7 Tdo 913/2019-486
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 3. 9. 2019 o dovolání
obviněného J. R., nar. XY v XY, trvale bytem XY, proti usnesení Krajského soudu
v Brně ze dne 28. 3. 2019, sp. zn. 9 To 52/2019, v trestní věci vedené u
Městského soudu v Brně pod sp. zn. 2 T 39/2018, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného J. R. odmítá.
Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 18. 9. 2018, č. j. 2 T 39/2018-409, byl
obviněný J. R. shledán vinným zločinem týrání osoby žijící ve společném obydlí
podle § 199 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku. Za to byl odsouzen podle §
199 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 30 měsíců, jehož
výkon mu byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen
na zkušební dobu v trvání 3 let. Současně bylo podle § 228 odst. 1 tr. ř.
rozhodnuto o nároku poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovny ČR na náhradu
škody.
Podle učiněných skutkových závěrů se obviněný dopustil uvedeného zločinu
jednáním spočívajícím v tom, že nejméně od počátku měsíce března roku 2015 do
21.00 hodin dne 16. 7. 2017, kdy došlo k poslednímu útoku, ve společném obydlí
v rodinném domě v XY na ulici XY fyzicky a psychicky týral svoji manželku J. R.
tak, že ji opakovaně s neupřesněnou četností bil otevřenou dlaní do obličeje,
chytal ji za ramena a třásl s ní, strkal do ní apod., s četností 1krát až 2krát
do měsíce ji urážel, že je „svině“ a „kurva“, kontroloval její spodní prádlo na
přítomnost spermatu, sledoval a kontroloval ji, její pohyb a komunikaci
prostřednictvím sledovacích zařízení s GPS a software, které bez jejího vědomí
umísťoval do jejích zavazadel, vozidla a do dalších věcí užívaných k běžným
činnostem, opakovaně jí vyhrožoval, že pokud se s ním rozvede, tak že uvidí, co
ji čeká, že někomu něco udělá a tak se sebeobětuje pro jejich děti, přičemž
poukazoval na své legálně držené střelné zbraně, a při posledním útoku ze dne
16. 7. 2017 v době kolem 20.00 hodin ji v obývací části domu v XY na ulici XY
fyzicky napadl úderem pěstí do obličeje do oblasti pravého oka, kopáním kolenem
do zad a hýždí, opakovaně ji držel svojí paží v tzv. kravatě a stiskal tak, že
chvílemi nemohla dýchat, natlačil ji na zábradlí v domě a držel, během útoku jí
vyhrožoval, že ji strčí do sklepa, křičel na ni, že jí to neprojde a že jí
vymáchá „ksicht“ ve střepech skla obrazu, rozbitého během útoku, když chtěla
přivolat pomoc policie, vzal její mobilní telefon iPhone 6, hodil s ním o zeď a
rozbil ho, bránil jí vzít si své klíče od vozidla Škoda Superb a od domu s tím,
že odemkne až uklidí střepy na místě, poté vchodové dveře odemknul a umožnil jí
utéci z domu a odjet vozidlem, přičemž tímto svým jednáním jí způsobil zranění
spočívající v hematomech po těle, zhmoždění krční páteře, škrábancích po těle a
podlitinu na víčku pravého oka, pro které vyhledala lékařské ošetření v Úrazové
nemocnici Brno.
Současně byl obviněný podle § 226 písm. a) tr. ř. zproštěn obžaloby pro
další jednání, v němž byl spatřován zločin znásilnění podle § 185 odst. 1,
odst. 2 písm. a) tr. zákoníku. Je namístě doplnit, že tento výrok nebyl napaden
odvoláním žádné oprávněné osoby a není ani předmětem přezkumu v dovolacím
řízení.
Uvedený rozsudek napadl obviněný odvoláním, které Krajský soud v Brně usnesením
ze dne 28. 3. 2019, č. j. 9 To 52/2019-450, podle § 256 tr. ř. zamítl.
uvedl, že nesprávné hmotně právní posouzení skutku jako daný zločin spatřuje
zejména v tom, že popis skutkového děje vyslovený nižšími soudy není kompletní,
neboť nepostihuje stav společné domácnosti obviněného a poškozené, resp. jejich
společný život, jenž byl rozvrácen poškozenou, udržující mimomanželský poměr s
K. V. K závadnému jednání obviněného potom docházelo v reakci na zmíněné
jednání poškozené. Pokud by byly zohledněny útoky poškozené na psychický stav
obviněného v podobě lží o pracovních cestách, kryjící pobyty s milencem,
intimní podvádění, vyzvedávání poškozené milencem z obydlí manželů, hmotně
právní posouzení skutkového děje by bylo odlišné. Soudy obou stupňů se ovšem
izolovaně zaměřily na projevy obviněného. Dále obviněný uvedl, že jeho úmyslem
nebylo způsobit poškozené útrapy, které také nebyly dokazováním zjištěny, když
znaleckým zkoumáním nebyla u poškozené zjištěna posttraumatická stresová
porucha, která je základem pro dovození následků zmíněných útrap. Navíc není
zřejmé, jak se na psychice poškozené projevilo její vlastní závadné a nemorální
chování. Obviněný měl za to, že vztah mezi jím a poškozenou nebyl běžný, neboť
již od března 2015, kdy započíná popis skutku, měla nadstandardní vztah s K. V. Obviněný ji v návaznosti na to sledoval pomocí elektronických zařízení, což
nepochybně nebyl oprávněn, i s odkazem na § 687 odst. 2 o. z., definujícím
vzájemné povinnosti manželů. Obviněný dodal, že tyto povinnosti však nelze
pominout ani ve vztahu k poškozené, jejíž obdobné protiprávní jednání mělo
zásadní význam pro vývoj celé situace, v níž byl ponižován. Poškozená s
podporou jejích rodinných příslušníků následně projevila snahu se rozvést,
kterou ale nepřijal, neboť měl o manželku a rodinu zájem a vzájemný vztah chtěl
zachránit. Poškozená, místo aby podala návrh na rozvod, poté žila v manželství
s obviněným a současně měla další vztah. Soudy činné dříve ve věci tudíž vůbec
nezohlednily, že si oba zúčastnění způsobovali problémy navzájem, kdy
protiprávním excesem bylo jak sledování, tak i mimomanželský poměr poškozené. Pokud jde o další údajné projevy obviněného, nebyly mu s výjimkou konfrontace
dne 16. 7. 2017 prokázány žádné fyzické útoky, hovořila o nich pouze poškozená
s tím, že je nevnímala jako týrání, neboť za závažné považovala jednání
psychického charakteru, měla z obviněného obavy. Pokud se však jedná o tyto
obavy, ostatním svědkům jsou známy jenom zprostředkovaně od poškozené, navíc se
jedná o svědky s poškozenou spjaté. Jestliže obviněný popsal realitu odlišně od
poškozené, měla být zkoumána jeho věrohodnost, což se stalo pouze stran
poškozené, která tak byla zvýhodněna. Obviněný dodal, že poškozené, i podle
jejího vyjádření, nic nezakazoval, mohla chodit kamkoli a dělat cokoli. Vadil
mu pouze styk s milencem, jak se projevilo i v incidentu s konvicí. Podle
obviněného si však lze jen těžko představit, že by vítal milence, který přijede
vyzvednout manželku. Pokud jde o jeho legálně držené zbraně, nikoho s nimi
neohrožoval a nikomu s nimi nevyhrožoval. Ke konfrontaci ze dne 16. 7.
2017
potom obviněný namítl, že byla vyústěním celé situace a její podstatou bylo
oboustranné napadení. Zmíněný incident nicméně spáchání soudy dovozeného
trestného činu nepodkládá.
S ohledem na popsané skutečnosti obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadené
usnesení Krajského soud v Brně i předcházející rozsudek Městského soudu v Brně
zrušil a věc přikázal soudu prvního stupně znovu projednat a rozhodnout.
Dovolání obviněného bylo dne 2. 7. 2019 doručeno Nejvyššímu státnímu
zastupitelství, avšak Nejvyššímu soudu nebylo do dne konání neveřejného
zasedání doručeno žádné jeho vyjádření.
Nejvyšší soud jako soud příslušný k rozhodnutí o dovolání (§ 265c tr. ř.)
shledal, že zmíněný mimořádný opravný prostředek je v této trestní věci
přípustný [§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], byl podán osobou
oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na k
tomu určeném místě (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), a splňuje i obligatorní
náležitosti obsahu dovolání uvedené v § 265f odst. 1 tr. ř.
Dále je nutné zmínit, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr.
ř. Bylo tudíž namístě posoudit, zda v dovolání tvrzené důvody odpovídají
důvodům zařazeným v citovaném ustanovení. Přitom nepostačuje pouhé formální
uvedení některého z důvodů vymezených v § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř.
odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v
podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami.
Obviněný své dovolání výslovně opřel o dovolací důvod podle § 265b odst. 1
písm. g) tr. ř., jenž je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním
posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Při přezkumné
činnosti, zda taková vada nastala, je ovšem dovolací soud vázán skutkovým
stavem, jak byl zjištěn během trestního řízení a jak je vyjádřen zejména ve
výroku odsuzujícího rozsudku, resp. dále upřesněn v souvisejícím odůvodnění.
K tomu je potřeba uvést, že v rámci zmíněného dovolacího důvodu se nelze
domáhat přezkoumání skutkových zjištění učiněných soudem ani přezkoumávání jím
provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem
prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen
soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263
odst. 6, 7 tr. ř.). Dovolací soud potom není stupněm třetím, jehož úkolem by
byl široký přezkum rozhodnutí druhoinstančních soudů, a to již z důvodu jeho
omezené možnosti provádět v řízení o dovolání důkazy (srov. § 265r odst. 7 tr.
ř.) a přehodnocovat tak důkazy provedené již dříve.
V podaném mimořádném opravném prostředku nicméně obviněný v části napadl
správnost skutkových zjištění, a to pokud jde o útoky vůči poškozené či průběh
finálního útoku dne 16. 7. 2017, a správnost procesu dokazování, jenž k jejich
dovození vedl. Jeho námitky tedy v daném rozsahu směřují proti způsobu
hodnocení důkazů soudy obou stupňů a rozsahu dokazování, přičemž se obviněný
snaží provedeným důkazům přikládat obsah odpovídající jeho představě o
skutkovém ději, což s odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g)
tr. ř. činit nelze.
Výjimkou z popsaného pravidla, umožňující v daném smyslu zásah Nejvyššího soudu
v dovolacím řízení do pravomocného rozhodnutí, je stav extrémního nesouladu
mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními soudu, a v důsledku toho pak i
konečným hmotněprávním posouzením, učiní-li současně dovolatel takový nesoulad
předmětem svých námitek. Extrémní nesoulad je nicméně namístě dovodit toliko v
případech závažných pochybení, zejména pokud skutková zjištění nemají vůbec
žádnou obsahovou vazbu na provedené důkazy, případně nevyplývají z důkazů při
žádném z logických způsobů jejich hodnocení, anebo že zjištění jsou pravým
opakem toho, co bylo obsahem dokazování apod. (viz např. usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 27. 1. 2012, sp. zn. 11 Tdo 1494/2011).
Nejvyšší soud konstatuje, že takové pochybení ve věci obviněného J. R., shledat
nelze. Především bylo provedeno dostatečně široké dokazování, byť nezahrnovalo
znalecké zkoumání obviněného stran jeho věrohodnosti, což však ani nebylo
obviněným navrhováno (srov. návrh na doplnění dokazování č. l. 378, 406 a 447).
Provedené důkazy byly následně hodnoceny a na jejich podkladě byl zjištěn
průběh skutkového děje. Při jeho dovozování bylo skutečně vycházeno především z
výpovědi poškozené, která však byla v souladu s důkazy dalšími, zejména s
výpověďmi svědků. Naopak za podklad nebyla vzata výpověď obviněného, zatížená
rozpory, ani ji do jisté míry podporující výpověď zjevně o celé problematice
šířeji neinformované svědkyně A. R. a svědka J. N.
V dalším, pokud se jedná o důkazní situaci, hodnocení důkazů a na to navazující
skutková zjištění, Nejvyšší soud odkazuje na rozhodnutí soudů obou stupňů,
neboť není namístě v rámci dovolacího řízení skutečnosti uvedené v jimi
vyhotovených odůvodněních opakovat.
Jinak řečeno, pokud soudy obou stupňů po pečlivém hodnocení výpovědi
obviněného, poškozené a svědků, za podpory důkazů dalších, dovodily průběh
skutkového děje ve shora naznačeném smyslu, tedy že se jednalo o dlouhodobou
agresi obviněného vůči poškozené vrcholící útokem ze dne 16. 7. 2017 (a nikoli
vzájemným napadením), s tam uvedenými následky, nelze jim vytknout žádné
porušení stanovených pravidel, jež by mohlo být rozporem, natož extrémním,
neboť skutková věta výroku o vině zcela důvodně a logicky navazuje na provedené
důkazy, resp. není s nimi v žádném nesouladu. V daném rozsahu se tedy
argumentace obviněného s tvrzeným dovolacím důvodem míjí.
V podstatě totéž lze konstatovat ve vztahu k námitce obviněného, podle níž
nemohl poškozené způsobit útrapy, když u ní není diagnostikována
posttraumatická stresová porucha. U trestného činu (zločinu) týrání osoby
žijící ve společném obydlí podle § 199 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku,
jak ostatně uvedl již odvolací soud, není znakem objektivní stránky způsobení
(tělesné či duševní) újmy na zdraví. Proto námitka absence takovéto újmy nemůže
být právně relevantně uplatněna pod dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1
písm. g) tr. ř. v rámci dovolacího řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 27. 1. 2016, sp. zn. 6 Tdo 1591/2015). Absence takové poruchy současně
nemůže svědčit o tom, že k násilí nedošlo (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 22. 3. 2018, sp. zn. 11 Tdo 82/2018).
Rovněž zde tedy Nejvyšší soud relevanci (a již vůbec opodstatněnost)
námitkám obviněného přiznat nemohl.
Pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze podřadit ani
námitky obviněného, že došlo oběma zúčastněnými osobami, tedy jím i poškozenou,
k porušení ustanovení občanského práva o povinnostech manželů, a to z jeho
strany při sledování poškozené a ze strany poškozené při přístupu k manželskému
životu s ním, což mělo být zohledněno jak v popisu skutkového děje, tak v
právních závěrech. K tomu Nejvyšší soud uvádí, že byť širší kontext konkrétního
projednávaného děje může mít jistou vypovídací hodnotu, např. stran motivu,
přesto pro posouzení, zda se pachatel dopustil trestného činu týrání osoby
žijící ve společném obydlí podle § 199 tr. zákoníku za situace, kdy se jedná o
delikt mezi manželi, není přesné zmapování průběhu celého jejich vztahu, ani
ověření souladu veškerého jejich souvisejícího jednání s normami občanského
zákoníku (jakým je např. obviněným zmiňovaný § 687 odst. 2 o. z.), pro trestně
právní kvalifikaci natolik významné, aby je bylo nutné zařadit do popisu
skutkového děje. Takový požadavek by zjevně přesahoval potřeby daného trestního
řízení. Navíc ve věci obviněného bylo zjištěno, že poškozená sice udržovala
mimomanželský vztah, avšak bylo to z její strany vysvětleno jako reakce na tomu
předcházející konflikty, resp. obtíže ve vztahu s obviněným.
I když tedy existence vztahu poškozené s K. V. nepochybně dokresluje celou
situaci, nelze jej v posuzované věci vnímat jako jedinou příčinu navazujících
událostí a, což je třeba zdůraznit, již vůbec nikoli jako okolnost, která by
snad mohla omluvit agresi obviněného. I pokud se totiž jeden z manželů rozhodne
pro vedení jiného vztahu a druhý z manželů má lidsky pochopitelný negativní
postoj k takovému jednání, zásadně ho to nijak neopravňuje k násilí na nevěrném
partnerovi či k jeho týrání.
V daném rozsahu tedy dovolací argumentaci obviněného nelze přisvědčit, neboť se
domáhá jiného právního posouzení v návaznosti na okrajové skutečnosti, jež
potřebný hmotně právní význam postrádají, což současně značí, že nebyl ani
důvod je učinit součástí popisu skutkového děje, jak se obviněný ve svém
mimořádném opravném prostředku domáhal.
Pod uplatněný dovolací důvod bylo možné podřadit pouze tvrzení obviněného,
podle něhož nebylo jeho úmyslem poškozené působit útrapy, neboť jí nic
nezakazoval a v ničem jí nebránil.
Zločinu týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 odst. 1, odst. 2
písm. d) tr. zákoníku se mimo jiné dopustí, kdo týrá osobu blízkou, žijící ve
společném obydlí a takový čin páchá po delší dobu. Pojem týrání se v judikatuře
vykládá jako zlé nakládání s osobou blízkou nebo jinou osobou žijící s
pachatelem ve společném obydlí vyznačující se vyšším stupněm hrubosti a
bezcitnosti a určitou trvalostí, které tato osoba pociťuje jako těžké příkoří
(srov. č. 20/2006 Sb. rozh. tr.) Týrání nemusí mít nutně jen povahu fyzického
násilí, ale může spočívat i v působení psychických útrap (srov. i usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2016, sp. zn. 7 Tdo 417/2016).
Obviněný se podle učiněných skutkových zjištění na poškozené
zjednodušeně řečeno dopouštěl verbálních útoků (vulgárních nadávek), dále útoků
fyzických (facky, chytání, třesení) a rovněž psychických (ve formě kontrol a
vyhrožování). Tyto útoky jím byly realizovány kontinuálně a současně se
stupňovaly. Poškozená vnímala jednání obviněného velmi špatně, jako snahu o
její ovládnutí, naprostou kontrolu a uvedení do bezbrannosti, resp. zásah do
intimity.
Takový skutkový děj je, s přihlédnutím k době trvání více než dva roky, zcela
namístě podřadit pod výše citovanou skutkovou podstatu, tedy zejména posoudit
je jako týrání, a to zjevně jako cílené, spáchané v úmyslu přímém podle § 15
odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, jak správně dovodily soudy obou stupňů.
Naopak větší význam nemá, že poškozená skutečně uvedla, že větší dopady na ni
měly psychické útoky než fyzické a také újmu vnímá především v této poloze.
Rovněž je irelevantní, že obviněný poškozené např. nezakazoval volný pohyb (i
když jej kontroloval). Formy týrání totiž mohou být velmi variabilní a nejsou
obsahově svázané v tom smyslu, že by vždy musely obsahovat shodné dílčí momenty
(např. v podobě omezení vycházení ze společného obydlí). Jinak řečeno, týrání
ve smyslu § 199 odst. 1 tr. zákoníku může být nepochybně shledáno i v jednání,
v jehož rámci pachatel jinak poškozené osobě nelimituje pohyb, resp. v jednání,
které je stran útoku a jeho následků realizováno především v psychické rovině.
Právní posouzení zjištěného skutkového stavu tak bylo soudy činnými
dříve ve věci učiněno správně a bez vad a Nejvyšší soud se s ním v plném
rozsahu ztotožňuje.
S ohledem na shora popsané závěry Nejvyšší soud konstatuje, že námitky
předložené obviněným v dovolání se v podstatné části míjí s věcným naplněním
tvrzeného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., stejně jako
dalších dovolacích důvodů uvedených v § 265b tr. ř., v části zbylé jim není
možné přisvědčit.
Proto Nejvyšší soud dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
odmítl, neboť je zjevně neopodstatněné. Učinil tak podle § 265r odst. 1 písm.
a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 3. 9. 2019
JUDr. Michal Mikláš
předseda senátu
Vypracoval:
JUDr. Radek Doležel