravu ke společensky
prospěšné práci, popř. pro další studium, jednak určitý pracovní režim obdobný
pracovní činnosti, jehož nedodržováním si navyká zahálet (srov. R 11/1984, s.
87 a 88).“ Nutno přiznat, že ačkoli komentář odkazuje na dokument Zhodnocení
praxe soudů při postihu trestných činů proti rodině a mládeži a přečinu podle §
9 odst. 2 zák. č. 150/1969 Sb., publikovaný pod č. 11/1984 Sb. rozh. tr., tento
text v příslušné pasáži sice obsahuje citovaný názor, ovšem bez vyjádření oné
podmínky, že rodiče nezajišťovali vzdělávání dětí ani jinak, kterou považuje za
klíčovou státní zástupce a na kterou poukazuje obviněná. Podmínka absentujícího
náhradního vzdělávání dítěte je tak konstruována odbornou literaturou i novější
judikaturou.
Nelze přehlédnout, že citované zhodnocení praxe soudů bylo publikováno v době
minulého režimu, kdy stát daleko více ingeroval do rodinných vztahů a osobní
sféry člověka. Za současné situace, kdy je za určitých podmínek možné a
legitimní, aby děti byly vzdělávány v rámci domácího vyučování, nelze setrvat
na stanovisku, že školní výuka poskytovaná státními institucemi je tím jediným
možným způsobem, jak může dítě získat disciplínu a pracovní návyky.
Rovněž státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství výstižně poukázal na
to, že uvedený výklad „pracovního režimu“ lze v současné době již považovat za
překonaný, neboť se týká jen části zaměstnanců. Při využití internetu je možno
konat významnou část prací (IT specialisté, pojišťovnictví, služby) bez
opuštění domova. Podnikatelé si pak „pracovní režim“ vytvářejí sami. Klíčová je
tak nikoli schopnost dodržet „pracovní režim“ ve formálním smyslu, ale
schopnost vytvořit hodnoty, čímž je situace zásadně odlišná od doby vydání
uvedeného zhodnocujícího materiálu.
Nejvyšší soud připomíná, že v současné době umožňuje individuální vzdělávání
žáka výše zmíněný školský zákon (zákon č. 561/2004, účinný od 1. 1. 2005),
který tento institut upravuje v § 41. Nutno říci, že v současné podobě jde o
institut nenárokový. O povolení k individuálnímu vzdělávání rozhoduje ředitel
školy, kde je žák zapsán, a to na základě písemné odůvodněné žádosti zákonného
zástupce žáka. Povolení je možné (kromě jiných podmínek, zejména
středoškolského vzdělání s maturitou u osoby zajišťující „domácí“ výuku,
materiálního zabezpečení aj.) jen ze závažných důvodů, jež zákon blíže
nespecifikuje a náleží správnímu uvážení ředitele školy. Individuální
vzdělávání je možné v jeho průběhu ukončit, pokud žák nesplňuje podmínky,
zejména (zjednodušeně řečeno) když nezvládá učivo a příslušné zkoušky. Před
přijetím zákona byla diskutována i ta varianta, že by na povolení (za splnění
podmínek) byl na počátku nárok, přičemž individuální vzdělávání by bylo možné
ukončit (zrušit) zejména při nezvládání učiva apod.
Otázka náhledu státu na míru ingerence do pedagogických procesů se patrně bude
v budoucnu dále vyvíjet a její řešení přesahuje rámec tohoto rozhodnutí.
Nejvyšší soud nicméně nijak nezpochybňuje význam školní docházky, který zdaleka
není jen úzce vzdělávací, nýbrž také sociální a psychologický. Tak škola má
dětem pomáhat v orientaci ve společnosti, předávání tradic a zároveň k tomu,
aby z nich vyrostli svobodní a zralí lidé. Škola dětem „zprostředkuje první
styk s dospělou společností cizích lidí, s jakousi malou „veřejností“, kde
platí pravidla a lidé (tj. děti) jsou si rovni. Etolog by řekl, že je to
vtištění, imprinting: první a rozhodující zkušenost, která natrvalo ovlivní
vztah dětí ke společnosti.“ (viz Sokol, J. Filosofická antropologie : člověk
jako osoba. Vyd. 1. Praha : Portál, 2002, s. 84).
Naznačenou složitost dané problematiky je nutno mít na zřeteli i při posuzování
jednání osob z hlediska možného naplnění znaků přečinu ohrožení výchovy dítěte
(a tím spíše při event. aplikaci zásady subsidiarity trestní represe). Přitom z
hlediska naplnění znaků umožnění zahálčivého života či závažného porušení
rodičovské péče nebude v případě zameškání školní docházky rozhodné ani to, zda
bylo individuální vzdělávání dítěte formálně povoleno (soudy se ostatně v daném
případě nezabývaly tím, od kdy bylo individuální vzdělávání nezl. AAAAA
povoleno; v odůvodnění rozsudku je citována zpráva ze dne 23. 4. 2015, že nezl.
AAAAA byl doporučen individuální studijní plán pro žáky se zdravotním
znevýhodněním).
Je proto na místě individuální přístup. Jedná se sice o trestný čin ohrožovací,
tedy následek na vývoji dítěte nemusel nastat, přesto je však namístě posoudit
jednání obviněné v tom směru, zda a jak náhradním způsobem zajistila vyučování
nezletilé, tedy zda její jednání mohlo ke škodlivému následku vůbec směřovat.
Tím se soudy nezabývaly. Na základě pouhého zjištění zameškané školní docházky
nelze závěr o naplnění znaku umožnění vést zahálčivý život učinit. Stejně tak
nelze pouze na základě tohoto zjištění učinit závěr o naplnění znaku „závažným
způsobem poruší svou povinnost o dítě pečovat“, která představuje zabezpečení
výchovy dítěte v nejobecnějším měřítku, v jehož rámci kromě zdraví dítěte
zahrnuje i péči o jeho všestranný tělesný, rozumový, mravní i citový vývoj. Ani
zde nelze z výše uvedených důvodů automaticky vycházet z toho, že absence
školní docházky nezletilou v jejím vývoji ohrožovala.
Právní názor, že samotné absence dítěte ve škole nepředstavují spáchání přečinu
ohrožování výchovy dítěte rodičem, který o ně pečuje, je v souladu s
judikaturou i s odbornou literaturou. V literatuře se uvádí, že o umožnění vést
zahálčivý život půjde např. při ponechání dítěte „výchově ulice“ či umožnění
dlouhodobého záškoláctví. Závažným způsobem poruší svou povinnost pečovat o
dítě např. rodič, který delší dobu neposílá dítě do školy, nestará se ani jinak
o jeho výchovu a umožní mu vést zahálčivý a toulavý život (viz Jelínek, J. a
kol: Trestní právo hmotné. 2. vydání. Praha: Leges, 2010, s. 580).
Podmínku absentujícího náhradního vzdělávání dítěte považuje za nutnou např.
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 4. 2014, sp. zn. 3 Tdo 310/2014: „O
umožnění vést zahálčivý život půjde v případě jednání, kterým pachatel pro
dítě, ať už přímo nebo nepřímo, vytváří podmínky pro vznik nežádoucích návyků a
sklonů. K tomu může dojít například i jednáním rodičů, kteří po delší dobu
neposílali své dítě do školy a ani jinak nezajišťovali jeho vyučování.“ Stejný
názor byl vysloven i v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2014, sp. zn. 6
Tdo 223/2014, kde je obviněnému kladeno mj. za vinu, že nezajistil dceři
individuální školní plán, doplnění učiva ani přípravu na rozdílové zkoušky. Ani
v dalších případech k dovození znaků zmíněného přečinu nestačily absence dítěte
ve škole. Tak např. v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2014, sp. zn. 4
Tdo 579/2013, se jednalo mj. o nerespektování soudem nařízené ústavní výchovy.
V usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 7. 2018, sp. zn. 7 Tdo 737/2018, byl
řešen případ, že nezletilá dcera nebyla vůbec klasifikována a musela opakovat
ročník (7. třídu ZŠ). Matka (obviněná) se školou vůbec nespolupracovala, ba
spolupráci bojkotovala, vyhýbala se jednání se školou i s orgánem péče o děti,
nehledala řešení např. v přestupu dcery na jinou školu a reálně neprobíhalo
žádné náhradní, individuální vzdělávání. Šlo tedy rovněž o případ diametrálně
odlišný od nyní posuzovaného. Na základě aktuální judikatury je tak patrné, že
názor vyslovený v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 9. 2001, sp. zn. 4 Tz
87/2001, který vychází ze znění výše zmíněného zhodnocujícího materiálu z roku
1984, lze považovat za překonaný. Jde ostatně o rozhodnutí vydané před přijetím
zmíněného nového školského zákona z roku 2004.
Přečinem ohrožování výchovy dítěte podle § 201 odst. 1 písm. b), d), odst. 3
písm. b) tr. zákoníku byla tedy obviněná uznána vinnou na základě nesprávného
právního posouzení soudy zjištěného skutku.
Ke zločinu týrání svěřené osoby
Pokud jde o naplnění znaků zločinu týrání svěřené osoby podle § 198 odst. 1,
odst. 2 písm. c), d) tr. zákoníku, nelze než dát za pravdu státnímu zástupci
Nejvyššího státního zastupitelství, že rozsudek soudu prvního stupně prakticky
neobsahuje v tomto směru žádné odůvodnění a usnesení odvolacího soudu pouze v
odstavci 27 naplnění znaků bez vysvětlení konstatuje. Ze samotného výroku
rozsudku soudu prvního stupně pak naplnění všech znaků citované skutkové
podstaty nevyplývá. Za nesporné je možno v posuzovaném případě považovat, že
nezletilé byly vůči obviněné svěřenými osobami. Jinak tomu ovšem je v případě
naplnění znaku „týrá“ a také znaku spáchání nejméně na dvou osobách.
Podle výroku rozsudku mělo týrání spočívat v tom, že obviněná (ohledně obou
dcer)
- nadměrně a nezdravě k sobě poutala nezletilé dcery
- úmyslně s nimi manipulovala
- podsouvala jim svůj nenávistný postoj vůči otci
- zatahovala dcery do svého konfliktu s jejich otcem
- nutila je lhát,
ohledně nezletilé AAAAA dále
- záměrně zkreslovala údaje o zdravotním stavu nezl. AAAAA
- nutila ji, aby vědomě vytvářela příznaky enurézy či aby předstírala nebo
zveličovala jiné somatické obtíže
- vystavovala ji bezdůvodným návštěvám a vyšetřením v různých zdravotnických
zařízeních
- vystavovala ji nepotřebným opatřením, např. nočnímu buzení.
U některých z těchto forem jednání je na první pohled zřejmé, že nemohou
naplňovat znaky týrání. Například zkreslování údajů o zdravotním stavu nezl.
AAAAA se zjevně nedělo vůči nezletilé, ale vůči jiným subjektům. Některé další
formulace jsou velmi neurčité – např. je třeba si uvědomit, že každá výchova je
v širším smyslu manipulativní a překročení příslušného rámce je třeba posuzovat
(jinak z hlediska vhodnosti nebo únosnosti výchovného prostředí a jinak z
hlediska trestního práva) podle konkrétních okolností a forem manipulace.
Stejně tak je obtížné rozlišit, kdy poutání dítěte k matce (obecně věc
přirozená a chvályhodná) je již „nadměrné a nezdravé“, a o to obtížnější je pak
stanovit, kdy tato nadměrnost a nezdravost dosahuje trestněprávní roviny. Pro
vyjádření toho, zda vytváření takového pouta je týráním ve smyslu § 198 tr.
zákoníku, by bylo nutno uvést konkrétní skutečnosti. Stejně tak výraz
„zatahování“ by musel pro vyjádření znaku „týrání“ mít jasnější kontury. Pokud
jde o noční buzení, z výroku nevyplývá, že souviselo s (domnělým nebo
skutečným) zdravotním stavem nezletilé [pro úplnost tu lze dodat, že soudy se
nevypořádaly s obhajobou obviněné, že toto buzení bylo doporučeno urologem,
přičemž v odůvodnění rozsudku se uvádí, že i během hospitalizace nezl. AAAAA
docházelo (za účelem zjištění zdravotních obtíží) k jejímu pravidelnému buzení
(str. 25 rozsudku)].
Týráním je podle ustálené judikatury i odborné literatury zlé nakládání se
svěřenou osobou (případně s osobou blízkou nebo s osobou žijící ve společném
obydlí), vyznačující se vyšším stupněm hrubosti a bezcitnosti a určitou
trvalostí, které tato osoba pociťuje jako těžké příkoří. Může jít o zlé
nakládání působením fyzických útrap, ale i o zlé nakládání v oblasti psychické.
Nevyžaduje se, aby u svěřené osoby vznikly následky na zdraví, ale musí jít o
jednání, které týraná osoba pro jeho krutost, bezohlednost nebo bolestivost
pociťuje jako těžké příkoří. Jako příklady týrání se uvádí bití otevřenou rukou
i pěstí nebo za pomoci různých předmětů (gumové hadice, důtek, řemene, dřevěné
tyče apod.), kopání, pálení cigaretou, doutníkem nebo jinými žhavými předměty,
působení elektrickým proudem, bolestivé tahání za vlasy, po dlouhou dobu
trvající přivazování k radiátorům ústředního topení nebo jiným pevným
předmětům, ponechávání týrané osoby v chladném prostředí bez nutného oblečení,
nucení k provádění těžkých prací nepřiměřených věku a tělesné konstituci týrané
osoby, déletrvající odpírání dostatečné potravy, časté buzení týrané osoby v
noci apod.
Závěr, že týráním se rozumí jen takové jednání, které poškozený pociťuje jako
těžké příkoří, platí jak v případě trestného činu týrání svěřené osoby podle §
198 tr. zákoníku, tak při posuzování trestného činu týrání osoby žijící ve
společném obydlí podle § 199 tr. zákoníku. U obou je namístě vycházet především
z publikovaného rozhodnutí č. 20/2006 Sb. rozh. tr., na které navazuje i
pozdější judikatura. Kromě dvou zmíněných rozhodnutí citovaných ve vyjádření
státního zástupce (8 Tdo 1459/2012, 6 Tdo 1512/2017) lze uvést např. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 8 Tdo 1561/2016, nebo usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 3. 9. 2019, sp. zn. 7 Tdo 913/2019. Rovněž odborná
literatura (viz např. Jelínek, J. a kol: Trestní právo hmotné. 2. vydání.
Praha: Leges, 2010, s. 575, 577) předkládá uvedenou charakteristiku znaku
„týrání“, která vychází ze subjektivního vnímání poškozeného.
Určité objektivní hledisko je sice naznačeno v usnesení Nejvyššího soudu ze dne
22. 3. 2018, sp. zn. 11 Tdo 82/2018, avšak pouze ve vztahu k situaci, kdy u
poškozeného nelze zjistit prožívání (případně následky) jednání pachatele např.
z důvodu duševní poruchy poškozeného. Tehdy bude – uvedl Nejvyšší soud -
podstatné, jak by v dané situaci a za daných okolností jednání pachatele
vnímala a cítila většina lidí vyznačujících se charakteristikami poškozeného
(věk, vztah k pachateli, zdravotní stav apod.). V podstatě je tedy i zde
zachována priorita subjektivního hlediska, spíše jde o možnost zjistit vnímání
a prožívání oběti v době činu. Nic to tedy nemění na závěru, že týráním zde
nelze bez dalšího rozumět objektivní poškozování zdravého fyzického nebo
psychického vývoje člověka. Není třeba podrobně rozvádět, že trestní právo
naprosto není schopno obsáhnout podobné objektivní poškozování zejména dětí
zcela nekompetentními rodiči ve značném počtu rodin.
V posuzovaném případě mělo týrání spočívat v podstatě ve vzbuzování
nenávistných postojů vůči druhému rodiči (a prarodičům) a také ve vytváření
nezdravé závislosti nezletilých na obviněné, v případě nezletilé AAAAA také
prostřednictvím zveličování jejích zdravotních obtíží. Jde tedy o jednání v
kontextu výše citované judikatury značně atypické, o to víc je s podivem, že se
soudy nijak nepokusily vysvětlit, proč bylo nutno je z jejich pohledu považovat
za týrání. Závěr, že se o týrání jedná, byl prakticky bez dalšího přejat ze
znaleckého posudku Doc. PhDr. et PhDr. Radka Ptáčka, Ph.D., a MUDr. Petry
Uhlíkové. Obsah pojmu „týrání“ z pohledu psychologie a v právním smyslu však
není v žádném případě totožný. Ani obsah znaleckého posudku naplnění znaku
týrání v právním smyslu nijak neobjasňuje a v podstatě jen v tomto směru
hodnotí jednání matky, které podle znalce bude mít dopad na vývoj nezletilých.
Z hlediska toho, jak nezletilé jednání obviněné prožívaly, se však z napadených
rozhodnutí i z citovaného znaleckého posudku lze dozvědět velmi málo. Navíc je
třeba připomenout, že není úkolem znalce vyjadřovat se k právním otázkám.
Z napadených rozhodnutí je patrné, že daleko spíše než aktuálnímu prožívání
jednání matky jako těžkého příkoří přikládaly soudy význam následkům, které
mělo její jednání podle znalce způsobit na vývoji osobnosti nezletilých (byť
znalec vlastně nekonkretizoval, o jaké následky se má jednat, pouze zdůraznil
jejich závažnost a neodstranitelnost). Toto ovšem ve smyslu výše uvedené
judikatury k naplnění znaku týrání nestačí. Byť lze jednání obviněné
spočívající ve vytváření nenávistného postoje k otci hodnotit jako
zavrženíhodné a je zcela správné, že na zjištěné skutečnosti bylo reagováno v
rámci řízení ve věcech péče o nezletilé, z hlediska naplnění skutkové podstaty
týrání svěřené osoby je zásadní prožívání ze strany nezletilých, nikoli
následky, které mělo jednání obviněné zanechat na jejich vývoji. Aniž by chtěl
Nejvyšší soud jednání obviněné bagatelizovat, je třeba říci, že trvalé a
neodstranitelné následky na vývoji osobnosti dětí, popřípadě i na jejich
fyzickém zdraví mohou rodiče způsobit mnoha různými způsoby, které doposud
nebyly v rovině trestního práva nijak uchopeny. Může se jednat např. o příliš
volnou výchovu s absencí hranic, příliš autoritářskou výchovu, kdy dítě není
vedeno k samostatnosti, v tělesné rovině např. nekorigování očních vad,
ortopedických vad, nevhodnou stravu vedoucí později k nemocem a předčasným
úmrtím atd. Nic z toho však doposud nebylo považováno za týrání dítěte, a to
ani ve formě jeho zanedbávání.
V daném případě nelze z napadených rozhodnutí ani z obsahu spisového materiálu
zjistit, zda nezletilé dcery jednání obviněné v době, kdy k němu docházelo,
prožívaly jako těžké příkoří. Závěr o naplnění znaku týrání za stávajících
skutkových zjištění nelze učinit.
Tak by tomu mohlo snad být v krajních případech jedině tehdy, že by děti
prožívaly podobné manipulativní jednání matky obdobným způsobem jako osoby v
případech týrání v judikatuře popsaných, tj. že by v nich mohlo vyvolat např.
stres či úzkost obdobné intenzity jako u dětí, které se staly obětí hrubého
bití, pálení cigaretou, ponižování, častého odpírání stravy apod. Tomu v
posuzovaném případě nic nenasvědčuje.
K závěru o naplnění znaku týrání nijak nepřispívá ani ve výroku rozsudku soudu
prvního stupně obsažená vágní formulace, podle které „podmínky, kterým jsou obě
nezletilé vystaveny, jeví některé známky syndromu CAN“. V prvé řadě je třeba
říci, že syndromem týraného a zneužívaného dítěte (Child Abuse and Neglect
Syndrom) z logiky věci trpí dítě, nikoli „podmínky“. Pakliže by uvedenou
formulací mělo být řečeno, že nezletilé byly vystaveny podmínkám, za nichž může
k rozvoji syndromu dojít, bylo by na místě objasnit, zda k jeho rozvoji
skutečně došlo, popřípadě alespoň uvést, jaké podmínky to jsou a v čem je
jejich nebezpečnost. Nejvyšší soud je pak také toho názoru, že syndrom je ze
své podstaty souborem příznaků, jejichž význam je právě v jejich souhrnu. Pokud
by tedy nezletilé vykazovaly některé známky syndromu CAN, bylo by nutno uvést,
které to jsou a proč na jejich základě nebyla konstatována existence samotného
syndromu. Jinými slovy, uvedená formulace neříká naprosto nic, pouze navozuje
určitý dojem dramatičnosti. Jako taková pak nemá ve výroku rozsudku místo.
V neposlední řadě je třeba konstatovat, že soudy opomenuly odůvodnit
subjektivní stránku trestného činu. Ze znaleckého posudku, z něhož soudy
vycházely, přitom vyplynulo významné snížení ovládacích schopností obviněné
vlivem Münchausenova syndromu by proxy. V souvislosti s uložením ochranného
léčení přitom soud uvádí, že obviněná nemá na své jednání žádný náhled. Je tak
namístě, aby tato zjištění vyhodnotil i v kontextu závěru o subjektivní
stránce. Ve svých shrnujících závěrech v odst. 45 odůvodnění rozsudku ostatně
nalézací soud uvedl, že obviněná měla o dcery velký strach, byla v tomto směru
úzkostná, často docházelo k tomu, že byla přesvědčena, že dcery jsou nemocné,
ačkoli vyšetření nemoc neprokázalo, popřípadě že jsou nemocné vážněji, než bylo
vyšetřeními zjištěno. V rozporu s tím je závěr, že obviněná dcery úmyslně
týrala podstupováním lékařských vyšetření.
Pokud jde o naplnění znaku spáchání činu nejméně na dvou osobách podle § 198
odst. 2 písm. c) tr. zákoníku, je třeba dát obviněné za pravdu, že se soudy
velmi málo zabývaly jejím jednáním ve vztahu k nezletilé BBBBB. Doba páchání
skutku je vymezena rokem 2013 až 18. srpnem 2017, BBBB se přitom narodila XY. V
době ukončení skutku jí tedy bylo XY let. Bylo by proto namístě hodnotit,
nakolik a po jakou dobu byla nezletilá schopná jednání matky chápat a prožívat
a nakolik také vůči ní vůbec směřovalo.
Další úvahy k možné právní kvalifikaci skutku
Soudy nezvážily předmětné jednání obviněné, které mělo poškozovat harmonický
vývoj osobností nezletilých, z hlediska naplnění skutkové podstaty přečinu
ohrožování výchovy dítěte podle § 201 tr. zákoníku, a to i pokud jde o citový a
mravní vývoj nezletilých.
V této souvislosti je možno odkázat na Nejvyšším soudem projednávané, skutkově
obdobné případy ve věcech sp. zn. 3 Tdo 1424/2013 nebo 3 Tdo 67/2016. Zejména v
posléze uvedené věci se Nejvyšší soud zabýval případem do značné míry obdobným,
kde obviněný byl uznán vinným přečinem ohrožování výchovy dítěte podle § 201
odst. 1 písm. d), odst. 3 písm. b) tr. zákoníku na tom základě, že jeho jednání
jako otce dětí vedlo k pocitu odcizení ve vztahu k vlastní matce, přičemž
obviněný začal vědomě v dětech budovat negativní postoj k její osobě, stejně
jako k jejich babičce, dětem uváděl o matce nepravdy a pěstoval v nich strach z
matky, že tato je ohrožuje a nejsou s ní v bezpečí, přitom bránil matce dětí
nejen v osobním kontaktu s dětmi, ale například i telefonickém, což se celkově
odrazilo na jejich vztahu k ní.
Jak už bylo zmíněno, uvedenou skutkovou podstatu soudy vztáhly pouze k
zanedbání školní docházky nezletilou AAAAA, byť je přímo ve výroku rozsudku
uvedeno, že jednání obviněné narušilo zdravý vývoj nezletilých, deformuje vývoj
jejich osobnosti a vnímání morálních hodnot. Vytváření nenávistných postojů k
otci a prarodičům by přitom mohlo nasvědčovat tomu, že matka dětem budovala
pokřivený systém morálních norem. Z hlediska rozumového a citového vývoje by
pak bylo nutno, aby znalec blíže vysvětlil, jaké konkrétní dopady na vývoj
osobnosti nezletilých jednání obviněné mělo. Současně je však třeba věnovat
opět pozornost četnosti popsaného jednání i otázce, zda následky skutečně
vznikly. I když jde o trestný čin ohrožovací, v daném případě by bylo možné
právě z následků dovodit povahu a závažnost jednání. Svědecké výpovědi otce a
jeho rodičů nasvědčují spíše tomu, že nezletilé jsou nyní (v péči otce) po
psychické stránce již v pořádku a nenávistné postoje neprojevují.
Pokud by se ukázalo, že u nezletilých trvalé následky nevznikly (či nevznikly
vůbec, což by mohl být případ nezl. BBBBB), bylo by namístě uvážit i možnost
aplikace zásady subsidiarity trestní represe. Podobně bylo Nejvyšším soudem
rozhodnuto např. usnesením ze dne 20. 5. 2015, sp. zn. 3 Tdo 420/2015, s tím,
že vzbuzování negativních postojů vůči druhému rodiči bylo v tomto případě
činem méně závažným, podstatně nepřekračujícím rámec obvyklého narušení
rodinných vztahů souvisejících s rozpadem rodinných vazeb. Obecně je možné
uzavřít, že jednání rodiče (nebo i jiné osoby mající silný vliv na dítě)
spočívající ve vzbuzování nenávistných postojů vůči druhému rodiči a tím
deformování normálních rodinných vazeb a morálních hodnot může naplňovat znaky
přečinu ohrožování výchovy dítěte, i když jen v závažných, krajních případech
vyšší intenzity jednání nikoli jen ojedinělého, nýbrž spíše delšího trvání, a
to jednání, které je reálně způsobilé zapříčinit následek předpokládaný
ustanovením § 201 tr. zákoníku.
K tomu bude pravděpodobně třeba doplnit výslech znalce z oboru psychologie,
případně provést další dokazování. Při tom je nutno vycházet nejen z obecné
zkušenosti, ale i z konkrétních okolností případu a hodnotit také četnost
závadného jednání obviněné. Jestliže měly soudy k dispozici např. nahrávky
telefonních hovorů za delší časový úsek, nabízí se zkoumat, jak obviněná s
nezletilými komunikovala komplexně. Pokud se navádění nezletilých týkalo jen
několika v rozsudku soudu prvního stupně vyjmenovaných hovorů, je otázka, jaké
intenzity mohlo její jednání dosáhnout, resp. jak intenzivní odezvu mohlo v
prožívání a vývoji nezletilých vyvolat.
K některým dalším námitkám obviněné
V posuzovaném případě sice obviněná namítla existenci extrémního rozporu mezi
skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy, žádný konkrétní případ však k
tomu neuvedla a její dovolání obsahuje po skutkové stránce pouze „běžné“
námitky vyjadřující její nesouhlas s hodnocením důkazů ze strany soudů. Dále
poukázala na některé své důkazní návrhy. Nicméně zabývat se na tomto místě
otázkou hodnocení důkazů a tím, zda byly důkazní návrhy ze strany soudů nějakým
způsobem opomenuty, by bylo nadbytečné vzhledem k zásadním vadám právního
posouzení skutku, které napadená rozhodnutí vykazují.
Nad rámec dovolacího důvodu lze dodat, že pokud jde o použitelnost záznamů
telefonických hovorů mezi obviněnou a nezletilými jako důkazních prostředků, je
Nejvyšší soud toho názoru, že odůvodnění je v tomto směru dostatečné a splňuje
nároky vymezené judikaturou, např. usnesením Ústavního soudu ze dne 8. 2. 2010,
sp. zn. IV. ÚS 2425/09, (odst. 46 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně).
Není v rozporu ani s judikaturou Nejvyššího soudu (srov. např. rozhodnutí č.
7/2008 Sb. rozh. tr.).
Použitelnost nahrávek jako důkazu pak nemůže být vyloučena tím, že je
nepořídily samy nezletilé, neboť jejich otec je nepochybně oprávněn podnikat
kroky za účelem jejich ochrany a ony samy by toho vzhledem k úrovni svého
vývoje nebyly schopny, jestliže nebyly schopny ani hodnotit jednání obviněné
jako nesprávné. Podstatné zde není, kdo nahrávky pořídil, ale význam chráněného
zájmu, tedy ochrana nezletilých před jednáním matky, pokud bylo způsobilé
významně poškodit jejich vývoj, oproti právu obviněné na soukromí a ochranu
osobnosti, které však bylo dotčeno pouze v minimální nutné míře. Nahrávky byly
použity pro trestní řízení, nikoli např. zveřejněny za účelem jejího
dehonestování apod.
Závěrem
Nejvyšší soud z důvodů výše uvedených zrušil napadené usnesení Městského soudu
v Praze i rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4, neboť zásadní pochybení nastalo
již v řízení před soudem prvního stupně. Zrušil i všechna další obsahově
navazující rozhodnutí, která tím ztratila podklad, a soudu prvního stupně
přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Obvodní soudu pro Prahu 4 nyní znovu projedná tuto trestní věc, doplní
dokazování podle potřeby a ve věci znovu rozhodne. Své rozhodnutí pak náležitě
odůvodní, zejména pokud jde o právní závěry. Je přitom vázán právním názorem,
který vyslovil Nejvyšší soud (§ 265s odst. 1 tr. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 11. 12. 2019
JUDr. Josef Mazák
předseda senátu