8 Tdo 545/2014-43
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 28. května 2014 o
dovolání obviněného B. D., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 17. 12.
2013, sp. zn. 10 To 125/2013, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u
Městského soudu v Praze pod sp. zn. 41 T 6/2013, t a k t o :
Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného B. D. o d m í t
á .
Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 25. 10. 2013, sp. zn. 41 T 6/2013, byl
obviněný B. D. uznán vinným zvlášť závažným zločinem loupeže podle § 173 odst.
1, 2 písm. b) tr. zákoníku a přečinem porušování domovní svobody podle § 178
odst. 1, 2 tr. zákoníku, za něž byl odsouzen podle § 173 odst. 2 tr. zákoníku
za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání
šesti roků, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku
zařazen do věznice s ostrahou. Rovněž bylo rozhodnuto o náhradě škody.
Vrchní soud v Praze jako soud odvolací, na podkladě odvolání podaného
obviněným, rozsudkem ze dne 17. 12. 2013, sp. zn. 10 To 125/2013, podle § 258
odst. 1 písm. d) tr. ř. zrušil uvedený rozsudek soudu prvního stupně v celém
rozsahu a podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněného uznal
vinným zvlášť závažným zločinem loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku a
přečinem porušování domovní svobody podle § 178 odst. 1, 2 tr. zákoníku na
základě skutkových okolností, jež vymezil tak, že
obviněný dne 8. prosince 2011 kolem 16.45 hod. po předchozí slovní rozepři ve
snaze vynutit si vstup do bytu v ul. N., v P. a následně vymoci z poškozeného
P. Č., zaplacení dluhu, nejprve udeřil poškozeného hlavou do rtu, a posléze v
kuchyni bytu poškozeného nejméně třikrát udeřil pěstí do obličejové části
hlavy, a když se poškozený pokoušel vstát, obviněný jej nutil, aby zůstal
ležet, a znovu ho přitom opakovaně udeřil rukama sevřenýma v pěst, následně
poškozenému sebral z peněženky veškeré papírové bankovky v hodnotě 6.000,- Kč,
brašnu s notebookem zn. Toshiba v hodnotě 10.000,- Kč včetně zdroje a zařízení
WiFi v hodnotě 400,- Kč, mobilní telefon NOKlA C6-00, se SIM kartou a
nabíječkou v hodnotě 5.000,- Kč, a nůž zn. Vaniš v hodnotě 120,- Kč; pod
pohrůžkou dalších úderů pak poškozeného nutil k vydání dalších mobilních
telefonů, které ale poškozený již neměl; tímto svým jednáním obviněný způsobil
poškozenému P. Č. majetkovou škodu v celkové výši 21.520,- Kč a u poškozeného
došlo ke krvácení pod tvrdou plenu mozkovou, tzv. subdurální krevní výron nad
levým čelně-spánkovo-temenním mozkovým lalokem s otokem levého čelního a
temenního mozkového laloku s přesunem středových struktur mozku na pravou
stranu, dále tržně zhmožděnou ránu horního rtu vpravo a lehké podvrtnutí
pravého hlezenního kloubu.
Za tyto trestné činy obviněného odsoudil podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku za
použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí
svobody v trvání tří roků, pro jehož výkon jej podle § 56 odst. 2 písm. c) tr.
zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Dále rozhodl také o náhradě škody.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal obviněný dovolání prostřednictvím
obhájce s odkazem na důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Ten opřel o
názor o extrémním nesouladu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými
zjištěními a o existenci tzv. opomenutých důkazů, neboť se soudy nezabývaly
některými navrhovanými důkazy a jeho vina nebyla prokázána. Tyto námitky
obviněný vznesl i přesto, že se jedná o procesní vady, které však podle něj
měly zásadní vliv na správnost skutkových zjištění, a v důsledku toho i na
právní posouzení věci. Za zásadní považoval, že soudy výrok o vině založily
téměř výhradně na výpovědi poškozeného P. Č., přestože jsou, s hledem na obsah
konkrétních svědeckých výpovědí dosvědčujících, že poškozený často popíjel
alkohol a býval poté v důsledku pádu zraněný, pochybnosti o jeho věrohodnosti.
V této souvislosti obviněný zopakoval podstatné pasáže výpovědí svědků S. Z.,
Ing. P. F., Ing. J. H., Ing. J. N. a J. K., a poukázal i na závěry znalců
MUDr. Vlastimila Tichého a prof. PhDr. Petra Weisse, Ph.D. o duševním stavu
poškozeného, jenž byl popsán jako osobnost emočně nevyvážená, anomální, trpící
závislostí na alkoholu. V obecné rovině též odkázal na další důkazy vztahující
se nelichotivě k osobě poškozeného a zdůraznil své vlastní kvality. Obviněný
rovněž připomenul svou dosavadní obhajobu vycházející z toho, že poškozeného
nenapadl ani nebyl u něj v bytě, a vyjádřil názor, že zranění mu mohla přivodit
jiná osoba, anebo si je mohl způsobit sám. Podle obviněného poškozený na něj
svalil vinu jen proto, aby se zbavil nepohodlného věřitele, protože mu
poškozený dluží jako zaměstnavatel mzdu za práci, kterou pro něj obviněný
několik měsíců vykonával. Obviněný odvolacímu soudu vytkl, že nerespektoval, v
jakém rozsahu požadoval v rámci svého zrušujícího rozhodnutí dokazování
provést, a netrval na tom, aby byl proveden výslech policistů Městského
oddělení Policie České republiky L., kteří měli ztotožnit další osoby, jejichž
svědectví se obviněný domáhal. Jestliže soudy neprovedly dokazování v rozsahu,
jaký obviněný navrhoval, spatřoval v tomto tzv. „opomenuté důkazy“ a extrémní
nesoulad, protože soudy rozhodly o jeho vině na základě neúplného a
nedostatečného dokazování i přesto, že první rozsudek byl odvolacím soudem
zrušen a věc mu byla vrácena za účelem doplnění dokazování, neboť je jeho vina
založena na tvrzení nevěrohodného poškozeného.
V závěru dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudek Vrchního soudu v
Praze ze dne 17. 12. 2013, sp. zn. 10 To 125/2013, podle § 265k odst. 1, 2 tr.
ř. zrušil a věc podle § 265l odst. 1 tr. ř. vrátil Vrchnímu soudu v Praze, aby
ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Současně obviněný požádal o
přerušení výkonu trestu odnětí svobody podle § 265o odst. 1 tr. ř.
K podanému dovolání se v souladu s § 265 odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní
zástupce působící u Nejvyššího státního zastupitelství, který obviněným tvrzený
extrémní nesoulad neshledal, neboť obviněný uplatněnými námitkami demonstroval
svou snahu prosadit své individuální hodnocení důkazů, jak činil v rámci své
dosavadní obhajoby. Státní zástupce považoval přezkoumávaná rozhodnutí soudů za
odpovídající pravidlům hodnocení důkazů vymezených v trestním řádu a jeho
skutkové závěry shledal plně odpovídajícími obsahu provedených důkazů. Protože
soudy postupovaly v souladu se svými povinnostmi vyplývajícími z ustanovení § 2
odst. 5, 6 tr. ř. a § 125 tr. ř., nejedná se o opomenuté důkazy, jichž se
obviněný domáhal. Důkazy, jež nebyly provedeny, takový charakter nemají,
protože soudy vysvětlily, že ani jeden z nich nemohl přinést žádnou zásadní
informaci týkající se skutku samotného, ani podstatně ovlivnit vyhodnocení
důkazů jako celku, když dodal, že soud prvního stupně se přiměřeným způsobem
pokoušel identifikovat příslušníky policie, s nimiž dovolatel a poškozený
jednali, a vyslechnout svědka Š., což se mu však přes veškerou snahu
nepodařilo. Kromě toho zdůraznil, že soud není povinen provést všechny důkazy,
které mu strany navrhnou, nýbrž má zajistit takový rozsah dokazování, který mu
umožní spolehlivě stabilizovat skutková zjištění, což se v této věci nepochybně
stalo. Státní zástupce s poukazem na uvedené navrhl, aby je Nejvyšší soud podle
§ 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
Když Nejvyšší soud jako soud dovolací shledal, že dovolání obviněného je
přípustné podle § 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř., bylo podáno osobou
oprávněnou podle § 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na
místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), zkoumal, zda označený
dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl uplatněn v souladu s
jeho zákonným vymezením, neboť dovolání je možné podat pouze z důvodů taxativně
stanovených v § 265b tr. ř., jejichž existence je zároveň podmínkou pro
provedení přezkumu dovolacím soudem.
Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí
spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně
právním posouzení. Zákon tak vymezil, že prostřednictvím tohoto dovolacího
důvodu lze dovoláním vytýkat výlučně vady právní, které vyplývají buď z
nesprávného právního posouzení skutku, anebo z jiného nesprávného hmotně
právního posouzení, tedy to, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně
právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde nebo jde o
jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným (srov. usnesení
Nejvyššího sudu ze dne 21. 6. 2006, sp. zn. 5 Tdo 708/2006, uveřejněné v
Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, roč. 2006. seš. 27, č. T 912).
Uplatněný dovolací důvod musí být v dovolání skutečně odůvodněn konkrétními
vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je
vymezen v napadeném rozhodnutí, a teprve v návaznosti na takové tvrzené a
odůvodněné hmotně právní pochybení lze vytýkat i nesprávná skutková zjištění.
Pouze formální poukaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích
důvodů nestačí (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9.2004, sp. zn. II. ÚS
279/2003).
Podle obsahu podaného dovolání Nejvyšší soud shledal, že obviněný výhradami,
jež uplatnil, nevznesl žádné námitky směřující proti právnímu posouzení věci,
jak zásadně ustanovení § 265 odst. 1 písm. g) tr. ř. stanoví, ale toliko
vytýkal vady spočívající na nesprávném procesním postupu, především při
provádění a hodnocení důkazů, tj. v nedodržení podmínek a zásad stanovených
ustanovením § 2 odst. 5, 6 tr. ř. s odkazem na extrémní nesoulad. Takovéto
výhrady zásadně nelze prostřednictvím uvedeného, ale ani žádného jiného
dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1, 2 tr. ř. uplatnit, protože přezkum
skutkového stavu není zákonem v rámci dovolacího řízení v žádném z dovolacích
důvodů vymezen.
Výjimku z tohoto pravidla představuje pouze zjištění extrémního nesouladu mezi
skutkovými zjištěními a právním posouzením věci, což je tehdy, kdyby byly
zjištěny a prokázány takové vady a nedostatky, které by svědčily o zásadním
zjevném nerespektování zásad a pravidel, podle nichž mají být uvedené postupy
realizovány. Jen v takovém případě by mohlo dojít k průlomu do uvedených
kritérií vymezujících dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
(srov. rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. III. ÚS 578/04, a
ze dne 20. 9. 2006, sp. zn. I. ÚS 553/2005). O takový případ jde jen za
situace, že je zjištěna zjevná absence srozumitelného odůvodnění rozsudku,
kardinální logické rozpory ve skutkových zjištěních a z nich vyvozených
právních závěrech, opomenutí a nehodnocení stěžejních důkazů atp. (srov.
usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 8. 2010, sp. zn. III. ÚS 1800/2010).
O extrémní nesoulad mezi zjištěným skutkem a jeho právním posouzením může jít i
tehdy, pokud se zjistí tzv. opomenuté důkazy, což je kategorie důkazů, které
nebyly provedeny nebo hodnoceny způsobem stanoveným zákonem, tj. důkazy, o
nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně důkazy, jimiž se soud
nezabýval při postupu podle § 5 odst. 6. tr. ř., protože takové důkazy téměř
vždy založí nejen nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí (§ 125 tr. ř.), ale
současně též porušení pravidel spravedlivého procesu (čl. 36 odst. 1, 37 odst.
3, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práva svobod). Za opomenuté důkazy lze
považovat i procesní situace, v nichž bylo účastníky řízení navrženo provedení
konkrétního důkazu, přičemž návrh na toto provedení byl soudem bez věcně
adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně zcela opomenut, což znamená, že ve
vlastních rozhodovacích důvodech o něm ve vztahu k jeho zamítnutí nebyla zmínka
buď žádná, či toliko okrajová a obecná, neodpovídající povaze a závažnosti věci
[srov. např. nálezy Ústavního soudu ze dne 8. 11. 2006, sp. zn, II. ÚS
262/2004, ze dne 8. 12. 2009 sp. zn. I. ÚS l18/2009, či ze dne 18. 3. 2010, sp.
zn. III. ÚS 3320/2009 a další]. Nejedná se však o opomenuté důkazy, jestliže
jsou dodrženy všechny podmínky procesního postupu, jak jsou zákonem vymezeny, a
soudy tento postup dostatečně odůvodní a vysvětlí v přezkoumávaných rozhodnutí.
V kontextu s těmito pravidly je však nutné zdůraznit, že i když Nejvyšší soud v
rámci uvedeného výkladu ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nemůže v
řízení o dovolání přezkoumávat správnost a úplnost skutkových zjištění a musí
vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a
jak je vyjádřen ve výroku odsuzujícího rozsudku (srov. přiměřeně usnesení
Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02 ze dne 9. 4. 2003, III. ÚS
732/02 ze dne 24. 4. 2003, II. ÚS 760/02 ze dne 9. 12.2003, IV. ÚS 449/03 ze
dne 15. 4. 2004), přesto je povinen zjistit, je-li právní posouzení skutku
popsaného ve výroku odsuzujícího rozsudku v souladu s vyjádřením způsobu
jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný
skutkový stav (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 10. 2003, sp. zn. III.
282/2003).
Nejvyšší soud, se zřetelem na zmíněné obecné, v zásadě však ústavní principy,
nad rámec obecného vymezení dovolacích důvodů, nejprve na základě obsahu spisu
a odůvodnění napadených rozhodnutí posuzoval, zda došlo v postupech soudů obou
stupňů k takovým pochybením v procesu dokazování, resp. při zjišťování
skutkového stavu věci k takové realizaci důkazního řízení, jež by bylo možné
považovat za rozporné s procesními předpisy, jež by mohly založit pochybnosti o
správnosti skutkových zjištěních. Proto jen pro úplnost připomíná, že ve věci
je nyní přezkoumávaný rozsudek odvolacího soudu již v pořadí druhým
rozhodnutím, neboť Městský soud v Praze poprvé rozhodoval rozsudkem ze dne 27.
5. 2013, sp. zn. 41 T 6/2013, jenž byl k odvolání obviněného a poškozené
zdravotní pojišťovny usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 8. 2013, sp.
zn. 2 To 44/2013 (č. 1. 510 až 515), zrušen a věc vrácena soudu prvního stupně
k novému projednání a rozhodnutí se závazným pokynem doplnit dokazování.
Soud prvního stupně, jak je z obsahu spisu i z odůvodnění rozsudku zřejmé, se
řídil pokyny nadřízeného soudu a dostál jim, neboť vysvětlil, o jaké důkazy svá
zjištění opřel, a pečlivě všechny důkazy, které v souladu s trestním řádem i
pokynem odvolacího soudu provedl, hodnotil (viz strany 8 až 31 rozsudku soudu
prvního stupně). Pokud soud prvního stupně nevyslechl obhajobou navrhované
policisty Městského oddělení P., vysvětlil, z jakých důvodů tak neučinil.
Přitom v hlavním líčení dne 30. 9. 2013 provedl jednak důkaz výslechem svědka
Mgr. P. B., vedoucího Městského oddělení Policie L., který vysvětlil proces a
způsob zapisování hlášení do knihy hlášení, v níž, podle jeho slov, není v
rozhodném období evidován žádný záznam týkající se incidentu obviněného s
poškozeným. Tuto skutečnost soud následně doplnil i provedením důkazu
předmětnou knihou hlášení (č. 1. 609 až 611, 615).
K námitce obviněného, že neztotožněním a nevyslechnutím uvedených osob došlo k
tzv. opomenutým důkazům, je nutné konstatovat, že soud prvního stupně dostál v
potřebné míře svým povinnostem, protože v intencích pokynu odvolacího soudu
provedl výslech vyžadovaných svědků, jakož i listinné důkazy. Předvolání svědka
M. Š. obviněný nechal „na zvážení“ soudu, a tudíž se jeho neprovedení nemůže
důvodně dovolávat. Považoval-li proto soud jeho předvolání za nadbytečné (viz
č. 1. 602 až 616, 655 až 673), v potřebné míře tento svůj závěr v rozsudku
vysvětlil. Nebyl též, s ohledem na pokyn odvolacího soudu, povinen provést
výslech policistů, kteří měli údajné hlášení v prosinci 2011 s obviněným a
poškozeným na služebně Policie v L. sepsat, neboť odvolací soud ve svém prvním
zrušujícím usnesení formuloval tento pokyn způsobem, že „Bude-li takové hlášení
objeveno, bude na místě provést výslech příslušných policistů, kteří se věcí
zabývali“. Takové hlášení nebylo nalezeno, a tudíž soud prvního stupně nemohl
předmětný výslech neztotožněných policistů fakticky ani provést.
Odvolací soud v nyní přezkoumávaném rozsudku sice rozhodnutí soudu prvního
stupně i podruhé v celém rozsahu zrušil a sám znovu rozhodl, avšak stalo se tak
pouze z důvodu nedostatku v posouzení subjektivní stránky ve vztahu ke
kvalifikované skutkové podstatě, v důsledku čehož zmírnil právní kvalifikaci u
trestného činu loupeže, když obviněného uznal vinným pouze podle základní
skutkové podstaty § 173 odst. 1 tr. zákoníku. Skutkový stav popsaný v rozsudku
soudu prvního stupně odvolací soud považoval za dostatečný při respektování
všech zásad vymezených pro vedení dokazování v § 2 odst. 5, 6 tr. ř., jakož i
všech pokynů, které ve svém prvním rozhodnutí uložil (strany 4 až 5
přezkoumávaného rozsudku soudu druhého stupně).
Pokud jde o obviněným namítaný nedostatek v závěru o věrohodnosti poškozeného
P. Č., i v tomto směru lze jen připomenout, že soudy se zabývaly v potřebné
míře všemi okolnostmi, které vyšly v průběhu dokazování k jeho osobě najevo, a
posuzovaly je v souladu se všemi rozhodnými skutečnostmi ve věci rovněž
zjištěnými. Jen pro stručnost lze poukázat na závěry odvolacího soudu, jenž na
straně 4 odůvodnění napadeného rozsudku vysvětlil, z jakých důvodů zjištění
učiněná a vysvětlená soudem prvního stupně považuje za správná.
Na základě těchto poznatků Nejvyšší soud jen konstatuje, že při hodnocení
důkazů se soudy obou stupňů řádně vypořádaly se všemi obviněným navrhovanými
důkazy, při jejichž hodnocení dodržely principy řádného a spravedlivého
objasnění skutkových okolností, o nichž nevznikají pochybnosti. Přičemž závěry
plynoucí z tohoto hodnocení, tj. posouzení podřazení daného případu pod
příslušná zákonná ustanovení, jsou pak součástí nezávislosti soudního
rozhodování. Soudy obou stupňů při posuzování předmětné věci respektovaly
pravidla a kritéria stanovená § 2 odst. 5, 6 a § 125 tr. ř., respektovaly
příslušná procesní ustanovení upravující zásadu vyhledávací, a volného
hodnocení důkazů, jakož i transparentnosti a přesvědčivosti odůvodnění
rozsudku. Své závěry v přezkoumávaných rozhodnutích řádně, přiléhavě a
vyčerpávajícím způsobem odůvodnily, přičemž odvolací soud přiléhavě reagoval i
na argumentaci obsaženou v odvolání obviněného. Nebyly ze všech těchto důvodů
zjištěny žádné projevy libovůle a Nejvyšší soud dospěl k závěru, že se v
projednávané věci nejedná o opomenuté důkazy a nebyl zjištěn extrémní nesoulad
mezi skutkovými zjištěními a právním posouzením věci. V takovém případě, když v
dovolání obviněného nejsou namítány žádné vady týkající se nesprávného právního
posouzení ani posouzení jiných hmotně právních otázek, jak dovolací důvod podle
§ 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. stanoví, uzavřel, že dovolání bylo podáno mimo
označený, ale i jakýkoliv jiný dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1, 2 tr.
ř., a proto ho podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl.
S ohledem na tento výsledek dovolacího řízení nepřicházelo do úvahy přerušení
výkonu rozhodnutí, jak se obviněný domáhal.
P o u č e n í: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení
opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 28. května 2014