Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka a soudců Jaromíra Jirsy a Pavla Šámala (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele F. Š., t. č. ve Věznici Plzeň, zastoupeného JUDr. Irenou Strakovou, advokátkou, sídlem Karlovo náměstí 287/18, Praha 2 - Nové Město, proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 6. února 2023 č. j. 50 To 35/2023-51 a usnesení Okresního soudu Plzeň-město ze dne 13. ledna 2023 č. j. 32 PP 1/2023-43, za účasti Krajského soudu v Plzni a Okresního soudu Plzeň-město, jako účastníků řízení, a Krajského státního zastupitelství v Plzni a Okresního státního zastupitelství Plzeň-město, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod zakotvených v čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 13 odst. 1 Úmluvy o právech osob se zdravotním postižením.
2. Z ústavní stížnosti a předložených podkladů se podává, že v záhlaví specifikovaným usnesením Okresního soudu Plzeň-město (dále jen "okresní soud") byla podle § 88 odst. 1 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, zamítnuta žádost stěžovatele o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody v trvání sedmi roků a šesti měsíců, který mu byl uložen rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 3. 2016 sp. zn. 6 To 102/2015, kterým byl změněn rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 3. 11. 2015 sp. zn. 10 T 11/2015, a v trvání jednoho roku, který mu byl uložen rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 4. 5. 2021 sp. zn. 2 T 81/2015 ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze ze dne 25. 8. 2021 sp. zn. 67 To 237/2021.
3. Z odůvodnění rozhodnutí okresního soudu se podává, že důvodem pro zamítnutí žádosti stěžovatele o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody byla skutečnost, že dosud neuplynula zákonem stanovená šestiměsíční lhůta pro podmíněné propuštění podle § 331 odst. 5 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů. Okresní soud zdůraznil, že daná lhůta uplyne až dne 2. 5. 2023, neboť stěžovatelova poslední žádost o podmíněné propuštění byla usnesením Krajského soudu v Plzni (dále jen "krajský soud") ze dne 2. 11. 2022 sp. zn. 50 To 257/2022 pravomocně zamítnuta. Uzavřel proto, že stěžovatel svoji žádost podal předčasně, a to nehledě na skutečnost, jakou část z nařízeného výkonu trestu odnětí svobody již vykonal, neboť tato okolnost se posuzuje až při věcném projednání žádosti.
4. Stížnost stěžovatele proti usnesení okresního soudu krajský soud napadeným usnesením zamítl podle § 148 odst. 1 písm. c) trestního řádu. S názorem okresního soudu se ztotožnil a dodal, že smyslem § 331 odst. 5 trestního řádu je zabránit opakovaným žádostem odsouzených o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody za situace, kdy podmínky pro podmíněné propuštění byly v nedávné době věcně přezkoumány.
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti po rekapitulaci dosavadního průběhu trestního řízení namítá, že napadené rozhodnutí okresního soudu vychází z § 77 zákona č. 169/1999 Sb., o výkonu trestu odnětí svobody a o změně některých souvisejících zákonů, a že byť se postupně ukládané tresty odnětí svobody považují z hlediska jejich výkonu za trest jediný, z hlediska procesního nelze extenzivním výkladem odkazovat na trest, který byl uplynutím stanovené doby již vykonán. Závěrem ústavní stížnosti žádá z důvodu naléhavosti s ohledem na to, že je osobou se zdravotním postižením, o přednostní projednání ústavní stížnosti.
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Jeho ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
7. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94
(N 5/3 SbNU 17), všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. V řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (podústavního) práva.
8. Z ustálené judikatury Ústavního soudu plyne, že ústavně zaručené právo na to, aby bylo vyhověno žádosti odsouzeného o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody, neexistuje [viz např. nález ze dne 1. 12. 2005 sp. zn. II. ÚS 715/04
(N 219/39 SbNU 323)]. Podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody podle § 88 odst. 1 trestního zákoníku je i při splnění zákonem vytyčených předpokladů mimořádným zákonným institutem, který otevírá možnost, nikoli však povinnost odsouzeného z výkonu trestu podmíněně propustit (srov. např. usnesení ze dne 25. 2. 2010 sp. zn. III. ÚS 338/10 ). Nejde tedy o institut, kterého bude použito automaticky, ale teprve po zhodnocení daných okolností nezávislým a nestranným soudem. Ústavní soud zdůrazňuje, že posouzení zákonných podmínek podmíněného propuštění z výkonu trestu odnětí svobody je plně záležitostí soudcovské úvahy. Je výlučně věcí obecných soudů, aby zkoumaly a posoudily, zda předpoklady pro aplikaci tohoto institutu jsou dány, a aby své názory v tomto směru přiměřeným způsobem odůvodnily. O relevantní pochybení zde může jít jen tehdy, nemohou-li soudem dosažené právní závěry z hlediska ústavních kautel vůbec obstát.
9. V nyní posuzované věci Ústavní soud v napadených rozhodnutích žádný exces či jiné ústavně relevantní nedostatky neshledal. Okresní soud i krajský soud svá rozhodnutí řádně odůvodnily a dostatečně vysvětlily, proč nebylo možno přistoupit k věcnému projednání žádosti stěžovatele o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody a této žádosti vyhovět.
10. Jak uvedl již krajský soud v napadeném rozhodnutí, je nutné rozlišit, kdy je možné podat žádost o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody a kdy je možné takovou žádost opakovat. Než soud začne žádost odsouzeného o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody přezkoumávat, musí posoudit, zda byly pro takový postup splněny podmínky § 331 odst. 5 trestního řádu, tj. zda žádost byla opakována až po uplynutí šesti měsíců od právní moci posledního zamítavého rozhodnutí. V nyní posuzované věci zákonem stanovená šestiměsíční lhůta pro opakování žádosti stěžovatele uplyne až dne 2.
5. 2023, neboť jeho poslední žádost o podmíněné propuštění byla usnesením krajského soudu ze dne 2. 11. 2022 sp. zn. 50 To 257/2022 pravomocně zamítnuta. Nelze tak nic namítat proti závěru rozhodujících obecných soudů, že stěžovatel danou žádost podal předčasně, a to nehledě na skutečnost, jakou část z nařízeného výkonu trestu odnětí svobody již vykonal, neboť tato okolnost se posuzuje až při věcném projednání žádosti.
11. Ústavní soud nemá z hlediska ústavního pořádku žádné výhrady k napadeným rozhodnutím, neboť neshledal, že by jejich postupem došlo k porušení základních práv (svobod) stěžovatele. Závěry obecných soudů pokládá za racionální a obhajitelné.
12. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatele (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
13. S ohledem na to, již nebylo třeba zvlášť rozhodovat o návrhu stěžovatele na přednostní projednání věci, neboť právní osud ústavní stížnosti sdílí i návrh na přednostní projednání podle § 39 zákona o Ústavním soudu. Navíc bylo rozhodnuto v krátké době od podání ústavní stížnosti.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 25. dubna 2023
Vladimír Sládeček v. r. předseda senátu