Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v plénu složeném z předsedy Pavla Rychetského a soudců a soudkyň Ludvíka Davida, Jaroslava Fenyka, Josefa Fialy, Jana Filipa, Jaromíra Jirsy, Tomáše Lichovníka, Kateřiny Šimáčkové, Vojtěcha Šimíčka, Milady Tomkové, Davida Uhlíře a Jiřího Zemánka, ve věci ústavních stížností stěžovatele Jiřího Koschaného, zastoupeného JUDr. Radimem Kubicou, MBA, advokátem, sídlem O. Lysohorského 702, Frýdek-Místek, proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 14. ledna 2019, č. j. 15 C 60/2013-742, vedené pod sp. zn. I. ÚS 904/19 , a proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 26. března 2019, č. j. 25 Co 88/2019-758, a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 14. ledna 2019, č. j. 15 C 60/2013-742, vedené pod sp. zn. II. ÚS 1894/19 , o návrhu na spojení, takto:
Ústavní stížnosti vedené pod sp. zn. I. ÚS 904/19 a
II. ÚS 1894/19 se spojujíke společnému řízení a nadále budou vedeny pod sp. zn. I. ÚS 904/19
.
Podle § 63 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve spojení s § 112 odst. 1 občanského soudního řádu, může Ústavní soud spojit ke společnému projednání věci, které u něho byly zahájeny a skutkově spolu souvisejí, nebo se týkají týchž účastníků. Shora uvedenými ústavními stížnostmi se stěžovatel domáhá zrušení stejného usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2, kterým bylo rozhodnuto o spojení dvou občanskoprávních řízení a o nákladech řízení, a v případě ústavní stížnosti vedené pod sp. zn. II. ÚS 1894/19 se domáhá zrušení také navazujícího usnesení Městského soudu v Praze. Je patrné, že obě uvedená řízení o ústavních stížnostech spolu úzce souvisí a je v nich uplatněna obdobná argumentace. Nespojením těchto řízení o ústavních stížnostech by nadto vznikla složitá procesní situace. Z těchto důvodů Ústavní soud podle shora uvedených zákonných ustanovení tyto věci spojil ke společnému řízení, které bude nadále vedeno pod sp. zn. I. ÚS 904/19
.
V souladu s rozvrhem práce pro rok 2019 č. Org 30/19 je soudcem zpravodajem v této věci Tomáš Lichovník.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 27. srpna 2019
Pavel Rychetský v. r. předseda Ústavního soudu
13. Ústavní soud opakovaně konstatoval, že není součástí soudní soustavy (čl. 91 Ústavy), a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů [viz např. nález sp. zn. III. ÚS 23/93 ze dne 1. 2. 1994 (N 5/1 SbNU 41)]. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je proto v řízení o ústavní stížnosti podané podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení jeho základních práv či svobod chráněných ústavním pořádkem.
Skutečnost, že se obecný soud opřel o právní názor (resp. výklad zákona, příp. jiného právního předpisu), se kterým se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti [viz nález sp. zn. IV. ÚS 188/94 ze dne 26. 6. 1995 (N 39/3 SbNU 281)]. Ústavní soud nicméně na druhé straně, jak bylo ostatně právě naznačeno, opakovaně připustil, že výklad a následná aplikace právních předpisů obecnými soudy mohou být v některých případech natolik extrémní, že vybočí z mezí hlavy páté Listiny, jakož i z principů ovládajících demokratický právní stát, a zasáhnou tak do některého ústavně zaručeného základního práva.
14. Stěžovatel staví svoji právní argumentaci na dvou námitkách, a to na nezákonném spojení věcí a na odepření spravedlnosti v důsledku neprojednání jím podaného odvolání.
15. Stran spojování věcí podle § 112 o. s. ř. Ústavní soud v minulosti konstatoval, že toto se týká vedení řízení a z toho důvodu nejsou rozhodnutí přezkoumatelná odvolacím či dovolacím soudem. Na druhou stranu však nelze teoreticky vyloučit, že by i těmito rozhodnutími mohlo dojít k zásahu do základních práv a svobod účastníka řízení (např. tehdy, pokud by současně došlo k porušení práva na zákonného soudce). Z toho důvodu Ústavní soud připustil možnost meritorního přezkumu těchto rozhodnutí, ale jen, a to je třeba zdůraznit, ve zcela výjimečných případech. V opačné situaci by se totiž dostal Ústavní soud do paradoxní situace, kdy by běžně přezkoumával rozhodnutí, u nichž zákonodárce s ohledem na jejich povahu, význam a časové účinky neshledal, že by byly "hodny" přezkumu (třeba i jen) v odvolacím řízení, a Ústavní soud by tak v podstatě nahrazoval odvolací řízení, což je však role, která mu zcela zjevně nenáleží.
16. Podle ustanovení § 112 odst. 1 o. s. ř., které bylo v nyní projednávaném případě aplikováno, platí, že "[v] zájmu hospodárnosti řízení může soud spojit ke společnému řízení věci, které byly u něho zahájeny a skutkově spolu souvisí nebo se týkají týchž účastníků". V dané věci směřuje námitka stěžovatele především proti tomu, že ke spojení došlo jen pro účely rozhodnutí o nákladech řízení. K uvedenému lze konstatovat, že se nejedná o postup zcela běžný, nicméně z ústavněprávního hlediska přípustný. Ústavní soud vychází z toho, že pokud dotčená řízení probíhala u jednoho soudu, skutkově spolu souvisela nebo se týkala týchž účastníků a soud přitom dospěl k závěru, že tímto postupem dojde k úspoře nákladů či času, nelze mu v souvislosti s vydáním takového procesního rozhodnutí ničeho vytknout.
17. Jiná situace však nastává v souvislosti s tou částí argumentace, kde stěžovatel brojí proti odejmutí práva na odvolání. Z napadeného usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 vyplývá, že jím došlo nejen ke spojení věci (výrok I), ale též k rozhodnutí o nákladech řízení (výrok II). Touto částí výroku soudu prvního stupně se však Městský soud v Praze vůbec nezabýval a bez bližšího odůvodnění naopak vytkl soudu prvního stupně nesprávné poučení o odvolání.
18. Z ustanovení § 201 o. s. ř. vyplývá, že "[ú]častník může napadnout rozhodnutí okresního soudu nebo rozhodnutí krajského soudu vydané v řízení v prvním stupni odvoláním, pokud to zákon nevylučuje". Ustanovení § 202 odst. 1 o. s. ř. pak obsahuje taxativní výčet těch usnesení, proti nimž je odvolání nepřípustné. Přestože lze dát městskému soudu za pravdu v tom smyslu, že proti usnesení, jímž se upravuje vedení řízení odvolání podat nelze, není zřejmé, z jakého důvodu odvolací soud nepřipustil využití tohoto opravného prostředku v souvislosti s nákladovým výrokem napadeného usnesení soudu prvního stupně.
19. Jedním z principů představujících součást práva na řádný a spravedlivý proces a vylučujících libovůli v rozhodování je povinnost obecného soudu, tedy i soudu odvolacího, aby své rozhodnutí odůvodnil tak, aby z něho byly patrné konkrétní důvody, které jej k odmítnutí odvolání vedly. Z odůvodnění napadeného usnesení Městského soudu v Praze sice vyplývají důvody, pro které nebylo projednáno odvolání stěžovatele ve vztahu k výroku I napadeného usnesení soudu prvního stupně, nikoliv však důvody, pro které nebylo projednáno odvolání ve vztahu k výroku II. Pokud odvolací soud neprojednal odvolání směřující proti nákladovému výroku soudu prvního stupně, odepřel tím stěžovateli právo na přístup k soudu (denegatio iustitiae) a zasáhl do jeho základního práva garantovaného čl. 36 odst. 1 Listiny.
20. Ve světle řečeného tudíž Ústavní soud vyhověl částečně ústavní stížnosti a přistoupil dle § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu ke zrušení napadeného usnesení Městského soudu v Praze ze dne 26. 3. 2019 č. j. 25 Co 88/2019-758, ve vztahu k usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 14. 1. 2019 č. j. 15 C 60/2013-742 pak ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].