Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Wintra (soudce zpravodaje), soudce Jaromíra Jirsy a soudkyně Veroniky Křesťanové o ústavní stížnosti Města X, zastoupeného Mgr. Karlem Ležatkou, advokátem se sídlem 28. října 1610/95, Ostrava, proti rozsudku Nejvyššího soudu č. j. 25 Cdo 268/2022-696 ze dne 6. 12. 2023 a rozsudku Vrchního soudu v Olomoucí č. j. 1 Co 4/2021-569 ze dne 14. 4. 2021, za účasti Nejvyššího soudu a Vrchního soudu v Olomouci jako účastníků řízení, a a) R. Š., b) M. Š., c)
V. Š., d) R. Š., e) S. Š., f) nezletilého E. T., zastoupeného zákonnými zástupci V. Š. a Š. T., g) B. Š., h) D. T., i) D. T., j) K. T., k) S. T., l) Š. T., m) nezletilého R. T., zastoupeného zákonnými zástupci B. Š. a D. T., n) M. Š., o) J. Š., p) M. Š., q) R. Š., jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR a § 72 a násl. zákona o Ústavním soudu se navrhovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí pro porušení svého práva podle čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod.
2. Vedlejší účastníci se žalobou na ochranu osobnosti po stěžovateli domáhali omluv a peněžité náhrady za neoprávněný zásah do svých osobnostních práv. Tvrdili, že stěžovatel (žalovaný) zasáhl do jejich práva na sebeurčení a rodinný život jejich nuceným a nedůstojným vystěhováním a současně zasáhl do jejich cti výroky svého tehdejšího starosty J. Č. Vedlejší účastníci byli s žalobou proti stěžovateli částečně úspěšní.
3. Věc opakovaně projednával Krajský soud v Ostravě a Vrchní soud v Olomouci. Jejich rozhodování završil Nejvyšší soud napadeným rozsudkem, kterým částečně vyhověl dovolání vedlejších účastníků a rozsudek vrchního soudu ve vztahu k výši přiznaného zadostiučinění změnil; současně zrušil výroky o náhradě nákladů řízení a ve zbytku dovolání zamítl. Stěžovatel je v důsledku povinen se vedlejším účastníkům omluvit a zaplatit vedlejší účastnici a) 35 000 Kč, vedlejší účastnici c) 43 000 Kč, vedlejší účastnici d) 40 000 Kč, vedlejší účastnici e) 40 000 Kč, vedlejší účastnici g) 90 000 Kč, vedlejšímu účastníkovi h) 10 000 Kč, vedlejšímu účastníkovi i) 35 000 Kč, vedlejšímu účastníkovi j) 35 000 Kč, vedlejšímu účastníkovi k) 35 000 Kč, vedlejšímu účastníkovi l) 35 000 Kč, vedlejšímu účastníkovi n) 30 000 Kč, vedlejší účastnici o) 20 000 Kč, vedlejšímu účastníkovi p) 30 000 Kč a vedlejšímu účastníkovi q) 30 000 Kč.
4. Stěžovatel v ústavní stížnosti brojí proti právním a skutkovým závěrům, které učinil vrchní a krajský soud a které Nejvyšší soud následoval. Dále tvrdí, že došlo k porušení jeho práva na rovnost účastníků v řízení podle čl. 37 odst. 3 Listiny, když soudy zvýhodňovaly vedlejší účastníky. Současně uvádí, že skutková zjištění stojí v extrémním nesouladu s vlastními tvrzeními žalobců a proti sobě navzájem a že výsledek sporu nekoresponduje s odůvodněním soudních rozhodnutí. Má to být důsledkem asymetrického přístupu soudů k účastníkům.
5. Ústavní stížnost byla podána včas oprávněným a řádně zastoupeným stěžovatelem. Ústavní soud je k projednání ústavní stížnosti příslušný. Ústavní soud však zjistil, že ústavní stížnost je zčásti nepřípustná, a to obdobně jako v usneseních sp. zn. III. ÚS 261/24 a
II. ÚS 262/24 ve vztahu k témuž stěžovateli v související právní věci.
6. Podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. To platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (srov. § 72 odst. 3 a 4 zákona o Ústavním soudu).
7. Jak plyne ze soudního spisu, stěžovatel nepodal proti napadenému rozsudku vrchního soudu, ač byl o jeho přípustnosti poučen, dovolání. Nevyužil tedy všechny procesní prostředky obrany, které měl k dispozici (domníval-li se snad, že pro výši částek, není dovolání přípustné, pak ale nepodal ústavní stížnost včas). Nejvyšší soud tak rozhodoval pouze o dovolání vedlejších účastníků. Ústavní stížnost proti napadenému rozsudku vrchního soudu je proto nepřípustná.
8. Ve zbytku je ústavní stížnost zjevně neopodstatněná.
9. Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a řídí se zásadou zdrženlivosti v zasahování do jejich činnosti. Do jejich rozhodovací činnosti vstupuje pouze tehdy, byla-li jejich pravomocným rozhodnutím porušena ústavně zaručená základní práva stěžovatele. Jiné vady, které nesouvisejí s rolí Ústavního soudu jako orgánu ochrany ústavnosti, se nacházejí mimo jeho přezkumnou pravomoc.
10. Argumentace obsažená v ústavní stížnosti se z velké části vztahuje k otázkám posouzeným v rozsudku vrchního soudu, proti němuž stěžovatel nepodal dovolání. Stěžovatel rozporuje právní závěry o své odpovědnosti za nemajetkovou újmu, namítá porušení procesních práv v předchozím řízení a upozorňuje, že soudy v řízení nepřiměřeně zvýhodnily vedlejší účastníky; nerozvádí přitom podrobnější ústavněprávní argumentaci. Jelikož však stěžovatel nepodal dovolání, v důsledku čehož by musel uvedené námitky vypořádat Nejvyšší soud, nelze je uplatňovat teprve nyní v řízení o ústavní stížnosti. Stěžovatel ostatně ani nevyužil možnosti vyjádřit se k dovolání vedlejších účastnic. Ústavní stížnost je přitom toliko subsidiárním prostředkem ochrany ústavně zaručených základních práv, Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů, a nemůže tak nahrazovat jejich roli.
11. Ve vztahu k rozsudku Nejvyššího soudu lze z ústavní stížnosti dovodit toliko obecnou námitku nerovného zacházení s účastníky (čl. 37 odst. 3 Listiny). Stěžovatel tuto námitku však dostatečně nekonkretizuje a ani ji nedoprovází podrobnější ústavněprávní argumentací. Napadený rozsudek Nejvyššího soudu přitom navazuje na právní závěry učiněné vrchním a krajským soudem a je ve svém souhrnu srozumitelně odůvodněn. Nejvyšší soud se přitom v rámci dovolání věnoval otázkám, zda je nízký věk či postižení důvodem pro nepřiznání práva na finanční zadostiučinění a zda je výše relutární náhrady přiměřená. Námitky stěžovatele se však řešení těchto otázek nijak konkrétněji netýkají. Rozsudek Nejvyššího soudu současně není zatížen žádným jiným ústavněprávně relevantním excesem.
12. Ústavní soud proto uzavírá, že napadená rozhodnutí nezakládají porušení ústavně zaručených základních práv stěžovatele. Ústavní stížnost tedy odmítl zčásti podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako návrh nepřípustný, zčásti podle § 43 odst. 2 písm. a) téhož zákona jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 2. října 2024
Jan Wintr, v. r. předseda senátu