Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Františka Duchoně a Ivany Janů o ústavní stížnosti A. P., Ing. K. J., oba zast. JUDr. Ivo Palkoskou, advokátem, sídlem Kleinerova 24, Kladno, a JUDr.
I. P., zast. Mgr. Markem Jirmanem, advokátem, sídlem Poštovní 18, Rakovník, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21.1.2009, č.j. 28 Cdo 5194/2007- 536, a proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 26.6.2007, č.j. 17 Co 55/2007-485, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Hradci Králové, jako účastníků řízení, a JUDr. T. K. a J. K., jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V další části ústavní stížnosti (označenou jako "A") vymezili stěžovatelé základ sporu popisem vývoje vlastnických vztahů. Informovali, že jejich právní předchůdci byly spolu s dalšími osobami již od přelomu 19. a 20. století vlastníky rozsáhlého lesního komplexu, k nimž náležely i sporné nemovitosti v kat. úz. Golčův Jeníkov. Dne 21.6.1959 byla mezi Korporací starousedlých v Golčově Jeníkově, která lesní komplex spravovala pro vlastníky již od doby před 2. světovou válkou, a Krajskou správou lesů Pardubice uzavřena dohoda týkající se převzetí práva ve vztahu k užívání nemovitostí, a to konkrétně lesní půdy.
Obsahem dohody nebyl úmysl převést vlastnictví na stát a ani nesměřovala k předání vlastnického práva, dohoda byla provedením usnesení vlády ze dne 4.2.1959 č. 102 o opatření na postupnou úpravu obhospodařování a správy lesů v ČSR. V letech 1990-1991 Východočeské státní lesy Hradec Králové všechny nemovitosti lesního komplexu s výjimkou hájenky a přilehlých pozemků předaly zpět spoluvlastníkům podle § 22 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb., aniž by spoluvlastníci byli nuceni podat žalobu, uplatňovat restituční nárok nebo se jinak formálně domáhat vlastnického práva; vlastnictví spoluvlastníků nebylo sporné.
Podstatou soudního sporu byla skutečnost, že vedlejší účastníci údajně v roce 1989 a 1990 využili postavení prvního vedlejšího účastníka a nechali v evidenci nemovitostí k hájence a přilehlým pozemkům změnit záznamy o vlastnickém právu z fyzických osob na stát a následně s Východočeskými státními lesy Hradec Králové uzavřeli kupní smlouvu o prodeji hájenky (budova č.p. 249) a smlouvu o zřízení práva osobního užívání pozemku parc. č. st. 291 a posléze další kupní smlouvu na pozemky parc. č. 729 a parc.
č. 726/1. Podle stěžovatelů jsou uvedené smlouvy od počátku neplatné, protože nikdy nedošlo k převodu vlastnictví ke sporným nemovitostem na stát. Vzhledem k tomu, že k protiprávnímu nakládání s majetkem došlo až po skončení tzv. rozhodného období z hlediska restitučních předpisů, případ nepodléhá jejich režimu. V následující části ústavní stížnosti (část B) stěžovatelé popsali průběh řízení, které bylo zahájeno žalobou JUDr. E. P., Ing. K. J. (druhý stěžovatel) a ing. J. J. podanou u Okresního soudu v Havlíčkově Brodě (dále jen "okresní soud") dne 14.7.1992, a to vůči vedlejším účastníkům, s akcentem na výsledky rozhodovací činnosti jednotlivých soudů (okresního soudu, krajského soudu, Nejvyššího soudu i Ústavního soudu).
V roce 1997 Ing. J. J. zemřel a jeho nástupci ve sporu se stali oba zbývající žalobci, po smrti JUDr. E. P. v roce 2002 vstoupili do sporu první a třetí stěžovatel, jako její právní nástupci. V části C ústavní stížnosti se stěžovatelé koncentrují na polemiku s právními závěry Nejvyššího soudu, zejména vyjadřují nesouhlas s hodnocením dohody ze dne 21.6.1959 jako úkonu podřaditelného pod § 6 odst. 1 písm. p) zákona č. 229/1991 Sb., tj. pod restituční důvod převzetí nemovitostí bez právního důvodu, a se závěrem, že ve smyslu rozhodnutí velkého senátu Nejvyššího soudu (rozsudek sp.zn. 31 Cdo 1222/2001) nemohou stěžovatelé úspěšně žalovat na určení vlastnictví podle obecných předpisů.
Připomínají, že stát nikdy nebyl vlastníkem sporných nemovitostí, z čehož dovozují, že byl oprávněn nakládat jimi takovým způsobem, jak učinil v první polovině roku 1990, ať už jde o uzavření kupních smluv nebo o neplatné zřízení práva osobního užívání; tyto právní akty považují nepochybně za neplatné. Také upozorňují, že v letech 1990 - 1992 s nimi (i dalšími spoluvlastníky) byla uzavřena dohoda o skončení práva užívání lesů, vyjma sporných nemovitostí, které v tu dobu drželi vedlejší účastníci, a několika zemědělských nemovitostí (zemědělský majetek byl též vrácen, a to dohodou s dalšími subjekty).
Proto považují za nemyslitelné, aby bylo konstatováno, že stát sporné nemovitosti převzal bez právního důvodu. Do části D ústavní stížnosti stěžovatelé zařadili tvrzení o porušení dalších ústavně zaručených práv, právo na spravedlivý proces a soudní ochranu. Upozorňují na podstatnou změnu v názoru soudů na vyřizování obdobných věcí v důsledku značných průtahů od roku 1992. Pokud by ochrana práv byla soudy poskytnuta efektivně a v přiměřené lhůtě, nepochybně by bylo stěžovatelům vyhověno. Nejvyššímu soudu stěžovatelé vytýkají, že se s jejich argumentací uvedenou v dovolání nijak nevypořádal, ale omezil se na strohé a mechanické setrvání na dříve vyslovených právních názorech.
Též poukazují na porušení procesních předpisů, k němuž mělo dojít v důsledku přezkumu věci nad rozsah stanovený zákonem, tedy nikoli jen z hlediska vad vytýkaných odvolatelem. Také v postupu krajského soudu shledávají stěžovatelé porušení práva na spravedlivý proces, protože v průběhu odvolacího řízení neprováděl důkazy, ač je zopakovat měl, měl-li za to, že je z nich možné dospět k jinému skutkovému zjištění. Ze všech uvedených důvodů stěžovatelé navrhli, aby Ústavní soud konstatoval porušení jejich práva na spravedlivý proces, práva vlastnit majetek a práva na soudní ochranu rozsudkem Nejvyššího soudu a tento rozsudek, jakož i rozsudek krajského soudu, zrušil.
Relevantní znění příslušných ustanovení Listiny a Úmluvy upravujících právo vlastnit majetek a právo na soudní ochranu, jakož i na spravedlivý proces, jejichž porušení stěžovatelé namítají, je následující: Čl. 11 odst. 1 Listiny:
Každý má právo vlastnit majetek. Vlastnické právo všech vlastníků má stejný zákonný obsah a ochranu. Dědění se zaručuje. Čl. 36 odst. 1 Listiny: Každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu. Čl. 6 odst. 1 Úmluvy:
Každý má právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem, zřízeným zákonem, který rozhodne o jeho občanských právech nebo závazcích nebo o oprávněnosti jakéhokoli trestního obvinění proti němu.
Rozsudek musí být vyhlášen veřejně, avšak tisk a veřejnost mohou být vyloučeny buď po dobu celého nebo části procesu v zájmu mravnosti, veřejného pořádku nebo národní bezpečnosti v demokratické společnosti, nebo když to vyžadují zájmy nezletilých nebo ochrana soukromého života účastníků anebo, v rozsahu považovaném soudem za zcela nezbytný, pokud by, vzhledem ke zvláštním okolnostem, veřejnost řízení mohla být na újmu zájmům spravedlnosti.
Nejvyšší soud nesdílí důvody ústavní stížnosti a vyslovil názor, že stěžovatelé nebyli rozsudkem Nejvyššího soudu poškozeni. Zdůraznil, že se opíral především o dvě rozhodné skutečnosti zdůrazněné v závěru jeho rozsudku, první z nich je jediný (možný) právní titul přechodu předmětných skutečností (správně má být "nemovitostí") na stát, kterým byla dohoda ze dne 21.6.1959 o převzetí do operativní správy státu, druhou byl vznik práva osobního užívání k pozemkům ve prospěch vedlejších účastníků v roce 1990, u něhož došlo k transformaci na vlastnictví podle § 872 odst. 1 obč. zákoníku.
Dovodil, že již první rozhodný právní úkon znamená překážku pro uplatnění současného nároku stěžovatelů, tudíž měli žalobci podat ve lhůtě restituční žalobu. Nejvyšší soud trvá na tom, že ze strany stěžovatelů došlo - v intencích rozsudku velkého senátu sp.n. 31 Cdo 1222/2001 - k pokusu suplovat předchozí nedostatek restitučního postupu následnou určovací žalobou. Proto navrhl, aby Ústavní soud stížnosti nevyhověl. Krajský soud jen lapidárně odkázal na odůvodnění svého rozsudku, v němž je vyloženo, jakými úvahami byl při rozhodování veden; návrh na rozhodnutí o ústavní stížnosti nezformuloval.
Vedlejší účastníci, ač řádně obesláni, na výzvu k vyjádření nereagovali. Vyjádření Nejvyššího soudu a krajského soudu zaslal Ústavní soud na vědomí stěžovatelům s tím, že mají možnost k nim zaujmout stanovisko; stěžovatelé této možnosti nevyužili.
K namítanému porušení práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy Ústavní soud dodává, že v návaznosti na jeho dosavadní judikaturu lze konstatovat, že k takovému následku dojde teprve tehdy, jestliže by stěžovatelům bylo upřeno právo domáhat se svého nároku u nezávislého a nestranného soudu (popř. by tento soud bezdůvodně odmítl jednat a rozhodnout o podaném návrhu, případně by zůstal v řízení delší dobu nečinný), event. by mu bylo upřeno právo obrátit se na soud, aby přezkoumal zákonnost rozhodnutí orgánu veřejné správy. Taková situace však nenastala; postupem obecných soudů nebylo vyloučeno ani omezeno právo stěžovatelů domáhat se žalobou ve smyslu § 80 písm. c) obč. soudního řádu určení tvrzeného vlastnického práva k nemovitostem, je však notorietou, že úspěšnost takové žaloby je závislá - kromě jiného - na existenci naléhavého právního zájmu a na unesení důkazního břemene žalobcem, především ohledně tvrzení, že je vlastníkem.
Odborné veřejnosti a též právním zástupcům stěžovatelů (z nichž jeden je sám stěžovatelem) je známo, že plénum Ústavního soudu dne 1.11.2005 přijalo stanovisko sp.zn. Pl. ÚS-st. 21/05 (publikováno pod č. 477/2005 Sb.), podle něhož tvrzením vlastnického práva, zejména toho, jež vyžaduje záznam do katastru nemovitostí, v případě absence legitimního očekávání na straně navrhovatele, není naplněna preventivní funkce žaloby podle § 80 písm. c) obč. soudního řádu, a není tedy dána ani naléhavost právního zájmu na jejím podání.
V tomto stanovisku Ústavní soud též zdůraznil, že žalobou o určení vlastnického práva nelze obcházet smysl a účel restitučního zákonodárství, nelze se účinně domáhat, podle obecných předpisů, ani ochrany vlastnického práva, k jehož zániku došlo před 25.2.1948 a zvláštní restituční předpis nestanovil způsob zmírnění nebo nápravy této majetkové újmy. Závěrů tohoto stanoviska bylo využito obecnými soudy při posuzování určovací žaloby stěžovatelů a je jím vázán též I. senát Ústavního soudu při svém rozhodování, jinými slovy: závaznost stanoviska se vztahuje na všechny soudce při rozhodování o ústavních stížnostech, včetně těch, kteří pro uvedené stanovisko nehlasovali pro nepřítomnost a nebo dokonce vyjádřili svůj odlišný názor v separátním vótu.
Ústavní soud ve své judikatuře zdůraznil pojmový rozdíl mezi ochranou vlastnického práva, v situacích jeho bezprostředního a aktuálního ohrožení, před uvedením do nejistoty v existujících a zpravidla i vykonávaných vlastnických vztazích na straně jedné, a zneužitím procesního prostředku k takové ochraně, určeného pro to, aby bylo dosaženo obnovení vlastnického práva již zaniklého, zpochybněním skutečností, za nichž k zániku došlo. Zatímco v prvním případě je dána aktivní legitimace na takovém určení, ve druhém ji dovodit nelze.
Nejsou tedy splněny ani podmínky pro projednání takové žaloby (blíže viz nález ve věci sp.zn. II. ÚS 14/04 ). Stěžovatelé nehodlají respektovat, že citované stanovisko Ústavního soudu zahrnuje dva okruhy případů: jednak ty, kdy k majetkové křivdě došlo sice v tzv. rozhodném období, jednak situace, kdy k zásahu došlo před tímto obdobím. Věc stěžovatelů patří do první množiny případů, a pokud restituční předpisy stanovily jednoznačnou hranici rozhodného období, pak závěry stanoviska vylučují, aby se stěžovatelé domáhali ochrany svého tvrzeného vlastnického práva k majetku, který přešel na stát v rozhodném období a stěžovatelé neuplatnili svůj nárok podle příslušných restitučních předpisů.
Ve smyslu těchto zjištění proto nemohlo dojít v řízení před obecnými soudy k zásahu do práv stěžovatelů na ochranu jejich majetku (podle čl. 11 odst. 1 Listiny).
Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatelů, proto byla jejich ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků, odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Vzhledem k této kvalifikaci ústavní stížnosti nebylo třeba ve věci nařizovat ústní jednání, byť stěžovatelé vyjádřili nesouhlas s upuštěním od případného ústního jednání (§ 44 odst. 1 zák. č. 182/1993 Sb.).
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 30. června 2010
Vojen Güttler, v.r. předseda senátu