Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Baxy (soudce zpravodaje), soudkyně Veroniky Křesťanové a soudce Jana Wintra o ústavní stížnosti stěžovatele Jaromíra Benyo, zastoupeného JUDr. Milanem Janíčkem, advokátem, sídlem Slovanská 255/21, Šumperk, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. ledna 2024 č. j. 30 Cdo 107/2024-99 a rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 22. června 2023 č. j. 69 Co 18/2023-73, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, sídlem Vyšehradská 427/16, Praha 2 - Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soud"), domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci (dále jen "krajský soud") z důvodu tvrzeného porušení jeho základního práva podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Přestože v petitu ústavní stížnosti nepožaduje zrušení i v záhlaví uvedeného rozhodnutí Nejvyššího soudu, z ústavní stížnosti je zřejmé, že se stěžovatel domnívá, že i jím byla porušena jeho základní práva. K ústavní stížnosti jej také přiložil. Ústavní soud proto přezkoumal i toto rozhodnutí.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že se stěžovatel domáhal v řízení před Okresním soudem v Šumperku (dále jen "okresní soud") zaplacení 60 000 Kč s příslušenstvím s odůvodněním, že se jedná o zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení o vyklizení pozemku (v délce trvání více jak 4 roky). Okresní soud rozsudkem ze dne 14. 9. 2022 č. j. 16 C 103/2022-42 žalobu v plném rozsahu zamítl (výrok I.) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.). Okresní soud dospěl k závěru, že nebyly splněny předpoklady pro přiznání náhrady ve smyslu § 31a zákona č. 82/1998 Sb., tedy že nedošlo k nesprávnému úřednímu postupu, soud byl během řízení aktivní a postupoval bez průtahů. Řízení bylo opakovaně odročováno z důvodu nepříznivého zdravotního stavu žalovaného (který vedl k jeho úmrtí), pro zdravotní stav soudkyně, z důvodu kolize jednání zástupce žalobce s jinými nařízenými jednáními a za účelem mimosoudního jednání účastníků řízení. Skutečnost, že řízení nakonec nevedlo k cíli, pro nějž bylo zahájeno, nelze přičítat na vrub soudu. Okresní soud zhodnotil i význam předmětu řízení pro stěžovatele. Doplnil, že stěžovatel si musel být vědom toho, že kupuje pozemek, na němž jsou umístěny věci jiných osob, a bude nutné jejich odstranění řešit.
3. Krajský soud napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek okresního soudu ve výroku I. (výrok I.), změnil výrok II. rozsudku okresního soudu tak, že stěžovatel je povinen nahradit vedlejší účastnici náklady řízení před soudem prvního stupně (výrok II.) a uložil stěžovateli nahradit vedlejší účastnicí náklady odvolacího řízení (výrok III.). Krajský soud vymezil rozdíl mezi nepřiměřenou délkou řízení a vznikem průtahů v jeho průběhu. (srov. stanovisko kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011 sp. zn. Cpjn 206/2010). V odůvodnění s odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 9. 4. 2015 sp. zn. I. ÚS 1822/2014 (N 75/77 SbNU 119) uvedl, že v daném případě neshledal státu přičitatelné průtahy, které by byly svou délkou skutečně podstatné a dosahovaly ve svých důsledcích takové míry, že se po právu stávají předmětem přezkumu.
4. Nad rámec výše uvedeného doplnil, že přestože žádosti žalovaného o odročení v řízení byly opakované, okresní soud několika z nich nevyhověl, soud měl snahu žalovaného vyslechnout v místě bydliště. Z okolností případu nebylo patrné, že by omluvy žalovaného byly motivovány snahou prodlužovat řízení. K nemoci soudkyně uvedl, že věc byla přidělena novému soudci, který bez prodlevy vyzval stěžovatele ke sdělení stavu věci a nařídil jednání. K odročení došlo ve 4 případech z celkových 11 jednání z důvodu kolize zástupce stěžovatele s jiným jednáním. Všechny tyto okolnosti nelze považovat za průtahy přičitatelné státu. Nelze také odhlédnout od skutečnosti, že se provádělo rozsáhlé dokazování.
5. Nejvyšší soud dovolání odmítl pro nepřípustnost. Uvedl, že přípustnost dovolání nemůže založit pouhý nesouhlas stěžovatele se závěrem krajského soudu. Krajský soud se při posouzení přiměřenosti délky řízení neodchýlil od judikatury Nejvyššího soudu.
6. Stěžovatel v ústavní stížnosti podrobně rekapituluje průběh řízení před obecnými soudy a jejich závěry a také průběh řízení, u něhož namítal nepřiměřenou délku. Upozorňuje na počet odročených jednání. Od prvního jednání do dalšího provedeného uběhly dva roky. Přestože byl s žalobou úspěšný, svého práva se nedovolal, neboť rozsudek byl zrušen z důvodu úmrtí žalovaného. Z popsaného průběhu řízení o vyklizení lze průtahy přičitatelné soudu dovodit.
7. Ústavní stížnost má náležitosti stanovené zákonem o Ústavním soudu a Ústavní soud je příslušný k jejímu projednání. Je přípustná (stěžovatel neměl k dispozici jiné zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu) a byla podána oprávněným navrhovatelem a včas. Stěžovatel je zastoupen advokátem (§ 29 až 31 zákona o Ústavním soudu).
8. Ústavní soud připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do rozhodovací činnosti obecných soudů zasahovat jen tehdy, postihuje-li chybná interpretace nebo aplikace podústavního práva nepřípustně některé z ústavně zaručených základních práv či svobod nebo je v rozporu s požadavky řádného procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich použití při řešení konkrétních případů a věcné posouzení předmětu sporu, příslušejí civilním soudům. Zřetelně tak zdůrazňuje zásadu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 83 a 91 odst. 1 Ústavy).
9. Při posuzování přiměřenosti délky soudního řízení je třeba přihlížet ke konkrétním okolnostem individuálního případu. Vychází se z kritérií, která jsou obdobným způsobem hodnocena i při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění. Jak vyplývá z judikatury Evropského soudu pro lidská práva, je při zvažování přiměřenosti délky řízení nutno vzít v potaz zejména složitost případu, chování poškozeného, jakož i postup příslušných orgánů a dále význam předmětu řízení pro poškozeného (srov. rozsudek velkého senátu ve věci Apicella, odst. 66). Evropský soud též zohledňuje počet instancí, které se řešením daného sporu zabývaly. Zmíněná kritéria nejsou jedinými, k nimž může soud při posouzení přiměřenosti délky řízení v konkrétní věci přihlédnout, budou ale zpravidla těmi zásadními (srov. část IV. stanoviska Nejvyššího soudu sp. zn. Cpjn 206/2010). K tomu srov. i nálezy Ústavního soudu ze dne 22. 1. 2004 sp. zn. IV. ÚS 475/03
(N 7/32 SbNU 39), ze dne 13. 9. 2017 sp. zn. IV. ÚS 1784/17
(N 172/86 SbNU 773), bod 12 nebo ze dne 26. 3. 2024 sp. zn. IV. ÚS 1736/23 ; z judikatury Evropského soudu pro lidská práva (dále jen "ESLP") srov. např. rozsudek velkého senátu ve věci Sürmeli proti Německu ze dne 8. 6. 2006, stížnost č. 75529/01, bod 128 a násl.; nebo z poslední doby rozsudek ve věci Bieliński proti Polsku ze dne 21. 7. 2022, stížnost č. 48762/19, bod 42 a násl.
10. Ústavní soud ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávná aplikace či interpretace podústavního práva za následek porušení základních práv a svobod a odůvodňuje tak ingerenci Ústavního soudu do rozhodovací činnosti obecných soudů [srov. nález ze dne 10. 10. 2002 sp. zn. III. ÚS 173/02
(N 127/28 SbNU 95)]. Jedním z těchto případů je interpretace, která se jeví v daných souvislostech svévolnou, argumentačně vybudovanou bez přesvědčivého a konzistentního racionálního logického odůvodnění [srov. nález ze dne 23. 1. 2008 sp. zn. IV. ÚS 2519/07
(N 19/48 SbNU 205)]. O takový případ však v této věci nejde.
11. Ústavní soud ověřil, že se krajský soud v odůvodnění napadeného rozhodnutí řádně zabýval všemi výše uvedenými kritérii nezbytnými pro posouzení přiměřenosti délky řízení. Zvláště podrobně se věnoval požadavku zhodnocení postupu příslušných orgánů a zkoumal konkrétní důvody pro odročování jednání. Svůj závěr o přiměřenosti délky řízení o vyklizení pozemku přesvědčivě odůvodnil. Ani rozhodnutí Nejvyššího soudu, který dospěl k závěru, že se krajský soud neodchýlil od zmiňovaného stanoviska, ani další navazující judikatury, nelze z ústavněprávního hlediska nic vytknout.
12. Protože Ústavní soud ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatele, dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jej mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 12. června 2024
Josef Baxa v. r. předseda senátu